Původně byl tento blok terapeutický. Pro mě. Teď je hlavně o mém úžasně nedokonalém každodenním životě, mé snaze naučit se péct a mých závislostech. Taky si tu někdy stěžuju na všechno a na všechny a dělím se o svá moudra. Takže Vás varuji - je to pěkná nuda :-))

27. ledna 2015

Sestřenice hraběte Drákuly a umělé slzy

Poslední dobou jsem zaznamenala zvýšený zájem svého okolí o mou osobu. Nechci se chlubit, ale čas od času se mi to stává. Někdy si mě lidé se zájmem prohlíží třeba v MHD, ve frontě v Albertu, na zastávce, někdy se mi dokonce stane, že se za mnou otočí kolemjdoucí. Přesně jako teď. Bohužel důvody bývají méně romantické, než moje představy. Poslední týden a půl je to dáno tím, že mám výraz upíří nevěsty. Vím, že krvavé oči jsou hit mezi náctiletými fanynkami Stmívání a stylu emo, ale většinu normální populace setkání s takovou bytostí, byť jinak sebenormálnější, spíše znervózňuje. Přiznám se, že mě taky. Kdyby byl můj výraz sexy, asi bych se nad tím tak nezamýšlela. Bohužel můj výraz aristokratické upíří bytosti je poněkud jinde a navíc chvílemi bolí jako prase. Jsem taková upírka v posledním tažení. Lidé v mém okolí jsou zvyklí, že mám v jejich přítomnosti většinou oči maskované linkami a stíny, případně umělými řasami připomínající malé kartáčky, proto si mě poslední dobou prohlíží s určitými rozpaky. Ten můj „nahý“ výraz je asi přivádí do rozpaků. Přistihla jsem se, že všem vysvětluji, že mám zánět v očích, aby si snad nemysleli, že jsem obětí domácího násilí, nebo že (nedej Bože) takhle vypadám normálně. Pán z opravny obuvi ale moc přesvědčeně nevypadal. 
 
Dnes jsem šla po týdnu užívání antibiotik do nemocnice, jelikož jsem se přestávala vidět v zrcadle. Mohlo to být sice tím, že se ze mě stává nefalšovaný upír, ale nesázela bych na to. Nikdo jménem Edward se v mém okolí nikdy neobjevil. Sestřička mě v čekárně nemocničního oddělení sdělila, že mě sice vezmou, ale výjimečně, a že se mám obrnit trpělivostí, protože zrovna dneska mají „děsněj nával, tak dvě tři hoďky, posaďte se.“ Nevadí mi čekat, je-li to kompenzováno skutečností, že nemusím do práce, mám u sebe něco na čtení a sváču (v mém případě doplněna malým jupíkem, takže mi kromě bystrého zraku nescházelo nic). Zpočátku to sice vypadalo, že někteří pacienti jsou v čekárně už od dob prusko-rakouské války, ale nakonec to byla jen hodinka a půl (nejsem si zcela jistá, ale zdálo se mi, že někteří pacienti se vstupu do ordinace už nedožili). Diagnóza není zdaleka tak strašidelná. Z hrozícího zánětu rohovky (což strašidelné je) se nakonec vyklubal infekční zánět slzných kanálků (bolestivé, ale slepota mi prý nehrozí). Té milé paní doktorce to přišlo nesmírně vtipné, jelikož to prý z 90% postihuje mimina. Ujistila jsem jí, že už mimino nějakou tu dobu nejsem, ale že jedno mimino vídávám o víkendu, tak jestli ho z toho můžu obvinit. Prý ne. Infekční už prý naštěstí po první dávce antibiotik taky nejsem, ale antibiotika na další dva týdny mě neminula. Příčinou kromě nějaké infekce je i to, že mám cosi, čemu se říká „syndrom suchého oka“. Slovo syndrom se mi mimochodem vůbec nelíbí. Prý je to částečně vrozené, ale zhoršuje se to tím, že člověk málo mrká. Mrkala jsem na ní dost, ale ujistila mě, že pokud hodně pracuji na počítači, tak mrkám málo. Asi prý moc používám počítač. To je pravda, ale momentálně je to jediná činnost, za kterou mi stát platí. Z testu slzavosti jsem si odnesla malé trauma. Slzím zcela instinktivně, i když si neumím představit nikoho, kdo by při testu, který spočívá v tom, že Vám do oka strčí dva papíry, neslzel. Přestože tedy mám slzy vlastní, budu si muset pořídit i umělé a kapat si je pravidelně do očí. Nakonec proč ne. Umělé řasy a umělé slzy mi jdou docela k sobě.  Nakonec mi udělala ještě jeden test, kdy mi nakapala do oka jakési černé kapky. Seděla jsem dobrým dvacet minut v čekárně, abych je vymrkala (na kapesníku byly tmavě modré), protože s černě podbarvenýma očima bych mohla v lidech venku vyvolat dojem, že se vrátila morová rána. Uznejte, že to jsem dopustit nemohla.  

   

22. ledna 2015

Nalezené fotografie, ztracený folk, touha po moci a klávesnice místo kladiva

Leden, za kamna si vlezem. Tak nějak se to říká, ne? Asi ne. Mám na tohle špatnou paměť. Tak jako tak za kamna teď v lednu nelezu, jelikož mám v bytě jen radiátor. Ale vlezla jsem zatím několikrát do kina. Měla jsem v plánu ještě tři skvělé filmy, ale bohužel z nich sešlo, jelikož mám zánět v obou očích a měla bych koukat jen vzhůru do stropu. Moc toho na tom stropě ale k vidění není. Taky začala nová divadelní sezóna a musím říct, že začala opravdu dobře. 

Hledání Vivian Maier 
zdroj
Vivian byla moje chůva.“ „Nikdy by nechtěla být slavná.“ Dokument, který odhaluje osobnost jedné poněkud podivínské ženy, která celý život pracovala jako chůva a pečovatelka, a která měla shodou okolností úžasný cit pro fotografii. Za celý svůj život žádnou ze svých fotografií nezveřejnila a nebýt toho, že autor dokumentu po její smrti v aukci koupil velkou krabici plnou nevyvolaných filmů, nejspíš by se o ní nikdo nikdy nedozvěděl. Tedy hlavně o jejím talentu. Můj jediný problém se záměrem autora je ten, že hodnotí uměleckou osobnost Vivian Maier poněkud bulvárním způsobem. Respektive nechává o ní vyprávět lidi, kteří ji jako fotografku neznali, vlastně ji vůbec neznali, jelikož se zdá, že o něco takového vůbec nestála. Proč tedy zveřejňovat detaily jejího života, když to bylo to poslední, o co by stála? Podle mě se autor měl mnohem více zaměřit na její dílo, pokud tedy tvrdí, že jeho záměrem bylo získat pro ni umělecké uznání. Zajímavé téma, ale provedení mě tak nenadchlo, takže asi tak 75%?
Facts: „Finding Vivian Maier“; USA, 2013; režie John Maloof, Charlie Siskel 

V nitru Llewyna Davise 
zdroj
Venku mrzne a já nemám ani kabát.“ Bratry Coenovi mám vcelku ráda. Nejsem největší fanda, ale jejich filmy jsou vždycky jiné a zábavné. Jsou plné svérázných postaviček a absurdity jejich bytí. Takový je i hlavní hrdina, folkový zpěvák bez angažmá, bez peněz a trvalé adresy, sic s hudebním talentem, ale s nedostatkem sociálního cítění, bez schopnosti navazovat normální lidské vztahy a bez upřímné snahy vymanit se z marastu života, který vede. Upřímně řečeno, takhle nesympatického hlavního hrdinu jsem už dlouho neviděla. Dobře o něm vypovídá scéna, při níž se klepajíc bez kabátu kosu prodírá sněhem, široko daleko jediným, místo toho, aby udělal pár kroků vlevo nebo vpravo a šel po pevné zemi. Nechce nebo to prostě jen nevidí. Tak jako tak o ničem jiném film vlastně ani není. Jen o pár dnech jednoho chlápka, co se mu vlastní vinou nic nedaří, ale přesto si to šine dál s tím, že zítra to snad už vyjde. Za pozornost rozhodně stojí vizuální stránka filmu a pak naprosto odpudivě vypadající, ale skvělý John Goodman v roli spolucestujícího na cestě do Chicaga. Za mě 70%. 
Facts: „Inside Llewyn Davis“; USA/Velká Británie/Francie, 2013; režie Ethan Coen, Joel Coen 

Jak chutná moc 

Když umíral, už žádné blízké neměl. Všechny je od sebe odehnal, ještě když žil.“ Jak k tomu dojde, že se z člověka věřícího svým ideálům stane monstrum posedlé mocí? Divadelní hra podle románu Ladislava Mňačka z roku 1967 je až děsivě aktuální. Přestože se odehrádá v padesátých a šedesátých letech 20. století, jejím tématem je moc, touha po ní a její schopnost měnit lidské povahy i hodnoty, tedy něco vlastní lidem kdekoliv a v jakékoliv době. Na státním pohřbu obávaného muže se potkají lidé, kteří jej znali, ať už jako toho mladého ideály zaslepeného jedince nebo jako mocí posedlého státníka, a skládají dohromady mozaiku, která by na tuhle otázku snad mohla odpovědět. Podle mě výborně zvládnutá věc, což je dáno především silným tématem. A také hereckým obsazením. Především role hlavního funebráka (Václav Vašák) a tajemníka (Michal Bumbálek) byly skvěle obsazené. Na straně druhé mi vůbec neseděl Josef Polášek v roli fotografa. Jestli bych to doporučila? Na 100% ano.  
Facts: „Jak chutná moc“; Divadlo Reduta, 2014; autor: Ladislav Mňačko, Tomáš Vůjtek, režie: Ondřej Elbel 

Hacker 

Ve chvíli, kdy se připojíte, ztrácíte kontrolu. Můžu zaútočit na kohokoliv, na cokoliv a kdekoliv.“ Prý je to velikánský propadák a já se zase až tak moc nedivím. Ale i přesto jsem se dobře bavila. Michael Mann totiž umí natočit skvělé filmy (Collateral třeba) a vytvářet atmosféru prostřednictvím světla, stínu a správného načasování umí jako málokdo. Města jsou v jeho filmech dýchající postavy. S dějem a zápletkami už je to horší, což je slabina i tady. Děj příběhu je prostě tak trochu bondovka (takříkajíc over the top, kdy hlavní padouch rozjíždí překombinovaný plán a hlavní hrdina disponuje všemi schopnostmi nutnými k přežití), akorát Bond sám sebe nebere moc vážně. Hacker bohužel ano. Nicméně když přistoupíte na to, že hlavní hrdina, onen geniální hacker hledající jiného hackera/padoucha, vypadá jako severský bůh, akorát místo kladiva má v arzenálu klávesnici a šroubovák, pak už ten zbytek vezmete taky. Já bych pravděpodobně dokázala koukat na Chrise Hemswortha, i kdyby si dvě hodiny četl časopis, takže mně tohle opravdu nevadí, ale chápu, když to pro ostatní nebude dostačující ♥. Osobně bych vynechala tu Čínu. Za mě 70%.    
Facts: „Blackhat“; USA, 2015; režie Michael Mann