Přežila jsem virus ... (skoro) bez následků

Věc se má tak. Měla jsem chřipku. Ošklivou. A pak se sešlo hodně méně příjemných věcí, které se nakonec ukazují jako docela dobrá změna, ale před tím týdnem mě to celkově dost vyčerpalo. Takže je jasné, že pokud se mělo ještě něco nepříjemného přihodit, bylo jasné, že se to stane, když už budu mít všeho nad hlavu. Je to takové pravidlo. A stalo se. Večer otevřu notebook, projdu si poštu a koukám, že z adresy mé kamarádky mi přišla příloha, resp. fotografie nazvaná "family picture" nebo něco v tom smyslu.

A tak jsem na ní klikla, abych se podívala na cizí rodinné štěstí, a počítač se zeptal, jestli chci obrázek opravdu otevřít. A bylo to. Virus byl na světě. Byla to nepozornost, ale byla jsem ujištěna, že ho nerozpoznal ani můj antivirový program, který už si znovu rozhodně kupovat nebudu. Mám tak jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Dobrá zpráva je, že už mám notebook zpátky. Šikovní chlapci z IBM mi ho za cheesecake a makronky dali zase dohromady, odvirovali a nainstalovali zpět vše, co šlo. Takže teď mám na disku hodně volného místa a zbavila jsem se všech těch nepotřebných programů, které mi zabíraly místo. Nicméně má to i stinnou stránku, která bude mrzet hlavně můj blog. Virus totiž všechny složky v počítači přeformátoval a každý soubor, aniž by změnil koncovku, přespal na MP3. Takže obsah dat nešel zachránit, což znamená, že všechno je fuč. Naštěstí jsem si ale dělala zálohu na začátku roku, takže 80% obsahu, včetně hudební knihovny mám zpět, a těch 20% tvoří nějaké filmy, které půjdou sehnat znovu, ale také fotky. Konkrétně všechny fotky, které jsem nafotila od začátku roku, což znamená dvě skvělé akce a pak stovky fotek kosmetiky, které už jsem měla upravené a roztříděné. A upřímně řečeno si nejsem jistá, jestli se do toho dám znovu. Hlavně proto, že spousty z těch nafocených věcí jsem fotila nových a ještě nepoužitých, ale valná část je po focení už "opotřebovaná". Z toho jsem hodně naštvaná, ale jsou i horší věci, takže na nějakou dobu bude mít rubrika "What you (don´t) need" pauzu. A to ani nezačala. Ale já to přežila, což je hlavní. A jelikož mě teď čeká jedna životní změna, bude se to hodit. A poučení pro mě z téhle anabáze? Žádný fotky capartů a nedělních výletů. 

Ať žije Valentýn ... nebo raději ne

Dneska je svátek svatého Valentýna. Malého tlustého chlapečka s pidikřidýlky (na zádech), který s lukem a šípem straší všechny jen trochu rozumné lidi. Ten, jehož nejoblíbenějšími barvami jsou všechny odstíny červené, od té úplně temně rudé až po pastelově růžovou, a jeho nejlepší kamarád je malý přiblble se tvářící medvídek s terčíkem na břiše s nápisem I ♥ You nebo něčím podobným. Asi to nelze přehlédnout. Tenhle svátek neslavím, alespoň ne dobrovolně. Jeho poselství se mi líbí, o tom žádná. I to, že možná některé méně citově výrazné jedince donutí nějak se alespoň jednou ročně vůči svým drahým pozitivně projevit. Jen mám za to, že by se něco takového mělo obejít bez toho všeho balastu, nákupního šílenství a předstírání, že každý je "happy". I když ta čokoláda, co se často na sv. Valentýna dává, mě nikdy neurazí ☻. Pro mě to je svátek tak trochu o ničem. Láska má totiž tisíce podob a člověk by ji neměl skrývat nebo si ji šetřit jen na zvláštní příležitost. Třeba moji úžasní rodiče mi včera říkali, že v týdnu to bylo 50 let, co se seznámili! Oslavili si to jen sami dva, nejspíš bilancujíc jak moc jsou jejich děti i přes pokročilý věk vlastně stále nedospělé. Měli plán si hezky udělat večeři, dát si víno a pěkně se na to obléct. Doma, jelikož tam je jim nejlíp. Vínko si nakonec dali, ale jinak v klidu domova nedošlo k žádným změnám. Jen tam byli jeden pro druhého, jako posledních padesát let. To je podle mě svátek lásky. Takže mě žádná svatovalentýnská historka s kyticí z tisíce růží a plyšovým medvědem s rozměry slona vážně nedojme.

A kdyby to snad vypadalo, že ze mě mluví jakási hořkost, tak to ani náhodou. Já toho Valentýna totiž "oslavím" tím, že půjdu s mým parťákem do kina na Deadpoola a pak si asi dáme někde pořádné asijské jídlo. A přitom se budeme bavit tím vším mumrajem. Pro mě ideální odpoledne.

 

Dámy v kloboucích, láska a chroptící Leo

Už je sice únor, ale ještě mám pár lednových akcí. Není třeba dlouhého rozpisování. Dva filmy a jedna moc povedená výstava. 

Love Song  

„Natočíme album a tohle město bude naše studio.“ „Jo, všude možně po celým New Yorku.“ 

V rámci lednového filmového klubu byl uváděn snímek, který byl překvapivě pozitivní. Což je ve filmovém klubu opravdu výjimka. Tématem nebyla ani tak láska, jako hudba. Ostatně natočil ho John Carney, který v roce 2007 natočil „Once“. Někoho to možná překvapí, ale ten film jsem nikdy neviděla. Přestože získal tolik cen, včetně Oskara za nejlepší píseň „Falling Slowly“, která mě osobně nikdy nepřišla až tak moc úžasná. Nazpívala ji Markéta Irglová a rovnou si i ve filmu zahrála. Možná díky tomu nečekanému úspěchu a Oskarovi za titulní píseň měl pro tento projekt režisér k dispozici mnohem větší rozpočet, protože hlavní role si tentokrát střihli Keira Knightley, Marc Ruffalo, Adam Levine a pár dalších poměrně známých jmen. Premisa filmu je jednoduchá. Kdysi úspěšný, ale teď už pár hodin nezaměstnaný, hudební producent, který to doma také tak úplně nezvládá, potká v baru písničkářku s britským akcentem, kterážto tam zapíjí s kamarádem smutek z rozchodu (čti ze zrady) svého přítele, který se díky jejím textům stal hvězdou. Ale jak už to tak bývá, sláva mu trochu zamotala hlavu a změnila nejen jeho hudební vkus, ale i pohled na monogamní vztahy. Oba tedy mají svoje trable. Dají se do řeči a stanou se z nich přátelé, které spojuje hudba, touha svobodně tvořit a chuť vyzkoušet něco trochu bláznivého. Žádné velké drama, žádný přehnaný patos a kouzlo New Yorku, po kterém se hlavní protagonisté prochází, popřípadě projíždí v nablýskaném veteránovi. Film má příjemné tempo a atmosférou mi připomínal pohodový podzim. Ani nevím proč, ale je to takový podzimní film. A přestože mám Keiru Knightley ráda, tady jí to tedy moc neslušelo. Za mě 85%. „To je to, co miluju na hudbě. Ten magický okamžik, kdy to do sebe všechno zapadne.“ 

Facts: „Begin Again“; USA, 2013; režie John Carney  

A klobouk dělá dámu  

V mojí rodině máme klobouky moc rády. Tedy my ženského pokolení. Také je nosíme všude, kam se to jen hodí. Na svatby, pohřby, na různé venkovní akce, někdy i na koncerty nebo do divadla. Máme jich doma také celkem dost. Hlavně tedy anglické klobouky, které mají většinou širokou krempu a ozdoby. Máme v rodině dokonce i pár extravagantních modelů jak z Ascotu ☻. Také máme rády fascinátory, což jsou vlastně ozdoby do vlasů, dá se říci čelenky, akorát větší a zdobnější. A mně překvapivě klobouky sluší. Až tedy na ty, které mají rovný mělký střih. V nich vypadám jako malý hrošík. Takže když přijela ke mně do Brna na návštěvu moje maminka, vzala jsem ji (i s tátou samozřejmě) na výstavu klobouků na Špilberk. Byly tam vystaveny vlastní návrhy Magdalény Kopotové, která je stejně jako já vzděláním právnička, ale právo ji asi zase tak nebaví. Tak vyrábí a sbírá klobouky. V rámci výstavy byly vystaveny i repliky klobouků, třeba toho, který měla kdesi kdysi při jakési příležitosti vévodkyně Kate. Většinu vystavených modelů bych popsala spíše jako kloboučky. Takové ty menší, které se nosí tak, že nezakrývají celou hlavu, ale jsou spíše jen ozdobou účesu. V jedné místnosti si člověk mohl některé klobouky vyzkoušet a k vidění byla i malá dílnička. Tak si říkám, že bych se to ráda naučila. 

Facts: „A klobouk dělá dámu“; Výstava Magdalény Kopotové (gotická síň hradu Špilberk), 2015-2016  

Zmrtvýchvstání 

„Víte, jak daleko jsem musel jít, abych ho získal zpět. Už se nebojím umírání. Už jsem to zažil.“

The Revenant je film, který je svým příběhem v podstatě klubovým filmem, ale vizuální stránkou patří na velké plátno. Je to ale také film pro lidi, kterým na plátně nevadí syrovost a brutalita, jelikož divák není ušetřen ani těch nejmenších detailů. V době, kdy se stále ještě střetávali přistěhovalci s puškami s domorodým obyvatelstvem, které luky a šípy bránilo svá území a místo pro život, rozhodně nebyl běžný život nic jednoduchého. A když jste k tomu všemu ještě museli čelit přírodě, nebo měli tu smůlu, že jste etnicky nezapadali ani do jedné skupiny, nebylo asi o co stát. Děj je volně (opravdu volně) inspirován příběhem trapera Hugha Glasse, který byl v roce 1823 v oblasti dnešní Jižní Dakoty během výpravy s lovci kožešin napaden grizzlym, přežil to, ale svými dvěma kumpány byl ponechán uprostřed zimy svému osudu. Asi ho to hodně naštvalo, jelikož se v zimě, sněhu a dešti plazil a pajdal a klopýtal celým 340 km, aby jim to sdělil. DiCaprio na své cestě za Tomem Hardym zažije poněkud více vzrušení, neboť ho k tomu všemu ještě stopují indiáni (správně „Native Americans“), takže je nucen nejen plavat, ale i létat (na koni). Možná trochu nadbytečná se mi zdála linka se ztracenou indiánskou dcerou, ale nakonec měla svou osudovou roli, takže proč ne. Vizuální stránka nedotčené přírody je úchvatná a Iñárritu dostává svému krédu tvůrce, který má vizuální stránku filmu dokonale promyšlenou. Stejně tak byla bezchybná výprava. Z filmu byl cítit pot, špína i zápach krve, aniž by však něco z toho bylo na plátně jakkoli zdůrazňováno. Ostatně DiCaprio a spol měli do krasavců daleko. Herecky není ve filmu nikdo, komu bych jeho roli nevěřila. Přestože toho kluci moc nenamluví (žádná z žen, pokud si nějaké vůbec všimnete, neřekne ani slovo), už jen za to, co si během natáčení museli vytrpět, bych jim ty herecké ceny dala ☻. Některé scény byly opravdu brutální, a přestože by se na první pohled mohlo zdát, že to je příroda, která je tak krutá, ve skutečnosti byla všechna ta brutalita dílem lidí. Ostatně medvědice jen chránila svá mláďata, ale ti chlapíci se tam vzájemně vraždili bez většího zaváhání. Pro kožešiny, půdu a pomstu. Za mě 90% a otázka zní: Doplazí se tentokrát Leonardo DiCaprio pro svého Oskara? „Co se tam stalo?“ „Udělali jsme, co jsme museli.“ 

Facts: „The Revenant“; USA, 2015; režie Alejandro González Iñárritu

zdroj: zde, zde, zde, zde,