Jsem
zpět. Po dlouhé době. V posledních měsících řeším úplně jiné věci, než
jsem řešila doposud a potřebuji se na to soustředit, tedy blog je pak něco, co
tak úplně nestíhám. Vlastně ani nevím, jestli ho stále ještě někdo čte 😟. A jelikož jsem ve svém pracovně
soukromém harmonogramu udělala pár změn, a musela jsem proto obětovat čas, který
jsem většinou trávila v kině nebo někde za kulturou, popřípadě posedáváním
v kavárně, nemám zdaleka tolik materiálu ke psaní. Rozhodně mě neomrzelo
divadlo, ale kino šlo trochu stranou. A já na blogu nepíšu o filmech, které
jsem viděla doma, což je momentálně většina filmů. Takže mám jen tři. A možná
příští týden přidám čtvrtý - pozn. přidala jsem 😀.
Který je ten
pravý?
„Víš, že mi je
40, že jo?“ „Jo, to už mi nějak došlo.“
S kamarádkami si
sem tam děláme naše líné barové večery, ke kterým patří i filmy, na které
bychom se jinak se svými drahými polovičkami nevydali. A upřímně řečeno jsou to
často také filmy, které bych po jejich zhlédnutí asi ani nedoporučila. Pokud
totiž půjdete do kina jednou za tři měsíce, určitě vyrazte na něco zábavného,
inspirujícího či obohacujícího. Podle nálady. Tenhle film tak nějak nesplňuje
ani jedno, aniž by s ním však bylo něco vyloženě špatně. Matoucí? Film je moc
hezký na pohled, ale je prázdný jako žvýkačková bublina. Kdo má ale rád
žvýkačky, ten bude spokojen. Příběh čtyřicetilété matky dvou dcer, která se
vrací do rodného domu poté, co se rozejde s manželem. Na oslavě narozenin
pak trochu neplánovaně hodí všechno za hlavu a ráno se probudí v posteli s mladíkem,
který by věkem možná mohl být i jejím synem. A protože nemá tenhle koloušek kde
bydlet, a ani jeho dva kamarádi, co s ním náhodou píšou a režírují film, a
ona má po otci filmovém producentovi super barák, začnou bivakovat v jejím
zahradním domku. A tak mají kluci bydlení zadarmo (a koloušek i večerní sex).
No a pak se vrátí její manžel, a to je asi ta nejzábavnější část, kdy se tihle
dva její nápadníci začnou vzájemně špičkovat. Ale je to celé takové dokonalé,
slaďoučké a naprosto nerealistické. Všichni jsou bohatí, krásní, dokonale
oblečení a rozumní. Mají krásná auta a krásné bílé zuby a nikde nejsou žádní
černoši. Hlavní hrdina byl sice fešák, ale měl charisma lenochoda, a ani Reese
Whiterspoon to nezachránila. Na dámský večer fajn, ale jinak je to spíš film na
nedělní odpoledne. Za mě 70%.
Facts:
„Home Again“; USA, 2017; režie Hallie Meyers-Shyer
Wind River
„Uběhla deset
mil. Celých deset mil. Bojovala.“
V odlehlé indiánské rezervaci
je uprostřed mrazivé zimy objeveno tělo mrtvé indiánské dívky. Mladá agentka
FBI je vyslána, aby se ujala případu, který vlastně nikoho kromě pár místních
obyvatel zase až tak nezajímá. Pro indiánské ženy totiž není vedena žádná
statistika, ať už se staly obětí vražd nebo se jedná o pohřešované osoby. Všem
je jasné, že jeden nováček FBI a šest policistů, kteří mají na starost oblast o
rozloze Moravy, by o vraha museli zakopnout, aby se jim vraždu podařilo
vyřešit. K ruce má pak poměrně sympatická agentka svérázného nájemného
lovce, který dívku našel a zná celou tu liduprázdnou oblast jako své vlastní
boty. Příběh možná není nijak zvlášť originální, odhalení vraha není nic šokujícího,
ale o to v téhle mrazivé story zase až tak nejde. Je to celé o atmosféře.
Mrazivé nekonečné sněhové pláně evokují zmar, prohnaný boj s čímsi větším
a silnějším, ale i sílu místních lidí, pomalé tempo odhaluje soudržnost i
nefunkčnost izolované komunity a šokující výbuchy násilí nabourávají romantické
pohledy na život „daleko od civilizace“. V poslední době na kino nemám moc
čas, ale tenhle film mě potěšil. A Jeremy Renner byl fajn. Jako vždycky. Za mě
85%.
Facts:
„Wind Riveraier“; USA/VB/Kanada, 2017; režie Taylor Sheridan
Mlha v srpnu
„Budu potřebovat malinovou
šťávu.“ „Na co?“ „Barbituráty mají hořkou chuť. Děti je snáze přijmou, pokud se
rozpustí v malinové šťávě.“
Filmové obrázky mají někdy až
překvapivou sílu vyvolat v lidech emoce, aniž by se to „něco“ přímo na
plátně ukázalo. Po zhlédnutí druhého filmu v rámci filmového klubu jsem se
doma rozbrečela. Prostě jsem si nemohla pomoci. Naši tvůrci v poslední době
rádi sahají do naší historie a točí podle ní filmy. A nevede se jim to (Masaryk,
Lída Baarová). Němci filmy o své historii točit umí a dělají to se zvláštní směsicí
citlivosti, otevřenosti, syrovosti a naléhavosti. Příběh dvanáctiletého Ernsta,
který je v roce 1940 umístěn coby dítě bílých cikánů do sanatoria pro
společensky nepřizpůsobivé a nechtěné. Tedy do sanatoria, kde jsou osoby se
všemi možnými formami mentálních a fyzických poruch. Takoví, kteří nemají v rasově
čistém německém národu co dělat. Takových, kterých se v rámci programu T4,
spíše známém pod názvem "program euthanazie“, plánovitě zbavovali, aby se
zamezilo dědičným chorobám. V prostředí krásného zámečku, pod dohledem
jeptišek a sympatického usměvavého primáře, se tu dospělí i děti zbavují života.
Krásná sestřička podle seznamu rozdává malinovou šťávu, po níž už se ráno tihle
vyvolení neprobudí. A Ernst tuší, ale je to jen dítě. Nic tu není násilné, nikomu
se tu vlastně neubližuje, nikdo se tu netrestá, lidem se tu „pomáhá“. Jako když
se srnečkovi zlomí noha. Je přeci správné pomoci mu ukončit jeho trápení.
Kdopak by se chtěl dívat na to, jak se srneček trápí, copak by měl za život v té
bolesti? Mrazivé zlo pod maskou humánnosti a konec, který zabolel. Za mě 90%.
Facts:
„Nebel im August“; Německo/Švýcarsko, 2016; režie Kai Wessel
V sedmnácti
„Musím to vědět.
Jestli mě prostě přitahují chlapi, nebo jenom ty.“
V rámci
prosincového filmového klubu jsem si připomněla, jak u nás v Čechách
vlastně vůbec nevznikají filmy, které by se daly označit jako romantické (aniž
by to byly „komedie“) nebo romanticky dramatické bez toho, aby byly směsicí
depresivních a rádoby romantických situací. „V sedmnácti“ je film o první
lásce, o hledání sama sebe a coming outu, čímž by se tématicky mohl zařadit do
programu festivalu Mezipatra, nicméně jsem ráda, že je v širší distribuci.
Je to nejen uvěřitelný příběh, ale zejména pak velmi zručně natočený, skvěle
zahraný a hlavně citlivý. Není to příběh o předsudcích, je to příběh o lásce,
byť zpočátku se hlavní představitelé nemůžou vystát. Pocházejí z jiných
sociálních poměrů, ale ani jednomu z nich neschází láska rodičů, zázemí a
představa o tom, kým jsou. I rodiče tu pak hrají své role a prožívají vlastní
příběhy. Matka jednoho z nich pak je často spojovacích článkem mezi nimi.
Příběh je rozdělen na třetiny, v rámci nichž se mění nejen počasí, ale i
vzájemný vztah obou kluků. Od zjevné antipatie a šikany, a to i fyzického rázu,
přes vzájemné opatrné oťukávání, až po jistotu citů, která je sice zaskočí, ale
ne zdaleka tak, jak by si někdo s předsudky mohl myslet. Bonusem je vedle
příběhu a skvělých hereckých výkonů i prostředí, kam je příběh zasazen. Malé
město sevřené v údolí Pyrenejí dodává filmu velmi netypickou atmosféru,
zejména scény ze zimy jsou sami o sobě dramatické, ostatně jako část příběhu,
který se v zimě odehrává. Škoda, že se u nás něco takového netočí. Za mě
90%.
Facts:
„Quand on 17 ans“; Francie, 2016; režie André Techiné
zdroj: zde
