Nedělní pečení a tak II.

 Víkend jsem se snažila strávit tak, jako kdyby se nic nedělo, takže jsem dělala věci jako obvykle. A upekla jsem docela nedobré muffiny. Experimentovala jsem trochu s krémem, ale nebyl to úplně dobrý nápad. Barvivo na to rozhodně vliv nemělo, spíš špatný poměr másla a dalších ingrediencí. Měl být kokosový, ale opravdu chutnal dost uměle. Ten zelený ale překvapivě chutnal lépe, než ten růžový.

*

Jinak nehty jsem musela zkrátit. Vybrala jsem tentokrát hnědou a nějaký ten třpytkatý nadlak. Ve skutečnosti nejsou zdaleka tak třpytivé a kombinace hnědé a růžové je překvapivě elegantní. Snad se budou panu doktorovi líbit. Jen musím ještě něco udělat s těmi záděrkami :-))

*

Dlouhé nemocniční chvíle: čas na další krok novoročního plánu. Už žádní slono-krtci.

Člověk neocení pohodlí domova, dokud není nucen strávit nějaký čas na místě, které ho deprimuje, znervózňuje a stresuje. A kde je nepohodlí. Pro mě tohle všechno představuje jakkoli krátký pobyt v nemocnici, kdy prvek nepohodlí je většinou představován nějakým akutním zdravotním hendikepem, který mi brání užít si skutečnost, že nemusím vařit, uklízet nebo chodit do práce. Nemocnice a návštěvy lékařů, i přes mou velkou úctu k této profesi, představují jednu z mých mnoho quazi-fóbií (je to vůbec slovo?). Jedinou výjimkou je překvapivě zubař, kterýžto děsí mnoho lidí v mém okolí. Možná proto, že jako dítě jsem měla zuby v takovém pořádku, že bych za ně mohla v cirkuse lítat zavěšená na provaze (mluvím o kvalitě, nikoli estetickém vzhledu, neb k  tomu jsem si musela domoci trochem toho porcelánu :-)), nikdy jsem nebyla ze zubařů nervózní. Taky mě nikdy zuby moc nebolely. Ale ostatní lékaře už v takové oblibě nemám. Snažím se je, vyjma pravidelných prohlídek všeho druhu, navštěvovat co nejméně. Taky je to drahé. Ne tedy přímo ti lékaři (óóó děkuji Ti VZP), ale nákupy co následují, jelikož se za každou takovouto traumatizující zkušenost, byť by se jednalo o vypsání receptu, musím nějak odměnit. To přeci dává smysl, nebo ne? Shodou nešťastným skutečností jsem se v nemocnici už párkrát ocitla a nikdy to nebylo nijak příjemné. Je mnoho věcí, které v nemocnici nemusíte dělat, jako třeba již zmíněné vaření, ale taky spousta věcí, které byste dělali rádi, ale jaksi se to nehodí. Třeba tancovat. Hrát košíkovou. Stahovat filmy. Nebo koukat na telku. Tedy koukat na telku jen tak sám mimo tzv. společenskou místnost. Když Vám nic moc není, resp. nic moc Vás nebolí, můžete hodně číst, psát, studovat, háčkovat nebo třeba hackovat tajné vládní organizace, ale pro mě je pobyt v nemocnici natolik specifickým zážitkem, že nic z výše zmíněných činností, často takových, na které jinak v běžné denní rutině nemám moc čas, stejně nedělám. Ale našla jsem jednu činnost, která mi mé momentálně nepříjemné období pozitivně ladí. Origami.

 *

Jedno z mých předsevzetí, tedy jeden krok mého plánování :-)), bylo naučit se skládat origami. Origami je japonské umění skládání z papíru, kdy se z jednoho nebo více listů papíru skládají různé motivy, ať už zvířátka, obrazce nebo květiny. Ostatně samotný název je složenina dvou japonských slov:  oru- (skládat) a kami- (papír). To jsem vyčetla na wikipedii, nicméně jsem to kdysi věděla a zapomněla. Jako mnoho dalších věcí. I když se může zdát, že je to jen taková sranda, která může bavit jen malé děti nebo babičky, v Japonsku je tahle sranda opravdu populární, a to mezi všemi věkovými kategoriemi. Ostatně origami se učí děti skládat už ve školce, a co se v dětství naučíš … Z toho, co jsem odkoukala od japonských návštěv, a o čem mě ujistila i maminka, jsem nabyla přesvědčení, že origami umí skládat každý Japonec. Možná to už mají natrvalo zapsáno v DNA.

*

Origami mi moc nejde. Důkazem je můj slavný jeřáb alias slono-krtek. Raději než zvířátka mám ale origami modulární, tedy ty, které jsou složeny z více kusů papíru a skládají se do sebe. Papírů mám zatím dost. Japonci je rádi dávají jako dárek, a tak se mi jich doma už pár sešlo. Originál origami papír je krása. Má většinou moc hezké potisky a strukturou často připomíná hodně povedený domácí papír nebo je naopak úplně tenoučký. Než ho ale začnu svými výtvory ničit, zkouším to na našem klasickém. Je sice tvrdý a přehyby se dělají špatně, ale aspoň nemám pocit, že kazím nějaký pěkný romantický vzor :-)). Moje první výtvory nedopadly zase až tak špatně, i když je zcela evidentní, že se tím rozhodně nebudu živit :-)).

Origami kostky a kytička. Tyhle se docela povedly, i když kytička moc nedrží.
* 

*

Ta větší spirála (a oranžová krabička) je pokus z klasického papíru, ta menší (a krabička s motivem) už je z origami papíru a musím říct, že se s ním mnohem lépe pracuje. Klasický se špatně přehýbá a je to hodně znát. Tedy ne že by v tomhle případě byl problémem jen papír. Hlavně u spirály mi ujely všechny sklady. Až jich udělám tisíc, bude to určitě vypadat už skoro perfektně :-)) 

*

Kostka a krabička s víčkem z originálního origami papíru. Hlavně na ukázku, jaké krásné vzory některé papíry mají. Ten s vějíři je můj nejoblíbenější. Hned to vypadá lépe.
* 

Barevné kostky pro děti. U větších kreací ani ten klasický barevný papír nevadí. Budou sloužit jako dekorace do prostoru, tak se na nějaké nesrovnalosti nehledí. I když každý milovník origami by asi nad mým uměním zaplakal :-))

Nedělní pečení a tak

Naplánovala jsem si, že budu péct, tak se snažím to dodržet. Jen doufám, že ty mé výtvory budu mít komu udat :-))

 *

A taky něco z mé zkrášlující neděle. Pískové laky jsou podle mého názoru super vynález.

Věci, které nepotřebuji, ale nechci vyhodit

Sestra mojí švagrové je takový malý módní guru. Někdy trochu bláznivý, ale zcela jistě originální. A taky je mimo mnoha jiných věcí moc šikovná švadlenka. Jako každá holka co se zajímá o módu, měla při stěhování z místa na místo pokaždé problém s tím, co se vším tím nahromaděným oblečením. Její drahá polovička byla samozřejmě toho názoru, že věci, které nenosí, může někomu darovat, případně je prostě vyhodit. Jenže to je špatně. Takže je dala do krabic a nadepsala třeba jako „Sukně, které nenosím, ale nechci vyhodit“. Naprosto geniální. Pod to bych se hned podepsala.  Pokaždé si na to vzpomenu, když se snažím vyčlenit ze svých věcí něco nepotřebného, většinou ve snaze udělat místo pro něco nového. Jelikož jsem tak trochu křeček, je pro mě vyřazení čehokoli zkušenost rovnající se trhání zubů. Bez umrtvení. Vždyť dalo takovou práci si to pořídit. Přeci nevyhodím dárek. Ono se to prostě bude na něco hodit. Ještě to není úplně zničené. Možná to půjde spravit. Zatím si to nechám, co kdybych zhubla. Prozatím to dám to téhle krabice vedle a nadepíšu to „na vyřazení“, abych věděla, že to je k vyřazení … dám ji takhle hezky dospodu …  a pro jistotu to ještě jednou proberu …  no tohle ještě není úplně zničené …….. Je to boj s větrnými mlýny. Mám svoje věci ráda. Mám je taky ráda kolem sebe. Mám ráda ten pocit, že je mám. Ale současně mám ráda uklizeno, takže mi snad osud „hoarders“, tedy lidí, kteří ve svém domě shromažďují vše včetně odpadků, nehrozí. Taky bydlím v opravdu malém bytě, a proto je životní nutností před nákupem čehokoli zvážit, jestli to mám kam dát. Na některé věci už prostě místo nemám.  Moc bych chtěla běhací pás, ale musela bych ho dát místo gauče/postele, což nezní jako moc dobrý nápad. Taky bych chtěla gril, ale nejspíš bych ho musela přechovávat ve vaně.  Chtěla bych i takovou tu velkou krásnou palmu v květináči z pravé keramiky, co je na něm reliéf písku, ale to by znamenalo přestěhovat si stůl na balkón. A tam je ke stolování po většinu roku zima. Takže jsem v některých ohledech takový organizovaný shromažďovač J. Věci proto vyhazuji většinou až tehdy, když není zbytí. Pokud se dají ještě použít, raději je někomu daruji. Moje babička, stejně jako většina lidí, kteří si prošli válkou, měla velký odpor k vyhazování věcí.  Proto měla na půdě sbírku krabic a v těch krabicích všechno, o čem byla přesvědčena, že se to jednou může hodit. Což zahrnovalo skoro všechno, co jí prošlo rukama a rovnou to neužila. Nedivím se. Bylo to v době, kdy nebylo nikde nic. Moje babička byla zejména velmi citlivá na to, aby se vyhazovalo jídlo. Pokaždé, když jsem v televizi zahlédla tu paní, co lidem, kteří chtěli zhubnout, vyklízela lednice a házela všechno to, co shledala pro dietu nevhodným, do koše, vzpomněla jsem si na babičku. A představila si, jak by tu paní vzala pánví po hlavě. Současně ale mojí babičce stačilo jen málo. Nepotřebovala mít všechno a nepotřebovala ani mít věci v zásobě. Mohlo by se totiž stát, že by je nestačila spotřebovat, a pak by je musela vyhodit. Přitom to mohl mít někdo jiný. Někdo, kdo by to užil. Zakořenila ve mně to, že mám kupovat jen věci, které potřebuji a spotřebuji, což je krásná myšlenka i životní pravidlo. Problém je jen v tom, že moje představa o tom, co spotřebuji či potřebuji, nemusí vždycky odpovídat realitě. Proto mám teď doma tři balení instantních vaflí, jejichž expirace se kvapem blíží. Taky mám zásobu papírových kapesníčků tak na dva roky. Čtyři sprchové peelingy, každý jiný, a několik ještě neotevřených pleťových masek. Taky pět balení mořských řas na sushi a tři mlýnky s mořskou solí, každý zakoupený v jinou dobu. A spousty dalších věcí, prostě „pro jistotu“ nebo z nějakého výhodného nákupu. Nemyslím, že je to špatně. Špatně by podle mě bylo všechno to koupit a neotevřené či nepoužité vyhodit jako prošlé nebo již nepoužitelné. Někdy to ale dělám. Někdy zapomenu na mandarinku v lednici nebo na otevřený kelímek s pomazánkou. Nemyslím, že bych někomu udělala radost, kdybych mu to nabídla. Ale pokaždé, když něco takového házím do koše, mám u toho divný pocit. Trochu vyčítavý. A trochu, že dávám pryč něco, co bylo moje. Stejně tak by mi bylo nepříjemně vyhodit něco jen proto, že mám to samé v trochu novější verzi. Když už jsem si to koupila ... V šuplíku mám teď šest řasenek, přestože mám už půl roku umělé řasy. Měla bych se jich asi zbavit. Nemají se prý používat déle než 6 měsíců od otevření,... ale zdají se mi v pořádku. Ty dvě jsou skoro jako nové. Možná bych je mohla dát kamarádkám. Jedna říkala, že by chtěla nějakou barevnou. Ty zbylé si zatím dám do té šikovné krabičky od čaje, co jsem si uložila. Věděla jsem, že se bude na něco hodit. Pro jistotu to nadepíši, abych nezapomněla. Až si za měsíc dva nechám ty řasy sundat, budou se mi ty řasenky hodit. Jako když je najdu - „řasenky, které zrovna nepoužívám, ale nechci vyhodit“.

Moje první zkušenost byla milé překvapení

Mluvím o beauty boxu, resp. Missha boxu. To jen aby nedošlo k nějakému nedorozumění. O všech těch různých kouzelných krabičkách, které Vám za úplatu každý měsíc chodí domů a obsahují malé či velké balení všech možných zkrášlujících prostředků, jsem na různých blozích četla mnohokrát. Abych se přiznala, tak mě to nijak nelákalo. Hlavním důvodem byla skutečnost, že co se týče kosmetiky, nerada experimentuji. Jako každý psoriatik jsem opatrná se vším, co by se mělo přiblížit k mojí kůži. Navíc co s těmi věcmi, které by se mi nehodily z jiných důvodů? Třeba růžové rtěnky mi vůbec nesluší. Taky nemusím nic s tea tree olejem, protože mi tak trochu smrdí. Přišlo mi, že bych vlastně každý měsíc kupovala potencionální dárky, ale s tím rozdílem, že bych ani nevěděla, jestli je někomu udám. Takže jsem si místo toho přečetla recenze a produkty, které mě zaujaly, si šla osobně vyzkoušet, případně si o nich přečetla něco víc. Dost zásadní pro mě byla i skutečnost, že ty skoro čtyři stovky měsíčně za něco, co vlastně nepotřebuji, můžu dát za něco, co potřebuji. 

*

Missha byl tedy můj první „beauty box“. Jelikož se jednalo o jednorázovou akci, zas tak mi těch 399,- Kč nevadilo. Misshu mám ráda. Kupovala jsem si od ní jeden z prvních BB-krémů, což je už víc jak dva roky. Když se v Brně otevřel obchod, využila jsem slev a koupila si krém, gelové tonikum a sérum z řady Super Aqua, které používám každé ráno a jsem s tím moc spokojená. Taky mám jejich klasiku - Perfect Cover a vyzkoušela jsem i jejich BB-krém se šnečím slizem a zelený korektor. Z dekorativní kosmetiky mám jen fialovou řasenku na spodní řasy. Se vším jsem spokojená. Ostatně jsem na Misshu zlákala i pár svých kamarádek.

Missha u mě doma. Korektor, řasenka, sérum, tonikum, krém, BB-krém se šneky a Perfect Cover.

*

První Missha box akci jsem si nechala utéct a počkala si na recenze. Druhý jsem si na jejich podkladě už utéct nenechala a udělala jsem dobře. Není v něm nic, co bych nechtěla vyzkoušet. Zejména mám radost z toho černého mýdla, jelikož za plnou cenu bych si ho nikdy nekoupila. Taky čistící ubrousky mě potěšily, protože ty používám pravidelně. Zbytek ráda otestuju. Byla bych možná jen raději, kdybych dostala v té své krabičce jiný lak, resp. ten, který mám vyhlídnutý, ale kromě různých odstínů béžové a světle růžové užiju všechny barvy, takže to úplně vedle není. 

 

Missha - lak na nehty odstín Dazzling (cena v obchodě 106,- Kč), Time Revolution Immortal Youth Cream (plné balení má jen 10 ml, ale stojí 143,- Kč), Natural Konjac Cleansing Puff - White Clay (na to jsem zvědavá, cena v obchodě 97,- Kč), Black Ghassoul Foam Cleansing Bar (plné balení v ceně 232,- Kč), Super Aqua čistící ubrorusky plné balení (cena v obchodě 131,- Kč) + vzorečky (ten krém se šnečím slizem je super, ale zůstanu u vzorečku, jelikož plné balení stojí 1.549,- Kč - nemusím mít vše).

Neděle je od slova nedělat … alespoň u mě

Jestli je něco, co bych se opravdu chtěla naučit, pak je to dělat věci s pravidelností. Nejlépe ve spojení s dlouhodobou cílevědomostí. Ale to už trochu hraničí s rouháním :-)). Můj nedělní rituál věnovaný zkrášlování sebe samé je prozatím asi jediná pravidelná aktivita, kterou nemám zapsanou v diáři nebo předem zaplacenou. Manikůra, pedikůra, pleťové masky, barvení hennou, úprava obočí, reorganizace šatníku nebo sbírky náušnic… Got it? Taky dlouhé spaní a čtení toho, co mám tendenci neukazovat v hromadné dopravě (ne, nemyslím tím pornografické romány). Nebo koukáním na jeden z mnoha korejských či japonských seriálů, kde už předem víte, jak to dopadne, ale stejně Vám to nedá. Prostě nedělám nic moc užitečného. Tím bych se ale asi chlubit neměla. :-)) Neděle je pro mě jednoduše den, který chci většinou strávit sama se sebou a u sebe doma. A dělat něco úplně holčičího (tedy samozřejmě až na nějaké ty výjimky jako je uklízení). Jsem v rodině jediná holka a vždycky jsem kolem sebe měla samé klukovské věci, proto jsem byla jako dítě spíše „tomboyish“ než „girlish“. Ale dneska mezi moje zájmy patří spousta holčičích činností. Ostatně má nedělní odpoledne jsou toho důkazem. Nebylo tomu tam vždycky a rozhodně nejsem z těch, které by třeba nakupování a kosmetiku považovali za něco, kolem čeho by se jejich život točil. Ale mít jeden den v týdnu jen sám pro sebe a dělat si to, co jinak v týdnu nemáte čas dělat, to by chtěl asi každý. Mám trochu štěstí (a možná i trochu smůlu), že u mě je takovým dnem právě neděle, resp. nedělní odpoledne, jelikož dopoledne buď prospím nebo ho ještě trávím na návštěvě u rodiny.

*

Osobně si nemyslím, že kosmetika nebo hadříky jsou něčím, co baví všechny holky. Vlastně mám spíše pocit, že většina mých kamarádek a známých by do téhle kategorie nepatřila. Abych se přiznala, mě nakupování taky moc nebaví. Baví mě jen za situace, že mám dost peněz, abych si věci, které mě zaujmou, mohla koupit. Neshledávám nic inspirujícího na tom, že prolezu obchody a najdu moře pěkných věcí, které se mi líbí a které bych chtěla, abych si nic z toho koupit nemohla, jelikož můj limit na kartě mi to nedovolí. Anebo zdravý rozum. Jediné co bych z toho měla by byl akorát tak pocit mírného zoufalství a naštvanosti, že nejsem dědička hotelového impéria a musím si jako každý normální smrtelník na věci prostě našetřit. Nicméně miluju nakupování ve slevách všeho druhu. Vždycky říkám, že za plnou cenu umí nakupovat každý blbec, ale vyhmátnout si nějaký opravdu dobrý „deal“, to už je jiná. Mám třeba ráda klasické botasky. Edici Botas 66 považuji za bezvadný nápad a nejraději bych měla od každého typu jedny, nicméně mám troje, což mě zcela stačí. Žádný pár nemám za plnou cenu. Dva páry jsem koupila ze cenu o kapku nižší, než by stál jeden. Ten třetí pak za třetinu ceny původní. Takovéhle nákupy mě baví. Povánoční slevy mě ale nijak nelákají, navíc letos jsem měla dosti napjatý rozpočet. Pravdou taky je, že mě toho ke spokojenosti zase tak moc neschází.

*

U mě se to má tak, že když mě něco začne bavit, věnuji se tomu s poměrně velkým nasazením. Akorát mě brzy zaujme něco jiného. Někdo by tomu možná mohl říkat zvídavost, což je určitě částečně pravda, ale jak jsem psala výše, je to současně i trochu neschopnost dělat věci pravidelně. Proto jsem nikdy nevydržela u nějakého sportu. Sice chodím posledních 6 let tancovat, ale co si budeme říkat. Jednou či dvakrát týdně hodina břišních tanců není zrovna moc. Pak jsou ale věci, které nejdou přehlížet. Mluvím samozřejmě o všech těch procedůrách, které si většinou nechávám na neděli. Třeba jen takové to klasické protrhávání obočí. Kdysi jsem si ho nechala vytvarovat a pokud ho alespoň jednou týdně neupravím, vypadám trochu jako Frida Kahlo. Určitě to byla úžasná žena, ale nechci vypadat jako Frida Kahlo. Stejně tak nechci mít pupínky, vrásky, kazy na zubech, mastné lupy, okousané nehty a jizvy od lupénky. Tudíž si dávám záležet na tom, abych měla sama ze sebe dobrý fyzický pocit, resp. abych neměla nedobrý pocit, protože 100% spokojení lidé nikdy nejsou, i když to můžou vykládat všem kolem. Ale nic se nemá přehánět. Někdy je dobré dát šanci přírodě a nechat ji pracovat.

*

S novým rokem jsem si naplánovala, že budu víc péct. V týdnu na to moc čas není a v sobotu bych svoje výtvory neměla komu nutit. Nejlépe na pečení tedy pro mě vychází … ano, neděle. V pondělí totiž svoje výtvory můžu donést pro práce a doufat, že se to do pátka sní. ………. Nakonec toho v neděli dělám docela dost :-)). 

 

Koukat na filmy v kině je věda a moje setkání s 47 Róniny

Pokud jde o filmy obecně, mám takovou zásadu. Filmy hodnotím v rámci příslušného žánru. Tedy nesrovnávám komedii s Jimem Carrey s dramatem od Francise Ford Coppoly. Pokud pak jde o filmy v kinech, mám takovou teorii. Rozděluji je do tří, vlastně čtyř skupin podle toho, kde se na takový film chci podívat.

1. Filmy, které chci vidět a slyšet na velkém plátně hezky usazená v měkké sedačce. Jedná se v podstatě o filmy, kde není většinou hlavní obsah, ale balení. Patří sem často ty, kde něco bouchá, hoří a řítí se s úporným rachotem k zemi, kde po sobě střílí padouši nebo se v nich mlátí obrovští vesmírní roboti, apod. Můžou být i výjimky, jako byl třeba „Walter Mitty“ nebo „Pí a jeho život“, protože to byly vizuálně pěkné filmy, kde velké plátno prostě udělalo svoje. Na filmy, kde je hlavní obraz, i kdyby byly úplně bez zvuku, bych se šla podívat právě do kina s velkým plátnem. Za svou náklonnost k multikinům a jejich obrazovému a zvukovému vybavení se nestydím. Jen je ale nehodlám podporovat v sekci „super předražené občerstvení“.

2. Filmy, které pro mě vyzní lépe na malém plátně, tedy v menším kině, třeba artovém. Z nějakého důvodu mám ráda atmosféru malých kin, když jde o jakékoli detektivní filmy nebo jak se asi má správně říkat - thrillery. Nevím proč. Třeba filmy typu „Muži, kteří nenávidí ženy“ si vychutnám nejlépa tam. I většina dokumentárních filmů se mi do takového prostředí hodí. Kupříkladu „Občan Havel“.

3. Filmy, které si v kině nechám ujít a raději se na ně podívám doma v televizi. Vlastně spíše na notebooku nebo DVD, protože nemám ráda, když mi uprostřed scény kupříkladu začne po obrazovce poskakovat ten zelený tajtrlík z Alzy a pištět tím svým otravným hláskem něco o skvělých nábídkách zlevněných notebooků. Jediná reklama, kterou ještě víc nesnáším, je ta na Redbull. Zpátky k filmům. Doma se například ráda kouknu na cokoli, co je svým obsahem takříkajíc „heavy“, protože když je to moc „heavy“, tak to můžu vypnout a dokoukat jindy. Nebo třeba nikdy. V podstatě sem spadají všechny ty filmy, za které se mi nechce platit lístek do kina. Tedy i 95% všech českých filmů, resp. hořkých českých komedií. Přiznám se, že na českou kinematografii moc do kina nechodím. Naposledy jsem myslím byla na „Habermanově mlýně“ před třemi lety v městkém kině v Kroměříži. Byl to skvělý film a hezká atmosféra, kdy jsme čekali, jestli přijde dost lidí, aby se promítalo. Taková nostalgie mého dospívání, než se objevila multikina.

4. Čtvrtá skupina filmů je skupina poměrně objemná. Jedná se totiž o filmy, které nemám zájem vidět vůbec. Spousty z nich ale dříve či později nějakým řízením osudu shlédnu v televizi, na netu nebo třeba v letadle. A když sedne nálada, sem tam se ukáže, že jsem si na některé klidně mohla do toho kina zajít.

Atmosféru kina při té správné náladě miluju už od dětství. Kdysi jsem dokonce chtěla studovat filmovou produkci. Strašně mě to lákalo a taky jsem se toho dlouho držela. Práva nebo filmová produkce. Bylo to dilema, které se nakonec tak nějak vyřešilo samo. Když teď vidím, jak se s tím oborem pere nejmladší bráška, říkám si, že v příštím životě se nedám odradit :-)).

*

Film 47 Róninů jsem chtěla vidět od chvíle, kdy jsem poprvé viděla ukázky. Legenda o 47 róninech je klasika a na její balení ve fantasy jsem byla docela zvědavá. Je to ten typ filmu, který spadá do kategorie 1 (velké plátno a dobrý zvuk) a současně film, na který bych si netroufla vzít nikoho ze svých přátel. Důvody mého zájmu byly dva.

1. Filmů, které by nebyly asijské, ale většina herců v nich ano, je jako šafránu. Vzhledem k tomu, že jsem viděla už asi na sto japonských, korejských, taiwanských či čínských filmů a seriálů (jedna z mých posedlostí posledních let), rozhodně jsem si nemohla ujít ten, který měl z 95% asijské obsazení, ale vyroben byl a lá Hollywood :-)).

2. Akanishi Jin.

zdroj: http://www.47roninmovie.com

Už nějaký ten pátek není členem KAT-TUN a dokonce je už šťastně ženatý táta, ale to neznamená, že mě pohled na něj nebaví :-)). Ostatně pro KAT-TUN budu mít vždycky slabost, jelikož to byla první japonská popová skupina, která mě bavila. Ne zrovna kvůli hudbě, co si budeme povídat, ale prostě proto, že ti kluci byli zábavní. V té době jsem o j-popu, idols nebo Johnnies věděla velké nic, ale byl to další krok k poznávání japonské kultury a byla to sranda. 

Podle všeho je tenhle film velký propadák a já vlastně ani moc překvapená nejsem. Ale ne proto, že bych si myslela, že je ten film špatný. Jen asi není pro každého. Po přečtení většiny příspěvků na ČSFD by se nedostatky vytýkané filmu daly shrnout tak, že „ti Japonci nemluví plynulou angličtinou“, „všichni ti Asiati vypadají stejně, kdo je má sakra rozpoznat“, „je tam málo cákající krve a uřezaných hlav“ a „ty jejich zvyky jsou nějaký divný“. Nevím proč, ale já podle ukázek nějak předpokládala, že když to bude film o samurajích odehrávající se v Japonsku, přestože tedy fiktivním, budou v něm pravděpodobně hrát Japonci, resp. Asiati. Stejně tak jsem dle ukázek nebo i jen z filmového plakátu usoudila, že to asi nebude ve stylu Kurosawy a jeho samurajské klasiky. Po všech filmech a seriálech asijské produkce rozhodně nemám problém rozpoznat tváře a takové to „všichni vypadají stejně“ se mě netýká. Tváře asijských herců a hereček shledávám atraktivními, navíc jsem viděla pár svých oblíbenců jako jsou Rinko Kikuči, Asano Tadanobu a hlavně Sanada Hirojuki, který byl skvělý jako vždy. Přiznám se, že Keanu Reevesovi jsem tolik pozornosti nevěnovala. Nevím proč, ale původně jsem měla za to, že Akanishi Jin bude hrát nějakého drsňáka, ale jeho rolí byl takový milý hezký kluk, co to celé nakonec přežil. Což mě taky potěšilo :-). Je to v podstatě fantasy s japonskou mytologiíí, kde je vznešené poselství, drsní chlápci, nějaká ta láska a kouzla, pár příšer a zajímavá příroda. A na dobře udělanou fantasy se podívám ráda už od dob Nekonečného příběhu. Film má i bohatou výpravu, nechybí tam ani humor a hlavně má skvělou choreografii akčních scén, kterých je tam požehnaně. Krev, useknuté hlavy nebo detail na seppuku mě tedy nechyběly. Spíš naopak mě to potěšilo. Jediné, co se mi moc nelíbilo, bylo to, že film byl dost tmavý, takový šedý, což bylo asi hodně tím, že se odehrával převážně v zimě. Mohl být klidně i delší. Hlubší pohled na některé postavy by mi vůbec nevadil. Podle reakcí na ČSFD šla spousta lidí na tenhle film s tím, že to bude hrůza, ale nakonec byli příjemně překvapeni. Já šla s tím, že bude fajn. A byl :-)). Není to sice nejlepší film roku, ale mě se líbil. A bavil mě, což je u filmů kategorie 1 pro mě to hlavní :-)). V rámci žánru fantasy je podle mě povedený a dala bych mu tak 75%. Ale protože mám pro asijské tváře a japonskou mytologii slabost, dám mu aspoň 105%. Jen abych naštvala remcálky :-)).

zdroj: http://www.47roninmovie.com

Facts: „47 Ronin“; USA, 2013; režie Carl Rinsch

Zamrzly Niagarské vodopády

"Vážení, je to tady. Na tohle jsme čekali. Lidská civilizace tak, jak ji známe, se chýlí ke konci. Odbíjejí poslední týdny, možná snad i jen dny její existence. Svět zítřka bude ledový a nemilosrdný. Kdo přežije, bude vystaven výzvám dosud nepoznaným. Přeživší se uchýlí do veřejných knihoven a v přítmí ohníčků živených knižními poklady se budou snažit zapomenout na smečky hladových vlků čekajících za dveřmi. Londýnem se budou potulovat tlupy ledních medvědů a Nil se stane nejdelším kluzištěm světa. Jen čepičky pyramid budou připomínat svět, který jsme znali….“

*

Tohle přesně mě napadlo (živeno katastrofickými filmy Rolanda Emmericha), když jsem si přečetla titulek v dnešních novinách. Jsem si vědoma toho, že to musí být šílená kosa, když zamrzají vodopády, ale pokud si dobře pamatuji, Niagarské vodopády jsou přeci jen dosti vysoko, na hranici mezi Kanadou, kterou mám zaškatulkovanou jako zemi, kde je prostě zima, a USA, což je země dost veliká, aby i tam byla zima, tudíž jsou tam na zimu asi zvyklí. Určitě by mi spadla brada, kdyby se jednalo třeba o Viktoriiny vodopády nebo Ďábelskou rokli ve Venezuele. Rozhodně je to ale fascinující představa, zejména teď, když je venku + 10 °C. Podle fotografií to rozhodně stojí za pár hodin klepání kosy. Musí to být úžasný pohled. Nicméně si čím dál víc uvědomuji, že jsem Středoevropanka. Přiznám se, že osobně nijak zvlášť nepociťuji sounáležitost s českým národem. Tedy fyzicky. Možná proto, že bych zapadla kamkoli na jih Evropy a do půlky islámských zemí. Ostatně v Egyptě a Turecku mě považovali za svou a nemyslím, že to byla lichotka věnovaná turistce. Těžko říct, zda to vůbec bylo myšleno jako lichotka. Co tím mám na mysli je skutečnost, že mě neláká jakýkoli extrém. Vysoké hory? Zasněžené štíty a strmé do nebe se tyčící skalní stěny umožňující po jejich zdolání pohled jako z nejvyššího mrakodrapu? Hmmm, ne díky. Zůstanu u našich kopců. Do nekonečna se rozprostírající oceán? Vlny a všechny barvy tříštící se vody? Ne, díky. Ráda vidím břeh, ke kterému je v mých silách doplavat bez větší námahy. Třesoucí se zem? Ozvěny samého středu země? Zemětřesení? To myslíte vážně? Dejte mi pokoj. Síla vzduchu, která láme stromy a připomíná nám, že přežijí jen ti nejsilnější? Vážení, mě vadí i větrák. Vím, že všichni Středoevropani takoví nejsou, ale myslím, že si v sobě neseme buď to, že nás všechny tyhle extrémy fascinují, nebo to, že nás děsí, někdy oboje. Prostě proto, že je tady nemáme. Nemáme žádné super obří ničivé záplavy, požáry, sucha, deště, bouře, zemětřesení, sopečné erupce, nemáme velehory ani nekonečně se rozprostírající vodní plochy. Když už něco z toho máme, je to v menším balení. V Čechách máme v podstatě od všeho jen kousek, něčeho jen ždibíček (třeba takového zemětřesení), ale myslím, že nám to stačí. Tedy alespoň mě. Akorát to moře bychom mít nějaké mohli. Jakýže to český král náš národ dovedl až k moři? Vyměnila bych ho za prezidenta. Osobně jsem ráda za rozmanitost počasí, která u nás teoreticky vládne. Teoreticky. Čtyři roční období, žádné nijak extrémní. V létě se koupeme, na podzim prší i svítí sluníčko, v zimě je sníh a na jaře vše kvete. Mít 10 měsíců v roce zimu a nosit kabát nebo celých 12 měsíců se ovívat a odhánět tropické mouchy by mě asi nebavilo. Neříkám, že mě jiné podnebí neláká. Naopak. Kdybych mohla, procestovala bych celý svět. Chtěla zažít všechno to, co jsem výše vyjmenovala. Zažít, ale asi ne žít. Je rozdíl v tom, že mám zážitek z výbuchu sopky jako turista, co se za dva dny vydá domů, a v tom pakovat se každého půl roku ze statku s přáním směřujícím do nebes, aby ani tentokrát nelehl můj domov popelem. V tomhle to máme my Češi dobré. Příroda je k nám v podstatě laskavá. Až je to někdy trochu nudné. I když i my tu máme naše malé extrémy. Třeba záplavy, které bych nechtěla osobně zažít ani za nic. Nebo třeba právě těch + 10 °C a nakvetlé třešně uprostřed ledna.

*

Jinak mám radost ze svých orchidejí. S ohledem na to, že většinou květena v mé přítomnosti vykazuje nedostatek elánu k životu, je to, že odkvetly a znovu vykvetly, prozatím největší úspěch mého pěstitelského snažení. Zejména mám radost z té bílé, neboť jsme se spolu v létě téměř rozloučili. Je ale vidět, že se jí daří. Taky bych už asi měla co nejdřív sklidit tu vánoční výzdobu. Ale na druhou stranu aspoň vidím nějaké sněhuláky.

Walter Mitty a můj život na hraně

Včera jsem se s kamarádkou, člověkem oplývajícím skvělým smyslem pro humor, vydala do kina. Moc se nám nechtělo, ale bylo to domluvené, takže jsme to dodržely. V práci jsem se stačila pěkně vytočit, a proto jsem odcházela s ne zrovna nejlepší náladou. Ale film byl super. Moc se mi to líbilo. Mohla bych možná napsat recenzi, ale prostě stačí říct, že to bylo po všech stránkách, i s malými chybičkami, moc příjemné překvapení.

http://hdwallmov.com/the-secret-life-of-walter-mitty-snow-mountain-hd-wallpaper/963/#.Us8fIrQYsRA

Dala bych 90%. A rozhodně bych se hned vydala na „Greenland“ a „Iceland“. Určitě bych ale vynechala ten Afganistán. I když Himaláje vypadaly úžasně.

*

Inspirovala jsem se u Waltera Mittyho. A jelikož prostě nemůžu jen tak odjet na Island nebo do Grónska, tak jsem se alespoň přihlásila na kurz pilates. Jo, je to tak. Vzala jsem život do svých rukou. Budu žít drsně, naplno, na hraně toho, co je mezi životem a smrtí …. áááá Back to the Studio !!!

Přihlásila jsem se do studia, co sídlí v přízemí budovy kousek od mojí práce. Vypadá dobře, asi jako všechny tyhle moderní taneční hudbou a proteiny prosycené prostory se zrcadly, která nejsou ani trochu empatická k mindrákům potících se a po dokonalé postavě toužících cvičících. Ve vitrínách jsou většinou jen plastové lahvičky různých velikostí obsahující záhadné tekutiny, které slibují, že po jejich užívání budete vypadat jako dvojice na obalu. Každý ty obrázky už viděl. On je tzv. topless a má širokánský úsměv a velké svaly, ona pak stojí před ním v nějakém krátkém topu, aby byly vidět břišní svaly a i jí zdobí širokánský úsměv. Je na nich něco děsivého. Nevadilo by mít taky takové břišní svaly. Tím to není. Ale vypadá to prostě velmi neupřímně. Raději sáhnu po flašce s buclatým miminem. To je mi bližší (a podobnější). Měla jsem z toho podivně euforický pocit, jaký mám vždycky při vstupu do jakékoli tělocvičny. Nejspíš proto, že vím, že tam jen postojím u recepce a hned zase odejdu. Pravdou je, že ve chvíli, kdy vstoupím do prostoru, kde se cvičí, zmocní se mě tichý děs. Nevím proč, ale pokaždé, když se přihlásím na nějaký kurz pro úplné začátečníky, jsem tam nejen nejstarší, prostorově nejvýraznější, ale taky jediná, kdo je úplný začátečník. Kdo pak chodí to všech těch kurzů pro mírně více či méně pokročilé?

Výstižné

Kurz začíná první týden v únoru. Vybrala jsem středu od 18.30, což je dost pozdě. Ale nedá se nic dělat, jelikož to každý jiný den stejně mají jen od 18.30, tedy kromě úterý, což se kvůli pondělnímu kurzu belly dance moc nehodí. Abych si to nerozmyslela, rovnou jsem i zaplatila. Z vánočních, resp. novoročních prémií ve výši 1500,- Kč. Někde nedávají prémie vůbec, takže je to asi lepší než drátem do oka, jak říká můj táta, ale je to těsné. Jsem ráda i za to, ale je to trochu smutné. Ať žije státní správa.