Poslední
dobou jsem zaznamenala zvýšený zájem svého okolí o mou osobu. Nechci se chlubit,
ale čas od času se mi to stává. Někdy si mě lidé se zájmem prohlíží třeba v MHD,
ve frontě v Albertu, na zastávce, někdy se mi dokonce stane, že se za mnou
otočí kolemjdoucí. Přesně jako teď. Bohužel důvody bývají méně romantické, než
moje představy. Poslední týden a půl je to dáno tím, že mám výraz upíří
nevěsty. Vím, že krvavé oči jsou hit mezi náctiletými fanynkami Stmívání a
stylu emo, ale většinu normální populace setkání s takovou bytostí, byť jinak
sebenormálnější, spíše znervózňuje. Přiznám se, že mě taky. Kdyby byl můj výraz
sexy, asi bych se nad tím tak nezamýšlela. Bohužel můj výraz aristokratické
upíří bytosti je poněkud jinde a navíc chvílemi bolí jako prase. Jsem taková
upírka v posledním tažení. Lidé v mém okolí jsou zvyklí, že mám v jejich
přítomnosti většinou oči maskované linkami a stíny, případně umělými řasami připomínající
malé kartáčky, proto si mě poslední dobou prohlíží s určitými rozpaky. Ten
můj „nahý“ výraz je asi přivádí do rozpaků. Přistihla jsem se, že všem
vysvětluji, že mám zánět v očích, aby si snad nemysleli, že jsem obětí
domácího násilí, nebo že (nedej Bože) takhle vypadám normálně. Pán z opravny
obuvi ale moc přesvědčeně nevypadal.
Dnes
jsem šla po týdnu užívání antibiotik do nemocnice, jelikož jsem se přestávala
vidět v zrcadle. Mohlo to být sice tím, že se ze mě stává nefalšovaný
upír, ale nesázela bych na to. Nikdo jménem Edward se v mém okolí nikdy
neobjevil. Sestřička mě v čekárně nemocničního oddělení sdělila, že mě
sice vezmou, ale výjimečně, a že se mám obrnit trpělivostí, protože zrovna
dneska mají „děsněj nával, tak dvě tři hoďky, posaďte se.“ Nevadí mi čekat, je-li to kompenzováno
skutečností, že nemusím do práce, mám u sebe něco na čtení a sváču (v mém
případě doplněna malým jupíkem, takže mi kromě bystrého zraku nescházelo nic).
Zpočátku to sice vypadalo, že někteří pacienti jsou v čekárně už od
dob prusko-rakouské války, ale nakonec to byla jen hodinka a půl (nejsem si
zcela jistá, ale zdálo se mi, že někteří pacienti se vstupu do ordinace už
nedožili). Diagnóza není zdaleka tak strašidelná. Z hrozícího zánětu rohovky
(což strašidelné je) se nakonec vyklubal infekční zánět slzných kanálků
(bolestivé, ale slepota mi prý nehrozí). Té milé paní doktorce to přišlo
nesmírně vtipné, jelikož to prý z 90% postihuje mimina. Ujistila jsem jí,
že už mimino nějakou tu dobu nejsem, ale že jedno mimino vídávám o víkendu, tak
jestli ho z toho můžu obvinit. Prý ne. Infekční už prý naštěstí po první
dávce antibiotik taky nejsem, ale antibiotika na další dva týdny mě neminula. Příčinou
kromě nějaké infekce je i to, že mám cosi, čemu se říká „syndrom suchého oka“.
Slovo syndrom se mi mimochodem vůbec nelíbí. Prý je to částečně vrozené, ale
zhoršuje se to tím, že člověk málo mrká. Mrkala jsem na ní dost, ale ujistila
mě, že pokud hodně pracuji na počítači, tak mrkám málo. Asi prý moc používám
počítač. To je pravda, ale momentálně je
to jediná činnost, za kterou mi stát platí. Z testu slzavosti jsem si
odnesla malé trauma. Slzím zcela instinktivně, i když si neumím představit nikoho,
kdo by při testu, který spočívá v tom, že Vám do oka strčí dva papíry,
neslzel. Přestože tedy mám slzy vlastní, budu si muset pořídit i umělé a kapat
si je pravidelně do očí. Nakonec proč ne. Umělé řasy a umělé slzy mi jdou
docela k sobě. Nakonec mi udělala
ještě jeden test, kdy mi nakapala do oka jakési černé kapky. Seděla jsem dobrým
dvacet minut v čekárně, abych je vymrkala (na kapesníku byly tmavě modré),
protože s černě podbarvenýma očima bych mohla v lidech venku vyvolat
dojem, že se vrátila morová rána. Uznejte, že to jsem dopustit nemohla.