Cantate Mourinae aneb mám splněno jedno „předsevzetí“

Nebyla jsem si vůbec jistá, zda se touto akcí pochlubit. Akce je to skvělá, o tom žádná. Není to klasicky veřejná akce, je to spíš každoroční (letos byl snad 14. ročník) setkání přátel, které spojuje to, že mají rádi srandu a muziku. Po několikáté se odehrávala na zámku v Nových Hradech a stejně jako pár předchozích ročníků, i tentokrát bylo teplíčko. Vlastně byl asi nejteplejší večer tohoto roku, jelikož ještě ve čtyři ráno člověku bylo v kraťasech a tílku vedro. Večer se skládá mimo jiného z vystoupení jednotlivých účastníků, většinou hudebních, ale publikum je natolik otevřené a vřelé, že člověk může přijít v podstatě s čímkoliv. Je skvělé vidět lidi, kteří mají své vážné profese, dělat něco úplně jiného, třeba když operní pěvci válí rockové klasiky nebo dirigent Národního divadla zpívá odrhovačku o trosečnici v čepici. Je to prostě úžasná pohoda a spousta zajímavých lidí. 

Jako divák jsem se účastnila už dvakrát a trochu neprozřetelně jsem podlehla té jemné euforii, že bych do třetice třeba taky něco zkusila. Původně byl plán ten, že si každá, která sdílíme stejné příjmení, které máme buď od narození jako já nebo bylo získáno nepromyšleným sňatkem s některým z mých bratrů, něco nazkoušíme. To, že jsem v tom nebyla sama, mě optimisticky naladilo na to, že bych tedy předvedla něco ze svého tanečního repertoáru. Problém je v tom, že jsem nikdy nevystupovala sólo, vždycky jenom ve skupině, a to navíc na akcích, kde nikdy nebylo moc diváků. Nepočítám-li pár omylů ve formě tanečních soutěží, většinou se jednalo o besídky taneční školy nebo malé festivaly. Nikdy jsem tedy nemusela vybírat hudbu a k tomu vymýšlet choreografii od A do Z. Jenže jsem si na začátku roku řekla, že jedním z mých plánů na tento rok bude „vyzkoušet něco zajímavého, co jsem nikdy nezkusila“, takže jsem to pojala jako příležitost. Divácky vděčný je tanec s mečem, jelikož balancujete s něčím ostrým na hlavě a jinak toho zase až tak moc netančíte, ale toho si diváci nevšímají, jelikož sledují ostřížím zrakem, kdy se šavle zaviklá a sází se mezi sebou, jestli Vám z hlavy spadne nebo ne. Vybrala jsem si Immortal Desires, což je skladba mající skoro 7 minut a obsahující pět různých tanečních rytmů. Začala jsem tím, že jsem ji zkrátila na 4:26. Takže začátek dobrý. A pak jsem se nějak zasekla. Prostě a jednoduše se mi v těch hicech nechtělo nic fyzicky namáhavého dělat, zejména pak, když máte kolem hlavy omotanou šálu. Skladbu jsem poslouchala stále dokola a říkala si každý den, že zítra „na to vlítnu a bude“.

Nebylo. Akce se konala v sobotu a já v pátek navečer usoudila, že pokud nechci vypadat jako úplné nemehlo, vedro nevedro, musím začít. Ale nakonec se to tak nějak docela povedlo. Dokonce ani pak na to vystoupení samotné nebylo takové vedro, a ani větrno, takže jsem mohla celé číslo zakončit tzv. mávačkou, tedy tancem s hedvábnými vějíři. Ani ta šavle mi z hlavy nespadla. Dokonce jsem to tak nějak odtančila i na ne úplně rovném povrchu, respektive na koberci položeném na štěrku. Ale nejlepší bylo publikum, protože nejspíš rozpoznalo, jak jsem nervózní a jak na tohle nejsem zvyklá, a i když to mělo spousty chybiček, všichni se tvářili, že si ničeho nevšimli a že to bylo dobré. A já jsem byla taky moc ráda, že to mám už za sebou a že se to líbilo, že moje maminka řekla, že to ani nečekala, a že jsem se nechala přemluvit, protože to za tu srandu stálo. A to i přesto, že nakonec jsem byla jediná, kdo s tímhle příjmením vystupoval … 

Ne, neuvidíte žádný záznam :-)

PS: fotografie částečně zapůjčeny z facebooku, snad se nikdo z těch, kteří se mohou poznat, nebude zlobit