Původně byl tento blok terapeutický. Pro mě. Teď je hlavně o mém úžasně nedokonalém každodenním životě, mé snaze naučit se péct a mých závislostech. Taky si tu někdy stěžuju na všechno a na všechny a dělím se o svá moudra. Takže Vás varuji - je to pěkná nuda :-))

28. ledna 2016

Lednová inspirace filmy – Sugar a Saturnin dobývají ráj

Leden pro mě sice nezačal úplně nejlépe (trochu mě trápí kosti, svaly, klouby a tak všechno), ale neklesám na duchu. V loňském roce jsem to možná trochu přehnala se všemi těmi mými výlety, nejen kulturními, a tak mám v plánu letos trochu zpomalit. Uvidíme, jak to půjde. Ledem byl překvapivě pestrý, což většinou nebývá, jelikož je venku ošklivě sněhovo-ledovo a po Vánocích trpím nakažlivou leností. V lednu jsem ale byla na Louskáčkovi, ve stejném provedení jako loni (recenze zde), resp. jen jiném obsazení, a bylo to opět moc milé. A pak jsem šla znovu na Čarokraj (recenze zde), ale tentokrát jsem byla poněkud méně nadšená. Snad to bylo jen jiným obsazením, ale chyběla tomu kapka šťávy. Možná mi chyběl Vladimír Javorský jako žabák nebo tomu už chyběl moment překvapení. Sama nevím. Na nové věci jsem šla do divadla dvakrát a shodou okolností na hry, které také mají úžasnou filmovou podobu. Film byl i hlavním tématem mého jediného lednového koncertu, na který jsem šla do Sono centra. Byla jsem i na klasických filmech a jedné skvělé výstavě, ale o tom zase jindy.  

Sugar! (Někdo to rád horké) 
Já jsem chlap.“ „Nikdo není dokonalý...“ 
Asi nejslavnější věta z jedné z nejslavnějších komedií vůbec. A také nejslavnější role pro Marilyn Monroe. Film „Někdo to rád horké“ (Někdo to rád horké.“ „Já mám radši klasickou hudbu.“) úplně miluju. Vždycky mě rozesměje a má prostě dokonalou atmosféru. I díky skvělému dabingu. Děj se odehrává v roce 1929 a je to kombinace hudební komedie, parodie na v té době stále populární klasické gangsterky a dvojsmyslného situačního humoru. I když si jen těžko umím představit, že by Tonyho Curtise a Jacka Lemmona v jejich rolích dvou nezaměstnaných hudebníků Joea a Jerryho, kteří jsou nuceni se před bandou gangsterů pod vedením Psí dečky ukrýt coby Josefína a Daphne v dívčí kapele Sladké Sue, mohl někdo překonat, nebyla jsem vůbec zklamaná. Městské divadlo se totiž víc drželo děje mého oblíbeného filmu, namísto toho, aby kopírovalo stejnojmennou populární divadelní hru, která se na Broadwayi hraje asi už sto let. Scéna i kostýmy jsou filmu také v lecčem podobné, neboť většina kostýmů je opravdu černobílá, stejně jako byl film, a některé kulisy byly „kreslené“. Představovaly kupříkladu postavy bezejmenných gangsterů nebo kupé vlaku, narozeninový dort či palmy na pláži. Tedy kostýmy, scéna i živý hudební doprovod byly dobré. Nicméně celý ten vtipný příběh stojí a padá na hercích. Těšila jsem se na Romana Vojtka v roli Joea alias Josefíny, ale v jeho roli účinkoval Petr Štěpán, kterého mám sice ve velké oblibě, nicméně je to kus chlapa, takže jeho Josefína přeci jen byla méně uvěřitelná ☻. Zase ji ale obdařil vtipnou přímočarostí a jeho Junior, tedy milionář, za kterého se před Sugar vydává, byl výborný („Vodní polo? Není to nebezpečné?“ „Jistě, utopil jsem pod sebou již 2 poníky.“). Jerryho alias Daphne („Daj nás do ženský márnice a až nás tam vysvlečou, umřu hanbou.“) hrál Milan Němec, který mi něčím připomíná Miroslava Donutila, a to je plus i mínus. Někdy má totiž velkou radost z reakcí publika, což většinou končí trochou toho přehrávání. Ale musím uznat, že byl energickým tahounem a zcela určitě se mu nedá upřít smysl pro fyzickou komiku. Ivana Odehnalová jako Sugar se mi moc líbila, i ten trochu dětinský hlas Marylin Monroe uměla hezky napodobit. A moc hezky zpívala. Z ostatních rolí mi pak nejvíc utkvěl Michal Isteník jako přepracovaný manažer Bienstock a pak stepující gangsteři, jejichž tanečně hudební číslo bylo jedno z nejlepších. Povedené a milé. I když by bylo zajímavé vidět tu druhou, o něco mladší, alternaci ☻. „Přátelé italský opery, je to už dvacet let, co jsem se zvolil šéfem týhle organizace. A můžu snad říct sám, že jste zvolili dobře.Daphne už mne zase vedete! 
Facts: „Sugar! (Někdo to rád horké)“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2011; autor: Jule Styne, Bob Merrill a Peter Stone, režie: Stanislav Moša 

Vangelis – 1492: Dobytí ráje 
Film „1492: Dobytí ráje“ z roku 1992 v režii Ridley Scotta jsem viděla v roce jeho uvedení a pamatuji si, že to byla síla. I dneska mě překvapuje, jak realisticky a surově jsou některé scény pojaty. Na stranu druhou je to ale vyváženo někdy až romanticky malebnými pohledy na krajinu Nového světa. A pak je tu samozřejmě Gérard Depardieu, kterého jsem kdysi měla moc ráda ve filmu „Táta nebo milenec“, ale za posledních dvacet let se leccos změnilo. Nicméně i v tom roce 1992 bylo jeho obsazení trochu vedle, jelikož jeho poněkud korpulentní postava nějak neseděla k mořeplavci konce 15. století, který málem na moři zašel žízní a hladem. Tak jako tak, to, co mi navždy utkvělo v paměti, byla ona epická Vangelisova hudba. Vangelis, vlastním jménem Evangelos Odysseas Papathanassiou (vyčetla jsem na wikipedii), je řecký skladatel, který má Oskara za „Ohnivé vozy“ a složil hudbu třeba i k Blade Runner. Ale „1492“ je rozhodně jeho nejslavnější a úplně úžasná věc. Takže když byla možnost jít si poslechnout nastudování jeho díla do Sono centra, vyrazili jsme. Sono centrum jsem předtím navštívila jen jednou (absolventský koncert) a došla k závěru, že na dechové nástroje ten prostor asi moc není. Má to být nejlépe ozvučený sál u nás a po tomto koncertě bych klidně souhlasila. Ozvučení je tam opravdu skvělé. Bylo to prostě, jako kdybyste poslouchali hudbu přímo do sluchátek. Čistá, žádný rušivý zvuk vedle. Účinkovala Filharmonie Hradce Králové, dirigoval Andreas Sebastian Weiser a sborovou část, tedy všechny ty hluboké hlasy beze slov, zajištoval Pražský filharmonický sbor (někteří měli venku jakési nejapné fóry o Brnu a metru, ale odpouštím jim ☻). Celé představení bylo ještě doprovázeno poněkud netradiční projekcí na plátně, za kterým se schovával celý sbor a které bylo při prosvícení průhledné, takže když sbor zpíval, byl vidět, a když měl pauzu, tak se na plátně objevovaly výjevy podobné z filmu. Byl to zajímavý prvek. Nás ale asi nejvíc zaujaly všechny ty bubny, činely a další perkusní nástroje, na které hrálo několik lidí, a pak harfa, která se v celém díle objevovala často. Bylo to magické, a i když byla venku šílená kosa, nějak mě to hezky zahřálo ☻. 
Facts: „Vangelis – 1492: Dobytí ráje“; Sono centrum (Brno), 2016  

Saturnin 
Omlouvám se, pane, měl jsem za to, že je to mraveniště již vybydlené.“ 
Kdo by neznal Saturnina. Tajemného sluhu pana Jiřího, starého mládence, kterého přestěhuje na hausbót, rozhlásí o něm, že je lovec lvů („Ale mohl byste být.“) a učí ho hrát tenis, aby mohl udělat dojem na slečnu Barboru („Jiří, podáváte jako moje babička.“). Filmovou podobu mám ráda, i když kniha přeci jenom víc vystihuje dobu, suchý britský humor a rozvíjí postavy i děj o další rozměry. Nicméně jsem ji četla až poté, co jsem viděla jako malá holka film, a proto jsem si postavy představovala podle filmu. Ondřej Havelka jako Jiří a Oldřich Vízner jako Saturnin byli skvělí, stejně jako Milouš Petra Vacka, teta Kateřina Jany Synkové („Host do domu. Bůh do domu.“) nebo doktor Vlach Milana Lasici. Z divadelní podoby mé oblíbené knihy jsem měla trochu obavy. Ale ty se spíš nenaplnily, než naplnily. Ta nejdůležitější postava, tedy postava Saturnina byla obsazena skvěle. Martin Siničák si pomalu ale jistě nachází cestu k tomu, aby se stal hercem, na jehož představení budu chodit prostě proto, že tam hraje on, a musím přiznat, že se mi v roli Saturnina líbil více, než Oldřich Vízner. Také postavy Milouše a tety Kateřiny byly dobře obsazeny a Zdeněk Dvořák v roli dědečka také nezklamal. Slečna Barbora a teta Kateřina mě navíc velmi mile překvapily svým zpěvem. Na pódiu totiž hrála živě swingová kapela (Melody Gentleman) a jednotlivé postavy měly svá pěvecká čísla, často užitá jako vsuvky mezi jednotlivými scénami. Bylo to velmi „havelkovské“ ☻. Jediné postavy, které mi svým obsazením neseděly, byly doktor Vlach a pan Jiří. Toho hrál Dušan Hřebíček, kterého mám ještě v živé paměti jako Záprdka v „Je třeba zabít Sekala“, kde byl úplně hnusně odpudivý (jako postava, tedy technicky vzato skvělý po herecké stránce), a já se toho pocitu po celé představení nemohla zbavit. Nebo jsem si postavu Jiřího vždycky představovala jako o něco mladšího, trochu jako Ondřeje Havelku … Kostýmy byly dobové, slušivé a elegantní, ale scéna měla chvílemi některé trochu podivné a na můj vkus trochu moc hravé momenty (třeba velikánské veverky). Celkově jsem se ale opravdu dobře bavila (Chcete říct, že tady máte krysy?“....  z estetických důvodů o tom nerad mluvím, z praktických je to přesně, jak milostivá řekla…“), a to i přes netradiční téměř tříhodinovou délku představení. Jediné dvě věci, které mě mrzely, bylo to, že Saturnin nedostal víc prostoru, a že se tam neobjevila ona slavná scéna s rozkládacími lehátky. Ano, pane. Jak říká jedno z nejkrutějších a nejpravdivějších přísloví: kam čert nemůže, nastrčí babu... Teta Kateřina a Milouš právě dorazili. 
Facts: „Saturnin“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2015; autor: Zdeněk Jirotka, Martin Vačkář, Ondřej Havelka, režie: Jakub Nvota  

zdroj: zde, zde, zde

26. ledna 2016

What you (don´t) need

Dneska jsem zůstala doma. Z nijak zvlášť zajímavého důvodu, ale jelikož jsem měla volno, řekla jsem si, že bych mohla zrealizovat plán o rozšíření blogu o jednu novou kategorii. Mám tu „nedělní pečení a tak“, pak moje kulturní eskapády v několika verzích, sem tam i nějaký ten post „co se mi honí hlavou“ nebo co a jak se mi přihodilo, a někdy i něco málo o kosmetice a nákupech obecně. A to něco málo jsem teď pojmenovala „what you (don´t) need“. Samozřejmě je to anglicky, protože to teď letí a já nechci být za buranku ☻.  Jedna z mých kamarádek (z těch asi deseti, co můj blog čtou) mi řekla, že by se jí líbilo, kdybych psala i nějaké recenze na kosmetiku, jelikož toho prý mám doma tolik - „Aby se to aspoň nějak využilo, ne?“ Taky jsem se prý za celou dobu nepodělila o nic
ze své sbírky bižuterie nebo „těch blbin, co mám v šuplíku“. Matně si vzpomínám, že jsem určitě něco fotila, ale je docela možné, že to nebyly zrovna tyhle blbiny. A já si řekla, proč ne. Když už mám lidi nudit, budu je nudit ve velkém ☻. Mám teď sice s nákupy pauzu, jak jsem si tu slíbila někdy minulý týden, ale zásoby to jistí. Nicméně tu nehodlám psát o každé cetce, která ke mně najde cestu, nebo o oblečení a podobných záležitostech. Spíš tak pro zajímavost, hlavně pro ty, kteří třeba stejně jako já trpí lupénkou nebo mají jako já citlivou pleť, případně milují cingrlátka všeho druhu. Takže moje nové kalhotky nikomu ukazovat nebudu ☻.
  *
Kosmetiku mám ráda, a to hlavně tu dekorativní. To je ta, co Vás dekoruje, takže vypadáte úplně jinak ráno, odpoledne a večer. Ale nijak zásadně to neprožívám, a i když se líčím skoro denně, zrovna dvakrát od ruky mi to nejde, respektive žádný experimentátor nejsem. Pro mě je základem mít co nejlepší pleť, nehty, vlasy a zuby. Je to hned o polovinu práce méně ☻. Za některé produkty si proto ráda připlatím, na stranu druhou za některé se mi žádné velké peníze vydávat nechce. Značky mě obecně moc nezajímají, stejně jako u oblečení, bot či auta, je pro mě rozhodující kvalita, účelnost a pohodlí, a už dávno jsem pochopila, že „drahý“ automaticky neznamená „dobrý“. Samozřejmě se mi ty věci musí i líbit, ale to se rozumí samo sebou. Jediný ošklivý věci, které si kupuji pravidelně, jsou léky. No a pak žárovky. Žárovky jsou taky šeredný.
 *

Většinu kosmetiky mám z drogérií, případně lékáren, takže se u mě high endové věci moc nevyskytují. Hlavně se mi nechce platit za něco, co ve srovnatelné kvalitě můžu mít za zlomek ceny. U některých věcí, třeba laků, to ani nezkoumám, jelikož mi výrobky z drogerie docela stačí. Za co tedy moc neutrácím?   
Not to pay too much: řasenky (většinou mám umělé řasy, a když ne, stejně neshledávám v řasenkách velký rozdíl, řasenka za dvě stovky nebo za trojnásobek se mi rozteče vždycky stejně; jinak v řasenkách, a často i v tekutých linkách, je jakási látka, která mi hodně dráždí oči a spouští se mi z ní i rýma – dělají to ale jak laciné, tak high endové, takže musím vybírat po čichu), laky na nehty (mám kvalitní nehty, takže pokud to není nějaká úplná kyselina, zvládají to dobře), tužky na oči (používám je málo a úplně mi stačí, že je tužka měkká a pigmentovaná, ani mě nenapadne dát za něco takového pár stovek), rtěnky (mám je ráda, a proto jich chci hodně, a z vlastní zkušenosti vím, že každá značka má stran rtěnek proměnlivou kvalitu), lesky na rty (nosím je zřídka a stejně jako u rtěnek, jde mi hlavně o barvu), balzámy na rty (klasický balzám s konopím nebo medem mi dělá nejlépe), odlakovače (odlakovač bez acetonu z drogerie mi úplně stačí, můj oblíbený je z Lídlu, který má praktickou pumpičku), odličovadla (v drogériích nebo v lékárnách je veliký výběr a jde jen o to, najít něco, co vyhovuje mojí pleti), sprcháče a tělové peelingy (jediné pravidlo je, že mě nesmí dráždit kůži), krémy na ruce (mastný a skoro bez parfemace, klidně klasická Indulona), depilační vosky (kupuji klasický vosk, který používají i kosmetičky)
 *

Za některé produkty si ale ráda připlatím, jelikož je opravdu důležité, aby mi vyhovovaly. Hlavně kvůli tomu, že mám lupénku a celkově citlivou kůži, zejména pak v oblasti hlavy. Za co si jsem ochotna trochu připlatit? 
Pay a little more: obličejové krémy (pokud krém vyhovuje mojí pleti, něco si i připlatím, ale současně nevěřím na žádné zázračné účinky, které tak rády slibují reklamy, a krémy nad tisícovku jsou pro mě úplně zbytečné, nehledě na to, že často se platí jen za tu značku), masky a oleje na vlasy (mám dlouhé vlasy, skoro do pasu, takže toho hodně „sežerou“; místo kondicionérů používám masky a vlasy pravidelně promazávám olejem, oboje většinou sháním v bio kvalitě), obličejové oleje a čistící masky (mám ráda zejména asijskou kosmetiku, ale často si dělám čerstvé masky doma), tělová másla a oleje (na lupénku jsou některé oleje úplně ideální, třeba rakytníkový nebo makadamový, ale nejsou nejlevnější), oční stíny (i za pár korun se dají koupit kvalitní stíny, nicméně si kvůli svým citlivým očím ochotně připlatím, když padnu na ty pravé), oční linky (mám citlivé oči a jakékoli tekuté linky musím vybírat opravdu pečlivě, jako u řasenek má většina v sobě jakési látky, které mi oči dost dráždí), tvářenky, bronzery a rozjasňovače (cokoli co přijde na pleť mi musí opravdu sedět a ani náznakem mě nesmí dráždit), zubní pasty a kartáčky na zuby (tady sahám do vyšší kategorie, což mám už odzkoušeno)
 *

A pak je pár věcí, za které někdy platím opravdu dost (tedy pro mě dost, což je možná pro některé v kolonce „průměr“), jelikož už mám po letech zkušenost, že tady bych šetřit neměla. Což ale neznamená, že když nějaký produkt bude za pár korun, ale bude to prostě ono, že bych si ho snad kvůli nízké ceně nekoupila. 
Pay a lot more: šampóny (nekupuji sice šampóny od Diora, pokud je vůbec vyrábí, ale nešetřím na nich, a až na výjimky jako jsou šampóny od Bione, kupuji je převážně v lékárně, nejlépe pak přírodní a vždy bez silikonu, třeba Faran), podkladové báze (zatímco u krémů je hodně na výběr, podkladové báze v dobré kvalitě jsou málokdy k dostání, respektive většina mi něčím nevyhovuje a pleť mám po nich podrážděnou, dobrou zkušenost mám s Misshou), make-up a BB-krémy (mám některé za pár korun – třeba od Gabrielly Salvete, jiné high endové, ale s hledáním, zkoušením a porovnáváním si dávám na čas, protože tady je to nutnost, nakonec je to základ celého líčení), korektory (stejně jako make-up, i korektor hledám dlouho, abych měla jistotu, že mi barvou opravdu sedne a dělá, co má), pudry (vlastním asi čtyři, od jednoho za 60,- Kč k jednomu za tisíc korun, většinou je kupuji ke konkrétnímu make-upu), parfémy (když voní, tak voní, ale ty v cenové kategorii Chanelu si stejně nakonec odpustím☻)
 *

Takže příště ... 


24. ledna 2016

Nedělní pečení a tak 37

Po více než měsíci jsem se rozhodla péct. Téměř celá rodina se o víkendu sešla, a přestože ještě máme nějaké zbytky vánočního cukroví, hlavně zázvorky, pusinky a kokosové kuličky, což všechno vydrží celou věčnost, a v mrazáku zbytky dortů, upekla jsem čerstvé záviny. Bezlepkové i klasické. Klasické jablečné a pak jsem nově zkoušela ořechový. Máme totiž letos opravdu hodně ořechů, které maminka po večerech u televize loupe jako pohádková babička. Ta milá pohádková babička. Nikoli taková ta babička-macecha z Mrazíka. Náplň na jeden závin je ze čtvrt kila ořechů a 125ml mléka, nějaký ten cukr, med a kousíček másla. Asi ho budu dělat častěji. Měl totiž dost úspěch :-))

 

17. ledna 2016

The Best of … kulturní deník 2015 (hudba, knihy a všehosměs)

Druhá část kulturního deníku bude kratší. Důvodem je hlavně to, že rok 2015 byl pro mě rokem divadel, kdy jsem si na jeho začátku řekla, že se pokusím vidět co nejvíce inscenací, které mě už dlouho lákaly, případně by mohly brzy zmizet z programů. Zejména stran repertoáru Národního divadla se mi to docela povedlo a hodně jsem taky navštěvovala Městské divadlo, a to nejen muzikálovou scénu ☻. Letos mě tedy čekají hlavně premiéry a pak se chci zaměřit na malá divadla. Ale dělala jsem samozřejmě i jiné věci. Letos bych chtěla poznat Brno coby „Město kaváren“. Takže je docela možné, že příští rok tady třeba bude kategorie „Kavárny“ ☻. Teď ale dál k best of … kulturního deníku 2015.
*

Hudba


Koncerty a hudba. Loni jsem byla celkem asi na devíti hudebních produkcích. Což není moc na to, že mám hudbu ráda. Nebyla jsem na žádném velkém koncertě a lá Justin Bieber (na ten bych tedy asi nešla, ale rozumíme si), ani na žádném hudebním festivalu. Přiznávám, že na takovéto akce moc nejsem. Mám raději komornější prostředí. Letos bych ale ráda zašla na nějakou pořádnou hudební akci a do oka (ucha?) mi padl DJ Schafff. Tak uvidíme. Loni jsem byla na koncertě altajské hudby, na jazzovém večeru, na varhanním koncertě, na vokálním festivalu nebo na koncertech těch, kteří se hrát teprve učí. Taky jsem si koupila pár alb a některé písničky si hraji stále dokola. Ta nejhranější ale překvapuje i mne ☻. 

Nejlepší koncert: Ondřej Havelka a jeho Melody Makers – Nás to tady furt nebaví (nikdy nezklamou)
Nejpohodovější záležitost: Cantate Mourinae 2015 (nejen kvůli mému tanečnímu sólu)
Moje album roku: Adele 25 (poslední týdny snad neposlouchám nic jiného a "River Lea" je nejlepší)
Nejhranější písnička: samotnou mě to překvapuje, ale moje iTunes trvají na tom, že za posledních 12 měsíců jsem nejvíc pouštěla tuhle  (jsem si ale zcela jistá, že můj iPod má jiný názor)☻ 
Block B –Very Good
 * 

Knihy 


Minulý leden jsem si zadala, že musím přečíst alespoň 12 knih. Přečetla jsem jich celkem 15, i když některé tituly nejsou zrovna nic, co intelektuálně naladění rýpalové ocení. Přečetla jsem i čtyři díly „Deníku malého poseroutky“ od Jeffa Kinneyho, ale ty počítám jako jednu knihu. Mají víc obrázků, než textu ☻. A ano, jsou pro děti. Ale pár zajímavých knih mě potkalo. 

Kateřina Tučková - Vyhnání Gerty Schnirch (první kniha od této autorky, přečtena poté, co jsem viděla divadelní inscenaci stejného jména; smutné, tragické a bolestivě realistické)
Jonas Jonasson – Analfabetka, která uměla počítat (zábavné a neotřelé; stylem podobné jeho předchozí knize; výhodou je, pokud má čtenář aspoň trochu přehled o dějinách Jižní Afriky a politické situaci v Evropě v 70. a 80.letech)
Jan Potměšil – Šaría (podle mého mínění nejlepší kniha o islámském právu, která u nás vyšla)
Haruki Murakami – Na jih od hranic, na západ od slunce (trochu podivné, hodně japonské a poněkud depresivní)
Evžen Boček – Poslední aristokratka, Aristokratka ve varu (moje maminka je celý František Antonín hrabě Kostka z Kostky☻)
Alice Clayton – Nabíječ (tohle je prostě nutnost, kam se hrabe "Padesát odstínu nudy", tedy šedi ☻) 
*

A co si ještě zaslouží zmínku. Tak určitě den otevřených dveří Janáčkova divadla – Otevřený dům, Fashion Markety, pak obě návštěvy Planetária, focení sběratelského kalendáře, Food Market Noc kostelů a návštěva Ostravy ☻.
Také nesmím zapomenout na taneční večírky, stejně jako debatní úterek a návštěvy několika krásných kaváren. Ty totiž ke kultuře, alespoň v tom mém pojetí, neodmyslitelně patří. 
*

A co dělám tento víkend?


16. ledna 2016

The Best of … kulturní deník 2015 (divadlo a kino)

Kultura je vyčerpávající. I když cítím ledový chlad, když to píšu, je tomu tak.  Myslím, že tento týden byl první v dlouhé řadě měsíců, kdy jsem každý večer zůstala doma. Jinými slovy, první celý pracovní týden, co jsem neměla dovolenou či nebyla nemocná, a přesto jsem večer, případně odpoledne či dopoledne, nikam nešla. Neříkám, že jsem nešla vůbec nikam, třeba na nákupech či na kávě s kamarádkou jsem byla, ale nešla jsem ani do divadla, ani do kina, ani na výstavu, a ani na koncert či nějakou taneční akci. A byl to trochu nezvyk, jelikož za loňský rok jsem toho navštívila hodně. Mám o tom všem záznamy, jak tady na blogu, tak potom ve svém červeném zápisníku, mém deníku, kam lepím všechny vstupenky a píši všechny své nářky na život a plány na ovládnutí světa. Zpočátku jsem si ho psala denně, ale časem jsem začala dělat záznamy o více dnech najednou, nejčastěji pak po týdnu. Přesto můj kulturní deníček pěkně ztloustnul. 
*

Divadlo


Minulý rok jsem chodila hlavně do divadla. Byla jsem v něm 35x, což už letos nehrozí ☻. Viděla jsem 18 činoherních představení, a musím říct, že většina byla povedená. Vím, že to tu píši už po několikáté, ale studentské předplatné je prostě skvělé, jelikož většina titulů, které vybírají, jsou zajímavé a neotřelé. Máme také "malé víkendové předplatné", a to také letos není vůbec nuda. Konečně jsem se rozhoupala i k návštěvám opery a shlédla jsem celkem 6 představení. Musím říct, že mě opera baví víc a víc. Můj oblíbený balet jsem pak viděla také šestkrát, tedy jenom šestkrát ☻. Ale na druhou stranu jsem loni mnohem víc chodila na muzikály, které jinak mým oblíbeným žánrem nejsou, a stihla jsem jich celkem 5. A všechny v Městském divadle. Vybrat to nejpovedenější je trochu oříšek, ale pokusím se.

Nejlepší činohra(y): Král Oidipus (MD), Vyhnání Gerty Schnirch (HaDivadlo), Bílá labuť (DR)
Nejkrásnější baletní zážitek: Drahokamy (Bolshoi Theater – přímý přenos)
Operní zážitek roku: Hry o Marii (JD)
Nejpovedenější muzikál: Duch (MdB)
Nejpříjemnější překvapení: Je třeba zabít Sekala (MD), Black and White (JD) 
Nejsnovější atmosféra: Vévodkyně a kuchařka (DR) 
Kdy jsem se nejvíc nasmála: Donaha! (MdB), Amazonie (Buranteatr) 
Co se nepovedlo: Sex, drugs and rock and roll (Frída), Edith, vrabčák z předměstí (MD)
* 

Film 
 
 

Kino. Do kina chodím opravdu ráda. Také mám k tomu dva fajnové parťáky. Jeden z nich se mnou chodí do filmového klubu a ten druhý nepohrdá velkoplošnou produkcí Hvězdných válek. Dokonalá kombinace. Je ale pravda, že často do kina chodím sama, jelikož kino je u mě většinou takový ten program na poslední chvíli. Na rozdíl od divadla je pro mě návštěva kina spíš spontánní rozhodnutí ☻. V Brně probíhá velké množství filmových festivalů a já se snažím vždycky alespoň jeden film vidět. Hlavně proto, abych pak mohla říkat, že jsem na tom festivalu byla ☻. V kině jsem loni byla 33x, což je celkem často. Viděla jsem i spousty filmů v teple domova, ať už náhodou v televizi nebo zcela záměrně na notebooku, ale ty nepočítám. Zjistila jsem, že vůbec nechodím na nic romantického či komediálního, takže tyhle kategorie letos vynechám. Samozřejmě je ještě pár filmů, na které se teprve chystám (The Revenant, Sázka na nejistotu, Píseň moře, Divočina, Sicario, Zde Harold apod.). Co mi tedy z toho, co jsem viděla v kině, nejvíc utkvělo v paměti? 

Nejlepší drama: Whiplash 
Nejlepší popcorn: Jurský svět 
Nejlepší dokument: Daleko za sluncem (recenzi jsem tu nedělala)
Nejlepší tragédie: Omar 
Nejlepší drsňáci: Straight Outta Compton 
Nejlepší akce: Město 44 
Nejlepší mix: Marťan 
Nejlepší podivnosti: O koních a lidech, Dvojník 
Nejhorší filmový zážitek: Danielův svět, V nitru Llewyna Davise 

Co se mi ještě líbilo a co doporučuji vidět: Mustang, Everest, Hon, Teorie všeho, Babi, Ex Machina, Mládí, Mad Max: Fury Road, Fair Play, Stařík, který vylezl z okna a zmizel, Příběh Marie, Divoké historky, Malý princ, Sama nocí tmou, True Detective (první série)
*  

pokračování dále ...