What you (don´t) need - 4.

Mám ráda vůně. Asi jako většina žen. Znám ale i pár těch, které vůně nemusí. Třeba moje maminka. Ta má totiž tak citlivý nos, že ji v podstatě každá vůně po chvíli začne vadit a cokoli jen trošinku výraznějšího jí způsobuje bolest hlavy. Mladší bráška to má stejně. Naštěstí já mám nos otupělý. S ohledem na to, že svůj vlastní přirozený pach nepovažuji za nic ke sdílení s ostatními, jsou pro mě parfémy trochu jako tělesný make-up :-)). Nepoužívám jen jeden. Momentálně jich mám na poličce 11, což si myslím je ideální počet. Nekupuji opravdu drahé parfémy, takové mám jen dva, a do těch jedenácti je nepočítám. Jsou jich už jen zbytečky a ani jeden se už nevyrábí v tom složení, v jakém jsem si je zamilovala - Christian Dior Tendre Poison v klasickém zeleném balení a Ô de Lancôme, který už má úplně jinou barvu, než by měl, je to v podstatě bolehlav, ale má úžasný flakón a je to taková podivná klasika, která se ke mě ve skutečnosti vůbec nehodí :-)). Některé ubývají pomaleji a některé rychleji. Když mě nějaký omrzí, většinou mi přestane vonět nebo mi jednoduše přijde, že už na mě cítit vůbec není, odložím ho, a pak se k němu zase po čase vrátím. Třeba jako s Blossom Fresh od Donny Karen, který už mi došel. Některé mám jako stálice - 5th Avenue od Elizabeth Arden, jiné mají prostě krásné flakónky - Lolita Lempicka. Důvodů pro koupi není nikdy dost, ale mít doma celé poličky mi přijde zbytečné. Během uplynulých pár měsíců jsem si jako náhradu za vypotřebované pořídila dva nové a jeden navíc jako odměnu, že jsem byla hodná :-)). 

Thierry Mugler - Alien Aqua Chic (2013)

Klasický Alien je legendární. Aspoň se to tedy říká. Přiznám se, že jsem si ho zkoušela v parfumerii několikrát, a pokaždé jsem ho odložila s tím, že je to prostě moc. Moc výrazný, moc nápadný. Jen ta výdrž se mi líbila. Stejné to bylo s vůní Angel. Moje kolegyně se klasickým Alienem voněla a musely jsme ji poprosit, aby to zmáčkla jen jednou, jelikož jinak jsme se v té vůni mohly koupat všechny. 

Pak jsem v parfumerii narazila na limitku Alien Aqua Chic, což je odlehčená verze parfémové vody klasického Aliena, ale svěžejší a s důrazem na citrusy. Taková letní verze, kterou ale já osobně preferuji v chladnějším počasí. Je z něj cítit pomeranč a citrón, ale základ má klasicky dřevitý, jasmínový. První přičichnutí může milovnice jemných vůni jako jsem já odradit, ale rozvoní se do květinova, přičemž si ale ponechá výraznou stopu dřeva. Není pro ty, kteří rádi bílé květiny, pudrové vůně nebo jemné ovocné tóny. Je takový orientálnější. Balení je stejné jako u klasického Aliena, jen světle fialkové, nikoli tmavé. Cena byla příznivá, jen nevím, jak bude jako limitka ještě dostupný.

Balmain Extatic Eau de Toilette (2014)

Tahle malá kráska byla příjemné překvapení. Je to úplně bezvadná vůně na denní nošení. Narazila jsem na ní náhodou. Chtěla jsem si totiž koupit nějaké malé balení své oblíbené vůně do kabelky a při prohlížení jsem narazila i na tenhle malý elegantní flakónek (40ml) a vzpomněla si, že jsem na tuhle vůni viděla reklamu na bilboardu. Recenze zněly nadšeně, zejména pak v tom smyslu, že za málo peněz hodně muziky. Nikde ale nebyla k vyzkoušení, tak jsem to riskla a objednala jsem si ji naslepo. 

A povedlo se. Je to opravdu příjemná vůně na denní nošení, tak akorát šťavnatá, nevtíravá a se slušnou výdrží. Je spíše květinová, taková orchidejová, žádné luční kytky nebo výrazné lilie, spíše jemně orientální, taky je v ní cítit nějaké ovoce, které neumím úplně identifikovat, něco jako jablka, ale bez té kyselosti, a pak v ní chvílemi cítím čokoládu. Má takový ostrý začátek, ale pak se rozvine směrem do květin a právě té čokolády, přitom ale není bonbónovitá, ulepená a přeslazená. Momentálně má oblíbená, kterou určitě pořídím znovu. Jen ještě popřemýšlím, jestli tentokrát nevyzkouším intenzivnější Eau de Parfum, ale prý je až moc výrazná. 

Cerruti 1881 Pour Femme (1995)

Tahle vůně mi jaksi chyběla. Poprvé jsem totiž na ní narazila opravdu v tom roce 1995, kdy byla poprvé představena. A mě se strašně líbil ten kulatý flakón. Během let se objevily různé limitky, které se odlišovaly barvou. Já měla jen jednu v několika vzorečcích, a to tmavě červenou 1881 Colection, která byla taková kořeněná, trochu pánská a v teple mě z ní bolela hlava. Takže mi to trvalo jen dvacet let, než jsem si pořídila originál :-)).

A jsem ráda, že jsem to udělala, byť mě jako vůně nijak zvlášť neoslovila. Na rozdíl od obou předešlých je totiž taková předvídatelná. Nechci říct, že je nudná, ale pokud bych měla používat jen ji, asi bych ji tak nazvala. Je to jemná vůně, nijak zvlášť průbojná, spíš pudrová a hodně suchá, ale má v sobě i něco vesele zeleného a květinového. Asi mi nejvíc ze všeho připomíná luxusní květinové mýdlo, které si dávám do skříně, jelikož evokuje čistotu. Na mojí kůži se rozvoní moc hezky a ráda ji nosím právě doma.

Paul, Beatles, tygři a Ví-Aj-Pí

Asi se to stane sem tam každému, že se ocitne na místech, kam se vůbec nehodí. Nebo tam nemá moc co dělat. V mém případě k tomu většinou přispějí nějaké náhody. Ale aspoň je zábava. Takhle jsem se ocitla třikrát v O2 Aréně ve V.I.P. zóně. Byla jsem pozvána, a to se neodmítá. Taková V.I.P. zóna se vyznačuje většinou tím, že je tam spousta dam s drahými kabelkami a omladina s divným módním vkusem. Od klasické plebejské návštěvy se odlišuje hlavně tím, že sedíte výš a máte k dispozici občerstvení. Není to vůbec špatný, ale pokud bych byla fanda akce, asi bych dala přednost spontánnímu davu nadšenců hezky dole co nejblíže pódia nebo hřiště. V zimě jsem byla na Broadwayských muzikálech, ale tentokrát jsem šla na dvě opravdu od sebe hodně odlišné akce, které ale spojovalo to, že bylo vyprodáno a celé to mělo nadšenou atmosféru. Na hokej a na koncert legendy. 

HC Sparta Praha v Bílí tygři Liberec 

O hokeji nevím nic. Kromě toho, že se hraje na ledě s hokejkami a pukem. Kolik hráčů a jak dlouho, v tom už bych tápala. A nějaká pravidla? No tak to už bych mohla rovnou věštit z křišťálové koule. Nikdy předtím jsem na hokeji nebyla. Byla jsem na basketbalu, na baseballu, na ženském volejbalu, na středoškolských zápasech amerického fotbalu, dokonce i na klasickém fotbalovém zápase a jednou jsem se jako divák ocitla i na florbalovém utkání. Kolektivní sporty mě moc neberou. Zejména ne pak ty mužské. Znám ale spousty lidí, kteří fandění milují a hokej doslova žerou. Takže jsem se na takový zápas chtěla podívat, protože jejich nadšení bylo až nakažlivé. A asi jsem měla štěstí, protože jsem šla na zápas, který byl „důležitý“, a „šlo v něm vo postup“. Sportovní týmy mají většinou taková legrační jména. Buď se jmenují po nějakém výrobním podniku, nebo po zvířátkách. Já byla na zápase Sparty, která má jméno zcela nesouvisející s naší kotlinou, a Libercem, jehož tým se jmenuje Bílí tygři. Asi proto, že v Liberci dost sněží a bývá tam zima. Pochopila jsem, že kluby mají mezi sebou přirozenou rivalitu, stejně jako jakési koalice. Přišlo mi, že ony koalice vznikají podle toho, kdo je jejich společný nenáviděný rival. Podle všeho je Sparta rivalem úplně všech. Ale O2 Aréna je její domácí hřiště, takže 80% fanoušků bylo v barvách klubu, navíc je Sparta v Praze místní. Liberečtí fandové se vyznačovali bílo-modrými dresy, čepicemi a šálami. Stáli hezky za brankou obklopeni žlutě svítícími vestami ochranky. Asi aby se v té Praze neztratili. Vyhrála Sparta, což je nepotěšilo (kdyby to někoho zajímalo, byl to tenhle zápas). Kolik vyhrála už přesně nevím, ale asi dost, nicméně „to ještě vůbec nic neznamená“. Pro laika jako jsem já bylo to chaotické dění na ledové ploše jeden velký zmatek. Neustále tam někdo lezl a skákal přes mantinely, takže mi přišlo, že jich tam někdy hraje dvakrát tolik než před chvílí, a i když jsem ke konci už chápala, co je asi tak přesilovka nebo oslabení, nějak mi ty počty stále nedávaly smysl. Taky se hra neustále přerušovala z roztodivných důvodů jako bylo „zakázané uvolnění“, „podrážení“ nebo „vysoká hůl“. Ale atmosféra byla vážně nakažlivá. A hlasitá. Přestože těch libereckých fandů nebylo tolik, rámus byl z jejich strany pořádný. Bubnovalo se do bubnů, skandovala se hesla, do toho řvavá hudba a všude samá světýlka. Pro ty kluky na ledě to musí být docela fajn, když vidí a slyší tu podporu davu kolem. Nebo naopak dost na nervy, když ten dav dává najevo, že je moc nemusí. Určitě to ale byl fakticky bezva zážitek. Třeba si to někdy zopakuji.

Facts: „HC Sparta Praha v Bílí Tigři Liberec“; O2 Arena Praha, 18. 4. 2016

Paul McCartney – One on One 

„Tohle je pro mýho dobrý kamarád John.“ 

Zatímco k hokeji mám zcela neutrální postoj, Beatles jsem vždycky milovala. Jako holka jsem bratrovi kradla jeho kazety, na kterých byly snad všechna jejich alba. Nejvíc se mi samozřejmě vždycky líbily ty písničky, které se objevily ve filmech „A Hard Day´s Night“ a „Help!“, které jsme shodou náhod měli na VHS kazetách a já si je pouštěla snad stokrát dokola. Jejich pozdější alba jsem dokázala ocenit, až když jsem byla starší. Beatles nejsou legenda jen tak pro nic za nic. Žádná kapela už nikdy taková nebude. Ne snad proto, že by dneska nebyly party kamarádů, co je baví hrát a dělat vyrvál, ale prostě proto, že nebudou symbolem celé jedné generace a doby, která se už bude těžko opakovat. Beatles nahrávali na klasické desky, na které se stály fronty, a pak se pouštěly stále dokola, přičemž největší frajer byl ten, kdo měl doma gramofon. Vidět je živě znamenalo, že člověk musel jít na koncert, respektive mít to štěstí, že zrovna do jeho města nebo poblíž přijeli koncertovat. V televizi vystupovali sporadicky a jediná možnost je vidět byla, když o nich vyšel nějaký článek v časopise nebo novinách. Když chce dneska někdo vidět Justina Biebera, má na internetu tisíce fotek, všechna jeho alba ke stažení, klipy, fanouškovské stránky i celé záznamy koncertů. Jedno kliknutí a mám ho doma J. Možná proto pro mě byl koncert posledního aktivního člena Beatles tak skvělý zážitek. Viděla jsem Beatles naživo. Tomu se asi jen tak něco nevyrovná. S největší pravděpodobností to byla taky moje možná poslední možnost vidět a slyšet Paula McCartneyho, jelikož, i když na to opravdu nevypadá, je mu už 74. Je to zvláštní, ale pokud ty rockové legendy neumřou v sedmadvaceti jako Jim Morrison, Kurt Cobain nebo Amy Winehouse, zdá se, že skáčou na pódiu až do důchodového věku. Rolling Stones nebo U2 si s Paulem McCartneym můžou podat ruce. Koncert trval skoro tři hodiny a zaznělo 36 písniček. A za celou tu dobu neslezl z pódia, nenechal se nikým ani na chvíli zaskočit a všechny ty písničky odzpíval v podstatě sám. To bylo naprosto neuvěřitelný. Ta energie, to nadšení z hudby, to bylo nakažlivé. Od klasických hitů Beatles, přes Wings a jeho sólové věci, zaznělo tam úplně všechno. Díky tomu si člověk uvědomil, jak všestranný hudebník ve skutečnosti je. Nejen Paul z Beatles. Nepotřeboval kromě kapely a pár efektů nic než kytaru a piano. Většinu písniček uvedl nějakou krátkou poznámkou, hodně často napůl v češtině, což bylo nejen roztomilý, ale hlavně vtipný. Už jsem na pár koncertech byla, ale tenhle byl rozhodně jeden z nejlepších. Když hrál „Hej Jude“ nebo „Yesterday“ tekly mi slzy, protože jsem prostě byla nefalšovaně dojatá. Takže mi vůbec nevadí, že jsem dala přednost tomuhle a neviděla jsem v týdnu Rihannu. 

Facts: „Paul McCartney – One on One“; O2 Arena Praha, 16. 6. 2016

Nedělní pečení a tak 43

V létě téměř nepeču. Přestože má většina mých synovců narozeniny, stejně jako moji rodiče, v létě na pečení většinou nemám moc náladu. Jelikož je turistická sezóna, pokaždé, když jsem na návštěvě u našich, strávím totiž víkend pečením dortů do kavárny, stále dokola stejných dortů, tedy nemám skoro nic nového, s čím bych se mohla pochlubit. Jednu maličkost jsem ale letos přeci jen vyzkoušela. Různé pěny a krémy, které se většinou dávají do malých skleniček a zdobí se ovocem a jinými dobrotami. 

Dělala jsem několik různých druhů. Malinovou pěnu, klasický chocolate mousse, také pěnu z bílé čokolády nebo ze šlehaného tvarohu a šlehačky. Největší úspěch asi měla ta z bílé čokolády (tady s mandarinkami). Někde jsem dala jahody s cukrem, někde piškot namočený v amarettu, někde kyselé ovoce jako kiwi a rybíz, někdy jen samotnou pěnu. Ozdobila jsem to jak čerstvým ovocem (maliny, jahody, rybíz), tak kompotovaným (mandarinky) a čokoládovými ozdobami nebo sušenkami.

Dělala jsem i další dobroty. Třeba malé muffinky, které jsem ale nestačila vyfotit (pár jich je vidět), domácí pusinky, nějaké ty dortíky, medovník nebo klasický jablečný závin.

A nejen sladké :-))

 Nejsou ty růže krásné :-))

Zabijáci ve čtyřech podobách aneb trochu násilné kino

Během posledních několika týdnů jsem do kina moc nechodila. Jeden z důvodů byl, že jsem neměla technicky vzato s kým (služební cesty, dovolená), druhý byl, že jsem se nechtěla bavit sama (jsem empatie sama), a třetí ten, že už mě skoro nic nezaujalo (nebo se mi nechtělo chodit na film od deseti večer). Do kina si navíc ráda chodím odpočinout a mám ráda ten pocit, že nikam nespěcháme. Což v posledních týdnech moc neplatilo. Navíc jsem nebyla stran filmů v moc dobrém rozpoložení a dala jsem většinou přednost domácímu sledování všeho, co se mi nahromadilo za poslední měsíce. Také skončil filmový klub, a to tímhle filmem, o kterém jsem již myslím psala vloni (Grandhotel Budapešť). Takže důvodů bylo více než dost :-)). Takže mě ani nepřekvapuje, že společným tématem všech filmů, které jsem za poslední dobu v kině viděla, byli vrahouni v různých podobách.

X-Men: Apokalypsa  

„Někteří mu říkají Apokalypsa.“ 

Viděla jsem všechny filmy o X-Menech. Nevynechala jsem ani jeden, takže z jakési setrvačnosti jsem si nenechala ujít ani ten poslední. Bylo o něm slyšet měsíce a měsíce předem, o tom, kdo bude hlavní záporák, všechny ty spekulace o tom, na jaký předchozí film bude navazovat, jelikož to je úplná věda. Ty časové linie do sebe nějak nezapadají. Veliká očekávání ale přinesla docela velké zklamání. Alespoň pro mě. Zápletkou je, že se po tisíci letech spánku znovu objeví první z X-menů, kterému se přezdívá Apokalypsa a jehož schopnosti jsou mi stále záhadou. A ten vždy kolem sebe shromáždí čtyři vyvolené a pak pustoší svět. Nebo tak něco. Takže si samozřejmě najde i Magneta, který musí opět nějak dramaticky ztratit všechno, na čem mu záleží (co je tragičtějšího, než smrt malé dcerky, že?), a pak Storm a Angela, kteří tu jsou nějak hodně mladí. A Profesor X a Mystique tu stále řeší nějaké hlubokomyslné problémy. A je tu i mladá Jean Grey a Cyclop a tak všelijak. A je to celé nějaké trochu divné. Postava Mystique je nudná a nezajímavá, ale tady se z ní dělá slečna superdůležitá, aniž by tomu její schopnost odpovídala. Magneto tu zase díky své schopnosti ovládat železo zboří pár měst (čti zabije desetitisíce), ale všichni věří, že se může změnit, takže walk free. A Apokalypsa, který má podobu velkého modrého obra v brnění, navštíví Osvětim a prohlásí cosi o tom, že by k tomu nedošlo, kdyby nespal těch tisíc let. Fantazy ani fikce mi nevadí, ale tohle bylo na mě přeci jen trochu moc. Nebo jsem možná k celému Marvelovskému světu po posledním Kapitánovi Amerika víc kritická. To, co na něm bylo skvělé, byla právě ta odvrácená strana problému, tedy odpovědnost, kterou mají tihle superhrdinové mít, když použijí svoje síly. Tady nikdo neřeší ty miliony mrtvých a zraněných, když si pár stvoření v legračních kostýmech udělá party na zničení světa. Účel světí prostředky tu zní totiž směšně. Za mě jen 60%. Jen tak tak. „Společně Zemi očistíme. Všechno, co postavili, padne. A z popela jejich světa postavíme nový, lepší svět.“  

Facts: „X-Men: Apocalypse“; USA, 2016; režie: Bryan Singer

Assassin  

„Králův Modrý pták po tři roky nezazpíval. Jednoho dne Královna řekla: „Ptáci zpívají jen svému vlastnímu druhu. Postav tedy jeho klec před zrcadlo, ať se v něm vidí.“ Král tedy tak učinil, a když Modrý  pták uviděl svůj vlastní obraz v zrcadle, začal zpívat o své osamělosti, a zpíval tak až do smrti.“

Čínských filmů se v našich kinech moc nevidí, ale sem tam se přeci jen nějaký ten film objeví. Té absenci ale vcelku rozumím, protože čínské komedie a jejich humor, stejně jako akční filmy a dramata jsou hodně specifické. Mají jiný rukopis a publikum navyklé na euroamerickou kinematografii je nemusí shledat zajímavými. Já kupříkladu čínské komedie až na výjimky nedávám, ale třeba klasická dramata nebo klasický akční film mám ráda. Assassin je právě tím posledním typem filmu. Snímek zasazený do 8.století za vlády dynastie Tang s prvky wuxia (bojových umění, česky asi wušu) a bojů s mečem, založený na jakési legendě, která vypráví o nájemné vražedkyni vychované jeptiškou k tomu, aby bez jakéhokoli odporu vykonala každý příkaz. Což však mladá nemluvná žena jednoho dne poruší, neboť nechce zabít svůj terč ve společnosti jeho malého syna. Je pak potrestána tím, že ji pošlou do odlehlé provincie zabít vojenského guvernéra, kterému byla kdysi jako dítě zaslíbena. Ale zkomplikuje se to. Snímek má velmi pomalé tempo a dá se říci, že jen minimum akce. Má zvláštní podmanivou atmosféru. Má také úžasnou vizuální stránku, jak už to bývá u těchto filmů zvykem. Všechno je do detailů promyšlené a barevně sladěné. Každý pohyb, gesto a pohyb závěsu má svůj smysl. Režisér získal cenu za režii na filmovém festivalu v Cannes. Jeho starší snímek „Město smutku“ byl žánrově zcela odlišný a vryl se mi hluboko do paměti, neboť vyprávěl o Tchajwanu na pozadí jeho přechodu od japonského koloniálního područí do područí rudé Číny. Assassin sice možná není tak dějově dramatický, ale byl příjemnou změnou. Za mě 85%.
Facts: „Nie yin niang“; Čína, 2015; režie: Hsiao-chien Chou 

Warcraft: První střet 
„Náš svět umírá. Není kam se vrátit. Pokud má náš lid přežít, musíme se usadit zde.“ 

Warcraft je počítačová hra. Strašně slavná. Tak moc, že jsem ji nikdy nehrála. Ale já nehrála leccos. Moje nejoblíbenější hra je ta, kde se staví akvárka za body, které se získávají tím, že se v mozaice spojují stejné symboly. Jsem asi u levelu 490. Zpátky k filmu. Přestože jsem Warcraft nehrála, mám povědomí o tom, že je to fiktivní svět válečníků, magie a boje dobra a zla. Jsou tam lidé, rytíři, mágové, orkové, elfové i trpajzlíci. A ukázky mě nalákaly, jelikož mám ráda žánr fantazy. U filmů podle videoher je to ale většinou tak, že je to buď hit (Silent Hill) nebo dost katastrofa (Super Mario). Tady je to ale podle mě povedené. Je to skoro celé v CGI, jelikož polovinu filmu tu hrají orkové, válečnická rasa z jiné dimenze, která se poté, co jejich svět začíná umírat, uchýlí k tomu, že portálem přejde do světa, který obývají ti hodní. „Pokud se nespojíme pro společnému nepříteli, náš svět padne.“ Dějově to sice někdy docela skřípe, třeba nebylo úplně jasné, kdo je důležitá a kdo méně důležitá postava, nebo některé věci zůstaly vysvětleny jen tak napůl (odkud se bere magická síla?), ale možná bude stačit počkat si na režisérskou verzi. Co se mi na tom celém opravdu hodně líbilo, byla skutečnost, že to celou dobu vážně připomíná počítačovou hru. Některé záběry jsou natočené tak, aby byl vidět svět z pohledu hráče. Zejména z pohledu z výšky, kdy orkové napadají vesnice, nebo i to, že brnění rytířů je o něco větší, než by bylo potřeba, stejně jako ve hře samotné. Hlavní postavy jsou docela sympatické a sympatická byla taky nezaujatost ve vztahu k nim, jelikož nebylo jasné, kdo to schytá a kdo ne.  Film byl dost hlučný a ke konci mě chytla docela slušná migréna, ale Travisu Fimmelovi to pořád sluší. I když tady nevypadá zase o tolik jinak než ve „Vikinzích“, stejně v něm stále vidím beach boye z reklamy na trenky :-)). Tak jako tak se docela těším na pokračování. Za mě 85%. „Orkové neznají nic jiného, než život ve válce.“ „Ne, ale s pomocí lidí by mohli.“  
Facts: „Warcraft“; USA, 2016; režie: Duncan Jones

Mělčiny  
„Co bylo v hlubinách, je teď na mělčině.“ Nemám ráda horory. Nekoukám se na horory a ani na jiné lekačky. Nemám na ně trpělivost, navíc většina hororů má nějakou přiblblou zápletku a rozluštění záhady bývá chatrné. I když jsou výjimky. Taky nemám ráda filmy o přežití. Neumím se dobře popasovat s nervy drásající atmosférou. Čelisti jsem viděla asi na čtyři pokusy a Letecké katastrofy sleduji kousajíc se do rtů. Takže je mi trochu záhadou, proč jsem dala šanci tomuhle filmu. Ale po jedné bezesné noci a ujištění se, že se moje fóbie z otevřené vody může ještě prohloubit, musím konstatovat, že to byl v rámci žánru bezva film. Nancy jede po smrti matky surfovat na odlehlou pláž, kterou její matka navštívila, když s ní byla těhotná. Je to taková malá osobní terapie, vzpomínky, surfovací prkno, krásně průzračná voda a … žralok. Hladový žralok. Velký bílý hladový žralok. Nancy působí schopně a inteligentně, taková moderní sportovně založená holka, povoláním doktorka, což se jí ve chvíli napadení dost hodí. Zraněná se vyškrábe na jediné možné místo, opuštěnou malou skálu jen trochu vykukujíc z vody. Od břehu jí dělí jen 200 metrů, ale doplavat k břehu nemá šanci. A začíná příliv a voda pomalu zaplavuje jediné útočiště, které ji dělí od žraloka, který by na mělčině neměl co dělat. Hlavní dějová linka sice ke konci dostává trochu trhlinky, žralok si pochutná i na nadějích na záchranu, ale celkově se film drží. Nancy totiž používá hlavu a hledá řešení tam, kde se všechno zdá ztracené. Možná je závěr trochu moc akční a ten žralok až moc nepřirozeně agresivní, ale bez toho by to asi nebyl film, ale jen dokument ze série „Přežil jsem“. Tak dobře. Přiznávám. Musela jsem si asi v polovině filmu přečíst, jak to dopadne, jinak bych to asi nedokoukala. Přitom ten žralok je tam vidět jen málo. Ploutev, zvlnění vody, odraz pod hladinou … což je asi to, co přináší tu tísnivou atmosféru. A pak ta voda. Otevřená voda a břeh jen 200 metrů daleko. Ne, surfovat nikdy nebudu. Za mě 85%. „Jak se to tu jmenuje?“ „Je to ráj, že?“ 
Facts: „The Shallows“; USA, 2016; režie: Jaumet Collet-Serra 

zdroj: zde, zde, zde, zde

Konec divadelní sezóny a konec mé delší absence

Bude to měsíc, co jsem se tu objevila naposledy. Bylo k tomu několik důvodů, z nichž ten hlavní byl, že jsem měla myšlenky všude jinde, než tam, kde jsem si je přála mít. Ale tak to v životě chodí. Nicméně teď je snad už o něco lépe a já jsem zpět. Na začátku roku jsem si řekla, že budu méně navštěvovat divadla a více cvičit, ale nějak to nešlo podle mých představ :-). Skloubit všechny věci dohromady je těžší, než se zdá. V posledních měsících jsem byla na několika fajn akcích. Třeba na koncertu Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers, kterýžto byl stejný jako ten, na kterém jsem byla v prosinci (recenze zde), a taky na koncertu při příležitosti znovuotevření kostela Sv. Jakuba v Brně, tedy znovuotevření po rekonstrukci. Taky jsem měla týden dovolenou, abych mohla jako každý rok pomáhat při Operním festivalu Smetanova Litomyšl. Každý rok si říkám, že je to naposledy, ale stejně tam nakonec strávím týden, aniž bych vlastně viděla cokoli z programu. Musím si to asi lépe zařídit :-). A znovu jsem viděla činohru Rozbitý džbán, jako poslední představení letošního abonmá, k němuž bych podruhé už nebyla tak vstřícná (recenze zde). Je ale už červenec, což znamená, že divadelní sezóna je za mnou, a já se mohu vrhnout na něco jiného :-). Takže poslední divadelní resty. 

Otvírání studánek Alfréda Radoka 

„I studánky chtějí být čisté.“ 

Musím říct, že o díle Alfréda Radoka toho moc nevím. Asi je to pěkná ostuda, ale kromě toho, že je zakladatelem Laterny Magiky, kde spojoval projekce a živé herectví, a že se po něm jmenují významné divadelní ceny, je mi jeho život i dílo v podstatě neznámé. Divadelní premiéra hry Mahenova divadla se nesla v duchu biografickém, jelikož se jednalo o hru popisující život a zejména pak nejvýznamnější momenty jeho života. Dušan Hřebíček se ujal role Alfréda Radoka a Eva Novotná pak ztvárnila jeho ženu Marii, tedy herecky to stálo za to. Scéna byla minimalistická a kostýmy střízlivé, projekce na zadní plátno nebyly rušivé, a i když jsem vůbec netušila, co by mělo být dějem, tedy nic o jeho životě, nebylo vůbec těžké to díky dobré režii i zpracování pochopit. A to i přesto, že jeho životní příběh nebyl vyprávěn chronologicky. Ozvláštněním pak byl dívčí sbor, který sem tam vstupoval do děje, hlavně aby přiblížil Radokovu tvorbu a jeho umělecké vyzrávání. Dalším zajímavým prvkem, který mi ale v některých chvílích přeci jen připadal trochu rušivý, byla dvojice tanečníků, pár, jehož tance odrážely emoce, které zůstávaly po většinu hry nevysloveny, a současně ztvárňovaly postavy jeho her. Po přestávce následovala asi půlhodinka, kdy se změnila scéna, a diváci měli možnost vidět ukázku toho, jak jeho projekt vypadal živě. Určitě doporučuji pro ty, kterým nevadí složitější dílka.

Facts: „Otvírání studánek Alfréda Radoka“; Mahenovo divadlo, 2016; autor: Martin Sládeček, režie: Jan Antonín Pitínský 

Prodaný smích 

„Představ si, že bys vyhrál každou sázku. Úplně každou. Můžu to zařídit. A nebude Tě to stát skoro nic. Jen takovou maličkost. … Kterou teď stejně nepotřebuješ.“ 

S Městským divadlem v Brně mám takový neurčitý vztah. Někdy mě něco nadchne a někdy jsem otrávená. Na muzikál Prodaný smích jsem se původně vůbec nechystala, ale dostala jsem pozvání, takže jsem to neodmítla. Už z premisy se mi totiž zdálo, že to nebude divadlo pro mě. A opravdu moc nebylo. Mladík se svým tátou trochu, ale ne moc, sázejí. Jen tak pro zábavu. Na koně, na kriket, na to, jaká padne karta. Má nejlepší kamarádku a taky nevlastní matku a nevlastního mladšího brášku. Je mu patnáct a je to vtipálek. Smíšek, který se rád a otevřeně směje. A ten jeho smích zaujme démona, který se vydává za bohatého člověka, a který ztratil schopnost se smát. Když mladíkovi tragicky umře táta, což je dílem onoho démona, tak tomu smutnému zlomenému děcku nabídne, že výměnou za jeho smích zařídí, aby vyhrál každou sázku na světě. A on souhlasí. Jak jinak. A pak se to celé nějak rozmotává, neboť si uvědomí, že smát se je víc, než všechny peníze světa, kamarádka, kterážto ho miluje, mu pomáhá, pak je tam nějaký další démon, co vypadá jako kohosi přítelkyně, a ten kdosi jim taky pomáhá tu kletbu zlomit … Asi to není třena nějak rozebírat. Dějem to bylo opravdu hodně podobné muzikálu Johny Blue, tam byl ale folk a Dušan Vitázek, který vyměnil svůj talent za schopnost zase vidět (Johny Blue, nikoli Dušan Vitázek, ten vidí myslím normálně). Prodaný smích nemá bohužel tak chytlavou hudbu a celkově je znát, že je to určeno pro mladší publikum. Hlavní představitel se snažil a zpívalo mu to hezky, taneční čísla tam bohužel nebyla skoro žádná, kostýmy byly ale nápadité. Zaujala mě především představitelka postavy démona, co vypadá jako kohosi přítelkyně. Když si totiž nasadila klobouk, měla zelenou tvář, a celkově byla zábavná. Nejsem asi na ty muzikály ten pravý divák. 

Facts: „Prodaný smích“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2016; autor: Xavier Naidoo, Markus Heitz , Michael Herberger, James Krüss, režie: Petr Gazdík 

Carmen 

„Svoboda v lásce nebo smrt.“ 

Kamarád sehnal lístky na novou Carmen, kterážto měla premiéru v březnu v Janáčkově divadle v Brně. Byla uváděna s mluvenými dialogy (francouzsky s anglickými titulky), tedy v té podobě, v jaké zazněla při své premiéře v Paříži v roce 1875. Chystala jsem se na ni až příští sezónu, ale klaplo to dřív. Nakonec jsme ale místo ve čtyřech šli jen ve dvou, tedy já a moje kamarádka, zbytek onemocněl, takže přišel o … operu. O operu s několika ALE. Carmen jsem viděla kdysi dávno a pamatuji si z toho málo. Vlastně stran děje skoro nic, snad jen, že končí tragicky, což je u oper pravidlem. Zpracování Tomáše Pilaře ale slibovalo něco opravdu zajímavého, něco trochu jiného. To se splnilo, ale ne tak, jak bych si přála. Carmen zasadil do čtyřicátých let a tomu tedy odpovídala i výprava. Krásné květované šaty a účesy, které většinu žen dělaly bohužel starší. Nápady s bednami s tabákem, jelikož Carmen pracuje jako dělnice v továrně, a ženský sbor zapalující si svoje doutníky přímo na jevišti, se mi ale líbily. Pak se objevuje José, kterému roli milovníka bohužel nešlo moc věřit, ne proto, že na milovníka jeho představitel nevypadal, tohle se v opeře hodnotí jinak, ale že je jeho postava takový nekňuba, kterého ostatní jen šikanují, a přitom se do něho zamiluje krásná a nespoutaná Carmen. Tomu jsem nějak nemohla uvěřit. Když se zamiluje a vrhne se s ním do pašeráckého tábora cikánů, začne být všechno nějak ponuré a tmavé. I přesto, že ženy oblečou cikánské šátky. Mám módu čtyřicátých let ráda, ale bohužel se tím nějak vytratil ten španělský prvek, ona dynamičnost a živočišnost, kterou má Carmen vládnout. Závěrečné scény jsou sice vizuálně působivé, byť jsou jen v dýmu a světlu, ale je to trochu pozdě. Ženský sbor včetně Carmen v nich obleče klasické černé španělské šaty, roztáhne vějíře a rozvlní vlasy. V té chvíli ale vše spěje k tragickému konci. Představitelka Carmen maďarská mezzosopranistka Atala Schöck je rozhodně krásná ženská, ale neměla žádnou živočišnost, jiskru a jižanský šarm, který bych od takové role čekala. Seděla jsem příliš daleko na to, abych jí mohla vidět do tváře, ale myslím, že pro většinu diváků mimo prvních pár řad, byl její obličej stejně nečitelný a nevýrazný jako pro mě. Byla to právě absence většího fyzického projevu její postavy, třeba taneční rytmiky, kterážto způsobila, že mě to celé jako Carmen ani nepřišlo. Pokud ale měla představovat osudovou ženu, pak ano, taková byla zcela určitě. Nejsem žádný hudební znalec, ale pro mě byl nejrušivější pocit, že hudba nějak nešla dohromady s tím, co bylo na jevišti. Nebo jsem prostě měla za to, že je v hudební partituře víc dynamiky a rychlejší tempo. Celkově s odstupem hodnotím jako rozpačitý operní zážitek.

Facts: „Carmen“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2016; autor: Georges Bizet, režie: Tomáš Pilař 

Operosa terni Colossi Moles - Smetanova Litomyšl 2016

Chtěla bych napsat nějakou výraznou část dialogu nebo tak něco, jak to dělávám u všech recenzí, ale bohužel latinsky neumím. 

Tahle opera byla důvodem mé delší absence na blogu. Tedy ne opera sama o sobě, ale festival Smetanova Litomyšl, jak jsem vysvětlila výše, v rámci něhož se konal i večer na Zámku v Nových Hradech. Letos to myslím bylo popáté. Tentokrát se večer dělil na tři části, kdy první část se odehrála v hlavním zámeckém sále během rautu, druhá pak ve špýcharu, v divadle pod střechou, a poslední pak v zeleném zámeckém divadle v zahradách. Tedy opravdu krásných zahradách, zejména pro ty, kteří milují levanduli a růže. Těch je tam požehnaně, myslím, že skoro na 150 druhů. Úvodní a prostřední část si zachovaly původní barokní nádech se vším všudy. Hudba, kostýmy, kulisy, gesta, pohyb po scéně. Poslední část po přestávce, během níž bylo pivo a chleby se škvarkami, nebo káva a svatební koláčky, byla ale úplně z jiného soudku. Jednalo se o jakýsi komický výstup na téma námořníci a sirény, tedy mořské panny, a abych se přiznala, opravdu mě šokovalo, že se jednalo o původní součást celé partitury. Barokní opery totiž měly jakési intermezza, v rámci nichž se odehrávaly obrazy nesouvisející s hlavním dějem, jakési vtipné či vážné scénky komentující současné dění či módu. Zvláštní koncept, který se samozřejmě už nepoužívá. Z téhle části jsem byla trochu na rozpacích, jelikož kostýmy byly hodně extravagantní a  moderní, a celkově se zdálo, že nejvíc se baví účinkující. Ale to je jen můj pohled na věc, mám totiž za to, že se celý večer musí hodnotit jako celek. A jako celek to bylo bezva, i počasí se vydařilo po všech stránkách a nakonec nejen, že nepršelo, ale bylo teplo i po půlnoci, kdy celý večer končil. Jen bych jednou chtěla být na takové akci jenom jako host.

Facts: „Operosa terni Colossi Moles“; Ensemble Damian, (Zámek Nové Hrady – Smetanova Litomyšl 2016); autor: František Antonín Míča, režie: Tomáš Hanzlík 

 

zdroj: zde, zde, zde, zde