Nedělní pečení a tak - 55.

O víkendu jsem měla návštěvu, to když mě navštívili rodiče, abychom šli společně do divadla, takže jsem musela obstarat nějaká kokínka😋. Rozhodla jsem se vyzkoušet recept na dort Pohádka, který pekla kamarádka na svoje narozeniny a byl naprosto famózní (původní recept zde, doufám, že to autorce nebude vadit). Jenže jsem musela upéct bezlepkovou verzi, což je vždycky trochu problém. Bezlepková mouka jinak reaguje, ale nakonec se to povedlo. Pracovní názve by mohl být Bomboniérový dort. 

Recept jsem si trochu upravila. Dala jsem jen 5 vajec a namísto kakaa granko (jelikož moje zkušenost je, že kakao s tím bezlepkovým základem hodně drobí). Také jsem do hodně vyšlehané žloutkové pěny nastřídačku přidála přesátou mouku a sníh vyšlehaný s cukrem (v takové té hodně cukerné verzi, která vypadá skoro tekutá, ale ve skutečnosti není). Nakonec jsem přidala máslo a jednu lžíci oříšků (kvůli oleji). 

Korpus nakonec dopadl nad očekávání. Nechala jsem ho vychladnout na mřížce a ořezala jsem vršek, abych se zbavila tenké krustičky, která by při zdobení drobila. Rozkrojila jsem ho na polovinu a každou stranu jsem potřela naředěným javorovým sirupem. Pak jsem dolní polovinu potřela malinovou marmeládou. Krém jsem připravila podle receptu, ale ze 40% šlehačky, abych měla jistotu, že bude držet, pokud by bezlepkový korpus naopak nedržel.

Je to klasická pařížská šlehačka, kterou dělám třeba i na vánoční cukroví. Pomazala jsem dort i po strananách a nakonec jsem jej polila vrstvou čokoládové polevy, jakou dělám obvykle. Musela jsem opatrně, aby se šlehačka pod ní moc nezahřála. Jako poslední přišly na řadu čokoládové pralinky z bomboniéry (Lídl 😉) a malé balení pralinek Raffaello. Vypadalo to podle mě docela pěkně. Ale myslím, že se povedl hlavně chutově. Odezva byla velmi pozitivní 😋.

To se mi do života připletl muzikál … a dobrý

Se mnou a muzikálem se to má tak, že nejsem jejich fanoušek. Třeba loni jsem na žádný nešla, protože jsem se nechtěla zklamat. Pokud chci hezký zpět, jdu na operu, pokud chci živou hudbu, jdu na koncert. Nicméně se to sešlo tak, že se mi v poslední době do cesty připletla hned tři muzikálová představení. A dopadlo to nad očekávání dobře. 

Rent

„In truths that she learned, or in times that he cried?

In bridges he burned, or the way that she died? 

It's time now to sing out, though the story never ends.

Let's celebrate remember a year in a life of friends.“ 

Tedy, ono to zase až tak dobře nezačalo. Měla jsem poměrně velká očekávání, jelikož muzikál RENT je mou oblíbenou záležitostí. Viděla jsem dvě různá zpracování, ale pokaždé to bylo v originálu, tedy v angličtině. Jednou broadwayskou verzi a jednou londýnskou. A tak nějak si říkám, že to tak mělo zůstat. Některé věci by se prostě neměly překládat do češtiny, a muzikálová čísla jsou až na výjimky podle mě zrovna takovou záležitostí. Hudebně je RENT skvělá, jelikož je to rockovo-popová záležitost se spoustou sborových zpěvů. Akorát to tentokrát nějak nedopadlo. Muzikál se sociálním přesahem o partě mladých lidí z okraje společnosti v newyorské East Village byl přelomový v tom, že se jednalo o docela syrový příběh o nepřízni osudu netypických hrdinů - lidí trpících AIDS, prostitutek, homosexuálů, začínajících umělců, atd. Tohle v něm sice zůstalo, stejně jako nadšení interpretů a hudební stránka, ale nějak se vytratila ta spontánní jiskra. Chyběla mi tu ona naléhavost, necítila jsem ten hnací motor všech postav. Hodně to bylo překladem, byť možná jazykově povedeným, písničky bych uvítala v originále. A pak tu byla ta herecká stránka. Většina postav totiž všechno až moc hnala do extrému, a to na obě strany. Někdo měl přidat a někdo měl ubrat, zejména co se týče gest a pohybu na pódiu obecně. Muzikál je navíc uváděn na činoherní scéně, což mu přidává na intimnosti, protože prostor činoherního jeviště je menší a blíže k divákům (orchestr je umístěn nad scénou), ale já osobně bych uvítala klasickou muzikálovou scénu. Byla jsem z toho nakonec docela zklamaná.

Facts: „Rent“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2018; autor textu a hudby: Jonathan Larson, režie: Stanislav Moša 

Představ si

„Musíme pokračovat. Musíme hrát. Aby ti lidé tam venku aspoň na chvíli zapomněli na tohle místo, aby zapomněli na to, co se kolem děje, ale hlavně, aby v sobě objevili naději, aby nepřestali věřit.“ 

Ale druhá návštěva muzikálu byla skvělá. Odcházela jsem dojatá, což s ohledem na příběh asi nebylo překvapující. Podtitul zněl muzikál o síle lidství a byla to pravda. Nikdy jsem o tomto titulu předtím neslyšela, ale zaujala mě anotace i nadšené ohlasy, tak jsem zariskovala. Příběh zavádí diváka do Varšavského ghetta roku 1942, kde židovská herecká společnost Daniela Warshowskyho navzdory narůstajícím hrůzám nacismu nacvičuje hru vyprávějící příběh vzpoury židovského národa proti římskému útlaku. Ve hře pojmenované podle pevnosti Masada, kde po dlouhé měsíce židé odolávali římské přesile, aby nakonec raději zvolili dobrovolnou smrt než římské otroctví, vidí Daniel jako paralelu k situaci v ghettu, a o to víc usiluje o její uvedení. Chce jejím prostřednictvím dodat lidem odvahu, aby se nacistům postavili. Hra funguje na principu divadla v divadle, kdy se obě linie chvílemi prolínají, a funguje to skvěle. Hudba byla krásná. K mému překvapení zde nebylo tolik židovským motivů, hudba byla spíše komorní, nikdy nebyla hlavním motivem scény, dokreslovala, nerušila. Při vypjatých scénách vystoupily do popředí smyčce, přidalo se na dramatičnosti, spojovacím motivem ale zůstávala emotivnost. Lépe to asi vysvětlit neumím. Až na pár bojových scén s meči zde nebyly žádné choreografie, poskakování nebo tancování, takže všechno se obešlo bez lapání po dechu, bez přehrávání a hlavně bez velkých gestikulací. Díky tomu celý příběh vyzníval velmi přirozeně a uvěřitelně. Pěvecky také nebylo co vytknout. Všichni odváděli skvělé výkony, zejména pak Kristýna Dahnělová, Dušan Vitázek a Lukáš Vlček. Téma to bylo sice těžké, ale i tady se našel prostor pro humor. „Prý se teď ve Varšavě musí děkovat jak Bohu, tak Adolfu Hitlerovi.“ „A co se stane, když Hitler umře.“ „Tak poděkujeme Bohu.“ Citlivě zakomponovaný a ryze židovský. Nakonec smích lidé nachází i v těch nejtěžších momentech. Pokud by ale někdo na tohle opravdu povedené dílko chtěl zajít, má smůlu. Byla to totiž derniéra, což je veliká škoda.

Facts: „Představ si“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2015; autor: Shuki Levy, David Goldsmith, Glenn Berenbeim, režie: Petr Gazdík 

Bítls

„All you need is love. All you need is love. All you need is love, love, love is all you need.“

O tom, že některé všeobecně známé melodie by se neměli překládat, svědčí féerie s písněmi nejslavnější skupiny všech dob – Beatles. Tedy „Bítls“. Protože autoři téhle opravdu povedené záležitosti nechali všechny písničky v originále, ale zbytek je  originál český (nebo spíše brněnský 😉). Na tento muzikál jsem vzala rodiče a oba z toho byli nadšení, a to i přesto, že jinak jsou to poměrně dost nároční diváci. Jenže ono to nešlo jinak. Písničky od Beatles jsou věčné a oba nakonec v těch 60.letech prožili svá vysokoškolská léta. „Bítls“ není o Beatles, není o členech kapely (ne tak docela), ale je to příběh o tom, jak jejich písničky ovlivňovaly svět, nejen ten hudební, a to i daleko za železnou oponou. Je to příběh odehrávající se v roce 1967 na moravské vesnici, kde tři středoškoláci Juřan, Žanek a Pavlík sní o tom, že jednou to pořádně rozjedou a budou jako ti Bítls. A tak nacvičují s dcerou soudruha předsedy MNV (místního národního výboru), aby mohli zahrát na hodech, a taky nacvičují, jak být rebel. Protože když už jste rocker, musíte být i rebel. „Já bych klidně byl rebel. Ale fotr by mě zabil.“ A do toho se nějak připletou dva cizinci, jeden, co nosí oblek a objednává si Martini namísto rumu, a druhý, který česky neumí ani slovo, ale umí bubnovat … skoro jako Ringo Star. Je to bláznivé a velmi vtipné. Psychedelický sen po vykouření jointa, kde se setkávají britské i české představy, porada soudruhů MNV, hodina ruštiny ve škole, kterou jsem se učila i já ve třetí třídě, návštěva britské královny nebo návštěva toho jediného a pravého rockového Boha (což je pro mne nejlepší postava Dušana Vitázka). Mohl by to být pěkný miš maš bez pointy, ale je to miš maš se spoustou vypointovaných vtipů a odkazů na staré známé (které jsem coby brněnská náplava ne vždy z kontextu pochopila). Tahle féerie, tedy výpravná divadelní hra s fantastickými ději a postavami, je pocta skupině Beatles, ale i ohlédnutí za dobou, která je už naštěstí pryč. Herci si tuhle záležitost opravdu užívali, bylo znát, že je to baví, a diváky taktéž, takže potlesk ve stoje na konci nebyl jen zdvořilost, jak už jsem několikrát v Městském divadle zažila. 

Facts: „Bítls“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2017; autor: Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie: Stanislav Slovák

zdroj: zde, zde, zde

What you (don´t) need - 15.

Jestli je v kosmetice něco, za co si ráda připlatím, pak jsou to pudry a klasické make-upy (nebo cokoli, co je může zastoupit, jako třeba BB-krémy). To proto, že mám velmi citlivou pleť, a pokud se spletu a na pleť si dám něco, co mi nesedí, vypadám pak jako oběť útoku roje včel. No možná trochu přeháním, ale chci jen říct, že se snažím vybírat pečlivě. Naposledy jsem objevila skvělý KLAIRS Illuminating Supple Blemish Cream (zde). Jeho jedinou nevýhodou je, že je poměrně světlý. Přestože jsem na první pohled spíše tmavší typ, mám podtón pleti jako rusovlásky (což je druhá nejvýraznější barva v mých vlasech, takže zase takové překvapení to není), takže se mi ten správný odstín docela špatně vybírá. A zdá se, že tentokrát jsem ten správný tón tak úplně nevychytala.

*

Už od jeho uvedení jsem měla spadeno na nový make-up od Lancôme - Skin Feels Good. Jedná se o lehčí typ make-upu s hydratačním účinkem, což mohu potvrdit. Jeho cena byla příznivá - 680 Kč (koupeno v akci).

Balení je praktické, akorát tak na cesty, jelikož na rozdíl od většiny make-upů této značky, to není skleněná lahvička, ale plastová tuba, takže není tak těžký. Ubírá to sice na eleganci, ale dá se to přežít.

Na první pohled to nevypadalo, ale tuba má velmi praktickou pumpičku, což je super, protože je to nejen praktičtější, ale hlavně hygieničtější. Důležitý je samozřejmě hlavně obsah a ten se myslím povedl. Není to plně krycí make-up, má spíše střední krytí, ale je opravdu příjemný, skvěle se zapracovává do pleti, a vytváří jednotný a velmi přirozený vzhled. Což zní jako nějaká reklama, ale já jsem z něho byla opravdu příjemně překvapena. 

K dostání je u nás jen omezený počet odstínů, resp. jen ty, které se vetšině Češek hodí. Já jsem si chtěla pořídit o kapku tmavší odstín, než jaký běžně používám, to abych měla jeden lehčí make-up v tmavším odstínu, a proto jsem sáhla po 04 Golden Sand. A není to úplně ono, alespoň ne na zimu, kdy jsem ještě světlejší než obvykle. Jedná se totiž o studený podtón, a proto by mi stačil o tón světlejší, tedy asi 03N Cream Beige, což je neutrální béžová. Ale nechala jsem si ho i tak, jen se musí opravdu pečlivě rozetřít do ztracena. Myslím ale, že na léto bude super. Rozhodně ho můžu vřele doporučit.

*

Pokukuji ještě po Touche Éclat All-In-One Glow od YSL, ale počkám si, až se mi uvolní místečko 😉.

Nedělní pečení a tak - 54.

Dneska jsem měla strašnou chuť na nějakou domácí sladkou mňamku, což mám většinou tehdy, když jsem unavená, venku je zima, prší nebo sněží, prostě je počasí pod psa, já mám chuť se zamuchlat do deky, pustit si jako kulisu jakoukoli blbost v televizi a přitom si číst. 

Jelikož jsem si koupila včera dvě skvělé knížky, venku je zima, doma teplíčko a já měla v lednici kynuté těsto (to si nevymýšlím, koupila jsem ho včera v Lídlu, je to takové to klasické balení na pečícím papíře), tak jsem si upekla skořicové rolky s ořechy. Mňamka.

Jen máslo, skořicový cukr, hnědý cukr a oříšky. A dokud jsou horké, tak přelít cukrovou polevou. Díky tomu předpřipravenému těstu to bylo za dvacet minut + odstavení pro lepší nakynutí (což stačí jen půlhodinka). Není to sice žádný pekařský um, ale je to dobrý tip na rychlý moučník. 

 Vychladlé rolky stačí jen trošinku přihřát v mikrovlnce, protože tak jsou podle mne nejlepší. Ale pozor. Je to kalorická bomba, jsou opravdu sladké. 

 

What you (don´t) need - 14.

V neděli bylo 11. listopadu, což je prý světový den Singles. Což má podle mě být asi jakási protiváha ke Sv. Valentýnu. Je to den, kdy lidé slaví, že jsou singl. Ne proto, že by je to trápilo, ale proto, že jsou takhle šťastní. Přijde mi to jako vtipná recese, jelikož Sv. Valentýn mi dost leze na nervy. Prý je ještě jeden den, kdy svobodní slaví svůj den lásky (sebelásky ?), a to 15. února, takže den po Valentýnu, ale to mi přijde jako poněkud nevhodně zvolené a zcela vtip postrádající. Neslavím tedy ani jedno, ale shodou náhou jsem si ten den koupila moc pěknýho chlapa 😉. Jmenuje se Adam Levine.

A moc krásně voní. Takovou lehce kořeněnou vůní, ale ne chlapsky, ale sofistikovaně žensky. A drží se na mě skoro celý den, zejména pak na oblečení 😋. Je to parfémovaná voda Adam Levine for Her. 

Na vnějším obalu je zobrazen Adam Levine, což je frontman skupiny Maroon 5, na kterého se velmi hezky dívá, nicméně i tak mi přijde trochu zvláštní dát si vlastní fotografii na parfém. Nicméně parfémek samotný je v krabičce, která nejvíc ze všeho připomíná cigaretové poudro (asi Adam není vysazen na zdravý životní styl). Nicméně to mi vůbec nevadí, protože i tak je velmi elegantní. Ale samotný parfémek má úplně úžasný flakónek.

Je totiž ve tvaru mikrofonu, což je docela symbolické. Uzávěr je z kovu a hezky poctivě těžký. Musím přiznat, že jsem si tenhle parfémek vybrala naslepo jen podle recenzí a hlavně kvůli tomu, jak vypadá. Chtěla jsem totiž jen malé balení do kabelky. A jsem z něj opravdu příjemně překvapená. Je to kořeněná vůně akorát na podzim a zimu. Cena je docela symbolická - 260 Kč za 30ml, a to je nejméně výhodné balení 😉.

Co už určitě nestihnete

Je to možná trochu nefér o nich psát až teď, ale všechny následující výstavy už skončily 😦. Tedy na svou obranu mohu zodpovědně říci, že na tři z nich jsem šla v poslední možný den. To se mi stává dosti pravidelně, jelikož vždycky, když zaznamenám nějakou výstavu, tak si  říkám, že mám ještě dost času, že končí až za pár měsíců, vypustím to celé z hlavy a pak si to většinou připomenu nějakou náhodou den dva předtím, než výstava, co trvala půl roku, končí 😊. Tak jako tak by bylo pro ty, které by tenhle post inspiroval k rozšíření si kulturního rozhledu, pozdě. Ale byly to zajímavé výstavy 👍. 

Sakura - japonská kaligrafie 

Kaligrafie je umění písma. Je to v podstatě krasopis, kdy se na podklad spontánním, nicméně předem promyšleným pohybem, psacím náčiním s širší špičkou malují slova. Taková slova jsou někdy skoro nečitelná, ale jde spíše o formu, než o samotný text jako takový. Asi nejznámější je japonská škola kaligrafie – šódó 書道,případně čínská – šufa 书法, jelikož obě používají čínské znaky, tzv. kandži (kanji), které se píší krátkými tahy štětcem. V Japonsku je to vcelku rozšířený koníček, a myslím, že je to i povinné v rámci školní výuky. Pokud je ale kaligrafie na vysoké úrovni, jsou její autoři velmi uznávanými mistry oboru. Jako laik to samozřejmě nepoznám, ale v zámecké kavárně prý byly vystaveny opravdu unikátní svitky. Japonci si totiž většinou kaligrafii vystavují podobně jako my obrazy, jenže píší ve sloupcích a nikoli na řádcích, proto se píše nejčastěji na svitky, které se pak zavěšují do výklenků jako výzdoba. Taky mám takový jeden doma.
Facts: „Sakura“; Zámecká kavárna – Zámek Nové Hrady (výstava), 2018 

Cosmos Discovery 

Jedna z největších výstav, které jsem kdy navštívila, byla rozhodně ta, kam jsem vzala dětičky, když u mě byli na prázdninách. Jednalo se o výstavu NASA, která se věnovala dobývání vesmíru a všemu kolem toho. Kdysi jsem nějaký čas žila na Floridě a shodou okolností právě na Cape Canaveral, kde NASA oficiálně sídlí. Byla jsem například na startu rakety, což bylo večer, a bylo to naprosto fascinující. Měli jsme místa na tribuně, která byla nejblíže, kam veřejnost mohla. Nejdřív se nic nedělo, ale pak se zažehly motory a na pár chvil bylo díky všemu tomu ohni světlo jak ve dne. Pak raketa pomalu vystoupala a postupně prozářila jednotlivé vrstvy atmosféry. Bylo to super. A taky jsem byla i na přistání raketoplánu. Toho, který později nepřežil. Zpět k výstavě. Byla veliká, obsáhlá a podle mě i velmi zajímavá. Pro děti byla připravena hra, při níž hledaly odpovědi na otázky a sbíraly razítka. Zjistila jsem, že děti tyhle věci nechávají docela klidnými. Se všemi těmi filmy z vesmíru a Hvězdnými válkami, kde se lítá ve vesmíru jako kdyby jeden cestoval se Student Agency, jim realita přijde asi trochu nudná. Ještě jim moc nedochází, že to, že někdo podstoupí to riziko, aby vystoupal na oběžnou dráhu a dokonce se prošel po Měsíci, je prostě na hranici lidských možností. Ale razítka děti posbíraly všechny 👌.  
Facts: „Cosmos Discovery“; Výstaviště Brno – Pavilon C (výstava), 2018 

Jan Šibík – Deset let

Jan Šibík je asi náš nejznámější fotograf věnující se reportážní fotografii. To je taková ta fotografie, kterou si do bytu asi moc nedáte, jelikož s největší pravděpodobností zachycuje nějaký dost ošklivý dramatický okamžik. Vídáte je ale v televizi a v tisku, a v případě Jana Šibíka jsou s největší pravděpodobností z míst, kde se aktuálně odehrávají dramatické okamžiky měnící náš současný svět. Výstava zachycovala posledních deset let jeho práce, kterou si v reálu umím jen hodně těžko představit. Fotografovat technicky umí hodně lidí, ale být schopný sledovat všechno to utrpení a nezbláznit se z toho, to je něco úplně jiného. Být fyzicky přítomen na místech přírodních katastrof, válek a všech možných neštěstí. Vystaveny byly fotografie, které zachycovaly následky tajfunu na Filipínách a zemětřesení na Haiti, balkánskou cestu uprchlíků mířících do Evropy, krvavé arabské jaro při demonstracích v Egyptě a Libyi, stejně jako putinovské Rusko, zejména konflikt na Krymu, a také uzavřený svět KLDR. Hodně fotografií bylo z oblastí konfliktů poslední doby, které souvisejí jak s uprchlickou krizí, tak militantním islamismem. Velkoformátové fotografie ve vysokém rozlišení byly technicky vzato krásné, ale neukazovaly krásný svět, byly dokladem reálného světa, v němž žijeme.

Facts: „Jan Šibík – Deset let“; Galerie architektury Brno (výstava), 2018 

Fotografie National Geographic 

Brněnská ZOO uspořádala výstavu 100 fotografií časopisu National Geographic, který je proslulý úchvatnými fotografie přírody. Na rozdíl od výstavy Jana Šibíka, tohle byly až na úplné výjimky fotky, které by si člověk do nějakého toho moderně pojatého bytu rozhodně dal. Nejednalo se o nákladnou výstavu v tom smyslu, že nebyly vystaveny v super rozlišení, ale jednalo se o kartón, takže některé růžky už byly pěkně odrbané (byla jsem na ní samozřejmě až poslední den, že), a nebyly zavěšeny na zdi nebo nějak speciálně osvětleny. Část byla položena, takže se na ně člověk mohl dívat shora. To bylo zajímavé, protože některé byly foceny z tzv. ptačí perspektivy. Dočetla jsem se, že se tomu říká „letecká fotografie“. Takové mi přišly nejzajímavější, ale bohužel žádné nebyly na prodej.

Facts: „Fotografie National Geographic“; Galerie Radnická - Brno (výstava), 2018

zdroj: zde, zde, zde

What you (don´t) need - 13.

Minulý měsíc jsem si dělala pořádek v šuplíčku, kam schovávám všechny možné součástky k počítačům, a ke svému překvapení jsem našla jednu starou flešku, o které jsem se domnívala, že je nefunkční. Nicméně po asi dvou letech odpočinku se rozběhla a já jsem na ní vedle spousty neužitečným věcí našla i fotky, které jsem kdysi nafotila s tím, že je použiji na blogu. Jednalo se hlavně o kosmetiku. Ostatně to, že jsem ty fotky neměla nikde zálohované a fleška je obsahující tenkrát vypověděla službu, mělo za následek, že jsem tuhle svou kosmetickou rubriku moc neaktualizovala. Některé věcičky sice asi už aktuální nebudou, ale třeba tahle vychytávka bude, protože se stále prodává.

*

Jedná se o gelové rtěnky, respektive slupovací gelové rtěnky. Viděla jsem je v jednom videu na YouTube a chtěla jsem si to vyzkoušet. Na E-Bayi se dají koupit za 2 USD, takže mě to nezruinovalo 😉. 

Jmenují se WOW! a nejspíš jsou od značky Romantic Bear, ale možná taky ne, jelikož jsem o ní nikdy neslyšela, ale usuzuji podle balení. To je docela obyčejné, plastová tubička s aplikátorem = zkoseným koncem.

Aplikace je trochu oříšek a chce to cvik. Zkoseným koncem se tubička přiloží na rty a zatlačí se na ní, takže gel, který je hodně hodně lepivý (což být má), začne vytékat. Je potřeba nanést na celé rty a pokud možno nedopustit, aby se gel dostal kamkoli jinam, jelikož opravdu hodně barví. A pak se nechá gel zaschnout (asi tak 10-15 minut, mezitím si můžete dodělat make-up 😉). A až gel na rtech úplně zaschne, tak se sloupne (třetí fotka), asi jako klasické slupovací masky na obličej. Ale...

"Ale" je v tom, že pokud  se nenechá vrstvička gelu úplně zaschnout, tak se nedá pořádně sloupnout a rozpatlá se to. To je na čtvrté fotce docela dobře vidět.

Mám tři barvičky - Rose Pink, Sexy Red a Cherry Red, kterou používám nejčastěji, resp. tu růžovou jsem nepoužila myslím nikdy, protože mi vůbec nesluší. Osobně mám za to, že to trochu vysušuje rty, ale ta barvička se opravdu do rtu zapije a vydrží prakticky celý den, takže stačí pak použít jen balzám. Na denní používání to pro mě sice není, ale rozhodně to funguje 💋