11 věcí z Mariánských Lázní

Byla jsem po dlouhé době konečně na dovolené. Překvapivě jsem ale letos jela namísto do teplých krajin poznávat krásy vlasti. A to do končin, kde jsem naposledy byla asi před víc jak dvaceti lety. Jestli se to tedy od té doby nějak změnilo, nejsem schopna posoudit 😃. Pro náš „líný“ týden jsme si vybrali Mariánské Lázně, a udělali jsme dobře. Bylo to bezva. Nelíbila se mi jen jedna věc, a to, že je to od nás opravdu hodně daleko a cesta vlakem z Prahy do cílové destinace nebyla nic moc. Nebo jsem prostě už moc pohodlná 😉. 

*

1. Klid a pohoda – Mariánky (jak říkali místní) jsou v podstatě docela malé město, které přejdete z jednoho konce na druhý za půl hodiny. Všude vládne trochu ospalý duch, což je asi dáno hlavně tím, že většinu lázeňských hostů tvoří důchodci, navíc hlavně Němci, takže si připadáte jako na dovolené po hlavní sezóně někde na Mallorce. A to vůbec není špatný.

2. Ubytování – bydleli jsme v hotelu Excelsior**** hned na Hlavní třídě, krásné secesní budově s luxusní, ale docela domáckou atmosférou. Za celou dobu jsme přišli jen na tři věci, které nám nedělaly radost. Pomalý výtah, slánky, co skoro nesolily, a trochu divné osvětlení, v jehož světle jsme vypadali poněkud nezdravě (je ale dost pravděpodobné, že to vůbec nebylo tím světlem …). Odkaz zde.

3. Jídlo – si zaslouží samostatnou zmínku, protože vařili opravdu skvěle. A navíc stolování v secesní jídelně nemělo chybu. Pokud bychom jeli zase, stačila by už jen polopenze, protože kolem hotelu byla spousta míst, kde se dalo poobědvat, navíc po těch snídaních ani člověk neměl hlad.

4. Architektura města – zatímco většina měst má pár ulic hezkých historických budov a pár parčíků, Mariánky jsou takových budov plné a mají úžasnou Kolonádu. Trochu škoda, že jsme tam byli ještě předtím, než to všechno kvete. Na jaře a v létě to musí být ještě hezčí. 

I ta policejní stanice vypadala stylově.

5. Lázeňské procedury – nejsem zrovna ten správný lázeňský typ. Ale procedur jsme v rámci našeho balíčku měli 17!, takže to byl překvapivě docela záhul. Každý den masáž, také perlička, suchá uhličitá koupel, reflexní masáž nohou, zábaly a pak tedy i jakési dost podivné oxygocositerapie, které ale byly nakonec docela sranda. Vyfasovali jsme apartní župánky a pantoflíčky a naším běžným oděvem se staly tepláky, což bylo překvapivě osvobozující. A všichni jsou na Vás takoví milí a neustále nám říkali, že máme odpočívat. No nehádali jsme se …

6. Modrá kavárna – sice je v Mariánkách spousta kaváren, my jsme si ale oblíbili kavárnu Modrá na Hlavní třídě, kde dělali skvělé palačinky s jahodami, čokoládu a poháry s horkými malinami. Odkaz zde 

7. Jílová a lávová terapie – nejsem ten typ, co podléhá snadno nějakým novinkám, ale ze zeleného jílu s přídavkem koloidního stříbra jsem nadšená. Koupila jsem si ho i domů, abych si čas od času udělala masku nebo si jím potřela místa, kde se mi na jaře objevuje lupénka. Jinak v Mariánkách bylo překvapivě hodně obchodů, které prodávaly bio kosmetiku a výrobky z konopí, takže jsem koupila i pár dalších maličkostí, co se v Brně poněkud obtížněji shání.

8. Nákupy – samozřejmě jsme si udělali radost, ačkoli Mariánky jsou cenově srovnatelné s Brnem, takže drahé 😒. Všude byly hlavně obchody s porcelánem, šperky, šmuky, oplatkami a módou (zaměřenou zejména na klientelu 50+ 😏), ale i tak si cestu do kufru našli nové balerínky, jarní šála, nějaký ten náhrdelníček a samozřejmě nezbytné oplatky. 

9. Kulturní zážitky – s kulturním vyžitím to není mimo sezónu žádná sláva, takže jsme brali, co se nabízelo 😃. Městské muzeum bylo fajn, kino mají moc pěkné (i když film „Život“ nebyl šťastná volba 👎) a bylo nás tam celých 12 platících diváků, a Městské divadlo hraje tak jednou týdně a zrovna při naší návštěvě tu hrál i Západočeský symfonický orchestr, a to „Vraždu Mozarta“ (naše interpretace) a docela povedeného Rossiniho. Možná to není nejkulturnější město, ale proto se tam taky nejezdí. 

10. Pocit mládí – jezdí se tam léčit nebo relaxovat. Naštěstí to první nebylo třeba, ale jelikož jsou to přeci jen lázně, je osazenstvo většinou z dříve narozených, takže překvapivě často jsme zjistili, že jsme tam či onde nejmladší (nebo nám to tak aspoň přišlo), a to je Vám hned lehčeji … 👵

11. Naprostý relax – největší plus ale byl ten naprostý relax, kdy si člověk mohl dovolit vypnout, spát si celé dopoledne, pak si zajít na masáž nebo na kafíčko do Churchill baru, a večer sledovat anime, na který celý rok nemá čas. Takže děkuji i svému doprovodu, že to cítil úplně stejně 🙇.

 *

Jo, asi se vrátím. Nakonec jsem si tam našla perspektivního životního partnera … zdá se, že tam bude i příště 😍

What you (don´t) need - 9.

Jsem zpět z dovolené. Odpočatá a v poměrně dobré náladě. Nejlepší je, že jsem se zbavila té stále se dokola opakující chřipky. Taky už začíná jaro se vším všudy, což mi rovněž zvedlo náladu. Takže nějaké ty přípravy na nastávající tepla jsou na místě.

*

Makeup je pro mě tak trochu nutnost, jak jsem se ostatně přesvědčila během svého wellness týdnu, jenže se zvyšující se teplotou je nutné měnit i všechny ty "pastičky" na obličej, tělo, vlasy a tak dále. Zatímco většinu roku je mým nejoblíbenějším makeupem Lancome Teint Miracle, tak na léto a přirozený vzhled jsem si oblíbila Chanel Vitalumiére Satin Smoothing Fluid Makeup (to "e" má mít čárku na druhou stranu, ale hledejte si takový znak ve wordu). Doporučila mi ho kdysi jedna velmi zkušená vizážistka, která s ním líčila na focení.

Jedná se o makeup pro přirozený nude vzhled, kdy by se neměl ani příliš používat pudr, jen trocha tvářenky. Odstín, který mám, je 10 Limpide a bohužel u nás vlastně ani nebyl k sehnání. Přivezla mi ho pak kamarádka z Floridy, ale dá se docela dobře koupit na letištích. Cena je kolem tisícovky.

Je to velice lehký makeup, který velmi dobře sjednocuje, ale není nijak zvlášť krycí. Takže je potřeba mít i co nejlepší pleť. Rozhodně není vhodný pro ty, kteří makeup používají jako maltu 😀. Na léto je ale perfektní, protože v něm může pleť dobře dýchat.

Barevně je odstín 10 nejsvětlejší, ale právě díky té tekuté konzistenci a menšímu krytí je vhodný i na mojí, spíše středně tmavou pleť. Je také mastnější, což nemusí každému vyhovovat. Já ho kupříkladu v zimním období nosit nemůžu.

Zde pro srovnání s Lancomem, který na první pohled působí ještě světleji. Rozhodně nedoporučuji, stejně jako jakýkoli jiný makeup, kupovat naslepo, ale opravdu si odstíny vyzkoušet.

Experimentální sever a vášnivý jih v hudbě i pohybu … a mně je zase zle

Nevím. Možná bych si měla přát, aby už tenhle rok skončil, ačkoli ani pořádně nezačal a já bych bez jeho prožití tak jako tak byla o rok blíž čtyřicítce (což zní naprosto strašně), ale zatím se neuskutečnilo nic moc, co by mě přesvědčilo o tom, že se od něho dá očekávat něco pozitivního. Například jsem už zase nemocná. Od Vánoc je to se mnou jako na houpačce. Dva týdny klidu, pak týden chřipka, a stále dokola. Díky tomu v práci nestíhám, nestíhám se současně ani z těch chřipek pořádně dostat, špatně spím a musím vynechat spousty akcí, na které jsem se chystala a vyznačila si je v kalendáři. Takže vlastně kromě neustálých nespokojeností nemám moc o čem psát 😄. Ale ne, není to zase vůbec tak zlé. Jen už mě prostě nebaví to smrkání 😜. 

Peer Gynt 

„Někde na severu, kde vše běží v kruhu …“ 

Jestli je někdo, kdo chce tvrdit, že tenhle příběh v baletním provedení se vší tou symbolikou pochopil bez jakýchkoli problémů, aniž by si musel přečíst program, pak s největší pravděpodobností trpí bludy. I když sice dílo podle jména znám, respektive vím, že se jedná o dílo Henrika Ibsena s hlavním hrdinou jménem Peer Gynt, to, že je to vlastně původně báseň, jsem opravdu netušila. O ději nemluvě. Děj to má opravdu barvitý a velmi velmi spletitý. Ne snad proto, že by se tam objevovalo až tak moc postav, ale prostě proto, že se tu do sebe vlévá pohádkový příběh s trolly, milostný příběh jako takový, vnitřní duševní svět hrdiny, jeho představy a nakonec i jeho pobyt v blázinci. A do toho tam pobíhá bílý jelen. Asi tak k ději. K baletu můžu pak říct jen … famózní. Jednalo se o hostování Slovinského národního baletu, a musím říct, že stylově je to úplně něco jiného, než na co jsme v naší kotlině zvyklí. Neříkám lepší nebo horší, je to prostě jiné, navíc velmi moderní a novátorské. Celé představení bylo hravé, chvílemi až bláznivé, a ač jsem byla z počátku trochu zaskočená, v průběhu představení jsem tomu všemu propadla. Není to nic, na co bych vzala někoho, kdo o baletu ví houby, případně má rád klasiku a moderní balet považuje za divný. Tanečníci, zejména představitel hlavního hrdiny, byli všeobecně skvělí. Objevovala se tam i spousta fyzických interakcí, které se v baletu moc nevidí. Jako třeba obyčejná facka. Představení je prý symbolem tanečního divadla 21.století. A s tím se nedá než souhlasit.

Facts: „Peer Gynt“; Balet Sloviského národního divadla Maribor (Janáčkovo divadlo v Brně – 22. 1. 2017); hudba: Edvard Grieg, choreografie: Edward Clug 

La Gioconda 

„Ó, matko má, na ostrově osudovém potlačila jsem kvůli tobě krvelačnou touhu zavržené sokyně. Teď strašnější je oběť má …, ó, matko má, já ji zachráním pro něj, pro něj, který ji miluje!“ 

Po všech povedených operních počinech, které jsem od začátku sezóny viděla, začínám mít trochu obavy, že najednou přijde nějaké velké zklamání. Ale ani tentokrát se nekonalo a nová premiéra se povedla. Brněnské opeře se prostě daří a vedle méně známých oper uvádí i klasická díla, byť někdy pojatá vskutku originálním způsobem. La Gioconda je klasickou italskou operou konce 19.století s velkými áriemi, milostným víceúhelníkem, poněkud náhlými a překvapivými zvraty a zejména pak tragickým koncem. Giocondu chce protřelý Barnaba a neváhá využít hrdinčiny slepé matky a inkvizice k tomu, aby ji získal. Jenže Gioconda miluje Enza, který ji sice má rád, ale ve skutečnosti miluje Lauru, svou dávnou lásku, proti své vůli provdanou za Alvise, který ale na naléhání své ženy zachrání Giocondinu matku, a proto ji Gioconda nemůže nenávidět a rozhodne se Enzovi a Lauře pomoci… je to opravdu celé propletené, ale na druhou stranu se to všechno hnedle vyřeší, až je to poněkud komické. Scéna byla tvořena velkými kamennými kvádry, které se díky posouvání či otáčení měnily na různá pozadí. Zejména vynikaly ve scéně, kdy se Gioconda v jedné ze svých hlavních árií prochází v zelených šatech a s dlouhými rusými vlasy na pozadí šedého kamene s reliéfem portrétu dívky s vlajícími vlasy. Ačkoli možná orchestr ten den neměl úplně svůj nejlepší den, rozhodně se to nedalo říci o zpěvácích. Zejména Scilla Boross jako Giconda a Sung Kyu Park jako Enzo utkvěli v paměti. Takové hlasy pohledat. Ale ani místní interpreti se nenechali zahanbit. Takže to opravdu doporučuji k návštěvě.      

Facts: „La Gioconda“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2017; autor: Amilcare Ponchielli, libreto: Arrigo Boito, režie: Tomáš Pilař  

*61 FJD *5 A Čarodějná láska 

Flamenco, španělská živočišnost a Filharmonie Brno v rámci cyklu „Filharmonie v divadle“. Poslední velký koncert, který měla Filharmonie Brno v Janáčkově divadle před jeho rekonstrukcí. Janáčkovo divadlo totiž čeká velká rekonstrukce, zejména technického zázemí, takže na 18 měsíců budu mít utrum, což znamená, že si nejspíš budu muset najít nějakou další večerní zábavu. A ne, myslím to zcela ve smyslu kulturního vzdělávání J. Koncert byl bezvadný, přestože jsem na něj šla s teplotami a chřipkou a druhý den už jsem z postele nevylezla vůbec. Na programu totiž byla nejen hudba, ale také tanec, pravý nefalšovaný vášnivý španělský tanec. A na to já slyším. Zejména poté, co jsem se snažila poslední půlrok proniknout do tajemství flamenca. Ne vůbec úspěšně, abych byla upřímná. První část koncertu byla suita z opery Mezkař a klavírní koncert Noci ve španělských zahradách, což bylo super. Klavír zklame málokdy. V druhé části pak Filharmonie doprovázela balet o jednom dějství nazvaný Čarodějná láska, tedy klasický španělský balet, tedy klasické taneční flamenco. Člověk musí sice uvyknout velmi specifickému zpěvu lidové španělské tvorby, ale i když jsem nerozuměla ani slovo, ty emoce jde slyšet zcela jasně 😍. A stejně tak byl vidět ve všech gestech tance. Pro více informací, jelikož nejsem v tomhle žádný znalec, zde.  

Facts: „*61 FJD *5 A Čarodějná láska“; Filharmonie Brno (Janáčkovo divadlo), 2017

zdroj: zde, zde, zde

Dámský večer s kinky fuckery

Píšu tu často o filmech. Ráda chodím na pohybující se obrázky do kina a většinou si vyberu dobře. Ani tentokrát jsem si nevybrala špatně, i když tomu je možná těžké uvěřit. Kulturní zážitky se prý mají sdílet s ostatními, s čímž naprosto souhlasím. Jen bych dodala, že u některých je to i otázka „přežití“. A vůbec toho, že se na nějaký vydáte. U filmu o padesáti odstínech špatné literární předlohy a ještě horšího scénáře to platí dvojnásobně. Takže tohle je dnešní recenze a je na ní zajímavé hlavně to, že je jak říkají realitní agenti „zcela exkluzivní“. Protože je jenom o jednom filmu, opravdu zábavné komedii 😄.

Padesát odstínů temnoty 

„Kinky fuckery.“ Pravděpodobně nejvtipnější podtitul valentýnského hitu překvapivě pochází z filmu samotného. Kinky fuckery tímto vejde do dějin. Celé se to seběhlo takhle. Poté, co jsem loni po zhlédnutí prvního dílu trilogie (pro mě samotnou bylo překvapení už to, že to má vůbec více dílů) došla k závěru, že erotický film dneska nejspíš znamená posílání emailů a vyjednávání smluvních podmínek stran toho, zda se budou používat anální hračky nebo ne, rozhodla jsem se letos nic neriskovat a zorganizovat k tomu malou ladies party, protože ve veselé společnosti jednomu otupí smysly. A každý, kdo mě a moje kamarádky aspoň trochu zná, ví, že se tím hlavně myslí někde si posedět a hezky se nadlábnout 😋. Minule jsem byla k filmu poměrně shovívavá, protože to prostě byl takový neškodný rádoby erotický bonbónek o dvou dosti nereálných lidech (zde). Druhé díly to nemají jednoduché. Finále je daleko, na závěrečné drama je brzy, hrdiny už známe, takže není moc co představovat, ale nějak se ty dvě hodiny musí zaplnit. Nemá cenu rozepisovat, že scénář tentokrát asi psal někdo, kdo o psaní scénářů ví asi tolik, co já o černých dírách. Teoreticky vím, o co jde, ale prakticky se pohybuji v úplně jiném oboru. Scénáristé si nedělali hlavu s tím, že by příběh měl mít nějaké zvraty, ale o to zase až tak nešlo, protože Christian Grey trochu zarostl a vůbec nevypadal špatně. Zejména tehdy, když cvičil jen v teplákách nebo se sprchoval 😍. Ani kamera, ani výprava, ani soundtrack složený z popových pecek filmu ostudu nedělaly. To jen ten scénář, v rámci něhož jinak podle mého nadaní a sympatičtí herci měli co dělat, aby neobraceli oči v sloup. Takže moje dojmy a postřehy.

Anastázie (mnou familiárně nazývaná Stázička) je nevyspělé velké dítě, které poté, co s pláčem zjistí, že největší perverznost ve světě BDSM je plácání po zadku, dramaticky odejde z života svého největšího fanouška, který jak se zdá vlastní půlku Manhattanu, s tím, že ona na tohle není a koupit se tedy rozhodně nedá, aby ji následně udolala kytice růží, nový lapťop a úplně cool smartphone od Applu, a ona přicupitala zpátky. Ale jinak holka taky chodí do práce, kde čte knížky. Sice byla po tom výprasku z minula trochu naštvaná, že tohle tedy jako ne, ale někdy přeci jenom asi jo, takže … je to holka zvídavá 😏.

Sebastian má problémy. A upřímně řečeno to, že ujíždí na BDSM praktikách, je ten nejmenší problém ze všech, jestli vůbec něco takového je problém nebo cosi, co by se mělo „léčit“, protože pravdou je, že vykazuje spousty znepokojujících rysů psychopatické osobnosti. Protože je tak trochu stalker, tak trochu rád ovládá lidi, má problémy s dominancí, kontrolou a žárlivostí, a k smrti rád si o všem promluví, ale až POZDĚJI a nejlépe při nějakém jídle. „Probereme to později u večeře.“ Ale je to vlastně docela romantický, vždyť to všechno dělá z lásky, ne snad? 😢 Také má na všechno lidi, což mu závidím. Od těch, co mu doma uklízí jeho BDSM komůrku, přes ty, co jeho jménem kupují letecké společnosti, až k těm, co zakopávají mrtvoly nápadníků jeho vyvolené v Mohavské poušti. „Moji lidé se o to postarají.“ Také je trochu znepokojující skutečnost, že si po těle kreslí mapy, aby jeho milá poznala, kde se ho může dotknout bez toho, aby ji neskočil po krku. Kdyby někoho zajímal můj názor, řekla bych, že už dávno měl zajít k nějakému psychologovi. ⏬ (hard truth)

Ve filmu jsou tři „zloduši“, ale ani jeden nestráví na plátně víc jak pět minut. A jejich zápletky se vyřeší mimo plátno za pár sekund. Ostatně Christian má na to lidi, takže se tomu vlastně divit nemám, ale jinak se tomu říká "scénaristická lenost".

A erotické scény. Jsou tam, ne že ne. Hlavní protagonisté sice nevykazovali žádnou vzájemnou chemii budícího se erotického dusna, spíš budili dojem jako friends with benefits, ale ujali se toho s odhodláním. Všechny scény měly docela podobný průběh, kdy většinou ona byla nahá a on oblečený. Jeden z nich přišel s nějakou BDSM hračkou, při pohledu na níž mě napadaly naprosto příšerné věci (a určitě jsem nebyla sama – „To jsou skřipce na bradavky.“), aby následně Christian uvedenou věcičku použil tím nejnevinnějším způsobem, respektive svou milou té věcičky v podstatě hned vzápětí zbavil, protože jí stačí předehra tak na 15 sekund, a dojeli to naprosto klasickým způsobem. Každý druhý nezávislý snímek má víc odvážných scén, než spolu spáchali tihle dva.

Takhle to zní, že to byla blbost a špatný film, ale ve skutečnosti to sice byla veliká blbost a velice špatný film, ale v důsledku toho všeho opravdu zábava, byť si troufám tvrdit, že to vůbec nebylo úmyslem jeho autorů. Já se nasmála, a ještě jsem zjistila, že moje představivost je znepokojivě barvitější než ta autorčina. Nebo vlastně raději vůbec nechci nic o představivosti autorky vědět.

Facts: „Fifty Shades Darker“; USA, 2017; režie James Foley 

Zdroj: zde