Divadelní koktejl

Poslední moje divadelní návštěva uplynulého roku byla poslední den roku. Překvapuje to někoho?😜 

Roky a kroky

„A Zlatého slavíka pro rok 1978 získává… pan Karel Gott.“ „Tak to je opravdu překvapení, to jsem vůbec nečekal.“  

Braňo Holiček režíroval pro divadlo Reduta už dva projekty a oba patří podle mne k tomu nejlepšímu, co jsem v Redutě viděla. „Černá labuť“ a „Kmeny“ jsem viděla opakovaně. Představení „Roky a kroky“ si místo dějinných náhod a mapování subkultur bere na paškál českou popovou scénu od optimismem oplývajících šedesátek, přes straně a době poplatné sedmdesátky a osmdesátky, do divokých porevolučních devadesátek a jaksi vyčpělých let nedávno minulých. Vztahy popového světa plného falešného pozlátka s bulvárem, polosvětem zločinu, a taky kamarádíčkování s politickou scénou. Vždycky to bylo hlavně o penězích a kontaktech. A vždycky tu byla anketa Zlatý (Český) slavík, kterou téměř vždycky vyhrál Karel Gott. Inscenace rozhodně není pro nostalgiky typu „za komunismu bylo líp“, resp. vždycky bylo líp, než teď. Takovým ani není určena. Je plná nekorektního humoru, který dokonce i mě chvílemi přišel trochu za hranou. Nejsem fanynka Karla Gotta, ale jeho nemoc a jeho dcery nebylo podle mne nutné do inscenace zařazovat, i bez nich by člověk celou tu absurditu pochopil. Nicméně pár diváků „na Karla nám nesahejte“ sedělo přímo přede mnou, a ti to brali dosti osobně. Což je špatně, protože tak to myšleno nebylo. Přiznám se ale, že jsem mnohem lépe chápala scénky z doby dávno minulé, než ty, které se měly odehrát po roce cca 2000. Jelikož naši popovou či obecně bulvární scénu nesleduji, a nikdy jsem nesledovala ani anketu Zlatého slavíka, chyběly mi tu reálie. I když se mi ze všech tří projektů zdály „Roky a kroky“ nejméně sdělné, rozhodně mají režisérův spontánní rukopis, který je šitý na míru hercům na scéně.

Facts: „Roky a kroky“, Divadlo Reduta, 2018; autor a režie: Braňo Holiček 

Jánošík Revisited 

"Zbojnická legenda ožívá. Spravedlnost. Pomsta. Zrada a láska. Nezabiješ!"  

Byl Jánošík hrdina nebo to byl jen zbojník, respektive zabiják? Zaslouží si vůbec Jánošík svou legendu? Byla by dnes po tolika zkušenostech národa jiná, než když ji v roce 1909 Mahen napsal? Byl Jánošík jen produktem své neutěšené doby? Byl to rebel, co chtěl jít proti proudu nebo ten, kdo bojoval za spravedlnost lidí své třídy? Na tyhle mé otázky poslední inscenace odcházejícího šéfa brněnské činohry Martina Františáka neodpovídá. Vychází z Mahenovy verze, i se všemi písničkami, ale má nový háv, který se více než na mýtus o hrdinovi, zaměřuje na osobu někoho, kdo nechtěl zabíjet, ale kterého osobní tragédie nakonec přiměje, aby svou valašku pozvedl proti jiné lidské bytosti. Taková situace je univerzální i pro dnešní dobu a dnešní „hrdiny“. Co jsem si z inscenace odnesla já, je to, že hranice toho, co dělí hrdinu bojujícího za větší věc, než je jeho vlastní prospěch, od toho, koho lidé vnímají jako vraha, je dosti mlhavá. Zatímco jazyk hry si zachovává svůj původní ráz, je Jánošík se svou bandou zarostlých chlápků vyobrazen jako člen motorkářského gangu ve stylu Sons of Anarchy, kteří vedle valašek máchají i pistolemi, a vedle klasických lidovek pak divadlem zní i tvrdý rock. Mně osobně se to takhle líbilo, přišlo mi to trefné. Protože hra má přesah poplatný i v dnešní době. Hlavní roli měl hostující herec Dominik Teleky a ujmul se jí opravdu se ctí. Jinak je to hra s mnoha postavami, zejména mužskými, které mě ale až na výjimky trochu splývaly. Diváci odpoledního představení byli možná trochu rozpačití, ale mně se hra opravdu líbila.  
Facts: „Jánošík Revisited“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jiří Mahen, Martin Františák, režie: Martin Františák 

Milenci nebes 

"Divadlo radosti, života i smrti." 

Postavy ze hry „Milenci nebes“ jsou prý inspirovány skutečnými postavami pařížského divadla 19.století. Jean-Babtiste je trochu opomíjený člen divadla pantomimy a snílek, Garance je krásná žena, kterou náhodně potká a propadne jejímu kouzlu, a Frédérick je ambiciózní mladý muž a sukničkář toužící dělat velké divadlo se slovy. Milostný trojúhelník, kdy Jean-Babtiste miluje Garance, ale nemá odvahu jí to říct, Garance jej sice miluje, ale žije ve vztahu s Frédérickem, který se tím tak trochu baví. Jean-Babtiste současně přehlíží lásku mladičké dcery ředitele divadla a Garance zase návrhy hraběte de Montray. Zamotané a až anticky tragické. Láska bez kompromisů a intriky. Život herců, lesk a bída divadel. Výpravou je hra především v první polovině zmatená. Je třeba se naladit na specifickou vizuální podobu, ale ve druhé polovině to všechno do sebe zapadne a všechny ty postavičky, které původně vypadaly, že jsou tam nějak omylem, mají najednou své místo. Byla jsem na silvestrovském představení. Zařazení tohoto titulu na silvestrovské odpoledne mě trochu překvapilo, protože to rozhodně není komedie, kterou bych tak nějak čekala. Není to asi hra pro každého, rozhodně ne pro milovníky klasiky. Není ale vysloveně modernistická, ani přehnaně ujetá. Jazyk hry je zachován a drží se mantinelů klasické hry. Pokud si zvyknete na trochu specifický vizuál, pak je to klasická tragédie, jakých se na divadle hrají desítky. Nicméně je skvěle zahraná, čímž se průměru vymyká. Většina mých oblíbených herců tu má svoje výrazné party. I proto stojí za návštěvu.

Facts: „Milenci nebes“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jacques Prévert, režie: Marián Amsler 

Letní baletní koktejl v prosinci 

Během léta připravila baletní sekce Janáčkova divadla speciální představení pro venkovní prostor na hradě Špilberk. Jednalo se o tři kusy podle choreografií členů baletního souboru. Jelikož mi to o prázdninách nevyšlo a jedno speciální představení bylo naplánováno na konec roku, přičemž není jisté, že se titul bude ještě uvádět, nechtěla jsem to propásnout. Jedná se tedy o tři kusy, které nemají vůbec nic společného. Ani hudbou, ani náladou a ani provedením. Je to opravdu koktejl, což prostoru klasického divadla příliš nesvědčilo. „Bonsoir Brel“ byla na hudbu šansoniéra Jasquese Brela a byla rozverná, nápaditá a milá. Měla rozpustilou atmosféru a tak nějak připomínala muzikálové číslo. Takové tančení v dešti. Ze všech tří se mi líbila nejvíc. Druhá v choreografii šéfa baletu s názvem „1968“ pojednávala o přelomovém roku 1968 z pohledu dvojice mladých lidí, a o otázce samostatné volby. Byla na můj vkus možná až moc stylizovaná a tématicky samozřejmě dramatická, takže po úvodní barvě to bylo černobílé, a ten skok byl příliš náhlý. I když ženský part byl podle mne skvělý. Třetí kus byl v choreografii Martina Svobodníka, který mám pocit, že si rád utahuje z diváků, respektive rád je provokuje. „O hudbě a tanci“ bylo lehce edukativní. Tanečníci nejsou dělníci a mají rádi různorodost. Bylo to nápadité, ale … myslím, že by tomu prospěla delší stopáž. Jako celek ale celé představení vyšumělo. Pro letní venkovní scénu se to rozhodně hodilo více.

Facts: „Letní baletní koktejl v prosinci“; Mahenovo divadlo, 2018; choreografie: Markéta Pimek Habalová (Bonsoir Brel), Mário Radačovský (1968), Martin Svobodník (O hudbě a tanci)

zdroj: zde, zde, zde, zde