Sbohem léto

Minulým čtvrtkem je léto definitivně pryč ♥. Nezbývá, než přivítat podzim ☻.

Hořká romantika, Royale with Cheese a spousta krve

Říjen byl kulturně poněkud chudší, neboť byl cestovatelsky bohatší. Přesto jsem spokojená, jelikož jsem viděla bezva divadelní hru, na kterou se v Ostravě čekají fronty, film, který mě příjemně překvapil, pak jeden, který mi připomněl, že některé filmy prostě nelze zapomenout, a taky jsem si připomněla, jak jsou některé stavby nadčasové. 

Pulp Fiction: Historky z podsvětí 

Klasika ve filmovém klubu. Viděli jsme to asi po patnácti letech a vlastně k tomu není moc co dodat. Ty hlášky se prostě nezapomínají.

Fabienne: "Whose motorcycle is this?"

Butch: "It's a chopper, baby."

Fabienne: "Whose chopper is this?"

Butch: "It's Zed's."

Fabienne: "Who's Zed?"

Butch: "Zed's dead, baby. Zed's dead."

Pulp Fiction

Vincent: "Do you know what they call a, uh, a Quarter Pounder with Cheese in Paris?"

Jules: "They don't call it a Quarter Pounder with Cheese?" 

Vincent: "Nah, man, they got the metric system, they wouldn't know what the f**k a Quarter Pounder is." 

Jules: "What do they call it?"

Vincent: "They call it a Royale with Cheese."

Facts: „Pulp Fiction“; USA, 1994; režie Quentin Tarantino  

Zmizelá 

Zmizelá

„Všichni nám neustále říkali, že manželství je dřina. Pro mě a Nicka ale ne." Den pátého výročí se Nickovi ztratí jeho žena. Zabil ji? Unesli jí? Jaké bylo ve skutečnosti jejich manželství? Co skrývá? Z Nicka je podezřelý a média šílí po senzaci. Kamarádka mě vytáhla do kina na film, který má přístupnost od patnácti, což je dobře. I když je někdy mrazivě vtipný, pro dětičky to rozhodně není. Nejen kvůli nějaké té fyzické nahotě, ale především kvůli nahotě psychické a zejména pak emocionální. Ben Afleck a Rosamund Pike jsou oba ve svých partech skvělí, zejména Pike je úplný chameleon. V rámci žánru (asi bych film označila za thriller) bych dala 80%. První polovina neměla chybu, ta druhá byla chvílemi trochu moc hrrr a posledních dvacet minut, byť svým způsobem nejdusivějších, bych ani mít nemusela. Zápletka je zajímavá, ale rozhodně zase ne až tak překvapivá, aby si člověk sedl na zadek. 

Facts: „Gone Girl“; USA, 2014; režie David Fincher 

Můj romantický příběh

Můj romantický příběh

„Pokud si nenajdete někoho už na škole, určitě skončíte s nějakou krávou z práce“. Aneb hledání životního partnera po třicítce. Co k tomu asi tak dodat, že? Je to komedie, ale chvílemi opravdu hořce chutnající, zejména pro ty, kterým už těch třicet bylo a životního partnera jaksi stále hledáme ☻. Tereza Vilišová za roli Amy dostala jak cenu Alfréda Radoka, tak cenu Thálie, a myslím, že zaslouženě. Příběh je to poměrně běžný. Dva lidi se potkají v práci, opijí se na firemním večírku, vyspí se spolu, a tak nějak spolu jsou, přestože vlastně nechtějí a k tomu druhému nic zvláštního necítí. Nejdříve celý příběh jejich seznámení vypraví ON, aby se pak ukázalo, že JEJÍ verze není zase až tak odlišná. Je to opravdu povedené, skvěle zahrané a hlavně brutálně aktuální ☻. 

Facts: „Můj romantický příběh“; Divadlo Petra Bezruče (hostování v Divadle Reduta v Brně), 2013; autor: D. C. Jackson, režie: Daniel Špinar  

Vila Tugendhat

Po osmi letech, kdy došlo k dalším opravám a rekonstrukcím, jsem opět navštívila vilu Tugendhat. Je to naprosto úžasná stavba, a proto její zařazení do památek UNESCO nepřekvapí. I když nejsem zase až tak veliká milovnice nábytku té doby, ty prostory a celková koncepce je nadčasová. Možná jen, že v dnešní době by ta velikánská okna byla trochu problém z hlediska soukromí. Přeci jen se okolí dost změnilo. Mít jednou takový dům je můj sen, ale stejně bych chtěla mít možnost pověsit si někam obrázek s Hello Kitty. Tady si ho moc představit neumím☻.

http://www.tugendhat.eu/

Nedělní pečení a tak XIX.

S přibývajícím věkem začínám sem tam přemýšlet, jaké to bude, až mi bude třeba sedmdesát. Tedy rozhodně doufám, že mi jednou sedmdesát bude. Nebo třeba pětaosmdesát. To by se mi taky líbilo. Pětaosmdesát je takové hezké kulaté číslo, samý oblouček a působí tak nějak uzavřeně, vyrovnaně. Ještě mi tedy pětaosmdesát není, ale zrovna na tohle jubileum jsem spolu se svou švagrovou pekla velký dort. Veselý a barevný a kostičkovaný.

Švagrová upekla tři korpusy - vanilkový, oříškový a čokoládový, a měla je opravdu super. Mně nejvíc chutnal ten oříškový, byl mňamózní. Já jsem pak udělala vanilkový krém slazený bílou čokoládou a dort jsem sestavila tak, aby vnitřek po rozkrojení tvořil kostičky. Jelikož některé korpusy byly vyšší, zaplnila jsem mezery větším množstvím krému. Kolem dokola jsem pak dala ganache z bílé čokolády a potáhla jsem ho bílou cukrářskou hmotou, která je podle mého od klasického marcipánu v podstatě nerozpoznatelná. Musel mi ji vyválet táta, jelikož na tak velký dort jsem neměla sílu :-). Šablonkou jsem pak na ní vyrazila jemný vzoreček. Musím říct, že potahování mi stále nějak moc nejde. Překvapivě raději potahuji čtverce, jelikož u kulatých mi vždycky nějaká strana zůstane trochu hrbolatá. Dort jsme dozdobily různýma kytičkama, lístečkama a motýlkama z barevných hmot. Byl takový docela letní :-))

Myslím, že jsme holky šikovný :-))

I Love Džoržík

Proč zrovna tenhle nadpis? Já a moje mamka jsme totiž velké fanynky Williama a Kate. Nevím vlastně přesně, proč nebo jak se to vyvinulo, ale u mamky je to asi dáno těmi kloboučky, co vévodkyně z Cambridge s takovou oblibou nosí. Princ William k tomu tak nějak patří. S tím se nedá nic dělat. Osobně mám raději prince Harryho, páč je to spratek :-). Ti jsou pro nezúčastněné (tedy ty, kteří neplatí britské daně) nějak zábavnější. Nevím proč, ale připadá mi jako královská verze Toma Sawyera. Nicméně na celé čáře to u nás vyhrává „Džordžík“, jak mu s oblibou říkáme. Tedy princátko George. Doufám, že až bude starší, bude trochu jako jeho strejda Harry. Ne podobou, samozřejmě … 

V září jsem si udělala výlet do Londýna. Jen na čtyři dny. Nikdy jsem v Londýně nebyla, a když se naskytla příležitost levných letenek a ochotných kumpánů, dlouho jsem se nerozmýšlela. Jeli jsme tři, což je už počet, kdy se musí věci víc plánovat, ale tohle myslím v našem případě nebylo zase až tak akutní. Když máte s sebou ty správné lidi, vždycky se nějak dohodnete :-). Za čtyři dny toho sice moc neuvidíte, ale aspoň máte důvod plánovat návrat. Moje pocity a poznatky z výletu? 

1. Letiště v Brně je cool. Ale i tak, přestože je malé, čekat budete stejně jako kdekoli jinde. 

2. I kdybyste nevěděli o Londýně předem nic, rozhodně se vyplatí přečíst si něco alespoň o tom, jak nejlépe a nejlevněji cestovat. Dobré je začít tím „jak se sakra dostat z letiště do toho Londýna“. 

3. London Tube je překvapivě přehledná a má roztomile stísněné vagóny.

Londýnské metro

4. Londýn je multikulturní a domluví se tu nakonec každý, kdo anglicky nemluví. Doporučuji zahrát si hru „kdo první bude mluvit s rodilým Britem“. Věřte, že je to těžší, než to vypadá. 

5. V Londýně je draho. Zdá se ale, že je tam draho i pro místní, což turisty potěší. 

6. V Londýně nebudete nijak vyčnívat. Pokud přeci jen budete mít ten pocit, stačí si koupit ve Starbucksu kafe do kelímku, popřípadě dlabat sendvič na lavičce v parku.  

7. Londýn má rád cihly. A parky. A zmíněný Starbucks. A veverky. A husy. Veverky a husy jsou všude. 

8. V Londýně se jezdí na druhé straně, než je u nás zvykem. Rozumějte, na té špatné straně. Jsou si toho vědomi a na každém přechodu jsou proto na zemi nápisy → LOOK RIGHT nebo ← LOOK LEFT (či nějaká podobná varianta).

Look

9. Nejoblíbenějšími obchody s oblečením se zdají být Marks&Spencer a Topshop. První u nás máme a druhý není ničím výjimečný.

10. V Londýně mají o hodinu míň, což je fajn, když letíte tam, ale o něco méně fajn, když letíte zpátky.

Londýn

 

Jinak díky holky za prima výlet ♥