Kurt Cobain a X-meni za časů prohibice v Paříži

A pak že nevymyslím nějaký vhodný název :-)). Pravdou je, že moje kulturní zážitky z první poloviny června jsou taková všehochuť. Divadelní sezóna je totiž skoro u konce. Ale i tak jsem to ještě stihla do Paříže, zavzpomínat na Kurta Cobaina a brodit se proti proudu. A zatímco Paříž nebyla v tomhle případě zase až tak okouzlující, brodící se Kurt Cobain mi to bohatě vynahradil. A jelikož je Paříž dost populární, vybrali si jí i noví X-meni, přestože to vypadá, že krev tekla hlavně za časů prohibice. Ve Virginii. 
 

Země bez zákona  

Lawless

„My jsme Bondurantovi, my necouváme před nikým“. Virginie, zlatá éra prohibice a tři bratři, co pálí kořalku ze všeho, co je po ruce. O nejstarším se říká, že je nezničitelnej, jelikož přežije všechno, i to, když mu někdo prořízne krk (doslova), druhý rád ochutnává domácí produkt a nejde pro ránu daleko, a třetího hraje Shia LeBeauf (což se prý dá přeložit jako „díky za hovězí“). Ten tu má mít hlavní roli, ale stejně jako ve všech filmech, kde hraje, ostatní ho přehrávají, jelikož jeho postavy prostě nejsou nikdy něčím extra zajímavé. Jednoduše není „leading material“. Příběh je inspirovaný skutečnými událostmi, i když těžko říct, jak moc je autentický.  Rozhodně je tam hodně krve a hodně násilí. Chvílemi jsem se raději nedívala, nicméně ono nepřikrášlené násilí je tu k věci. Je tu sice i nějaká ta romantika, ale stěžejní je bitva dvou vůlí, kdy strana zákona si moc sympatií nezíská. Jelikož se jednalo o filmový klub, připravili jsme se na lecjaké překvapení, ale tohle nebylo vůbec špatné. Za mě 85%. 
Facts: „Lawless“; USA, 2012; režie John Hillcoat  

X-Men: Budoucí minulost 

X-men

„Musíš se vrátit do minulosti, abys tuto válku ukončil, ještě než vůbec začala“. V pořadí asi dvacátá marvelovka, z nichž některé byly skvělé, jiné dobré a některé špatné. Tahle je dobrá. Ostatně celou X-men sérii řadím v žánru komiks-scifi mezi to nejlepší. Děj se odehrává ve dvou časových rovinách, čemuž trochu napovídá už název, kdy Wolverina pošlou do minulosti, tedy do doby, kdy ještě neměl svoje cool adamantiový drápy, Profesor-X byl mladej závislák s účesem máničky, Mystic ještě nikoho nezabila a módě vládla zlatá sedmdesátá. V rámci děje se toho upřímně řečeno zase tak moc neděje, jen jde o to zabránit vyhlazení mutantů coby rasy. No Big Deal. Na můj vkus se tu chvílemi až moc mluví a filozofuje, ale je tu taky pár zábavných bitek, pár mě doposud neznámých x-menů, pár znovu obživlých a jedno velké stěhování stadionu. Pro fanoušky série nejde rozhodně o zklamání. Já dávám 80%, jelikož ten konec byl až nějak moc přeslazený, a tedy dost ne-x-menovský. 

Facts: „X-Men: Days of Future Past“; USA, 2014; režie Bryan Singer 

V Paříži bych Tě nečekala, tatínku 

Tatínek v Paříži

„Vy mi tatínku nemáte co vyčítat. Potom, co jste tu vyváděl“. To se jednou tatínek, povoláním výběrčí přímých daní, rozhodne navštívit bez ohlášení svou dcerunku v Paříži. Tady chudák zjistí, že jeho malý miláček nepracuje v pojišťovně, jak se doposud domníval, ale se svou spolubydlící Třešničkou má lukrativní privátní podnik. Obě si totiž vydělávají jako placené společnice (jinak řečeno prostitutky) a jejich klientem je mimochodem i tatínkův nejvyšší šéf – sám ministr financí. A tatínek se do toho všeho nějak zamotá. V Semilassu hostovala pražské divadlo Palace a lístky byly na můj vkus až pekelně drahé. Premisa sice zněla lépe, než samotné provedení, ale celkově to bylo neškodné. Taková docela vtipná veselohra, která sice ničím nenadchla, ale ani neurazila. Možná kdyby venku nebylo takové vedro, přišla bych té Třešničce na chuť o něco víc.  
Facts: „V Paříži bych Tě nečekala, tatínku“; Divadlo Palace (klub Semilasso v Brně), 2014; autor: Jean Barbier, režie: Jan Novák 

Game Over aneb Shořet mladý a Proti proudu 
Moderní balet nebo scénický tanec? Asi oboje. Oboje mám taky ráda. Představení mělo dvě části. V první nazvané „CATCH27“ neboli „Shořet mladý“ šlo o příběh všech těch rockových legend, jako byli Jim Morrison nebo Kurt Cobain, co po sobě zanechali nesmazatelnou stopu, ale té slávy si sami moc neužili, jelikož díky svému dosti bouřlivému životu umřeli, ještě než jim bylo třicet, respektive už v sedmadvaceti. Hudba u téhle části byla v podstatě kompilace rockových písniček i s texty. Musím říct, že to bylo dost překvapivé. Ono totiž slyšet v Mahenově divadle Nirvanu a její „Smell like a teen spirit“ opravdu zvláštní je. Druhá část byla, co se týče scény, nesmírně jednoduchá, ale obsahově asi zajímavější. Nesla název „Palindrom“ neboli „Proti proudu“ a měla zcela úžasnou choreografii. Může jít člověk proti proudu? Co se stane, když vybočí? Změní tím něco? Nebo tou změnou časem vytvoří zase jen další proud, proti kterému se zase někdo jiný postaví? Někteří starší diváci možná mohli trochu brblat, ale myslím, že to bylo výjimečně povedené. Obě scény, kostýmy, choreografie, osvětlení, které skvěle dotvářelo atmosféru jednotlivých scén. Pokud bych tomu něco vytkla, pak zvuk. Bylo to totiž strašně hlasité. 

Facts: „Game Over aneb Shořet mladý a Proti proudu“; Janáčkovo divadlo v Brně (Mahenovo divadlo), 2014; choreograf Martin Svobodník, Adam Sojka

Game Over

V každém z nás je trochu Šmaka

Jsem tak trochu Šmak. Znáte Šmaka? Toho velikého zlého mluvícího draka z Tolkienova Hobita, který ze všeho nejvíc miluje třpyt zlata? A má přehled o každém kousku, kterého se kdy zmocnil? A který je mimochodem jednou z mých nejoblíbenějších postav a to nejlepší z  druhého dílu Hobita? Já jsem tak trochu Šmak, když přijde na „šmuk“. Tak můj táta říká bižu neboli bižuterii. U mě jsou to hlavně náušnice. Pokud možno dlouhé či trochu extravagantní. Mám jich asi na 150 párů. Někdy ve svých 12 letech jsem propadla vášni pro závažíčka na uši. Bylo to díky mé dnes už švagrové v době, kdy nikdo ještě netušil, že jednou moje švagrová bude, tím méně ona sama. Ale to sem nepatří. První moje náušnice, které se nějakým způsobem odlišovaly od těch, které nosila většina mých vrstevnic, a které považuji za první vlaštovku mé šmakovské posedlosti, byly náušnice z rybí kosti s malými přívěsky. Říkalo se jim tenkrát „indiánské“. Dokonce jsem si je koupila už naprasklé. Mám je dodneška. Stejně jako většinu těch, které jsem si koupila či dostala od těch, kteří vědí, že jich prostě nemám dost :-)). Abych nějaké vyřadila, k tomu už musí být opravdu vážný důvod. Jelikož jde o bižuterii a ne pravé zlato či platinu, důvodem bývá z 99% únava materiálu. Rozhodně ne to, že by se mi okoukaly :-)).

Pravdou je, že mám slabost i pro náramky. A taky náhrdelníky. A čelenky do vlasů. Jen prstýnky mě moc neberou. Mým prstům podle mě moc nesluší, navíc se mi pletou při práci. Nespočítám, kolikrát jsem slyšela, že to všechno nemůžu unosit. Nemůžu. A fakticky mi to nevadí. Naopak. Když mi tohle někdo řekne, mám z toho dobrý pocit, což asi svědčí o tom, že jsem opravdu šmačí krve :-)). Problém by asi byl, kdybych nakupovala všechno, co vidím a utrácela horentní sumy. Ale spoustu věcí jsem dostala, neboť se u mě prostě nejde netrefit :-)) ("Kup jí něco, co by sis sama nikdy nekoupila"). A to, co jsem si koupila sama, jsem většinou pořídila neplánovitě na tržištích, marketech, na bazarech a hlavně pak ve slevách. Jak já zbožňuji slevy. Ve slevách totiž většinou zůstávají věci, které jsou něčím „trochu moc“. Často takové, kterých si hned na první pohled nevšimnete nebo naopak všimnete a přejdete je s takovým tím „kdo by tohle asi tak nosil“ (pchéééé, já bych to asi nosila). A takové věci se mi právě líbí. Musí být něčím zajímavé, trochu jiné, neokoukané. Často mi lidé říkají, že jsem „prostě takový typ, kterému to jde“. Tím „to“ mají většinou na mysli nějaký kus bižuterie, který by si na sebe sami nevzali. Já osobně si nemyslím, že bych byla nějaký typ. Jen si na to asi lidé kolem mě zvykli. Podle mě je to spíše v tom, s jakou dávkou samozřejmosti takové věci člověk nosí. Ať už jde o bižuterii, klobouky, šály, umělé dlouhatánské nehty, roušky na obličej. Cokoli. Třeba i tetování. Pokud sami na sebe neprozradíte, že si vůbec nejste jistí, jestli to k Vám patří, pak to okolí bere jako součást Vaší osobnosti. Pokud to samozřejmě totálně nepřeženete. To pak působí křečovitě. A blbě. A to sem tam také vídávám.

Zavažte mi střevíc... Je ze mě zahradnice.

Moje první vypěstovaná jahoda. No není krásná? 

Je. Je nejkrásnější. Díky mamko.