Triky s obědem, hluboké výstřihy a vůně koření

I v únoru jsem neodolala pohyblivým obrázkům a dvakrát vyrazila do kina. Jedno takové představení bylo už ve dvě odpoledne, a přestože bylo původně určeno pro seniory, nikomu nevadilo, že jdeme i my třicátnice :-)). Ostatně lístek za 60,- Kč na regulérní celovečerák by stál i za trochu toho maskování. Chtěla jsem vyrazit ještě na Meryl Streep, ale trochu mi překážela skutečnost, že se ode mě očekávají i nějaké ty pracovní výkony. Tak snad jindy.

Špinavý trik

www.csfd.cz

Pokaždé, když se rozdají Zlaté glóby, ceny Bafta a nominace na Oskary, říkám si, že se tentokrát určitě podívám na všechny ty stále dokola oceňované a nominované filmy ještě předtím, než se budou zlatí paňáci udělovat. Ostatně mělo by jít údajně o to vůbec nejlepší, co anglicky mluvící kinematografie nabízí. Film Špinavý trik Davida O. Russella je právě takovým filmem, který momentálně sbírá filmové ceny a nominace jak skautík bobříky a noviny nešetří pozitivními recenzemi. David O. Russell ostatně loni natočil oskarovou Terapii láskou a hlavní protagonisté Jennifer Lawrence a Bradley Cooper se mu upsali i pro Špinavý trik, stejně jako Christian Bale a Amy Adams, kteří se zase objevili v jeho dramatu The Fighter (ten jsem neviděla, ale Bale dostal Oskara a Adams nominaci), takže taková malá rodinná sešlost a i předpoklad, že film má dobré herecké základy. Tentokrát jsem se tedy šla přesvědčit, jestli ten humbuk opravdu stojí za to. Ano i ne. Asi záleží na tom, s jakým očekáváním na film jdete. Já šla s tááákhle velikým … a byla jsem proto zklamaná. Herecké obsazení? Bez chybičky. Herci jsou výborní, a dokonce i chápu, proč Jennifer Lawrence dostala všechny ty herecké ceny za vedlejší roli, přestože je na plátně asi tak 10 minut. Zejména mužští protagonisté hrají proti svému typu a poté, co shlédnete proměnu Christiana Balea v zavalitého nemotorného chlápka, co si každé ráno důmyslně češe patku, aby zakryl ustupující čelo, nebo Bradley Coopera v růžových natáčkách, Vaše představa o nich coby sexy chlápcích se otřese v základech. Atmosféra a styling 70. let? Paráda. Každý detail je na svém místě. Make-up hlavních představitelek, jejich účesy a šaty (nutno říci, že velmi sporé, lesklé a s výstřihy do pasu – něco takového si prostě musím pořídit, až půjdu v Ostravě do baru :-)), nábytek, doplňky, auta, mluva. Soundtrack? Skvělý. Tom Jones, Santana, David Bowie, Electric Light Orchestra. Nejsem přes hudbu žádný expert, ale dokonce i já poznala, že hudba k filmu seděla skvěle. Tak kde je tedy problém? Pro mě byl prostě v tom nejdůležitějším. V ději, resp. jeho absenci. Film o velkém podvodu, kde každý hraje nějakou svou vlastní hru a není jisté, kdo zrovna podvádí koho, zní jako velká a chytrá sranda. Jenže podle mě filmu v tomhle bodě chyběl šmrnc. Když si vzpomenu na Redforda s Newmanem v Podrazu nebo na Devět královen (argentinský film z roku 2000, který jsem zhlédla v rámci Febiofestu), tak nějak mi celý ten podraz nepřišel nijak nápaditý. Vlastně se ve filmu hodně, ale opravdu hodně mluví, řeší se vztah milostného čtyřjúhelníku a … a to je asi tak všechno. Kromě toho, že oba protagonisti vypadají prostě tak trochu směšně a ženské představitelky jsou až na výjimky poněkud labilní, film nedisponuje ani zapamatovatelným humorem. Což je při té hromadě replik trochu škoda. Herecky je to skvělé, je jen škoda, že ty charaktery nehrají v nějakém dějově nápaditějším filmu. Dala bych tak 65%. V rámci žánru samozřejmě.

Facts: „American Hustle“; USA, 2013; režie David O. Russell

www.csfd.cz

Cizí oběd 

www.cinemanova.cz

Pestré a zářivé barvy, vůně koření, chytlavé melodie, černě orámované mandlové oči, žlutá a červená … Indie, resp. indický film. Čas od času se ráda na nějaký indický film plný barev, do děje zcela nezapadajících hudebních a tanečních čísel a zejména často ne příliš konzistentního děje podívám. Ale pravdou je, že Bollywood nijak zvlášť nevyhledávám, právě z toho důvodu, že dějově nejsem sto většinu filmů zařadit. I když taneční čísla mě většinou baví, ta pěvecká čísla mě coby hudebního analfabeta moc neoslňují. Moje chyba. Problém asi taky bude v tom, že většina bollywoodských filmů
se váže na kulturní zvyky daného regionu a je více či méně depresivní, zejména je-li o ženách. Film Cizí oběd mě ale v mnohém uchvátil, protože nic z toho není.  Jedním z neobvyklých fenoménů Bombaje (kde jsem nikdy nebyla) je pětitisícová komunita tzv. „dabbawallanů“, kteří už od roku 1890 fungují jako jakási obědová pošta. Vlastně jsou to poslíčci, kteří každé dopoledne doručují kastrůlky s obědem z restaurací a zejména pak z domovů od manželek do kanceláří manželů a večer prázdné vozí zpět. A to na docela velké vzdálenosti. Většina poslíčků je z nižších kast a negramotných, proto používají zcela unikátní systém symbolů a barev, podle kterých poznají, kam termosky s obědem doručit. Na Harvardu prý udělali výzkum a zjistili, že pouze jeden z milionu kastrůlků je doručen nesprávnému adresátovi (to všechno jsem se dočetla na Wikipedii :-)) - http://en.wikipedia.org/wiki/Dabbawala). Jeden takový se zatoulá od osamělé a v manželství strádající Ily k bezdětnému vdovci Saajanovi, úředníkovi z oddělení pohledávek, který má těsně před odchodem do penze a je tak trochu morous. A společně s plackami, chatni a tisíci chutí koření začnou v mističkách putovat i krátké dopisy. Je to lehce melancholický, ale vtipný a elegantní příběh, bez zbytečných slov i expresivních gest, taková trochu jiná romance se zajímavou ústřední dvojicí, kdy hlavní protagonista dokáže zaujmout i prostým otevíráním jednotlivých pater jídelního nosiče. Jen ten konec mohl být konkrétnější. Zdál se mi trošinku uspěchaný, jako kdyby najednou postavy prodělaly nějakou změnu mimo plátno. Také by mě potěšilo víc záběrů na úžasná indická menu a proces vaření. Ona podmanivá vůně orientálního koření, kterou nasával hlavní hrdina, nebyla postupem děje už tak výrazná, ale nakonec jak bylo ve filmu moudře řečeno „i špatný vlak nás může dovézt na správné nádraží“. Za mě 90%.

Facts: „Dabba“; Indie/Francie/Německo/USA, 2013; režie Ritesh Batra

Dvojí život svazků klíčů

Je vždycky milé, když Vás lidé chtějí povzbudit, ať už jde o cokoli. Ještě milejší je, když to udělají citlivě a prostřednictvím něčeho, co je Vám blízké. Bez toho, aby Vám současně svou snahou připomněli, že jste tele. Což je bohužel často to, co nechtěně udělám já, když se snažím svým „citlivým“ způsobem druhým sdělit, že všechno bude dobré, popřípadě ještě lepší, ale místo toho, abych tímto sdělením skončila, dodám něco v tom smyslu, že nestárnou nebo taktně poznamenám, že každý je svého štěstí tvůrcem či něco o rozlitém mlíku. To jim už rovnou můžu říct, že si za to můžou sami. Přitom to myslím dobře a rozhodně ne tak, že si neštěstí, které je potkalo, zaslouží. Diplomat asi ze mě nikdy nebude. Naštěstí moje kamarádka takovým nedostatkem taktu nedisponuje. Přestože už v životě potkala pár tragédií a celý svůj profesní život se zabývá méně příjemnými stránkami lidských osudů, nezavrhuje optimismus a hlavně neztrácí víru v to, že je tu vždycky alespoň nějaká možnost, že věci budou lepší. Jen je potřeba si uvědomit, co je pro život ve skutečnosti podstatné a čím je zdravé se zabývat a co je lepší pro blaho vlastního rozumu raději neřešit. Asi před týdnem mi svým nenápadným způsobem tohle sdělila, když mi dala pár okopírovaných stránek. Jednalo se o kousek z knihy „Rukopis nalezený v Akkonu“, jejímž autorem je Paulo Coelho. Přiznám se, že jsem od něho četla jen knihu „Veronika se rozhodla zemřít“, která vyprávěla o tom, že vždycky stojí za to snažit se jít dál, jelikož nikdy nevíte, co krásného Vás ještě může potkat. A to je uznejte docela potěšující představa. „Rukopis nalezený v Akkonu“ vychází z objevení akkonského rukopisu archeologem sirem Walterem Wilkinsonem v roce 1974 a děj přenáší čtenáře do okamžiku, kdy se Jeruzalém připravuje na útok křižáků – 14. července 1099. V tento nelehký okamžik, večer před útokem, svolává řecký učenec setkání lidí všech věkových skupin a různých vyznání a místo válečných rad, jak ubránit město, se je snaží podnítit v tom, aby v nelehké situaci a tváří v tvář blížící se porážce pátrali po hodnotách a vědomostech, jichž nabyli v každodenním životě. Četla jsem jenom oněch pár stránek, kde bylo pojednáno o lásce. Krásnýma a jednoduchýma slovama zde byla vykreslena myšlenka, že „lépe je milovat a lásku pak ztratit, nežli lásku nepoznat“. Zní to možná trochu jako klišé z románu Rosamunde Pilcherové, nebo jak říká můj táta „pilchnerky“, ale to neznamená, že by snad nebyla pravdivá. Tedy alespoň na mě ta slova zapůsobila, a to „pilchnerku“ považuji za naivní a neškodný kýč. Pravdou totiž je, že láska má spousty podob a nevztahuje se jen na milence, na ty nestále druhé polovičky, ale je spousta dalších důležitých lidí, kteří jí dávají smysl. O tom se přesvědčuji s přibývajícími léty víc a víc, a že už mi taky je. Těch let myslím :-)). Nejvíc ze všeho se mi ale líbila ta úplně poslední věta - „dveře zpravidla otevře poslední klíč na kroužku“. Z mojí zkušenosti vím, že je to často pravda (v doslovné situaci jsem se ocitla bezpočtukrát). Je to něco, co Vás sice může frustrovat, když ten správný klíč stále nemůžete najít a moknete proto přede dveřmi, ale současně máte naději, že ten další už to bude a Vy ty zatracený dveře konečně otevřete a ohřeje se pěkně v teple. Uděláte si čaj, oblíknete si pyžamo s kočičkou a na nohy si navlíknete teplý, chlupatý a nejlépe růžový ponožky, a budete z tepla vlastní postýlky koukat na „pilchnerku“. Jo, ten moment, kdy konečně klíč zapadne do zámku, Vám dá zapomenout i na ty proudy vody, které Vás smáčely předtím. …

PS: Mimochodem mi nejde otevřít kufr u auta. Tak nevím, jak si to mám vyložit. Mám totiž jen jeden klíč :-)). 

www.nejlevnejsiknihy.cz

Nedělní pečení a tak IV.

Sice Valentýna nijak neprožívám, ale nechtěla bych kohokoli jiného o tu radost připravit :-)). K Valentýnu se prý má dávat čokoláda. Tedy alespoň v našich zeměpisných šířkách. A rudé růže. A mají se dávat lidem, které máme rádi. Třeba rodině. Mám neblahé tušení, že bych nikoho ve svém rodinném kruhu rudou růži nedojala. S čokoládou bych asi pochodila líp, ale na home-made chocolate si zatím netroufám. Takže když se moji nejbližší vrátili v sobotu z hor, čekal na ně valentýnský dort. Upekla jsem ho z těsta na klasický red velvet cake, tedy z podmáslí, akorát jsem nepřidala červené barvivo. Proto byl korpus hnědý. Pekla jsem ho poprvé, takže k dokonalosti má ještě daleko :-)). Všechno šlo docela hladce, akorát maminčina trouba má svůj vlastní rozum a někdy si prostě dělá, co chce, respektive se sama sem tam vypne. Tudíž korpus byl spíše placka :-)). Krém byla klasika - mascarpone a šlehačka. Koupila jsem jahody (chuť tedy nic moc, sladké nebyly ani náhodou), ale hezky dort odlehčily. Po nedělním obědě přišel k chuti.

Jelikož táta klasickou mouku nesmí, upekla jsem mu sušenky z bezlepkové mouky s medem, oříšky a brusinkami. Rozhodně nejsou pro někoho se špatnými zuby, protože jsou opravdu super křupkaté :-))

A protože v Lídlu měli listové těsto, udělala jsem večer taštičky s jahodovou marmeládou.

Růžové není nikdy dost

Rtěnky jsem začala nosit pravidelně až nedávno. Asi by bylo lepší, kdybych nezačala, jelikož to trochu leze do rozpočtu. Jejich regály mě lákají. Malé roztomilé či elegantní obaly a všechny ty odstíny červené, růžové, fialové a hnědé. Nedá se jim odolat. Na rtěnkách je pro mě něco magického. Jsou nesmírně ženské a dodávají mi příjemný pocit upravenosti. Pokud se mi samozřejmě neobtisknou na zuby. Schválně, komu se to nestalo? Kdysi jsem nosila jen ty, které se označují jako tělové. Jen aby to nebylo moc křiklavé. Dnes mi přijde, že můj přirozený odstín rtů většinou vypadá zdravěji než většina tělových rtěnek, a proto sahám po odstínech mnohem sytějších. Zejména červených a jejich kombinací – malinových, karmínových, bordó. Mám ráda i odstíny do fialova. Naopak se vyhýbám všemu oranžovému (dodávají mým už tak nedokonalým zubům nádech nikotinově žluté), tělovému (mám v nich trochu umrlčí vzhled) a světle růžovému či fialovému (pastelky mi nesluší v žádné podobě). Těch malých kouzelných pokladů mám kolem 40, což uznávám je poměrně „rozmazlené“ množství. Na značky ale nehledím. Koukám hlavně na barvu a strukturu, kdy nemám ráda tvrdé rtěnky a ani takové ty úplně mazlavé. Pigmentaci a nějakou celodenní výdrž zase tak moc neřeším, jelikož si stejně rty po každém jídle líčím znovu. Pokud nejde vyloženě o nějaký osudový kousek té nejkrásnější barvy na světě, nedám za rtěnku víc, než bych dala za návštěvu divadla :-)). 

*

Na rtěnku od Max Factor v odstínu Chilli jsem koukala od brzkého podzimu. Cena 269,- Kč mě ale nepřišla nijak moc sympatická. Před třemi týdny jsem ji ale objevila v DM-drogerii v akci za 199,- … což je tedy stále dost, ale už ne tak dost… Přišla mi v tom košíku taková osamocená. Znáte to, syndrom prázdného košíku. Tak jsem ji tam rovnou našla kamarádku. Kamarádka od Dermacolu v odstínu 09 byla také v akci. Ze 169,- Kč zlevněná na 119,- Kč. Když už jsem tam byla  …

 Mně se ty návštěvy doktorů prostě vždycky prodraží :-)).

Valentinská srdíčka a olympijské kruhy

Zrovna probíhá olympiáda. A v pátek je svátek sv. Valentýna. Jedná se o dvě zásadní události tohoto týdne. Jednu z nich nemám v oblibě, druhou v určitých aspektech příliš nechápu. Schválně co k čemu patří.

www.ceskenoviny.cz

Olympijskou myšlenku ctím. I heslo „sportem k trvalé invaliditě“. Tohle všechno je mi jasné. Nejlepší sportovci světa na jednom místě se střetávají v touze být tím, komu přes hlavu přetáhnou mašli s medailí, kterážto pro většinu z nich představuje špičku jejich dosavadní snahy přeměnit se v lidskou verzi supermana. Co tak úplně nechápu, je to šílenství kolem. Konkrétně to, které rozpoutávají fanoušci, resp. lidé, kteří se okamžikem zapálení olympijského ohně mění v odborníky na všechny druhy sportu, aniž by se zvedli z křesla. A zejména pak to skryté „my“. Určitá míra sounáležitosti s vlastní zemí i národem je zdravá a prospěšná. Pokud to ale začíná být osobní, a potažmo i útočné vůči jiným, tak je zle. Ani samotné hry se tomu úplně nevyhnou, když kupříkladu izraelští a palestinští sportovci odmítnou trénovat na stejných matracích nebo když se při slavnostním průvodu mezi Severní a Jižní Koreu musí mimo abecedu nacpat ještě nějaký jiný stát. Třeba Barbados. Fandění je bezva věc a v podstatě proti němu nic nemám. Jen by podle mě nemělo mít odér nacionalismu a zejména pak nesmí trpět nedostatkem soudnosti. Zrovna dneska jsem to vyslechla cestou domů v MHD, když tři vysokoškoláci rozcupovali nejen sportovce, ale i všechny rozhodčí, novináře a komentátory, aby to zakončili tím, že „když na to nemaj, ať tam k…a nelezou“. Důvod jejich hněvu z toho všeho vlastně ani nebyl jasný. Možná jsem trochu divná, ale nefandím státům, nýbrž těm jednotlivým tvářím. A nejspíš jsem úplně divná, protože jim fandím všem. Přistihla jsem se, že je mi většinou zcela jedno, kdo vyhrál a kdo prohrál. Ta tajná radost, že se Rusákům nebo Američanům zase až tak nedaří, nebo že máme víc medailí, než mají Slováci, je mi dost cizí. Taky nemůžu koukat na přímé přenosy. To napětí je příliš veliké. Ne z toho jak to dopadne a kdo si odnese salátovou mísu či plaketu v pouzdře, ale z toho, že někdo spadne, nabourá, zlomí si vaz či ho zlomí nervozita a jeho sen v tu chvíli skončí. Preferuji záznamy. Vím, jak to dopadlo a tak se můžu soustředit na to, jak to probíhalo. Ale uznávám, že jsem v menšině, protože pro správné fandy je zásadní ten stoupající adrenalin. Mě naprosto pozitivně uspokojuje fakt, že to ti sportovci přežili.

www.srdce.estranky.cz

Proč lidé slaví Valentýna, chápu naopak dobře. Lidé mají prostě rádi růžovou. Tak to je. A na sv. Valentýna se k ní mohou hlásit, což za jiných okolností moc nedělají, zejména pak muži. Jsem přesvědčena o tom, že je to barva, o které muži tajně sní. O růžových košilích, trenkách a ponožkách. Jen to nechtějí přiznat. Růžové totiž není nikdy dost. Je to parádní barva, a to ve všech odstínech. Taky je ale chudák trochu zkompromitovaná tím, že se do ní nejčastěji oblékají baculatá mimina zejména ženského rodu a panenka Barbie. A pravdou je, že většina lidí nejspíše nijak moc netouží po tom být ve skupině s batolaty a plastikovými panenkami nereálných proporcí. Já osobně mám růžovou opravdu ráda, ale sv. Valentýna už moc ne. Možná proto, že je to právě takové to baculaté mimino, navíc ozbrojené lukem a šípem. Batolata třímající v rukou střelné zbraně jakéhokoli druhu mi nepřipadají až tak roztomilá. Navíc to musí dost bolet, když se Vám zaryje šíp třeba do zadnice, natož do srdce. O mušce takového caparta si totiž nedělám velké iluze. Valentýn je sice svátkem u nás nepůvodním, ale jeho myšlenka je univerzální. Láska, láska, láska. Já mám prostě jen za to, že slavit něco takového by se mělo každý den, ne zrovna ten jeden den v roce. A navíc mě iritují všechna ta srdíčka a plyšoví medvídci a krabičky čokolády ve tvaru srdce… Nebo že by to bylo tím, že nemám momentálně s kým slavit? Néééé, to určitě ne. Kdo by stál o nějakou čokoládu zdarma…

Kdo by nechtěl být Daisy

Je jedna postava, která ve mně pokaždé, když se s ní nějakým způsobem setkám, vyvolá hromadu protichůdných pocitů. Určitě ji znáte. Jmenuje se Daisy Fay Buchanan a stvořil ji Francis Scott Fitzgerald v roce 1925. Ano, mám na mysli tu Daisy z románu Velký Gatsby. Tu krásnou, bohatou a hlavní postavou Jayem Gatsbym obletovanou hrdinku, co vlastně žádná hrdinka není. Tu prázdnou, hloupou husu, co myslí jen na sebe, miluje luxus a jednoduchost života. Tu naivní a k jiným lidem zcela slepou blonďatou potvoru, co řeší jen sama sebe a když přijde na to, že by měla něco obětovat nebo nějakým způsobem se postavit vlastním činům, raději se melodramaticky zhroutí, aby ji ostatní ochránili. Tu veselou, bezstarostnou a lehce manipulovatelnou dívku, které byla jinými jasně určena role v jejím vlastním životě.  Ano, je zřejmé, že Daisy mě nenechává chladnou. Je vrtošivá a nestálá, ale taky šarmantní a sofistikovaná. Je taky povrchní a lehce znuděná tím vším přepychem a tím, že vlastně nedělá vůbec nic důležitého, natož něco užitečného. Nemusí, protože ani nechce. Myslím, že to ani neumí, a hlavně jí to i přes tu znuděnost a z toho plynoucí určitou sobeckost a cyničnost, vůbec, ale vůbec nevadí. Daisy je potvora, ale vlastně o tom ani neví.  Jak by taky mohla, vždyť kromě Nicka Carrawaye, vypravěče příběhu, si toho nevšimne ani nikdo jiný. A Nickovi to dojde až na konci příběhu. Popíše ji jako lhostejnou osobu, která něco svou vlastní vinou zničí, aby se pak schovala před odpovědností za hromadu peněz a z nich plynoucí moc. Tak proč mě vždycky její postava tak fascinuje?  Protože jí prostě závidím. Ne ani ten luxusní život plný krásných věcí a nicnedělání. To by bylo sice fajn, ale až tak zlé to se mnou není.  Já jí závidím tu slepotu. Tu schopnost nebýt si vůbec vědoma toho, že jsem taková. To, že si žije dál v té nevědomosti, že její činy jsou prostě „rozkošné“. Závidím ji i tu schopnost přitáhnout k sobě svým šarmem svoje ochránce, kteří ji stále vidí jako „rozkošnou“. Sakra proč mě nikdo nevidí rozkošnou? Možná proto, že nemám tu schopnost být slepá k lidem okolo. Nedokážu být lhostejná. Někdy bych chtěla, ale nejde mi to. Osobně si myslím, že Daisy prostě neumí milovat. A to je taky ten důvod, proč je taková, jaká je. Umí sice projevit náklonost, Nicka má podle mě upřímně ráda, ale je to takové nijaké, bez osobní investice.  To musí být na jednu stranu strašně osvobozující. Když Ti ta citová investice nevyjde, prostě Tě to vlastně ani nebolí. Zůstaneš „rozkošná“. To není zase tak špatný deal. Daisy je dokonce matkou, ale nějak z ní není cítit láska k její dceři. Vím, že v knize se postava její malé dcerky objevuje, ale pro ni je to někdo, kdo ji obírá o pozornost. Nevzpomínám si, jestli o ní vůbec někdy sama od sebe mluví. Asi ne. Nechtěla bych být taková. Nechtěla bych být zrovna v tomhle Daisy. Ale no tak. Říkala jsem přeci, že Daisy ve mně vyvolává pěkně rozporuplné reakce. Jsem ráda za to, že chápu, co je to láska, že jsem schopná ji dát, a proto i cítit bolest, když je ta investice zcela a úplně vedle. Jsem ráda za to, že někdy nespím, protože mi hlavou běží příběh někoho jiného a že je mi smutno za něj. Jsem ráda za to, že cítím, abych chápala, jaké to je skvělé, že mě jednou za uherský rok nic nebolí. Jo, jsem ráda, že nejsem Daisy. Ale někdy, prostě někdy bych dala nevím co za to, na chvíli jí být. Jen na chvíli. Jen na chvíli bych chtěla být jako Daisy. Je to snad špatně?

Tak trochu té kultury, soudruzi

Když jsem byla v první třídě, šli jsme celý první stupeň naší skoro vesnické školy na pásmo dětských filmů do místního kina. Jméno kina si nijak nevybavuji, možná že se jmenovalo nějak poeticky, jak bylo tenkrát zvykem – Aurora, Hvězda, Vesmír nebo tak nějak. Ten den tam nebyla paní uvaděčka, jak by člověk očekával, ale byl tam pan soudruh uvaděč, takový postarší pán, možná už důchodce, který měl na sobě plášť ve skladníkovské modré barvě a na nose kostěné brýle. My jsme se samozřejmě strašně moc těšili, jelikož chození do kina to bylo něco. Navíc jsme nemuseli do školy. Byl to zkrátka výjimečný den. Dokonce jsme měli přijít do školy v něčem hodobóžovým, což se jinak kromě vysvědčení chodilo snad jen na státní svátky, které se po revoluci přestaly slavit. Já se ale nejvíc ze všeho těšila na to velké plátno, kde všechno ožívalo. Dneska vím, že vlastně vůbec velké nebylo, ale doma jsme v té době měli jen malinkou černobílou televizi, takže cokoli s obrazovkou větší než krabice od bot pro mě bylo jak z jiného světa. Dodnes si vybavuju, že jednou z pohádek z pásma byl Čarodějův učeň. Ten od Karla Zemana. Prostě mě svět pohyblivých obrázků uchvátil poměrně brzy. Do kina dodnes chodím strašně moc ráda. V posledních letech jsem to pravda trochu zanedbávala. Jednak proto, že filmy se ke mně dostávají v pohodlné a free verzi často ještě předtím, než mají u nás v kinech premiéru, a jednak proto, že do kina jsem nechtěla chodit sama. A nejen do kina. Taky do divadla, na koncerty, a tak všeobecně za tou „kultůrou“. Ale s novým rokem, nové plánování. Jednou týdně bych měla dát té „kultůře“ šanci. Nejsem přeci žádný kulturní barbar. A už je mi jedno, jestli půjdu sama nebo někoho budu mořit tak dlouho, až se nade mnou smiluje a udělá mi společnost. I když mít s sebou někoho, komu můžu hned na místě sdělit, že tohle je teda pěkná nuda, je vždycky lepší.

Nežné vlny

www.neznevlny.cz

V lednu jsem vedle Waltera Mittyho a 47 Róninů navštívila kino ještě dvakrát. Už jsem se zmiňovala, že na české filmy do kina moc nechodím. Emotivně mi přijde velká část z nich stejně laděná – hořká komedie. A já moc na hořkou nejsem. Ale když kamarádka projevila přání vidět nový český film od Jiřího Vejdělka Něžné vlny, ráda jsem se přidala, už jen proto, abych věděla, zda se bude jednat o další hořkou komedii. A pak mám ráda Jana Budaře. O čem to je? „Sympatický Vojta je nesmělý a jeho rodina praštěná. Cholerický tatínek, který kdysi nepřeplaval kanál La Manche, z něj chce mít závodního plavce a milující maminka, bývalá hvězda dětské lední revue, vidí v synovi talentovaného pianistu. Jenže Vojta má docela jiné priority - především rusovlasou spolužačku Elu, okouzlující akvabelu, která už v listopadu odjede do vysněné Paříže. Jestli Vojta rychle nepodnikne něco opravdu zásadního, zmizí mu Ela navždy za železnou oponou. Píše se totiž rok 1989.“ Po skončení filmu mi došlo, že jsem ho už viděla. Jmenoval se ale tenkrát „Báječná léta pod psa“. Mezi těmi filmy je tolik podobnosti, až je to citově vlastně skoro stejný film. Něžné vlny je podle mého názoru milý film, jehož název je vcelku trefný. Je totiž opravdu takový něžný. A jak je něžný, tak je také úplně naivní, stejně jako ty veliký kukadla hlavního protagonisty v dětském věku. Je to film, kde je život za totáče vykreslen roztomile idylicky a všechno je pouze černé nebo bílé, resp. bílé nebo rudé. Vím, že dětství by idylické být mělo a že dětské oči vidí svět kolem sebe v jiných barvách než oči dospělých, a proto to filmu odpouštím. Stopu hořkosti ale ve mně film přeci jen zanechal. Podle mého názoru, když už někdo chtěl napasovat film na dobu před listopadem 89, měl být trochu důslednější. Kamarádka měla za to, že se autoři měli celé té politické lince vyhnout. Možná měla pravdu. Z kina jsem ale odcházela s dobrým pocitem, s takových velkým deja vu. Dala bych tak 70%.

Facts: „Něžné vlny“; ČR, 2013; režie Jiří Vejdělek

Zlodějka knih

http://www.aceshowbiz.com

Na Zlodějku knih jsem se těšila. Je to ten film, který patří do skupiny jedna i skupiny dvě. Já na něj nakonec šla do artového kina s dobrým zvukem. Věděla jsem, že je to film podle stejnojmenné knižní předlohy Markuse Zusaka, ale nenechala jsem si to zkazit a žádné informace předem jsem nehledala. A dobře jsem udělala. Filmu se prý vytýká určitá prvoplánovitost, ale všechny jsme se shodly na tom, že nás film po téhle stránce překvapil. Děj kličkuje, a pokud čekáte, že se něco stane, prostě teď, protože musí, protože takhle to ve filmech vždycky končí, tak se to nestane, prostě proto, že není ten správný čas. Jenom proto, že se film jmenuje Zlodějka knih, ještě neznamená, že hlavní hrdinka krade knihy.  Je jasné, že pokud se film odehrává za druhé světové války v Německu, v rodině ukrývající židovského kluka, můžou být některé momenty deprimující, ale válečná mašinerie je tu zachycena jen nepřímo, o to působivěji. Je to hlavně příběh o lidech, kteří cítí, vnímají, milují. O tom, že slova v sobě ukrývají moc, moc tvořit i ničit. Z filmu dýchá smutek, ale také prosté lidství. S ohledem na obsazení bylo jasné, že slabé herecké články zde nemají místo, ale mně se asi nejvíc líbili herci dětských rolí. Oba byli úžasní, především blonďatý klučina, takové roztomilé štěně. Jediné, co mi ubralo na prožitku, byla ta zvláštní kombinace němčiny a angličtiny. Tématicky mi Zlodějka knih připomněla „Musíme si pomáhat“, ale o dost působivější a hlubší. Ostatně vypravěčem příběhu je … Dala bych 90%.
Facts: „The Book Thief“; Německo/USA, 2013; režie Brian Percival 

Apartmá v hotelu Plaza

http://www.ndbrno.cz

Nejedná se o film, ale o divadelní představení v brněnském Mahenově divadle. Rodiče jsem na Vánoce podarovala lístky do lóže v druhém pořadí a sebe jsem samozřejmě nevynechala. Mamka si pamatovala, že viděla film, dokonce i o čem byl, což bylo dobré znamení. Pokud si to pamatovala, pak se jí to nejspíš líbilo. Už jednou jsem měla lístky koupené, ale nakonec jsem nešla. Napodruhé to tedy vyšlo. I když bylo venku super hnusně deštivo, v divadle bylo teplo, sedačka měkká a představení bylo fakt sranda. Jedná se o „báječnou trojkomedii plnou zvratů a nečekaných situací“, což sedí docela přesně. Herci byli bezvadní, nejvíc se mi líbili Dita Kaplanová a Jan Grygar. Dějově to bylo uzpůsobeno době, zejména druhý příběh s hollywoodských producentem, jelikož originál Neila Simona je z roku 1927. Jinak je ale celý příběh opravdu nadčasový. Lidi se ve své podstatě asi nemění. Divadlo si procenty netroufám hodnotit. Prostě líbilo moc :-)). 
Facts: "Apartmá v Hotelu Plaza"; Mahenovo divadlo v Brně, 2012; autor: Neil Simon, režie: Lucie Málková

*

Za leden to není špatné. A to jsem ještě byla na svatebním veletrhu. Ale o tom bych raději nemluvila jako o  kulturním zážitku. I když návštěva společenské místnosti v nemocnici, to už je jiná.

Nedělní pečení a tak III.

Je neděle, a proto bych měla něco upéct. Ale dneska jsem nepekla. Pekla jsem už ve čtvrtek, a sice korpus na mrkvový dort. A v pátek jsem pekla čokoládové muffiny a bezlepkové muffiny pro tátu. Taky jsem poprvé vyzkoušela krém z mascarpone a čerstvého sýra a připravila si marcipán na ozdobu. A v sobotu jsem to celé dala dohromady. Ten dort byl totiž na oslavu narozenin mého strejdy a myslím, že se docela povedl. Je to trochu „temovák“, což znamená, že hodně zasytí a stačí proto jen kousek. Odleželý je rozhodně nejlepší. Čokoládové muffiny se myslím povedly a chutnaly dobře. Dala jsem na ně tvarohový krém s citrónovou příchutí, což byla dobrá kombinace. Některé jsem ozdobila jako soby, ale neměla jsem lentilky na nosy, takže posloužilo to, co bylo. Krém jsem udělala jako ganache, můj první pokus. Nebylo to úplně ono, prostě jsem nevychytala ten správný poměr, tudíž krém byl pěkně tuhý. Taky jsem použila čokoládu se 70% kakaa, což je jinak asi super, nicméně takhle byl krém pro děti až moc hořký (a to jsem tam dala hafo cukru). Ty bezlepkové muffiny ale byly nedobrý. Tedy ty větší docela ušly, takže jako klasická bábovka by to možná nebylo tak zlý. Našla jsem si recept na netu, dokonce jsem vyšlehala i sníh, aby to bylo lehčí, ale stejně to bylo blééé. Měla jsem taky dát poloviční poměr, táta je bude jíst do Velikonoc. 

Mrkový dort. První pokus a docela úspěch. Taky můj první pokus s dekoracemi z marcipánu. Krém z mascarpone mu ubral na hutnosti a odležený byl dobrý.

Čokoládové muffiny s tvarohovo-citrónových krémem a "sobí" s ganache z hořké čokolády.  Světlé jsou bezlepkové. Vzhledově se povedly, chuťově vydařené tedy nejsou. Musím příště vyzkoušet jiný recept.

Nahoře jsou bezlepkové.  Ty větší chutnaly lépe, než ty malé (stejné těsto, stejná várka, asi to bude prostě pečením). Dole jsou čokoládové a dva mrkové, které jsem přidělala z těsta, co mi zbyl z dortu.

*

Jinak díky návštěvě jsem si vyzkoušela jednu věc. Jak moje vědomí i podvědomí reaguje, když se mě někdo, kdo neví o tom, co se stalo v mém "manželství", zeptá na manžela. Musím na tom prostě zapracovat. Napsat něco jde snadno, reagovat na přímou otázku je ale daleko těžší.

*