Hvězdy, kankán a mrtvoly

Myslím, že už chápu, proč se kdysi ctihodné matky tolik obávaly toho, že jim jejich dcerunky utečou k divadlu  a jejich synáčci se zamilují do hereček. Divadlo je totiž magické a lákavé. A to i v 21. století. Únor byl divadelní.  

Hvězda

www.studiodva.cz/hvezda

Představení Studia Dva (název je trochu matoucí) hostovalo v Divadle Bolka Polívky s původní českou one woman show. Inscenace se dosti výstižně jmenuje Hvězda a hlavní a jediný part patří Evě Holubové. „Hvězda se ti nezdá“ :-)). Evu Holubovou považuji za naprosto nezastupitelnou herečku. Ve svém projevu je syrová a naprosto uvěřitelná. Je osobitá. Svým vzhledem i projevem. Na nic si nehraje. Je svým způsobem hvězda :-)). Hvězda komedie o herečce s padesátkou na krku, která po letech anonymity oblastních divadel zazáří v seriálu jako všemi milovaná sestřička Vendulka a která popisuje nejbláznivější týden svého života. Mezi zkouškami role čarodějnice v divadle, dabingem žárlivé jihoamerické krásky v telenovele a dokumentu o tučňácích, zájezdy mimo Prahu, natáčením seriálu ve stylu Ordinace v růžové zahradě a reklamy na léky na menopauzu, řeší nevěru manžela (kterého namluvil Jiří Bartoška), a to za plné asistence bulváru. Je to nesmírně legrační, možná i proto, že to Eva Holubová dokáže podat s úžasných nadhledem a současně nijak nepředstírá, že toho všeho není alespoň trochu sama součástí. Ne jako postava, ale v reálném životě. Moc se mi líbila scéna, kdy bylo vždycky jasné, kde se postava nachází a co přesně dělá. Třeba její jízdy autem nebo návštěvy prázdného bytu, kde na ní čekal už jen papoušek, byly skvělé. Moc se mi líbily i hlasy, které ji vstupovaly do života, ať už se jednalo o manžela, dceru, finančního poradce nebo dj v rádiu. Bylo to vše podle hesla „čím hůře, tím veseleji“ a já jsem se fakt dobře pobavila. I když téma nebylo ve své podstatě vtipné ani trochu. Pokud by totiž tohle potkalo mě, byla by to tragédie.
Facts: „Hvězda“; Divadlo Studio Dva (hostování v Divadle Bolka Polívky v Brně), 2013; autor a režie: Patrik Hartl 

Coppélie z Montmartru

www.ndbrno.cz

Na balet nejsem žádný expert, jen se mi prostě vždycky strašně moc líbil. Jeho elegance, to, jak pohyb dokáže vyjádřit emoce a příběh, lehkost, se kterou tanečníci ohýbají svoje tělo (bez bolestných grimas a hekání, kterými bych svou snahu doplňovala já). Kdysi jsem totiž taky chodila na balet. Bylo to ve školce nebo na prvním stupni. Bylo nás tam asi 15 děvčátek a všechny nás spojovalo to, že jsme disponovaly totální absencí talentu k pohybům, které se na nás vyžadovaly (vrcholem mého snažení bylo, že jsem asi po roce byla schopna ohnout hlavu ke kolenům). To samozřejmě nemohlo ujít soudružce učitelce, kterážto byla nejspíše tanečnicí v penzi (mohlo jí být tak kolem čtyřiceti) a která, jak si dnes uvědomuji, nemohla vlastně být jiná, než trochu protivná. Čekala na novou primabalerínu a dostala mě. V patnácti verzích, všechny levé. Vždycky nás obcházela a ukazovátkem poklepávala na místa, která jsme měly někam posunout, uvolnit nebo naopak zpevnit. Mě šťouchala často. A dala mi na vysvědčení dvojky. Přiznala jsem porážku, respektive mamka, a odporoučela se z jeviště do hlediště.
Baletní pantomimu, jak ji sami tvůrci nazvali, Coppélie z Montmartru jsem si vyhlédla poté, co mě tak příjemně překvapilo představení Lucidor a Arabela (kterou jsem chudinku překřtila na Izabelu), na jehož premiéru jsem se dostala díky mojí milé kamarádce. Tentokrát jsme také vyrazily ve třech, akorát já vypadala jako chudá příbuzná z venkova na návštěvě ve velkoměstě. To je tak, když má člověk moc hezké kamarádky :-)). Podle recenzí to mělo být veselé, barevné, živé a hravé. A bylo. Stejně jako Montmartre. Hlavní part tančila sólistka Eriko Wakizono, což je jedna z japonských členek souboru baletu brněnského Janáčkova divadla. Tančí krásně, ale je strááášně hubeňoučká. Minule stála jen kousek ode mě a já si vedle ní připadala jako diplodocus. Dvě podstatné věci. 1) žádná Coppélie se ve skutečnosti v představení neobjevuje, jen Coppélius, což je postava malíře, a 2) postava malíře je pro děj dosti podstatná, i když to na začátku tak nevypadá. Škoda že přestavení bylo poměrně krátké, jen necelých 90 minut. Bylo také rozděleno na tři části, nejspíš kvůli dosti složité scéně, která se musela předělat pro jednotlivé obrazy, a tak jsme měly i jednu nevyžádanou přestávku navíc. Ale určo to stálo za to.
Facts: „Coppélie z Montmartru“; Janáčkovo divadlo v Brně (Mahenovo divadlo), 2009; choreograf Youri Vámos 

Jezinky a bezinky

www.mdb.cz

Ukořistila jsem poslední lístek v divadle! Jeden lístek (ano, šla jsem sama, chudinka já osamělá) hezky na balkon hned u scény, což je vcelku příjemné místo, opomenu-li, že Vám všichni od spodu koukají na nohy. Ale co, já už si na své nedokonalé nohy zvykla, ať si zvykají i ostatní. Městské divadlo je vždycky vyprodané a sehnat dva, natož tři a více lístků vedle sebe, je čin zcela nevídaný. Jednou se mi to povede… V Městském divadle jsem sice byla na muzikálech, ale tohle byla moje první návštěva činohry. Proto jsem si nejdříve divadlo hezky prolezla, což neušlo pohledům několika uvaděček. Dokonce jsem omylem vlezla i do místnosti s mikrofony. Představení bylo povedené. Líbila se mi scéna, která byla vystavěna do výšky včetně schodů, kostýmy i herecké výkony. Jezinky a bezinky je vtipná komedie o 12 mrtvolách, rodinném šílenství a receptu na bezinkové víno, kde se objevuje prezident Roosevelt (mám za to, že Theodore Roosevelt), slečny Abby a Marta Brewsterovy se specifickým smyslem pro dobročinnost, jejich synovec Mortimer živící se jako divadelní kritik, který své zdrcující kritiky píše v předstihu už v taxíku cestou na představení, a pár dalších roztodivných postaviček. Hra má sympatický humor, který není prvoplánový, spíš trošinku černý. Ostatně je tam nejméně 12 mrtvol. Na straně druhé to některé herce asi někdy svádělo k fyzické komice, která se mi zdála zbytečně přehnaná. Nevadí mi, když herci vypadnou z role, většinou mě to pobaví, ten záblesk jejich pravé tváře, ale přehnaná gesta jsou pro mě spíš rušivý element. Celkově to bylo prima. Hlavně, že mě nechytili u těch zvukařů. 
Facts: „Jezinky a bezinky“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2012; autor: Joseph Kesselring, režie: Petr Gazdík