Divadlo
je zpět. Začala nová divadelní sezóna a s ním i podzimní divadelní
maratón. K podzimní depce se nejvíc hodí nějaké to drama. Naštěstí mám i
nějaké resty z léta, kdy divadlo vykouzlilo sem tam úsměv, a jednou
i pořádnou dávku smíchu, takže jsem byla na dvě tři dramata předpřipravená. A
můžu říct, že se ta nashromážděná pozitivní nálada nakonec hodila. Bohužel v létě
se nekonalo baletní představení, na které jsem se moc těšila, počasí prostě
člověk neporučí, což se bohužel opakovalo i s La Traviatou na Špilberku (to
jsem naštěstí mohla vyměnit za jiné), a pak mě skolila chřipka a já se
musela vzdát i jedné činohry, konkrétně Želar. A to dokonce už podruhé. A
jelikož se teď chystám do tepla, přijdu i o teror, tedy o Teror v divadle Reduta.
Ale o tohle jsem nepřišla.
The Naked Truth
– Odhalená pravda
„To je prostě
taková ženská záležitost.“
V rámci letní scény jsem v srpnu
byla nadvakrát na Biskupském dvoře, kde se střídala většina brněnských divadel.
Jako vždy jsem všechno nechala na poslední chvíli, takže mi utekla některá představení,
která jsem si šetřila na léto. Ale i tak bylo z čeho vybírat. Ačkoli tahle
volba nebyla úplně nejlepší. Moje kamarádka se po delší době vydala do Brna a
já ji chtěla nějak zvednout náladu, takže jsem vybrala komedii. Konkrétně pak
komedii o ženách a pro ženy. Skupina žen rozdílného statutu, věku a vzhledu se
sejde na lekcích tance u tyče. Každá má jinou motivaci, každá z nich ve
společných lekcích nachází něco o sobě a o těch druhých, společně probírají
muže, děti, nemoci i plány do života. Nechci říct, že jsem se chvílemi opravdu
od srdce nezasmála, ale abych byla upřímná, přišlo mi to celé takové odbyté.
Veškerý děj se odehrával v prostoru tělocvičny, kde se skupinka scházela,
přitom se ale většina oněch důležitých momentů odehrála mimo jeviště a jen se o
nich zpětně mluvilo. Taky si autoři neodpustili vložit do scénáře něco „šokantně
dramatického“, v tomto případě rakovinu. Což mi tedy přišlo úplně
zbytečné, rušivé a nevhodné. Ačkoli to mělo vyznít tak, že všechny ty holky
našly v oněch společných lekcích nová přátelství a sílu být lepší a
sebevědomější, na mě to prostě nepůsobilo přesvědčivě. Podle mě by se spolu
vlastně moc nerozuměly. Tak nějak jako v otevřených lekcích pilates 😉.
Facts:
„The Naked Truth – Odhalená pravda“; StageArtCz a Divadlo Bolka Polívky (Letní
scéna - Biskupský dvůr, Brno), 2017 ?; autor: Dave Simpson, režie: Petr
Halberstadt
Caveman
„A hele, proč
jste Vy všichni chlapi takoví kreténi?“ „Já nejsem kretén.“
Druhá záležitost na
Biskupském dvoře se ale vyvedla náramně. O hře Caveman jsem v podstatě měla
jen samé dobré reference. A když se naskytla příležitost, tak jsem si ji
nenechala ujít. Pravda totiž je, že se jedná o velice úspěšnou one man show, na
kterou se lístky docela špatně shánějí, a v Brně se zase až tak často
nehraje. Zavítala jsem na ni s kamarádkami, se kterými jsem kdysi tvořila
zasloužilou taneční skupinu, a které v posledních letech už nevídám moc
často. Což je škoda, ale tak to v životě prostě chodí. Takže po skvělé
večeři jsme se vydaly na českou verzi jedné z nejúspěšnějších broadwayských
her. Prý je to nejdéle běžící one man show v historii Broadwaye. A já se
ani nedivím, protože se zabývá zcela věčných tématem. Kdo jsou muži a kdo ženy,
a jak se tahle prapodivná stvoření od sebe navzájem odlišují, ale přesto bez sebe
nedokážou žít. Musím říct, že jsem se opravdu dobře bavila. Jakub Slach byl pro
mě velmi příjemné překvapení, protože mi byl doposud v podstatě neznámou
tváří. Celé představení však utáhl úplně bez jakéhokoli zádrhelu, i v momentě,
kdy mu vypadl text, si dokázal bez problému poradit. Jeho interakce s publikem
byla přirozená a nenucená. Hodně jsem ocenila i to, že se vyhýbal jakýmkoliv
vulgarismům nebo sexistickým vtípkům. Pokud už se něco takového objevilo, bylo
to v rámci pointy. Jsem ráda, že jsem se na hru nakonec dostala, a určitě
bych ji doporučila všem se smyslem pro humor a nadsázku. „Muž je lovec. Soustředí se jen na lov. Jen
na jeden cíl. Žena … žena je sběrač. Sbírá podněty, zážitky, očima skenuje
okolí.“
Facts:
„Caveman“; Point a Divadlo Bolka Polívky (Letní scéna - Biskupský dvůr, Brno), 2005;
autor: Rob Becker, režie: Patrik Hartl
U kočičí bažiny
„Já nikam nejdu.
Zůstanu tady, u Kočičí bažiny. Tady jsem se narodila a tady taky umřu. Nikdo mě
odsud nedostane.“
První představení v rámci studentského předplatného
a musím říct, že se jednalo o povedený začátek. Někdy se na nějaké představení
opravdu hodně těším, a pak jsem z toho trochu zklamaná. Což se mi
naposledy stalo u „Paní z moře“, hře, která mi svým námětem i atmosférou
přišla hodně podobná. Ale tam, kde mi „Paní z moře“ dlužila emoce, tam je
Kočičí bažina předala vrchovatě. Autorka je asi nejznámější irská dramatička (přiznávám,
že jinak její tvorbu vůbec neznám) a její hra opravdu dýchala jakousi mystickou
a drsnou atmosférou, která mi k Irsku dokonale seděla. A nejvíc
pak k irským kočovníkům a jejich životům na okraji irských vesnic. Hester
se narodila na okraji Kočičí bažiny, kde ji pak její matka zanechala, a kde se Hester
rozhodla zůstat a čekat na ni. Mezitím prožila 14 let s mužem, s nímž
má dceru Josie, a který jí nakonec opustil a hodlá si vzít mladinkou dceru
místního sedláka. Což Hester nehodlá dopustit, protože už nechce, aby ji někdo
znovu opouštěl, ponižoval a vyháněl z míst, která jsou nevratně zapsána v její
divoké irské krvi. A tak se rozhodne bojovat. Proti všemu a proti všem. Moc se
mi líbila scéna, jednoduchá a přehledná. Moc se mi líbila hlavní hrdinka, a ačkoli
jsem její fatalistickou osobnost úplně nechápala, měla v sobě vnitřní sílu
a divokost, která mě dokázala přesvědčit o tom, že by mohla být skutečná. A
určitě tomu napomohlo i to, že byla skvěle obsazená (Tereza Groszmannová).
Ostatní postavy, různorodé postavičky, na tom byly podobně. Překvapilo mě
množství humoru, které se v jinak poměrně depresivním textu objevilo. Většinou
se jednalo o povedený černý humor, který ale nepůsobil nijak rušivě, právě naopak. Každému,
kdo má rád emoce, syrovost a trochu té krve, doporučuji.
Facts:
„U kočičí bažiny“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Marina Carr, režie: Martin
Františák
Hrabě Ory
„Když si chlípný
hrabě umane…“.
Operu „Hrabě Ory“ jsem viděla kdysi dávno a utkvělo
mi v paměti, že to byla poměrně nudná záležitost, dějově banální a že tam
byla jakási paní v dlouhých bílých šatech a pak rytíři. Vůbec jsem si
nepamatovala, že by se nějací mužští převlékali za jeptišky. Takže jsem se na
operu ani nechystala, což by ale byla veliká chyba. Naštěstí operu mám v rámci
odpoledního předplatného, takže jsem o tuhle barevnou, zábavnou a originálně
pojatou záležitost nepřišla. Dějově se tedy nijak nezměnila. Muži odešli do
války, a hrabě Ory je na lovu další krásky, které by vyznal lásku, konkrétně
Adéle, která však nemá zájem. To však donchuána nijak neodradí, a rozhodně se uspět,
i kdyby se měl převléct za jeptišku. Celý děj byl zasazen do 50.let minulého
století, do prostředí zámečku obklopeného vinicemi, přičemž krásná Adéle nežije
v klášteře, ale vede hotýlek, kam mají muži vstup zakázán, dokud se nevrátí
manželé a bratři místních žen, které na ně v hotýlku čekají. Scéna byla
prostě jako z pohlednice, jak v první polovině, kde se objevila jak
vinice, tak třeba i obytné auto, tak v druhé polovině, která se odehrávala
v hotýlku. Kostýmy byly zcela v duchu 50.let, a to včetně účesů a doplňků. Nejdůležitější
na opeře ale je přeci jen něco jiného. A to mě opravdu nadchlo, protože Mahenovo
divadlo je poměrně malé a zvuk se tam nese úplně jinak, než v Janáčkově divadle,
domovu to brněnské opery. Opera „Hrabě Ory“ je zpěvná, svižná a velký prostor
tu má i sbor, který v Mahenově divadle kvůli nedostatku místa nastupoval
od diváků a byl tak do scény zapojen mnohem víc, než bývá zvykem. Bylo skvělé
vidět a zejména pak slyšet všechno z mnohem větší blízkosti. Je pravda, že
většina publika byla staršího věku a pojetí hry je asi překvapilo, tedy potlesk
na konci nebyl zdaleka takový (i když jednotlivá pěvecká sóla ocenilo publikum
zcela zaslouženě mnohokrát během představení), ale já jsem byla opravdu moc
spokojená. Pro ty, kteří ocení originalitu a odlišný přístup, než bývá u
klasických oper zvykem, rozhodně mohu doporučit.
Facts:
„Le comte Ory“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2017; autor: Gioachino
Rossini, režie: Lenka Flory
Žítkovské bohyně
„I ty to máš v sobě.
Stejně jako všechny ženy v Tvém rodě před Tebou.“ „Já myslím, že
nemám.“ „Ale máš. Možná to ještě nevíš, ale máš.“
V roce
2012 vyšel román Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, který pojednává o
osudech žen v obci Žítková, v trochu zapomenutém kraji Moravských
Kopanic, kteréžto byly přezdívány bohyně, jelikož uměly léčit, věštit,
zaříkávat, a dokonce i poroučet počasí. Příběh je samozřejmě částečně fikce,
ale částečně vychází ze skutečných událostí a dějově sahá až k procesům s čarodějnicemi
v 17.století. Nejvíce je ale věnováno osudům těchto žen v době protektorátu
a totality, kdy jejich léčitelství a znalost přírody nebyly zase až tak vítány.
Hlavní postavou je zde poslední z rodu Dora, která se „bohování“ nenaučila,
ale je s osudem své matky, tety a všech žen před nimi spojena bez ohledu
na to, zda chce či ne. Její postava se rozhodla o žítkovských bohyních napsat
vědeckou studii, díky čemuž poodhaluje i to, co by možná mělo zůstat raději
skryto. Já knihu nečetla, ale skoro každý kolem mě ano, takže jsem věděla, o
čem hra bude a jak dopadne. A její převedení na divadelní prkna se muselo
povést, jelikož košatý děj, odlišné časové a dějové linky, a množství postav se
střídaly, ale já se neztrácela. Hra samozřejmě měla nějaké maličkosti, které se
mi moc nelíbily. Třeba to, že hudba byla až moc úderná a až moc hlasitá, a jednotlivé
linky, časové i dějové, se od sebe oddělovaly prostřednictvím fyzické mimiky
hereček, takže ty sebou neustále nějak mlátily o zem, případně sebou nechaly mlátit
ostatní. Když už je řeč o herečkách (a pouze jednom herci), musím říct, klobouk
dolů. Protože to opravdu zvládly skvěle a muselo to být hodně vyčerpávající. Přesvědčily
mě o tom, že je to skvělá hra, i když tak úplně není. Protože celkový dojem mám
takový, že se někam vytratila ona síla, kterou měly postavy bohyň disponovat.
Silné, nezávislé a tak nějak nadčasové. Jenže hra se věnovala víc tomu, jak
tragicky a krutě opouštěly svět, nebo kdo byl příbuzný koho, než jim samotným.
Z jejich "bohování", života a znalostí, tam bylo překvapivě málo. Mimochodem
v Žítkové je většina z nich opravdu na místním hřbitově pohřbená.
Facts:
„Žítkovské bohyně“; Městské divadlo Brno, 2017; autor: Kateřina Tučková, Dodo
Gombár, režie: Dodo Gombár