Původně byl tento blok terapeutický. Pro mě. Teď je hlavně o mém úžasně nedokonalém každodenním životě, mé snaze naučit se péct a mých závislostech. Taky si tu někdy stěžuju na všechno a na všechny a dělím se o svá moudra. Takže Vás varuji - je to pěkná nuda :-))

30. března 2014

Nedělní pečené a tak VIII.

Je neděle a je navíc krásná neděle. Svítí sluníčko a zpívají ptáčci, ale přes moje stále ještě zimní okna toho vidět moc není. Proto jsem se po dlouhém a náročném přemlouvání sebe sama rozhodla konečně je po zimě umýt. Řeknu Vám, nikdy jsem nebyla raději, že mám jen dvě :-). 

A pekla jsem. Věděla jsem, že pokud začnu péct, jednou přijde ta chvíle, kdy se my dvě setkáme. Já a kostka droždí. Budeme se navzájem s nedůvěrou měřit a odhadovat, co si ta druhá myslí. Dneska na to došlo. Seděla na kuchyňské lince jako kdyby jí patřila a mohla bych přísahat, že jsem ji slyšela potutelně se chichotat, když jsem se otočila, abych jí připravila mléčnou lázeň. Potvora jedna. Ale udolala jsem ji! Musím si to ještě natrénovat, aby příště tak moc nevzdorovala a nesnažila se mi moje počínání komplikovat. Možná bychom jednou dokonce mohly být i kamarádky. Stala se součástí těsta na skořicové šneky s cukrovou polevou. Ty mám strašně moc ráda a navždycky je budu mít spojené s americkou školní jídelnou, kde si je člověk mohl dát k obědu, pokud si ovšem nedával pizzu s hranolky. Teprve po letech mi došlo, že jsem to pěkně prošvihla a neměla jsem si tehdy nosit ve snaze ušetřit nějaký ten dolárek z domu obědy, které většinou sestávaly z malého sendviče se šunkou a hromady hroznového vína, popřípadě ovocného pyré. Stejně jsem se vrátila s deseti kily navíc, tak jsem si je měla alespoň pořádně zasloužit a pěkně se k nim prožrat skrze pizzu a skořicové šneky s hromadou cukrové polevy. 
Šneci se mi vzhledově moc nevydařili, ale myslím, že chuťově jsou mňamózní. Těsto bylo trochu řidší, než asi být mělo. Navíc jsem kromě cukru a skořice dala dovnitř i oříšky a nastrouhanou margotku (skořicovou s jablkem), takže i to mohlo udělat svoje. Hlavně jsem na ně ale díky mytí oken trochu pozapomněla, takže se v troubě ohřáli asi o chviličku déle, než by bylo ideální.  

 

29. března 2014

Pět barev a Jeden svět

Festival Jeden svět je v Brně každoročně a každoročně si vyberu ze štědré celofestivalové nabídky dokumentů hlavně ty, které pak do Brna nedorazí. Což se stalo i tentokrát, čímž ale nechci říct, že by snad nebylo z čeho vybírat. To určitě bylo, a proto jsem si letos poprvé zakoupila kartu věrného diváka, a aby se mi celá ta sranda se slevou vyplatila, musela jsem jít alespoň na pět filmů. Problém byl jen v tom, že jsem technicky měla volno jen ani ne polovinu dní, co festival trval (17. – 25. 3.). No ještě že jsou některá promítání odpoledne :-). Takhle jsem šla i na „mamakino“, což je odpolední promítání, na které se můžou brát děti, které si pak v kině můžou hrát, takže zatímco máma kouká na plátno, dítě oslintává sedačky. Sešlo se tam asi tak deset kočárků a skoro dvakrát tolik maminek si děti prostě jen přineslo. Jinak byla všechna promítání beznadějně vyprodaná. Vynechala jsem ty dokumenty, které by mě mohly uvrhnout do hlubin deprese, což je na festivalu o lidských právech celkem snadné, a vybrala si ty, které měly alespoň trochu pozitivní popis, což se ukázalo být trochu oříšek :-).  
Pozor dlouhý post !

Projekt Příroda 

http://www.theguardian.com/film/2013/oct/17/do-protest-films-change-anything

Překvapivě legrační dokument o tom, jak si jeden britský tatínek s hrůzou uvědomí, že jeho děti veškerý volný čas tráví čučením na telku nebo čučením do počítačů a tabletů, že se štítí bláta, děsí se motýlů a bojí se lézt po stromech. A že to nejsou jenom jeho děti, ale vlastně všichni jejich vrstevníci. Jmenuje se proto marketingovým ředitelem projektu „Příroda“ a přizve na pomoc světové experty z oboru public relations, reklamy a tým kreativců, kteří mají za úkol vytvořit atraktivní návrh kampaně, která má zažité stereotypy dnešních Britů změnit. Bylo to chvílemi vtipné a chvílemi trochu ulítlé, a i když záměr byl opravdu ušlechtilý, to poselství trochu vyšumělo do ztracena. Rozhodně ale nešlo přehlédnout, že v Londýně pravděpodobně většinu žactva tvoří děti tmavé barvy pleti různé intenzity :-). Mimochodem do stále probíhající kampaně se lze zapojit na www.projectwildthing.com. Dala bych tak 80%.  
Facts: „Project Wild Thing“; UK, 2013; režie David Bond 

Počátky 

http://www.jedensvet.cz

Na tento dokument jsem šla sama a odcházela jsem z něho trochu smutná. Dokument je o rómských dvojčatech Pavle a Denise a o něco starší Adéle, které vyrostly ve výchovném ústavu v Počátkách. Neznají nic moc z praktického života, třeba kolik co stojí nebo jak se co zařizuje, a vlastně nemají ve světě mimo ústav ani žádné kontakty a vazby, nepočítají-li se jejich nefunkční rodiny. Úderem 18.tých narozenin musí ústav opustit, v ruce mají jen výučák a obavy, co bude. Začínají v Domě na půli cesty, dvojčata v Havlíčkově Brodě a Adéla v Praze. Zatímco Adéla jde do školy, aby měla maturitu, a najde si práci v kuchyni, přičemž se snaží navštěvovat svého mladšího bratra, dvojčata řeší jen svoje přítelkyně (obě jsou lesby, i když asi ne tak úplně na 100%) a to, že je práce nebaví, a tak nějak je nebaví nic, a proto se stěhují z města do města. V půli jsem na ně rezignovala a držela palce Adéle, protože bych ji strašně moc přála, aby se jí podařilo najít pevné místo v životě. Počátky je opravdu trefné jméno. Dala bych 85%.
Facts: „Počátky“; ČR, 2014; režie Linda Kallistová Jablonská 


Kismet

http://www.jedensvet.cz

Turecké telenovely, které pronikly s nečekaným úspěchem na televizní obrazovky milionu domácností ve Spojených arabských emirátech, v Egyptě a dalších zemích, vyvolaly v muslimském světě vlnu rozvodů. Ve scénářích, které píšou převážně ženy, jsou hlavní hrdinky záměrně zobrazovány jako silné a statečné osobnosti, které jsou rozhodnuty bojovat za spravedlnost a svá práva. Režisérka na příkladu osudů několika věrných divaček ukazuje, jakým způsobem může oblíbenost tzv. soap oper inspirovat k emancipaci žen a ke změně životních postojů a hodnot ve společnosti.“ Čekala jsem trochu úsměvná zjištění ze života divaček, ale překvapivě to bylo mnohem hlubší a já si uvědomila, že ty romantické seriály jsou pro ženy, které nemají kontrolu nad svým životem, jelikož žijí ve společnostech, kde ženino místo je jasně dáno pravidly mimo její kontrolu, úplně něčím jiným než pro nás. Některé z nich pohnuly k velkým věcem a musím říct, že mě překvapilo, jak vážná (a v muslimském světě zcela tabu) témata některé ty seriály řešily – znásilnění, rozvody, svatby z donucení, apod. Dala bych určitě aspoň 90%.
Facts: „Kismet“; Řecko, 2013; režie Nina-Maria Paschalidou 

Olga 

http://www.jedensvet.cz

Dokument o Olze Havlové k jejím nedožitým 80.narozeninám. Její osobnost je zde vykreslena skrze vzpomínky přátel, amatérské filmové záběry a fotografie, vesměs ze soukromých archivů, stejně jako záznamy StB a policejní hlášení. Její osobnost, lidskou sílu i jedinečnost dokument zachycuje skvěle, o tom žádná. Z hlediska obsahu je zde obsaženo asi všechno. Co mi ale nesedělo, bylo zpracování. Zejména mi vadil hudební doprovod, ale pravdou je, že já fanynka „plastiků“ nebo alternativní hudby zrovna nejsem. Také bohužel nebylo nikde ukázáno, kdo na ni vlastně vzpomínal. Stačilo by mi jméno nebo nějaká nápověda. Takhle mi někdy chyběly souvislosti. Režisér je i autorem dokumentu Občan Havel, který se mi líbil více, ale možná že forma zpracování, byť mě osobně moc neseděla, seděla k osobnosti, o které vypovídala.
Facts: „Olga“; ČR, 2014; režie Miroslav Janek 

Všechno je možné 

http://www.jedensvet.cz

Poslední z dokumentů měl mnohem více rovin, než se podle popisu zdálo, a proto byl hezkým překvapením i zakončením. Vypráví o Tereze, které je osmdesát, ale vypadá ani ne na šedesát, a která stopem s báglem na zádech křižuje dva tři měsíce v roce svět, zatímco její odcizený manžel Jan, sám o sobě v úžasné kondici, zůstává doma v polské vesničce a věnuje se malbě. Soužití téhle dvojice, kdy Tereza si na cestách našla novou lásku, o 22 let mladšího nezaměstnaného Řeka, což jí někdy nutí reagovat roztomile poblázněně puberťácky, je svým způsobem fascinující. Ti dva spolu vlastně vůbec nemluví, nejí spolu u jednoho stolu, ale žijí vedle sebe a v podstatě i pro sebe. Oba tvrdí, že by toho druhého nikdy neopustili. Ze zvyku? Z něčeho hlubšího než lásky? Z přátelství? Nevím, ale rozhodně to bylo zajímavé. Dala bych 90%.
Facts: „Everything is possible“; Polsko, 2013; režie Lidia Duda 

A co jsem chtěla vidět, ale v Brně bohužel nebylo? Případ Aj Wej-wej (o nejslavnějším čínském umělci současnosti, jímž se tamní režim nechlubí), Já jsem já (o čtyřech mladých Egypťankách v porevolučním Egyptě, které sami sebe natáčí na kameru a umožňují tak nahlédnout do jejich světa), Matky (dokument mapující jak vypadá po třiceti letech od svého zavedení takzvaná politika jednoho dítěte v Číně), Alias Ruby Blade (příběh australské novinářky Kirsty Sword odvíjející se na pozadí boje za osvobození Východního Timoru), Matčin sen (o náhradních matkách v Indii), Pan a paní Čangovi (o páru, který se s hořkostí po letech tvrdé práce vrací z Francie do rodné Číny, aby začal znova), Kořeny (o následcích tsunami z roku 2011 v Japonsku).