PF 2017

Svět se nezastavil.

*

Nejen těm, kteří tento blog čtou, ale všem, na kterých mi aspoň trochu záleží, přeji v tom následujícím roce hodně pozitivních nápadů, přání, zážitků a překvapení. A také hodně zdraví, spokojenost v práci .....

...

..

.

 👅💓💋

*

 

Nedělní pečení a tak 46

Poslední pečení tohoto roku je samozřejmě vánoční cukroví 😄.

Každý rok si říkám, že upeču jen to, co je osvědčené a nebudu vynakládat energii na něco, co se ze slušnosti dojí až o Velikonocích. Navíc peču jen z polovičních dávek. Výjimkou je jenom těsto na linecké cukroví, ze kterého toho upeču vždycky na vícero druhů, a pak sněhové pusinky a perníčky. Letos, stejně jako každý rok, jsem skoro všechno pekla z bezlepkové mouky. Mamka má ještě zásobu starší verze mouky, ze které se ještě těsto docela dobře dělá. Slavná "nová receptura" Jizerky bohužel už nelepí ani s vejci. Nebo dělám něco špatně 😋. Takže moje letošní cukroví:

Ani netuším, kolik druhů to vlastně bylo. Ale pekla jsem to celé natřikrát. Měsíc před Vánocemi zázvorky, dva týdny před všechny ořechové, linecké, kokosové, perníčky a marokánky, a dva dny předem nebeské řezy, pusinky, čokoládičky a karamelky. Jelikož bylo cukroví hodně, ani jsme nepekli vánočku nebo nějaký klasický dort.

Linecké košíčky s marmeládou, oříškovým krémem a čokoládou, dvoubarevná linecká kolečka s cukrovou polevou a zdobením, švestky plněné mandlí v čokoládě, zázvorky s cukrovou polevou a pistáciovými oříšky, bílá čokoláda, linecké obdelníčky slepované lískooříškovým krémem, s čokoládou a mandlí, klasické linecké kytičky slepované malinovou marmeládou, kokosové mušličky a lá Raffaello, čokoládové rohlíčky s čokoládovým krémem a fondánovou hvězdičkou, nebeské řezy (vanilkový krém a ořechy s medem), pařížské tyčky s bílkovou polevou

Klasické pusinky, tmavá linecká kolečka s citrónovou polevou a čokoládovými hoblinkami a růžovým cukrem, klasické vanilkové vánoční sušenky, vosí hnízda (která vyráběla moje neteř), oříškové rohlíčky (bezlepková verze pracek), oříškové pusinky, kokosovo-čokoládové nepečené kuličky, medové perníčky s cukrovou polevou, marokánky (hodně ořechů, mandlí a místo rozinek klikva)

Perníčky ve tvaru jezevčíků (podle mě je to ale spíš lasička 😃), klasické pracny (vyráběla moje švagrová), klasické vanilkové rohlíčky (také dílo mojí švagrové), nebeské řezy, staročeské šípkové cukroví (dárek od známých), klasické cukrové zázvorky, čokoláda v košíčkách a vánoční karamelky (které jsou tak trochu past, protože stačí sníst jednu a cukru má člověk na celý týden 😃)

*
Příště opravdu jen to základní 😏
 

Poslední kulturní střípky roku 2016

😂A je to tu. Konec roku je už za pár dní, pro větší dramatičnost by se dalo dokonce mluvit „už jen o desítkách hodin“, což znamená, že co se nestihlo do teď, se už většinou dohnat nedá. Nicméně mám dnes poslední volné odpoledne, než se zase vrátím do pracovního procesu, takže ho využiji k tomu, abych si takříkajíc vyčistila stůl a dopsala poslední kulturní střípky roku. Jsou to opravdu jen střípky, jelikož v prosinci jsem příliš času na nějakou kulturu neměla. 
PS: ještě jsem zapomněla na advetní koncert Asonance. Chodíme každý rok a vždycky je to super. Už jsem ho tu recenzovala dvakrát (zde, zde), takže bych zase psala to stejné. Tentokrát bych asi jen dodala, že byl lépe ozvučen než minule, a že většinu písniček už znám zpaměti 😉.

 

Rogue One: Star Wars Story 

„Celý svět se hroutí. Po celé galaxii zavládly imperiální války.“ „Tohle je naše šance, něco doopravdy změnit.“ 

Jsou určitě filmy, které bych si nechala v kině ujít, abych se na ně mohla později podívat třeba v teple domova, ale filmy typu Hvězdné války mezi ně opravdu nepatří. Nejsem žádný veliký fanda. Podle mě je to v podstatě pohádka, trochu naivní a s poněkud překombinovanou zápletkou, ale pohádky jsou světem fantazie, a fantazie je přeci fajn. I když vím, o co v nich jde, nikdy mi žádný z jejich hrdinů nepřirostl k srdci natolik, abych si kousala nehty nervozitou, jestli z toho všeho galaktického pošťuchování vyjde jako vítěz nebo jako poražený. První tři natočené díly jsou ve skutečnosti sequely ke třem dílům natočených později, kdy v prvních třech je docela legrace a spousta malých roztomilých a velkých ošklivých příšerek a poprvé se tam objevují ony ikonické světelné meče, a v těch dalších třech jsou sice mnohem lepší digitální triky, ale taky se tam neustále jen někde posedává a debatuje v jakýchsi radách a senátech o osudu planet, jejichž jména snad ani nejdou vyslovit. Jakou trilogii mám raději je asi jasné 😃. „Rogue One“ je časově zasazena mezi obě trilogie, kdy se ještě stavěla Hvězda smrti, respektive se teprve testovala, a vypráví příběh o partě Rebelů, kteří se rozhodli ukrást její plány, které následně dostane do rukou princezna Leia, jedna z Rebelů bojujících proti Impériu. „Zničili náš domov. Od teď bojuji proti Impériu.“ Ale je to vlastně docela jedno, protože film můžete vidět, i když o Star Wars máte jen mlhavou představu, protože má univerzální poselství: Proti tyranii je třeba bojovat, ať už to vypadá jakkoli beznadějně. Fanoušci sice ocení kdejaká camea a narážky, ale kdo má rád sci-fi a vesmírné střílečky, ten si film užije s přehledem také. Hlavní hrdinové jsou takoví hrdinové na jedno použití, sympaticky obyčejní, a celý ten film bych nazvala jako Star Wars pro dospělé. Osobně se mi líbil víc, než poslední počiny. Za mě 90%. „Nebojím se ničeho. Vše se stane, jak to síla zamýšlí.“

Facts: „Rogue One“; USA, 2016; režie Gareth Edwards 

Doma u Hitlerů aneb historky z Hitlerovic kuchyně 

„Možná, že velké dějiny začaly na nádraží ve městě Brünn...“ 

Na některá témata se nežertuje. Některé hlášky nejsou vtipné, protože prostě vtipné být nemají, respektive nesmí být. Téma holocaustu, Hitlera a fašizmu k takovým tématům bezesporu patří. Na něčem tak tragickém, jako byla zvůle fašizmu, není nic směšného. Smát se něčemu takovému je jen ukázkou špatného vkusu, nízkého intelektu a nedostatku sociálního cítění. Ale my Češi máme velmi specifický smysl pro humor . Ne všichni jsou jím sice nadáni, ale sarkasmus, ironii a nadsázku umíme jako málokdo. Arnošt Goldflam je znám svým poetickým a osvobozujícím humorem, který i něco jako je fašizmus dokáže popsat způsobem, že se jeden prostě nemůže nesmát. HaDivadlo uvádí „Historky z Hitlerovic kuchyně“ už od roku 2007 a stále vyprodaná představení dávají tušit, že diváci vidí dál, než jen na prapor s hákovým křížem. Scénky jsou groteskou plnou nadsázky, černého humoru zabaleného do kombinace toho, co bylo, a toho, co by být mohlo. Na jedné straně jsou tu reálné postavy, ale vlastně se nechovají tak, jak bychom si představovali („Ale no tak Evičko!“), na straně druhé jsou tu reálie, které jsou ale použity jinak, než bychom čekali („Tos pekla ty, Evičko?“ „Ne, to pekaři z SS.“). Třeba scéna, která ukazuje, že Evu Braunovou za života Adolfa Hitlera nikdo kromě jeho nejbližších vlastně neznal, je přímo geniální. To když jde v bunkru navštívit Magdu Goebbelsovou, aby si od ní půjčila cibuli na vegetariánský guláš, a poté, co se za dveřmi ohlásí, Goebbelsovi se u stolu chichotají, že nikoho toho jména neznají. Byl to sice trochu divné, ale nesmát se tomu vážně nešlo.

Facts: „Doma u Hitlerů aneb historky z Hitlerovic kuchyně“; HaDivadlo, 2007; autor: Arnošt Goldflam, režie: kolektiv HaDivadla

Mary Poppins

„SUPERKALIFRADŽILISTIKEXPIJALIDÓZNÍ.“ 

Je to slovo. Protože slova si může každý vymyslet. A dát jim svůj význam. Aspoň to tvrdí Mary Poppins. Na muzikálu Mary Poppins jsem už jednou byla, ale nějak se to sešlo, že jsem měla možnost jít na obnovenou premiéru. A bylo to stále stejně roztomilé, milé a chytlavé jako naposledy. Muzikál s Julii Andrews zná asi kdekdo, pohádka o vychovatelce, která umí kouzlit a odpoví na zoufalý inzerát dvou malých dětí, jejichž tatínek je poněkud despotický a není s ním žádná sranda, a chudák maminka vůbec jejich výchovu nezvládá. Jak by taky mohla, že? Má k ruce jen kuchařku, lokaje a vychovatelku. Mary Poppins ale začne věci měnit. V tom jí pomáhá i Bert, který má kdejaký melouch, ale jeho hlavní obor je asi smýčení komínů, a pak kouzelné postavy jako jsou oživlé sochy nebo královna písmenek. „Stačí jen chtít a rázem vše je možné!“ Brněnská verze muzikálu je podle Broadwayského vzoru, tedy udělána stejně, jen s českými písničkami. Rozhodně je velice povedená, ať už jde o výpravu, choreografii nebo hudbu. I když zrovna při té mojí návštěvě to z propadliště chvílemi hodně vrzalo. A oba hlavní dětští představitelé měli chudáčci náběh na nějaký ošklivý kašel nebo chřipku, a opravdu mi jich bylo chvílemi líto, protože bylo jasné, že je ten zpěv bolí. Holčička skoro na konci už nemohla mluvit. Naposledy jsem viděla v roli Mary Poppins Alenu Antalovou, a té tahle role sedla jako ulitá. Tentokrát jsem viděla alternaci, Ivanu Vaňkovou, která zpívá nádherně, ale bohužel jsem ji před nedávnem viděla v inscenaci „Malý rodinný podnik“, kde se procházela v podvazcích a s bičíkem, a nějak jsem to nemohla dostat z hlavy. Rozhodně je to ale jedno z nejpovedenějších představení hudební scény Městského divadla. 

Facts: „Mary Poppins“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2015; autor: P. L. Travels, režie: Petr Gazdík

Pride 

„Jak se jmenuje Vaše sdružení?“ „Lesbičky a gayové podporují horníky.“ 

V rámci filmového klubu jsem byla v prosinci na dva roky starém filmu, který byl bezvadným překvapením na závěr. Takovéhle filmy snad opravdu umí jen Britové. Nijak zvlášť hezcí lidé si Vás získají, dojmou Vás a rozesmějí. Film je inspirován skutečnými událostmi, což je o to zajímavější, i když je to samozřejmě všechno trochu přikrášleno. V roce 1984 za vlády železné lady Margaret Thatcher došlo ke krizi hutnictví ve Velké Británii, kdy se zejména ve Walesu uzavíraly doly, což vyprovokovalo masivní stávky horníků. Malá i větší hornická městečka tak přežívala hlavně díky darům, ať už peněz nebo jídla, které dostávaly rodiny stávkujících horníků. Ve stejné době se také uskutečnila první Gay Parade, která měla ze strany vlády podobně mizivou podporu jako hornické hnutí. Skupina aktivistů, kteří byli většinou veřejnosti kvůli své orientaci vnímáni jako podivní a zvrácení lidé, se rozhodla uspořádat sbírku a pomoci rodinám horníků. „Hornická sdružení jsou stejně šikanována jako my. Co potřebují, jsou peníze.“ Bylo tak založeno hnutí „Lesbians and Gays Support Miners“ (LGSM), které odboráři zpočátku nechtěli přijmout, protože nechtěli, aby se mělo za to, že gaye podporují. Malá vesnička kdesi ve Walesu ale takové předsudky odsunula stranou a potkaly se tu tak dva velmi odlišné světy. „Dai, přijeli Ti ti Tví gayové.“ Film nijak neřeší politickou rovinu celé věci (Thacherová a vláda jsou prostě zlí, gayové a horníci jsou hodní), ale dá se to filmu odpustit, protože je to hlavně o lidech. I přes některé méně veselé momenty, je to hlavně komedie, i když někomu se možná bude zdát až moc sluníčková. Mě se to líbilo moc. 90%. „Kde jsou moje lesbičky?“ 

Facts: „Pride“; Velká Británie, 2014, režie Matthew Warchus

 

61* FJD *1 A Z Kytice a Aladina 

Nádherný koncert Brněnské filharmonie, který se uskutečnil v Janáčkově divadle, budově, která je pro velké koncerty jako stvořená. Jednalo se o představení rozdělené na dvě části. V té první zazněl Bohuslav Martinů a jeho zhudebnění jedné z balad Karla Jaromíra Erbena z Kytice, a to Svatební košile. Filharmonii doprovázel soprán (Adriana Kohútková), tenor (Peter Berger) a bas (Jozef Benci), a musím říct, že hudba Bohuslava Martinů se k té poněkud nepohádkové baladě hodila přímo výborně. Bylo to poměrně krátké, ale opravdu se mi to strašně moc líbilo. Druhá část už byla na více než hodinu a jednalo se o koncert pro klavír a orchestr, plus mužský sbor. Klavíru se ujal Kirill Gerstein, který, pokud se nemýlím, je Američan s ruskými kořeny, ale to je vcelku jedno. Jednalo se o (to jsem si musela najít, jelikož se ve vážné hudbě zase až tak nevyznám) „monumentální pozdně romantický klavírní koncert z roku 1904 s mužským sborem ve finální větě slova z Oehlenschlägerova veršovaného dramatu Aladin“. A opravdu tam mužský sbor figuroval jen posledních deset minut, ale samozřejmě tam musel celou tu předcházející hodinu sedět. Jednalo se také o poctu autorovi, kterým byl italský skladatel Ferrucio Busoni (1866-1924), od něhož jsem nejspíš předtím nikdy nic neslyšela, ale jak říkám, vážné hudbě moc nerozumím, byť ji poslouchám ráda. Abych to napravila, tak se chystám v únoru na filharmonii znovu. Kdo mě vedle hlavních interpretů večera opravdu hodně zaujal, byl dirigent Jiří Rožeň, který je určitě starší, než vypadá, ale alespoň o generaci ode mne. 

Facts: „61* FJD *1 A Z Kytice a Aladina“ (Bohuslav Martinů – Svatební košile, Ferrucio Busoni – Koncert C dur klavír a orchestr s mužským sborem); Brněnská filharmonie (Janáčkovo divadlo), 2016 

Český Orloj – cesta poutníka 

A ještě jeden restík, až ze vzdáleného září. Kamarád mě pozval na představení, které se uskutečnilo na velmi neobvyklém místě. Jednalo se o Starou káznici v Brně na Cejlu, která se neblaze proslavila především v padesátých letech. Také jsou zde tzv. cely smrti, neboť se zde uskutečnila i většina poprav vynesených moravskými lidovými soudy. Jinými slovy trochu depresivní místo, které se ke koncertu zase až tak nehodí. Ale tohle bylo vlastně spíš hudebně-scénické představení, ve kterém se na hudbu Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů přednáší poezie Karla Šiktance. Tedy vlastně zpívá. O to se postaralo mužské vokální kvarteto Q VOX a doprovázela je tanečnice, cimbalistka a varhaník. Nebylo to veselé, bylo to o životě. Jak název napovídá, je to příběh muže – poutníka hledajícího svůj pevný bod v životě, a současně je to o cestě samotné, o koloběhu života. Ostatně symbol kruhu doprovází celou scénu. Od mladí a vitality, přes naivitu lásky, přes bolestivé zvraty dospělosti, až ke smířlivému, byť možná trochu smutnému stáří. Byla jsem ten den opravdu hodně unavená, možná i proto na mě trochu působila ona melancholie, která prostupovala celým představením. Spíše než představením samotným to ale bylo prostorami. Ale jako kulturní zážitek to bylo bezesporu zajímavé.

Facts: „Český Orloj – cesta poutníka“ (kaple bývalé Káznice na Cejlu), účinkující: Q VOX, hudba: Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, poezie: Karel Šiktanc, režie: Tomáš Pilař  

 

zdroj:  zde, zde, zde, zde, zde

Tip na malé sladké, hořké a slané dobroty

Mám takový malý tip pro ty, kteří shání nějaké drobné jedlé dárky na Vánoce. Třeba originální čokolády, exotické či bylinné čaje, jak sypané, tak v krabičkách či ozdobných plechovkách, praženou kávu do mlýnku nebo různé druhy oříšků, sušeného ovoce apod. 

Obchůdek Skřivanka je na první pohled poněkud nenápadný, je ale opravdu příjemný a paní majitelka je velice ochotná. Navíc si tam můžete dát skvělé coffee to go nebo pravou belgickou čokoládu. Objevili jsme ho náhodou, když jsme jednou cestou z oběda přešli na druhou stranu ulice. Jeden nikdy netuší, co mu takovéhle spontánní rozhodnutí přinese za překvapení 😄. Koupila jsem tam krásnou ručně vyráběnou čokoládu, kterou pošlu přítelkyni do Japonska jako dárek.

Taky tam můžete zajít na masáž nebo kosmetiku. Sídlí v Brně na Skřivanově 4, kousek od restaurace "U bílého beránka". Stránky obchůdku - přímý odkaz zde.

What you (don´t) need - 7.

Blíží se Vánoce, což znamená, že všude na nás číhají všechny ty rádobyslevy, které často ani slevami vlastně nejsou. Tedy pokud za slevu považujete 799,- Kč namísto 829,- Kč za šálu s bambulí, pak je to jiná. U mě musí být sleva alespoň 25%, jinak mě to nezajímá 😁. Přestože mám ráda klasické české Vánoce a zvyky, docela jsem přivítala, že se na některých e-shopech objevily slevy v rámci tzv. Black Friday. Tahle americká šílenost vznikla někdy v roce 1952 a je to první den vánoční nakupovací horečky, kdy se obchody otvírají dřív a na davy šílenců čekají slevy všeho druhu. Stačí se jen podívat na YouTube a hned je jasné, že to by pro mě nebylo 😓. Ale na internetu mě nehrozí, že by mě ušlapal apokalyptický dav shánějící všechno od loňských zásob vánočních ozdob po pneumatiky na traktor. Takže jsem si udělala malý předvánoční nákup na Notino.cz (dříve Parfums.cz, což byl mnohem trefnější název), jelikož jsem chtěla nějaký hezký parfém do kabelky a můj oblíbený Extatic od Balmain je už delší dobu nedostupný. A pak jsem narazila na Makeup Revolution London a rozhodla se rozšířit své zásoby o paletku a dvě rtěnky. 

Jelikož můj oblíbený Extatic neměli, rozhodla jsem se s ohledem na příznivou cenu (225,- Kč za 30ml) pro parfémovou vodu Parlez-Moi d´Amour od Johna Galliana, protože ten flakónek je prostě naprosto úžasný. 

Je to vlastně malý dopis s krásně propracovaným uzávěrem, včetně známky 💖. Je to velmi květinovo-ovocná vůně. Má takový trochu zvláštně orientální začátek, ale pak se na kůži rozvoní do až žvýkačkového aroma, ale ne ulepeného nebo nepříjemného, protože po celou dobu má díky citrusům šmrnc. Na zimu se hodí.

Rtěnky Iconic Pro od Makeup Revolution London jsem si oblíbila, protože mají některé hodně povedené odstíny. Tentokrát jsem dokoupila dva, nad kterými jsem naposledy váhala. Za cenu něco pod 100,- Kč jsem si pořídila červenou klasiku s odstínem do karmínova - Propogonda, a pak jednu růžovou - We Were Lovers, která mě naposledy přišla příliš světlá. Byla jsem ale opravdu příjemně překvapená, protože je ve skutečnosti na rtech úplně skvělá a rozhodně bude slušet tmavovláskám. Navíc (byť tak není uvedeno) je spíše matná.

Paletek mám doma velkou zásobu, přestože s líčením moc neexperimentuju. Od Makeup Revolution mám doma tři z edice Salvation (což mi připomíná, že jsem si říkala, že je tady ukážu, protože jsou super). Chtěla jsem si pořídit ještě nějakou s výraznějšími barvami, ale žádná ze zbývajících barevných variant se mi tak úplně nezdála. Pak mě ale zaujala jedna z edice I♥MAKEUP, a to makeup GEEK.

Obsahuje celkem 36 barev, což je víc, než měly moje školní tempery. Je to klasické balení s velkým zrcátkem a nějakými zbytečnými štětečky. Přední strana je holografická, tedy nápis se barevně mění podle toho, jak se pouzdro natočí. Je to sice něco úplně zbytečného, ale je to vcelku vtipný a originální nápad.

Co se týče barev, tak tam není co bych paletce vytkla. Ostatně právě ty výrazné barvy jsem chtěla. Od neutrálních hnědých a béžových tónů, přes odstíny červené, růžové, fialové, modré, nějaké zelené, až po tmavé šedé a černou. Drtivá většina je třpytivá, matných je minimum. Zdá se, že nebudou prášit a mají slušnou intenzitu. Za nějakých 245,- Kč je to super kup.

A ještě jeden dřívější nákup, ale taktéž od Makeup Revolution. Obě rtěnky jsou z edice Amazing, což je ta základní, a koupila jsem si je už na podzim. Mají klasické balení v černém plastu s malým kelímkem barvy na konci víčka. První je v růžovém odstínu se studeným podtónem - Dazzle, a druhá je prý nejoblíbenější odstín vůbec - Rebel with Cause. Jestli je nejoblíbenější nevím, ale rozhodně je moc zajímavá.

Podzim mi sluší (je už ale pryč)

My ženy to nemáme vůbec jednoduché. Ze všech stran na nás útočí reklamy, kde je nám předhazován jakýsi ideál fyzické krásy, kterého bychom snad měly dosáhnout. Nebo se o to alespoň pokusit. Díky moderním technologiím ty ideály krásy vypadají, jako kdyby je zplodil Xerox a kmotrou jim byla Hvězdná mlhovina. Samozřejmě i tyhle ideály krásy podléhají módním trendům, což si vždycky zapřisáhnu ignorovat, ale jako uražené dítko na rodinné oslavě nakukuji do pokoje (časopisu), aby mi náhodou něco neuniklo. Kupříkladu ona móda vychrtlých krásek a lá heroin chic z poloviny devadesátek, mě docela pobavila, jelikož na rozdíl od oné éry klasické krásy a lá Cindy Crawford a nynějších andílků z továrny na nepraktické spodní prádlo, všechny Kate Mossové a spol vypadaly nejen nezdravě, ale hlavně totálně v depresích, což jednomu sem tam i zvedlo náladu. Módnímu diktátu a ideálu ženské krásy ale bohužel snad odjakživa vládne léto. Léto je spojeno s mládím, s teplíčkem, kdy se jeden může odhalovat, co mu hlava dovolí, opálená pokožka a perfektní bílé zuby jsou samozřejmostí, a někoho pod třicet abys pohledal. Je to jak reklama na Coca-Colu nebo jinou břečku, případně party na lodi s klanem Kardashianových, prostě jízda. Ale takováhle atmosféra na mě působí trochu křečovitě. Léto ráda nemám. Mně už od počátku mé dospělosti sluší podzim. Sluší mi čepice, sluší mi zapínací svetříky a sluší mi lehká melancholie. Sluší mi poslední sluneční paprsky, šály kolem krku a polobotky. Sluší mi sedět s hrnkem čaje a knížkou, sluší mi lehce zčervenalé tváře a sluší mi vlasy, co se mi po dešti trochu zvlní. Na podzim se vždycky cítím nejpřitažlivěji. A nejvíce žensky. Nejvíce svá. Je to pro mě roční období, kdy jsem bez ohledu na cokoli kolem, nejvíc spokojená sama se sebou. Myslím fyzicky. Do podzimu tak nějak zapadám. Podzim ale bohužel vždycky rychle uteče. Už je vlastně pryč. Je tu zima v plné parádě, poslední hezký den to vzdal o víkendu. Teď přijdou na řadu kabáty a boty, v „kterých není zima“, lišej na obličeji z ranního mrazu a usmrkaný noc z postávání na zastávkách MHD. Ale nevadí. I ta zima má svoje kouzlo. A do léta daleko.

Divadelní podzim ve znamení fantazie, trochy filozofie a pořádné dávky depky

V rámci festivalu Janáček Brno 2016 jsem se na chvíli mohla cítit jako malé dítě v pyžamu, když ožívaly věci na pódiu Mahenova divadla. Také jsem znovu viděla „Veroničin pokoj“ v Redutě. A ne, názor jsem nezměnila. Je to pro mě stále trochu podivná hra s dobrými herci a ne zrovna nápaditou zápletkou. Prožila jsem jednu trochu ponurou romanci v plicním sanatoriu, kde nikdo nebyl normální a často se mluvilo o něčem, co vůbec nedávalo smysl (tedy mně). Pak jsem se projela jako černý pasažér na Titaniku lodi, kde si králové a královny starodávných jmen dávají kávu s bohy, poznávají vlastní smrtelnost a koupou se ve vaně plné nevěry, a nakonec jsem zamířila na ruský venkov, kde se nejde pro ránu daleko, tchýně jsou nejméně sympatické osoby na světě a nevěra se trestá sebevraždou smrtí. Řeknu Vám, byla to fuška.

*

Ale ještě taková drobnost. Národní divadlo v Brně přešlo na tzv. blokový systém, tedy balet a opera, kdy se titul uvádí jen v krátkém časovém období. Je to dobrý způsob, jak si zajistit vyšší úroveň představení, jelikož účinkující se mohou soustředit jen na omezený počet děl, což přispívá větší kvalitě jejich výkonu. Myslím, že i diváci si na to poměrně dobře zvykají, nicméně to má jeden háček. Už neplatí „půjdu na to na jaře“, protože když to uvádějí na podzim, pravděpodobně to už nebudou uvádět na jaře. Takže jsem se musela v říjnu podívat, co do konce sezóny opera a balet chystají, a koupit si lístky dopředu. Tímto všem doporučuji FLEXI ABO (zde), což je skvělý způsob jak ušetřit, když chodíte do divadla často a navíc v různém počtu. Vyberete si na co, kdy, jaká místa, kolik vstupenek a dostanete slevu 30%. Já tak pořídila i vánoční dárky. A teď zpátky k divadlu.

Dítě a kouzla

„Mami.“ 

Tohle představení mi doporučila moje známá, která v něm účinkuje ve velké verzi dítěte, a to v Jihočeském divadle. To mám poněkud z ruky, a proto jsem si nemohla nechat ujít příležitost k návštěvě, když divadlo hostovalo v rámci festivalu Janáček Brno 2016 v Mahenově divadle. Je to příběh pro děti, a těch bylo v divadle opravdu hodně. Navíc dospělí měli lístek zadarmo, pokud k sobě měli dítě. To jsme jaksi nesehnali, takže jsme museli zaplatit plnou cenu :-)). Podtitul představení zněl: Také vám v dětských představách ožívaly věci a předměty? Jaký měly zvuk a jakou barvu? Bály se nebo smály? O čem vyprávěly? A o tom vlastně celý příběh je. V první polovině se představil mim, který dětem velmi zábavnou formou představil celý koncept, aby pochopily, jaké předměty nebo věci se představí v samotném příběhu. Jednotliví účinkující se zde objevují jako oheň, hodiny, stromy nebo třeba čínský šálek. „Keng-ca-fou... Mah-joug... Nerozuměla, mladý pán?... Ca-oh-ra? On rozbila čínská porcelán!“ V druhé části se pak odehrál příběh o zlobivém dítěti, které je konfrontováno s tím, že všechny věci, zvířata a předměty ožívají, aby mu daly pěkně za vyučenou, za to, jak je trápilo, jak je rozbíjelo a jak s nimi nehezky zacházelo. A dítě se z toho poučí. Pro ty nejmenší děti to možná bylo přeci jenom trochu moc složité na představivost, ale ty starší to musely chápat velice dobře. Scéna byla velmi nápaditá a živá, kostýmy byly moc hezké, zejména slečně, která zpívala oheň, to v rudých rozevlátých šatech slušelo. Dítě hrálo dítě, ale zpívala jej dospělá představitelka, takže jsou tu vlastně dvě děti, oblečené ve stejných pyžamech. Bylo to moc milé a zejména pro děti, které by někdo chtěl zábavnou formou seznámit s operou, je to představení jako dělané. 

Facts: „Dítě a kouzla“; Ateliér A – kreativní a edukační centrum Jihočeského divadla (Janáček Brno 2016), 2013; autor: Maurice Ravel, libreto: Sidonie-Gabrielle Colette, režie: SKUTR – Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský 

Kouzelný vrch 

„Láska a smrt v plicním sanatoriu Berghof.“ 

Nebudu předstírat, že jsem někdy Kouzelný vrch od Thomase Manna přečetla celý. Vlastně nebudu předstírat ani to, že jsem se dopracovala alespoň do poloviny … tak dobře, četla jsem ho hezky na přeskáčku, celkově asi tak ¼ knihy. Ale včetně konce. Což každý, kdo tu bichli držel v ruce (nebo ji nedej Bože opravdu přečetl celou), musí ocenit. Říká se, že je to nezfilmovatelné dílo, resp. nejde z něj vytvořit jakýkoli scénář, včetně toho divadelního, tedy je nezdramatizovatelné. S tím souhlasím. Autor totiž určitě nebyl vypravěč. Jednoduše to není čtivé. Thomas Mann totiž psal, jako když si podivín pro sebe nekonečně dlouho něco mumlá. Jedna věta se táhne přes dvě stránky a na konci je o něčem úplně jiném, než na svém začátku. Ale v Redutě se rozhodli, že se z toho pokusí udělat divadelní hru. A asi se jim to i povedlo, ale já jsem z toho měla v hlavě úplné temno. Ne to Jiráskovo, ale to doslovné. Není to jednoduchá hra, ale vlastně jí nemám moc co vytknout, protože hlavní hrdina a všechny ty více či méně bizarní postavičky, které v sanatoriu potká, kupodivu zase až tak mimoňsky nepůsobí. Hlavní hrdina se vydá na návštěvu svého bratrance do alpského plicního sanatoria, kde se lidé léčí s tuberkulózou. Uzavřený svět s vlastními pravidly působí, že je v úplně jiném čase. Hlavní hrdina se zde „zdrží“ sedm let, jelikož sám onemocní. Prožije tu nešťastnou lásku a potká dva učence, z nichž jeden je demokratický liberál a ten druhý fašisticky smýšlející jezuita. Vede s nimi dlouhé (v knize opravdu hodně dlouhé) rozhovory, aby pak po sedmi letech odešel přímo na bojiště první světové války. Je to prostě romantika :-)). Skvěle zahrané, kdy hlavní roli hraje Ondřej Kraus, který je v posledním ročníku JAMU. Klobouk dolů, tohle byl dobře odvedený ročníkový projekt. Příliš jsem se nesžila se scénou a kostýmy. Scéna byla až moc moderně pojatá, a i když měla navozovat atmosféru „bezčasí“, pro mě byla chvílemi přeci jen trochu rušivá. Kdo se nebojí temnějších děl, hurá na to. 

Facts: „Kouzelný vrch“; Divadlo Reduta, 2016; autor: Thomas Mann, režie: Barbara Herz 

Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas 

„Proč utíkáš, Gilgameši, život, který hledáš, nemůžeš najít? Když bohové stvořili smrtelníky, člověku smrt přidělili, život si pro sebe ponechali.“ 

Hudba Bohuslava Martinů není na poslech nic jednoduchého, ale je působivá. Epos o Gilgamešovi pak je navíc velmi lyrická záležitost, která je inspirována sumerským a akkadským mýtem o králi Gilgamešovi a jeho činech, kterýžto byl zachycen na hliněných tabulkách. Je to příběh krále Uruku Gilgameše, který byl polovičním bohem a svému království vládl krutě. Lid se proto obrátil na bohyni Aruru, a ta z hlíny stvořila přírodního člověka Enkidu. Ten se pak stane Gilgamešovým nejlepším přítelem. Po jeho smrti se Gilgameš rozhodne nalézt nesmrtelnost, ale je mu odhaleno, že údělem lidí je smrt, jelikož nesmrtelnost náleží jen bohům. V režii Jiřího Heřmana na scéně ožila stylová kavárna s barem. Černobílá kombinace oděvů a bílé desky v rukou sboru navozovaly velmi zvláštní atmosféru, stejně jako dvě veliká akvária/terária v popředí. Postavy Gilgameše, Enkidu a lovce byli navíc představovány i prostřednictvím tanečníků, tedy dvěma muži najednou. Scénická taneční část se mi moc líbila. A přestože mě pojetí celé hry a její zasazení trochu překvapilo, musím říct, že se mi to líbilo. „Velké mysli se proti sobě spikly a straní se léku, běda, nemohu stranit, smrt musí přijít, až on odejde.“ S druhou částí už to bylo trochu složité. Příběh královny Dido, která přislíbila, že zůstane věrná svému zemřelému choti, a její tragická láska k Aeneasovi, který ji na konci musí opustit, aby dostál své cti, a Dido proto raději volí smrt, je klasická antická tragédie. Nicméně její provedení mi v něčem připomínalo „Polskou krev“, tedy klasickou humornou operetu plnou barev. Což asi nebyl režisérům záměr. Ale nemohla jsem si pomoc. Všechny ty veselé barevné kostýmy, scéna, která byla vlastně palubou výletní lodi, lehátka a opalující se slečny v plavkách (byť cudných) a námořnické uniformy personálu, stejně jako zasazení někam do 50.let, celé to bylo prostě moc … veselé. Největší problém ale byl balkón plný šeptajících a klevetících teenagerů, kteří se ukrutně nudili a celé mi to tím svým žvaněním a chichotáním kazili, takže jsem po představení šla za jejich učitelem (který samozřejmě seděl na druhé straně) a požádala ho, aby příště těm spratkům vysvětlil, jak se na opeře chovat. Tedy na opeře pro dospělé.

Facts: „Epos o Gilgamešovi/Dido a Aeneas“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2016; autor: Bohuslav Martinů (Epos o Gilgamešovi), Henry Purcell (Dido an Aeneas), libreto: Bohuslav Martinů, Nahum Tate, režie: Jiří Heřman 

Káťa Kabanová 

„Maminko! Tichone! Hříšná jsem před Bohem, před vámi! Hříšná jsem! Což jsem se vám nezapřísáhla, že se na nikoho ani nepodívám za tvé nepřítomnosti? A víš-li, co jsem nemravná bez tebe udělala? Hned první noc …“ 

Ať žije ruský venkov. Ať žije láska. A manželská nevěra. Chudák Káťa Kabanová. Mladá manželka muže, který ji často nechává samotnou doma, kde ji terorizuje její tchýně, a tak se zamiluje a propadne kouzlu Borise (jednoho Borise znám a tak mě to ani nepřekvapuje). Ale nevěra na malém městě je těžko udržitelné tajemství a Káťa Kabanová s tím asi nedokáže žít. Leoš Janáček napsal operu, která opět nedopadne dobře. Ale představení jako takové dopadlo na výbornou. Káťa sice skončila v rybníce, ale představení skončilo potleskem ve stoje. Skvěle hudebně provedené a skvěle zahrané. Pavla Vykopalová v roli Káti, ale v podstatě v jakékoli roli, je herecky expresivní, člověk jí její role věří, city, které její postavy prožívají, jsou hmatatelné a tady tomu bylo stejně. Eva Urbanová hostovala v roli její zákeřné tchýně a pokaždé, když nastoupila na scénu, ovládla celé jeviště. Nejen hlasem, ale i svým charisma. Také se mi moc líbil Petr Levíček v roli Kudrjáše. Co mě naprosto dostalo, byla scéna. Jednoduchá scéna na vodě. Jeviště Janáčkova divadla se proměnilo na hladinu rybníka, kde tanečnice v choreografii Philippa Giraudeau vytvořily něco naprosto nového. Tedy pro mne. Později jsem si přečetla, že Janáček dlouho nevěděl, jak zaplnit mezery mezi přestavbou jednotlivých obrazů na scéně. Tady je právě zaplňovaly tanečnice, které tím současně obohacovaly operu o scénickou část, když na vodě vytvářely pomocí desek jevištní část. Tohle se mi moc líbilo a vřele doporučuji. „Já k smrti ráda chodila do kostela, bývalo mi, jako bych stoupala do ráje. Nikoho nevidím, neslyším, času nevnímám, ani když bohoslužby končí.“ 

Facts: „Káťa Kabanová“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2013; autor, libreto: Leoš Janáček, režie: Robert Carsen  

 

zdroj: zde, zde, zde, zde