Cirkusové třpytky

Nedávno mi vůbec nebylo dobře. Z odběru krve. Obrovského množství krve, abych byla přesná. Ale byla jsem moc a moc statečná, takže jsem si jako po každé návštěvě nemocnice chtěla udělat něčím hezkým radost. Jenže bylo vedro a mě bolela hlava, tudíž jsem šla místo do obuvi či jiného příjemného obchodu do lékárny pro ibalgin. Ale tahle lékárna byla shodou okolností součástí drogerie (drogerie Teta na Masarykově třídě) a jak tam tak stojím, najednou slyším, že hlásí slevy na laky Gabriella Salvete, edice Circus, Sugar a Glitter. Nechala jsem ibalgin ibalginem a zamířila přímo ke stojanu. Jak by taky ne! Laky Gabriella Salvete jsou moje nejoblíbenější, jelikož mají velký výběr zajímavých barev, výbornou výdrž a pigmentaci, a hlavně mají řadu Stars, což jsou pískové laky, které na mých nehtech s menší údržbou vydrží dva týdny. Nedám na ně dopustit. Ostatně jsou tu vidět často. Řady Circus (extra třpytivé) a Sugar (s puntíky) mě nejdříve nijak zvlášť neoslovily, a proto jsem si koupila z  kolekce vždy jen jednu barvu. Jeden lak totiž přijde na 99,- Kč, což je při tom množství přehnaný (a buďme upřímní, taky zbytečný) výdaj. Ale tady byly za 39,90 Kč! Některé barvičky už sice neměly, ale povětšinou jsem ukořistila poslední já. Jsem šikulka. Koupila jsem si čtyři odstíny z řady Circus a tři z edice Sugar. A pak jeden z řady Glitter. Dneska se podělím o ty cirkusové :-)).

Hezky všechny v řadě

První je 08 Carnival. Je to odstín, nad kterým jsem se rozmýšlela, jelikož béžovou, oranžovou a cokoli mezi tím na nehtech ráda nemám, ale je to krásně třpytivá barvička, která v reálu vypadá zlatavě. 

Druhý je 07 Fire Artist, což je růžová třpytivka, o něco méně výrazná, než jak se v lahvičce na první pohled jeví. Zdá se mi ze všech nejdecentnější.

 

Třetí je naopak sytá růžová 03 Juggler, která je opravdu výrazná. Díky třpytkám, které se v ní ale nezdají tak výrazné, má studený podtón.

Čtvrtý lak už jsem měla doma, ale pro úplnost jsem ho znovu vyfotila :-). Jedná se o 05 Magic Show, což je fialová varianta, jejíž barva se překvapivě špatně zachytává na fotkách.

A poslední je krásná sytá modrá 06 Circus Forever. Není to úplně tmavý odstín modré, ale je opravdu povedený.

Jako většina třpytivých laků jsou to v podstatě skoro bezbarvé laky s velkým množstvím drouboučkých třpytek, takže pro úplné krytí je třeba více vrstev. Oproti klasickým třpytkám jsou ale mnohem hustší. Já si dala jednu vrstvu pískového laku podobné barvy jako podklad a pak dvě vrstvy na překrytí. Takhle to dopadlo. Není to pro každého, není to seriózní či nenápadné, je to prostě takové cirkusové a asi i letní :-)).

a přístě si dám dalmatinky ....

Cantate Mourinae aneb mám splněno jedno „předsevzetí“

Nebyla jsem si vůbec jistá, zda se touto akcí pochlubit. Akce je to skvělá, o tom žádná. Není to klasicky veřejná akce, je to spíš každoroční (letos byl snad 14. ročník) setkání přátel, které spojuje to, že mají rádi srandu a muziku. Po několikáté se odehrávala na zámku v Nových Hradech a stejně jako pár předchozích ročníků, i tentokrát bylo teplíčko. Vlastně byl asi nejteplejší večer tohoto roku, jelikož ještě ve čtyři ráno člověku bylo v kraťasech a tílku vedro. Večer se skládá mimo jiného z vystoupení jednotlivých účastníků, většinou hudebních, ale publikum je natolik otevřené a vřelé, že člověk může přijít v podstatě s čímkoliv. Je skvělé vidět lidi, kteří mají své vážné profese, dělat něco úplně jiného, třeba když operní pěvci válí rockové klasiky nebo dirigent Národního divadla zpívá odrhovačku o trosečnici v čepici. Je to prostě úžasná pohoda a spousta zajímavých lidí. 

Jako divák jsem se účastnila už dvakrát a trochu neprozřetelně jsem podlehla té jemné euforii, že bych do třetice třeba taky něco zkusila. Původně byl plán ten, že si každá, která sdílíme stejné příjmení, které máme buď od narození jako já nebo bylo získáno nepromyšleným sňatkem s některým z mých bratrů, něco nazkoušíme. To, že jsem v tom nebyla sama, mě optimisticky naladilo na to, že bych tedy předvedla něco ze svého tanečního repertoáru. Problém je v tom, že jsem nikdy nevystupovala sólo, vždycky jenom ve skupině, a to navíc na akcích, kde nikdy nebylo moc diváků. Nepočítám-li pár omylů ve formě tanečních soutěží, většinou se jednalo o besídky taneční školy nebo malé festivaly. Nikdy jsem tedy nemusela vybírat hudbu a k tomu vymýšlet choreografii od A do Z. Jenže jsem si na začátku roku řekla, že jedním z mých plánů na tento rok bude „vyzkoušet něco zajímavého, co jsem nikdy nezkusila“, takže jsem to pojala jako příležitost. Divácky vděčný je tanec s mečem, jelikož balancujete s něčím ostrým na hlavě a jinak toho zase až tak moc netančíte, ale toho si diváci nevšímají, jelikož sledují ostřížím zrakem, kdy se šavle zaviklá a sází se mezi sebou, jestli Vám z hlavy spadne nebo ne. Vybrala jsem si Immortal Desires, což je skladba mající skoro 7 minut a obsahující pět různých tanečních rytmů. Začala jsem tím, že jsem ji zkrátila na 4:26. Takže začátek dobrý. A pak jsem se nějak zasekla. Prostě a jednoduše se mi v těch hicech nechtělo nic fyzicky namáhavého dělat, zejména pak, když máte kolem hlavy omotanou šálu. Skladbu jsem poslouchala stále dokola a říkala si každý den, že zítra „na to vlítnu a bude“.

Nebylo. Akce se konala v sobotu a já v pátek navečer usoudila, že pokud nechci vypadat jako úplné nemehlo, vedro nevedro, musím začít. Ale nakonec se to tak nějak docela povedlo. Dokonce ani pak na to vystoupení samotné nebylo takové vedro, a ani větrno, takže jsem mohla celé číslo zakončit tzv. mávačkou, tedy tancem s hedvábnými vějíři. Ani ta šavle mi z hlavy nespadla. Dokonce jsem to tak nějak odtančila i na ne úplně rovném povrchu, respektive na koberci položeném na štěrku. Ale nejlepší bylo publikum, protože nejspíš rozpoznalo, jak jsem nervózní a jak na tohle nejsem zvyklá, a i když to mělo spousty chybiček, všichni se tvářili, že si ničeho nevšimli a že to bylo dobré. A já jsem byla taky moc ráda, že to mám už za sebou a že se to líbilo, že moje maminka řekla, že to ani nečekala, a že jsem se nechala přemluvit, protože to za tu srandu stálo. A to i přesto, že nakonec jsem byla jediná, kdo s tímhle příjmením vystupoval … 

Ne, neuvidíte žádný záznam :-)

PS: fotografie částečně zapůjčeny z facebooku, snad se nikdo z těch, kteří se mohou poznat, nebude zlobit

Nedělní pečení a tak 30

Jedna z věcí, kterou v tomhle horkém počasí nemůžu moc dělat, je pečení. V mém malém 1+okno je totiž možné používat troubu místo taboráku. Jinými slovy zvyšuje teplotu pokoje asi o 15 stupňů. Ale aspoň jsem se dostala k tomu, že jsem se vrhla na to kynuté těsto. Z kynutého těsta totiž péct a vařit neumím. Prostě si spolu vůbec nerozumíme. Ale kynuté jahodové knedlíky se myslím docela povedly, a tak se jimi chlubím, i když vím, že pro většinu hospodyněk je to něco úplně jednoduchého. Udělala jsem z půl kila mouky 15 jahodových a 15 švestkových.

 

Když jsem u toho chlubení. Překvapivě to teplé počasí dělá dobře mým orchidejích, které se krásně rozkvetly. Všechno to původně byly takové zdechlinky, ale letos se jim daří. Fotky už jsou sice staršího data, ale stále aktuální :-)).

Victoria Regina a divadelní prázdniny

S upřímnou radostí zjišťuji, že se v mém okolí objevuje stále více lidí, kteří začínají nesnášet léto stejně jako já. Mám za to, že si za to může léto samo, když se tentokrát rozhodlo nadělit nám tropické teploty. Týden by se přežít dal, ale už to trvá měsíc a i přes optimistické předpovědi, které lákají na srážky, bouřky a ochlazení, se zatím nic zásadního neděje. A proto i já vůbec nic zásadního nedělám. I když o něco málo se podělit mohu. Takže kde jsem byla v srpnu? 

Jazzový večer v Botanické zahradě aneb možná vykvete i Victoria Regina

Pokud je venku téměř 40 stupňů, rozhodně je jedním z posledních míst na mém seznamu výletů botanická zahrada, resp. skleníky. Na druhou stranu je ale při takové teplotě paradoxně ve sklenících s láčkovkami a Viktorií královskou menší vedro než venku, takže to nakonec trochu smysl dává. Do botanické zahrady v Brně jsem se vydala na pravidelný Jazzový večer, což je akce, kterou jsme si loni opravdu užili, ale letos jsem se neodvážila nikoho přemlouvat, jelikož to vedro bylo prostě už trochu moc. Jednalo se o jedenáctý ročník a v podstatě jde o akci botanické zahrady a Dámského kloboukového klubu, plus samozřejmě ona jazzová kapela. Pointou je se hezky obléct a svůj večerní outfit doplnit nějakou zajímavou pokrývkou hlavy. Není to povinné, ale je to skvělá příležitost se tak trochu předvést a vzít si na sebe něco, o čem třeba tajně sníte, ale nemáte odvahu si to během roku kamkoli vzít. Loni jsme si to splnily do puntíku a ozdobeny klobouky, fascinátory nebo čelenkami s peřím jsme patřily k ozdobám večera. Letos jsem šla jen na čumandu a poslechnout si jazzové odrhovačky, takže bez klobouku. Součástí večera je vždy přehlídka klobouků a retro šatů, rozdělená na tři samostatné části. Loni byla hlavním tématem secese, ono elegantní až divadelní módní období. Letos byla tématem válka, resp. konec první světové války, začátek druhé světové války a pak plážová móda válečných let, což bylo s ohledem na počasí trefné. Kloboučky byly stále elegantní, ale už přeci jen jednodušší a menší, něco, co si představuji, že by moje babičky mohly nosit. Snad bude příští rok lepší počasí a já si budu moci zase vyhrát s nějakým tím outfitem. A mimochodem, ta Victoria Regina opravdu kvetla. Něco o akci zde. 

Letní prohlídky divadel

Co takový divadelní závislák dělá o prázdninách, když divadla nehrají? Stejně tam leze ☻. Národní divadlo v Brně pořádá každé prázdniny po dobu dvou týdnů prohlídky divadel, v rámci nichž si návštěvníci mohou prohlédnout i ta zákoutí, kam by se jinak při běžné návštěvě nedostali. Překvapivě jsem toho nikdy nevyužila, ale letos toho o prázdninách moc dělat nejde, takže jsme vyrazily s kamarádkou jeden týden do Mahenova divadla a druhý do Reduty. Bohužel divadlo, které jsem chtěla vidět nejvíce, tedy Janáčkovo, je v rozsáhlé rekonstrukci, takže letos prohlídky nejsou. Měly by však být na podzim a prý snad i zadarmo, takže si to nesmíme nechat ujít. Po prohlídkách jsme si pak zašly na něco dobrého, aby se ten den hezky zakončil. Zejména vafle s medem, ořechy a řeckým jogurtem v Cosmopolis Cafe na Zelném trhu mohu jen doporučit. Za prohlídku se platilo 80,- Kč, když jste absolvovali obě, druhá stála polovinu. Studenti pak mají ještě 50% slevu, takže vstupné za pusinku ☻. Všechny detaily stran historie či technické parametry najdete na www.ndbrno.cz (všechny fotografie taktéž).

Mahenovo divadlo

Návštěva Mahenova divadla se opravdu vydařila. Ještě před začátkem jsem si stačila koupit krásnou kabelku v naprosto nepraktické barvě, takový ten spontánní nákup, kterého nelitujete ☻. Přestože venku bylo opravdu vedro, vevnitř to bylo překvapivě ještě horší. Divadlo totiž nedisponuje mnoha okny, zato disponuje mnoha schody a poschodími. Naše skupinka čítala asi tak 15 lidí a provázel nás pán v tričku a motýlku, který divadlo zcela jistě miluje. Prošli jsme síní slávy, zastavili se obdivovat Edisonovu žárovku (divadlo bylo první budova na Moravě osvětlená elektrickými žárovkami), rozhlédli se z balkónu, v nejvyšším patře jsme se pokochali nádherným lustrem, vyzkoušeli si původní sedačky (zůstanu u své lóže č. 11), prošli se po scéně a zamávali imaginárnímu publiku, z pozlátka se přesunuli do zákulisí silně připomínajíc zlatou dobu linolea a béžových nátěrů, prohlédli si jeviště se všemi kladkami, otáčivými prvky, dekoracemi a oponami, zahráli si na nápovědu a drze prošmejdili hereckou šatnu pana Dvořáka a spol., kde jsme si mohli vyzkoušet i nějaký ten kostým. Kostymérnu jako takovou jsme bohužel neviděli, ale i tak jsme prohlídkou strávili přes hodinu. Celkově mě překvapilo opravdu skromné (a taky zastaralé) zázemí pro herce a personál divadla, a v podstatě i poněkud opotřebované technické vybavení. Divadlo je mnohem menší, než jsem si představovala, ale možná právě proto má takovou tu milou rodinnou atmosféru, přestože je to hlavní moravská scéna. I tak se pokaždé, když se ocitnu v zrcadlovém lobby, cítím důležitě ☻. 

Reduta

Na návštěvu Reduty jsem se v tom vedru vůbec netěšila, ale ukázalo se, že je to divadlo, které je z velké části tvořeno sklepy, kde byl příjemný chládek. Reduta je nejstarší divadlo v kraji, ale samozřejmě ne v té podobě, v jaké je dnes. Naši skupinku doprovázela mladá slečna z pokladny, která divadlo asi zná, ale její repertoár tolik ne, jelikož na moji otázku, kde se za scénou nachází nápověda, mi odpověděla, že ta není potřeba, jelikož většinou jsou na scéně jen dva herci. Asi chodím na samé výjimky… Prošli jsme původní sklepení, kde se bohužel nehraje, přestože je to super prostor, pak prosklené lobby, které mám moc ráda, zákulisí, šatny a maskérny, jeviště a hlediště, které se opravuje (včetně naší řady č. 6), poprvé jsem si pořádně prohlédla otevírací prosklenou střechu, navštívili jsme původní Mozartům sál, který je stejně jako zbytek divadla vyzdoben uměleckým dílem Petra Kvíčaly (můj pohled na umění se od zadavatelů dost odlišuje), a skončili jsme v kavárně, která neslouží jako kavárna. Na jednu stranu je to moc hezké divadlo, na straně druhé je to jen hostující divadlo, takže zázemí a provoz je tu mnohem složitější, například se všechny dekorace musí stěhovat z jiných míst, herci zde mají skříňky jako v posilovně, žádné své stolečky, kam si mohou dát fotografie svých dětí na houpacím koníkovi, a ke kavárně zapomněli udělat přístup, takže může být otevřená jen tehdy, je-li otevřeno divadlo. Rozhodně se hodí pro divadelníky-nadšence, jelikož má trochu spartánské podmínky. Na straně druhé je to experimentální scéna a k té se to hodí.