Divadelní pojetí osudových osmiček, puberťáci a fotbalová parta

Ještě než budu dělat kulturní recenzi uplynulého roku, chtěla jsem napravit resty a napsat chybějící recenze na divadlo a kino. Nemám moc se na co vymlouvat, ale jelikož se většina titulů divadla bude hrát jistě ještě nějakou dobu, tak to zase až tak nevadí. Loni jsem ještě stihla třikrát Městské divadlo a čtyřikrát (vlastně pětkrát, pokud počítám opětovnou návštěvu opery „Hry o Marii“) Národní divadlo. Příští rok bych měla vyrazit i někam jinam 😸. 

Osmyčky

„Hele, možný je všechno. To já jednou potkal v hospodě u Tygra prezidenta. Taky se jednou může stát, že na Hradě bude opilec.“ 

Během minulého roku se často zmiňovaly „osudové osmičky“ českého národa. Roky 1108, 1278, 1348, 1648, 1848, 1918, 1948, 1968 prý nepřinesly českému národu nic pozitivního. Někteří to brali opravdu velice vážně. Nicméně činoherní scéna Městského divadla se na ony osudové osmičky podívala z trochu jiného úhlu pohledu. Spíše než na čísla v letopočtech, se zaměřila na to základní – lidskou povahu, resp. povahu českého národa. A tak vznikla féerie s písničkami a postavami Čeňka Udavače a Marcela Zatýkala, kteří nám tu škodí už od dob praotce Čecha. A možná ještě dřív. Takoví blaničtí rytíři naruby, kteří se vykecají i z pekla. Musím říct, že jsem byla po skončení inscenace trošinku rozpolcená, protože ne vždycky mi vtipy sedly. Ne snad svým obsahem, ale především způsobem, jakým byly zprostředkovány, protože já nemám ráda, když se přehrává ve prospěch úspěchu u publika za pomoci vulgarit. A tady jich pár rozhodně bylo. Nicméně jsem zjistila, že jsem si zapamatovala překvapivě hodně z celého představení, protože většina scének je opravdu velmi dobře vypointovaná. Je to chytrý humor, trochu černý, trochu sarkastický a chvílemi i trošinku podbízivý. Bere si na paškál všechno, čemu Češi přikládají větší význam, než by si to zasloužilo (třeba hokej a Jiráskovo pojetí dějin), přičemž opomíjejí hodnoty, které by vnímat měli (scény s Masarykem). A povedený mi rozhodně přišel přesah, který to mělo ve vztahu k naší době. Pro mne to byla nakonec asi nejlepší komedie roku.

Facts: „Osmyčky“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2018; autor: Karel Cón, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie: Stanislav Slovák 

BIG

„Chtěl bych být velký.“ 

Poslední muzikál loňského roku vyšel na nástupce proslavené inscenace Mary Poppins, a to na muzikál podle filmu s Tomem Hanksem, který jsem viděla před mnoha lety, a přišel mi opravdu fajn. Joshi Baskinovi je v něm třináct let, a jelikož si ho dívka jeho snů nevšímá a on vlastně ani neví, jak by ji měl oslovit, a tak nějak mu rodiče lezou na nervy, vysloví u kouzelného automatu na pouti přání být velký. A to se mu splní. Druhý den se totiž probudí v těle třicetiletého muže. Jenže je mu stále třináct, respektive jeho zkušenosti i intelekt jsou stále toho třináctiletého kluka, kterého teď nepozná ani vlastní máma. S pomocí svého kamaráda se pak pokouší s celou situací nějak vyrovnat. A má docela štěstí. Dostane práci v továrně na hračky, jelikož rozumí „dětské“ duši a tomu co děti chtějí, stejně tak se seznámí se ženou, kterou jeho bezelstná „dětská“ povaha přitahuje a prožije s ní milostné vzplanutí … No a tady to začalo nějak drhnout. Protože očima dospělého diváka si nelze nevšimnout, že je tam pár zvláštních momentů. Třeba právě ten milostný vztah, který Josh prožívá. Nešlo se mi odpoutat od toho, že je to stále třináctileté dítě a ona je dospělá žena. Navíc ta část byla na pódiu ztvárněna velice jasně. Dvojice nasvětlených dospělých herců v rohu, kteří se líbají atd. a uprostřed pódia nasvětlené dítě (vnitřní Josh) zpívající o tom, jaké to je dotýkat se ženské kůže. Nevím. Podle mě to většina dětí asi ani moc chápat nemohla, ale mně to zanechalo trochu pachuť v ústech. Mně se nejvíce líbila ona legendární scéna z hračkářství, kde Josh a majitel firmy skákají po klávesách zabudovaných v podlaze a soutěží, kdo zahraje lépe. Klobouk dolů, protože tahle scéna vypadala na pódiu výborně. Pak se mi také moc líbil klučina, co hrál Joshova malého kamaráda. Celkově je ale zřejmé, že nejsem ta správná cílová skupina, i když technicky tomu nebylo co vytknout.

Facts: „BIG“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2018; autor: David Shire, Richard Maltby Jr., John Weidman, režie: Petr Gazdík 

Klapzubova jedenáctka

„Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl, co s nimi, a tak z nich udělal fotbalové mužstvo.“ 

Další klasika z mého dětství, na jejíž divadelní zpracování jsem už asi příliš nedětská. Protože tu knížku jsem milovala. Zvláštní mi přišlo, že divadelní verze je uváděna ve večerních hodinách, byť si myslím, že by jí ocenily především děti. Musím říct, že některé scény byly opravdu velice vtipné, třeba když se komentovaly zápasy. Také mi přišlo jako velmi nápadité, že všechna družstva soupeřů, komentátory, fanynky nebo lidojedy hrály holčiny, které si to vyloženě užívaly. Nakonec si samozřejmě zahrály i drahé polovičky většiny ze synů. Ve hře vystupuje opravdu hodně postav, takže každý herec, až na postavy synů a táty Klapzuby, musel zvládnout více partů. Je tam také velké množství skupinových scén a zejména pak choreografií, především když se měly simulovat tréninky nebo zápasy v čutané. Nejméně zábavné pro mě byly scény s postavou táty Klapzuby, protože mi jeho postava vůbec nebyla sympatická. Takový tatík, co vlastně nic moc nedělal, akorát jen posedával s dýmkou. Nevím, jestli mi tak připadal, když jsem kdysi četla knížku, ale tady bych se obešla i bez postavy maminky. Kdybyste neměli co dělat, klidně zajděte, ale myslím, že jsou na programu zajímavější tituly.

Facts: „Kalpzubova jedenáctka“; Městské divadlo Brno (Činoherní scéna), 2018; autor: Eduard Bass, Jiří Levíček, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie: Stanislav Slovák

zdroj: zde, zde, zde