Nedělní pečení a tak - 53.

Jelikož teď nemůžu v podstatě asi polovinu potravin, což zahrnuje i sladké, nějak mi to připomnělo dva dortíky, které jsem pekla už v létě a které jsem nazvala "hudební". Úplně jsem na ně zapomněla, jelikož to bylo v dosti hektické době. "Hudební" jsou proto, že byly pečeny ke příležitosti uvádění opery a že jsem na ně použila mnou vyrobené čokoládové ozdoby ve tvaru hudebních nástrojů.

*

První byl čokoládový s tvarohovým krémem a malinovou marmeládou uvnitř a čokoládovým šlehačkovým krémem navrchu. Ten byl právě ozdobený housličkami a kytarami a notami, a všemi těmi hudebními motivy vyrobenými z hořké čokolády.

Neuhlazovala jsem ho, naopak jsem udělala vlnky z vrchního krému. Nedělala jsem ho příliš sladký, protože bylo léto a chtěla jsem ho co nejvíce odlehčit.

Druhý byl šlehačkovo-malinový dortík s oříškovým korpusem. Oříšků jsem nedala moc, aby vynikla chuť čerstvým malin a malinové marmelády. Krém byl bílý a základem byla šlehačka a tvaroh. Vrchní krém byl malinový.

Zdobila jsem ho vedle malin čokoládovými lístky. A měl velký úspěch, takže jsme začali v kavárně nabízet borůvkovou verzi.

 Tak teď ještě kdybych mohla aspoň kousek ...

 

V hlavních rolích ženy – mstitelky, hvězdy, mámy … a taky jeden vlk

Během jara, léta a začátku podzimu jsem viděla na 50 různých asijských titulů, jak filmů, tak seriálů. Už se mi dokonce zdají i sny v čínštině a ahoj říkám v japonštině, ale to mě zase přejde. Naplánovala jsem si totiž spousty kulturních zpestření, a začala jsem v kině. 

Odnikud 
„Viděla jsem jí. Viděla jsem tu ženskou, co mi zabila muže a syna. Jak to můžou zpochybnit?“ 

Začal filmový klub a mě se ten den vůbec nechtělo nikam jít. Na pořadu byl totiž německý snímek a zdálo se, že tématem bude uprchlictví a předsudky, či něco podobného, neboť se mělo jednat o film z prostředí turecké menšiny. Nic proti tomu, jen je to pro mě téma, které jsem na festivalu Jeden svět viděla v mnoha podobách. A ano, pochopila jsem, že je to složitá situace. Jenže se nakonec ukázalo, že ta synopse byla trochu matoucí. Byla to totiž spíše než sonda do života turecké menšiny sonda do psychologie někoho, kdo v důsledku nenávistného a zcela bezdůvodného činu přijde o svoje blízké. Hlavní hrdinka přijde při teroristickém činu o manžela, který byl Turek, a jejich malého syna. Všichni se ptají po minulosti její i jejího manžela, která nebyla úplně příkladná, kladou otázky stran jeho původu i náboženství a hledají motiv. A tím se ukáže nenávist a z toho plynoucí rasismus dvojice obdivovatelů Hitlera. Vykreslení všech fází smutku, bolesti a pomalého nalézání nové stability, kterou přeruší soudní proces, je realistické, až to mrazí. Snad jen ten samotný soudní proces, zejména obhájce oné dvojice, byl trochu karikaturní. Navíc mám za to, že v Německu by k takovému závěru žádný soud nedospěl. Ale i přesto to bylo působivé, hlavně díky naprosto skvělému výkonu Diane Kruger. Za mě 85%. 

Facts: „Aus dem Nichts“; Německo, 2017; režie Fatih Akim  

Zrodila se hvězda 
„Skoro všichni mi řekli, že umím zpívat, ale nelíbí se jim, jak vypadám.“ „Já myslím, že jsi nádherná.“ 

Nějaká překvapení se přeci jenom letos konají. Třeba právě režijní prvotina Bradleyho Coopera, který se proslavil jako herec zejména v komediích, ale tady si střihl vedle režie i hlavní roli životem unaveného rockera a alkoholika Jacksona Maina, který jednoho dne zcela náhodou narazí v travesti baru na mladou Ally, která jeho cynické já dojme k slzám svým zpěvem. Ally hraje Lady Gaga a musím říct, že jak mi je její dosavadní tvorba až na úplné výjimky zcela cizí, tady smekám, jelikož tu opravdu září. Sice mi její hudební styl nic moc neříká, ale to, že má krásný hlas, rozsahem i barvou, jsem si všimla (byť v té její tvorbě to fakt není poznat). Tady ho může uplatnit, zejména pak v první polovině, kdy začne Jacksona doprovázet a zpívá především rock-popové fláky. Ti dva se zamilují, vezmou a Ally se svým talentem prorazí do velkého světa showbusinessu. Nevzpomínám si, jak to bylo ve stejnojmenném filmu z roku 1976, kde hrála Barbra Streisand, ale je to tak univerzální příběh, že ho jde přizpůsobit jakékoli době a hudebnímu stylu. I když jsou možná některé momenty trochu klišé, což u romantiky asi ani není na škodu, film i přes svou dlouhou stopáž nikde výrazně nezadrhává. Bradley Cooper hraje většinu filmu chlápka pod parou, sem tam nesrozumitelně huhlá, ale zpívá mu to a toho rockera mu nejde nevěřit. Nicméně hvězdou je tu právě Gaga, protože se na tu roli opravdu hodí, jak vizuálně, tak i svým zpěvem, a ve svém projevu je sympaticky civilní. A mám tušení, že kategorie Oskar pro nejlepší píseň má už svého vítěze. Za mě 90%. 

Facts: „A Star is Born“; USA, 2018; režie Bradley Cooper 

Nebezpečná laskavost 
„Potkala jsem Emily před pár týdny. Je to úžasná a elegantní žena. Před pěti dny ale Emily zmizela a nikdo neví, kde je.“ 

Na tenhle film jsem se vydala trošinku náhodou a dokonce sama. Musela jsem vyřídit něco v centru a hrozně pršelo. Tak jsem zašla do kina a bylo to. Ale rozhodně to nebylo vůbec špatný. Byl by to povedený film na nějakou dámskou jízdu. Za prvé proto, že hlavní postavy jsou dvě mladé ženy, které se od sebe liší jako den a noc. Stephanie je svobodná matka bloggerka, co radí, jak si vyrobit náramky přátelství a dělí se o recept na rychlé brownies, a Emily je vdaná matka pracující ve firmě zabývající se módou a mající zálibu v ginu. Jedna je trochu naivní, ta druhá je patologická lhářka. Jedna je maloměšťácká, ta druhá je bohémka z velkého světa. A jednoho dne Emily požádá Stephanie o to, aby vyzvedla jejího syna ze školy, a zmizí. „Stephanie, potřebuju od Tebe jen malou laskavost.“ „Cokoli.“ A Stephanie se mezitím stará o jejího syna i manžela, a protože jí na tom celém něco nesedí, začne po Emily pátrat na vlastní pěst. Druhý důvod, proč film vidět, je výprava, a mluvím tedy nejen o domech, ale hlavně o šatníku obou protagonistek. Ten je totiž úplně boží. Tak jako tak, je to komediálně laděný thriller, ale jak je první polovina skvělá, tak je bohužel ta druhá slabší a konečný zvrat nečeká jen opravdu příležitostný divák. Blake Lively jako Emily je fajnová, a je to i poprvé, co se mi líbila Anna Kendrick. A taky to má fajn soundtrack. Za mě 85%. 

Facts: „A Simple Favor“; USA, 2018; režie Paul Feig 

Alfa 
„Můj otec mi vždycky říkal, … přežití není nikdy jisté. A když už nejsou vůdci, … musíš se jedním stát.“ 

Příběh se odehrává před 20tisíci lety v poslední době ledové a vypráví příběh toho, jak začalo přátelství člověka a psa, tedy v té době ještě jen divokého vlka. Kdysi jsem viděla film „10.000 BC“ a byla to opravdu těžko uvěřitelná story, ale tohle se mi líbilo. Proto moc nechápu, že to má docela nízké hodnocení. Je to samozřejmě vyprávěno trochu ve zkratce, jelikož domestikace vlka asi jen těžko proběhla takhle jednoduše, ale i tak je to milý film s opravdu pěknou vizuální stránkou, zejména záběry krajiny a noční oblohy, a sympatickým hrdinou. Mladý lovec se poprvé vydává na dlouhý lov se staršími lovci včetně svého otce, ale dojde k nehodě a on je považován na mrtvého. Protože ví, že v divočině nepřežije dlouho, a protože se blíží zima, vydává se sám zpátky na dlouhou cestu domů (A je to vážně dlouhá cesta. Říkala jsem si, proč nebydleli trochu blíž). Cestou narazí na zraněného vlka, o kterého se postará, a začnou se spolu pomalu sbližovat. „Budu Ti říkat Alfa.“ Někdy, zejména ve druhé polovině, příběh trochu tlačí na city, a nejsem si jistá, zda by takhle někdo v té době přemýšlel. „Bez Tebe nikam nepůjdu.“ Ale i tak je to moc povedený rodinný film (to "rodinný" zdůrazňuji), v lecčem trochu připomínající „Zmrtvýchvstání“, ale samozřejmě určený pro dětské publikum. Vlka tu hraje Československý vlčák, což je krásný pes a někteří jeho jedinci vážně vypadají jako vlk. Jednou bych si nějakého takového klidně pořídila. Za mě 85%, protože mám ráda hezké obrázky i štěňátka. 

Facts: „Alpha“; USA, 2018; režie Albert Hughes 

Zdroj: zde

What you (don´t) need - 12.

Dostalo se mi připomínky, že bych měla udělat zase nějaký příspěvek o kosmetice. Dělám je vcelku ráda, i když musím přiznat, že raději píšu o kultuře. S kosmetikou je to tak, že často zapomenu věci vyfotit, než se z nich stanou věci denní potřeby, tedy než je vyndám z těch hezkých krabiček a používáním je celé upatlám, pomačkám a odřu 😉. A taky nějakou dobu trvá, než u některých věciček vykoumám, jestli aspoň trochu fungují.

*

Tentokrát mám takovou Bio Edition. A přestože nejsem na bio výrobky nějak zvlášť zatížená, tentokrát jsem s nimi opravdu moc spokojená. Většinou mi totiž všechno, co je označené jako Bio, přijde trochu neúměrně drahé a navíc ... co to přesně značí, že je něco Bio? Často jde spíš o reklamní trik, a když si člověk přečte složení nebo věnuje větší pozornost obalu, zjistí, že to je organické a nechemické tak napůl. No nic. Moje úlovky.

Jelikož jsem přes léto měla trochu problém se suchou pletí, a taky musím už řešit drobné vrásky kolem očí, vybrala jsem si Hyaluronové Sérum od Saloos, které stojí asi kolem 240,- Kč. Mám ho už jen trošinku a musím říct, že ačkoli po něm neomládnete o deset let, rozhodně je to jedna z mála věciček, která funguje. Tedy alespoň v tom smyslu, že v okolí očí je kůže pružnější, a přestože žádné vrásky samozřejmě nevymaže, jsou o ždibec méně znát. Nicméně je potřeba pak použít krém nebo olej, alespoň ta moje přirozeně suchá pleť to potřebuje. Za ty peníze je to dobrá alternativa.

Mám v oblibě obličejové oleje. A to jak na promazání, tak jako odličovací složku. I když s oleji se musí opatrně, jelikož můžou lehce ucpávat póry a paradoxně z pleti udělat strouhanku (to se mi stalo a nic moc pozitivní zkušenost 😕). Můj oblíbený je arganový olej, a tentokrát jsem sáhla po Arganovém oleji od Purity Visison. Stojí asi 250,- Kč a musím říct, že je opravdu skvělý. Používám ho i na lůžka nehtů a řasy (když nemám umělý samozřejmě). Balení nemá pipetu, ale praktickou pumpičku a na celý obličej stačí dvě kapky. Rozhodně si ho pořídím znovu.

Jako alternativu ke krému jsem vyzkoušela Bambucké máslo od Purity Vision, zatím jen v menším 100ml balení, které stojí bez pár korun dvě stovky. Mám raději menší balení, protože nesnáším, když se něco nevypotřebuje do doby expirace. Ale tady to nehrozí, protože ho používám na obličej asi tak dvakrát třikrát týdně, a jinak si s ním natírám lokty postižené lupénkou. A je to super. Cena je sice vyšší, ale balení vydrží dlouho, protože máslo je hodně mastné a stačí ho málo. Na pokožce se teplem rozpustí, podobně jako třeba kokosový olej.

Asi jsem tímto nákupem planetě moc nepomohla, ale snad mi aspoň poděkuje moje pleť 😘.

Když Vás nesnášejí výtahy

Výtahy mě nesnášejí. Nemyslím, že je to z jejich strany vysloveně osobní, ale ta antipatie tam prostě je. Myslím, že je to podobné, jako když se pokouším pěstovat květiny. Můžu nakoupit to nejlepší hnojivo, zalívat je pouze převařenou vodou pokojové teploty a co nejméně je zatěžovat svou přítomností, stejně se tváří otráveně. To se ale mění v okamžiku, kdy je během mé nepřítomnosti přijde zalít nějaká náhrada. Rozkvétají, bují a zelenají. Asi prostě vysílám špatnou energii. Anebo, a to je pravděpodobnější, jsou spíš na blondýnky. Netuším, zda i výtahy mají tuhle preferenci, ale mne si tedy neoblíbily. Musím se přiznat, že mě to mrzí. Pro někoho, kdo vyrostl v rodinném domě s velkou zahradou jako já, jsou totiž výtahy znamením toho, že žijete „ve městě“. A to, i kdybyste ten rodinný dům se zahradou technicky vzato v nějakém městě opravdu měli. Pro mě je výtah symbolem žití v „centru dění“. Asi to mám nějak spojeno s tím, že jediný výtah mého dětství byl páternoster u mého tatínka v práci v srdci Václavského náměstí, tedy v samotném centru našeho hlavního města. Možná. Možná mám prostě jen komplex dítěte, co vyrostlo na „pražském předměstí“. 

 

Nicméně poté, co jsem začala pracovat a usadila se v centru moravské metropole, což by mě nikdy coby dítě ani nenapadlo, protože Morava mi zněla stejně exoticky jako Kanárské ostrovy, jsem se s výtahy začala sbližovat více. Potkávám se s nimi denně, ale … ne úspěšně. První výtah mám v domě, kde bydlím. Vlastně dva. Osobní a tzv. nákladní. Ani jeden mě nemá rád. Můj limit chození do schodů i ze schodů jsou čtyři patra. Já bydlím technicky v devátém patře, takže spoléhám na výdobytky techniky dosti často. Nevím proč, ale tyhle dva „Vtipálci“ si ze mě rádi utahují. I když se mi už několikrát stalo, že jsem přišla k výtahu a on tam byl, což je většinou díky mojí sousedce, která venčí svého Sebíka, roztomilou chlupatou kouli, co se neustále směje, většinou si výtah musím přivolat. A oni nakonec vždycky nějak přijedou, ale někdy se prostě nezastaví v mém patře, ale třeba o patro níž a nejčastěji až nahoře. A někdy mi pro jistotu zhasnou. Ptala jsem se sousedů, ale vůbec netušili, o čem to mluvím. Číslo 8 poznám, tak nevím, co si o tom myslet. 

 Další dvojici výtahů mám v práci. Pracuji v pátém podlaží a musím uznat, že je tam nejrychlejší ze všech mnou pravidelně používaných výtahů. Dokonce je většinou i neobsazený. Jen je v něm zakázáno se jakkoli nevhodně pohybovat, a nedej bože, že by se člověk třeba opřel o stěnu. Zanechal by po sobě čmouhy a to by paní uklízečka jen tak v klidu nepřešla. Někdy se s Vámi i sveze, aby se přesvědčila, že se nechováte jako naprostá „slečinka“, která si „zamaže tu svou sukýnečku“. Já mám problém s tím výtahem na hlavní budově. Ten totiž nejezdí, a pokud se k tomu dá přemluvit, jede někam úplně jinam. Nejčastěji do jakéhosi zapovězeného sklepního patra, kde sídlí pánové, co se starají o budovy a počítače. Jednou jsem se s takovým jedním ocitla v kabině a mohla díky němu nakouknout i do zcela tajemného patra s označením -2, kam se dá dostat jedině tak, že máte kouzelný klíček, kterým si na panelu volby u -2 hezky otočíte. Co jsem tam viděla, si vezmu do hrobu 😏. Na hlavní budově samozřejmě není problém vyběhnout dvě patra, problém je v okamžiku, kdy mám na nákupním vozíku naloženu tunu spisů nejrůznějšího stupně utajení a potřebuji ji dostat do jiného patra. Někdy taková operace díky nespolupráci výtahu trvá déle, než kdybych je snad odtáhla po jednotlivých svazcích. Ale myslím, že to není osobní zášť. Výtahy na hlavní budově jsou trochu jako úředníci státní správy. Nemají rádi vůbec nikoho. Prostě „Úředníci“. 

Poslední mnou pravidelně užívaný výtah je u mého lékaře. Operuje v módu „pro jistotu ještě třikrát zavřu a otevřu, abyste si byli zcela jistí, že chcete změnit patro, a pak si dám na chvíli přestávku“. Je to takový „Zachovalý stařík“. Stařík proto, že vlastně rychleji vyjdete schody, než se vůbec rozhodně zasupět a vyrazit zadaným směrem. Zachovalý proto, že tak na první pohled vůbec nevypadá. Je celý  v nerezu, má sedátko a zrcadlo přes celou stěnu. Jen mu asi nějak schází viagra. Pravidelně z něj vystoupím po dvou až třech pokusech, aby se rozjel ve chvíli, kdy mám našlápnuto na první schod. Ale ještě mu dám šanci. Jinak bych musela pokaždé pěšky a to by se ho mohlo dotknout. Co kdyby si to pak ty výtahy řekly mezi sebou a už by mě žádný nesvezl?

 

Drsňáci z vesmíru, tátové na rodičovské a zubaté potvůrky na aukci

Všechny letní blockbustery už jsou dávno v šedi vzpomínek, neboť je tu podzim se vším všudy, ale třeba někomu utekly a chystá se na ně v teple podzimního večera doma. Jedná se o pokračování super úspěšných předchůdců a vsadím se, že na většinu z titulů se všichni ti geekové nedočkavě vrhli v momentě premiéry. Jen mně to hold trvalo o pár týdnů déle.  

Avengers: Infinity Wars

„Kdysi jsme měli nápad. Dát dohromady skupinu výjimečných bytostí. Naději, že vytvoříme vyšší celek. Abychom za ně mohli bojovat v bitvách, které by sami prohráli.“ 

Pokračování Avengers, kde se konečně objevil finální záporák (prozatím). Posledních pár let všechno mířilo k momentu, kdy se konečně objeví tajemný Thanos, který má slabost pro malé zářivé kamínky, a proti němu se postaví všechny ty roztodivné postavičky v legračních kostýmech, s podivnými jmény a egy mega rozměrů. Nacpat tolik postav do jednoho filmu (technicky je to první díl ze dvou) byl určitě oříšek, zejména pak proto, že postavy mají velmi odlišné pozadí a filmovou náladu. Mám na mysli třeba to, že spojení spíše vážněji laděného a na Zemi zaměřeného Kapitána Ameriky se Strážci Galaxie na tripu kolem celého Vesmíru chce pár scénáristických kliček. Někde se to povedlo více a někde méně, ale celkově je to zábavná záležitost. „Tohle jsou mí kámoši – strom a králík.“ „Králík?“ Thanos jako záporák určitě funguje, protože jeho motivem není Vesmír zničit, ale v jakési jeho trošinku zvrácené, nicméně pochopitelné úvaze, ho vlastně chce zachránit. Možná je jeho plán vyhubit půlku všech obyvatel známých světů trochu drastický, ale není to osobní, nevybírá ty, co nový svět zažijí, a ty, kteří ne. „Už brzy zakusíte, jaké to je zoufale cítit, že jste v právu, a přesto selhat. Děste se, utíkejte, ale osud Vás stejně dožene.“ Se správným záporákem bychom měli trochu soucítit, což se většinou u amerických příběhů moc nestává. I když je film zahlcen postavami, každá má aspoň kousíček pro sebe, zejména pak Thor, který je jakýmsi hlavním hrdinou. Postavy se samozřejmě museli rozdělit na několik skupinek, bojuje se na několika místech a taky se umírá. Diváci kolem mě fňukali, jako kdyby jim zemřel oblíbený domácí mazlíček, ale je mi jasné, že v dalším díle bude všechno jinak. Za mě asi tak 85-90%.
 Facts: „Avengers: Infinity Wars“; USA, 2018; režie Anthony and Joe Russo 

Solo: Star Wars Story 

„Od deseti let jedu v pouličních podvodech. Vykopli mě z letecký akademie. Protože mám svoji hlavu. Já budu pilot. Nejlepší v galaxii.“ 

Star Wars mě nikdy nijak zvlášť nebavily, nicméně vždycky jsem se na ně do kina vypravila. Tudíž i tahle poslední jednohubka mě neminula. Ale klidně mohla. Ten film jako takový prý sklidil hodně kritiky, nicméně co se mě týče, od svých předchůdců se nijak zvlášť nelišil. Možná fanoušci prostě jen neradi viděli pro ně ikonickou postavu Hana Sola, kterého kdysi ztvárnil Harrison Ford, jako mladíka v podání úplně jiného herce, nebo to možná bylo tím, že prostě nemusíme o postavách vědět úplně všechno. Tak jako tak to bylo pro mě všechno trochu zmatené. Hromada akčních scén, zejména v různých podivných strojích a spousta nových šeredek, jelikož jinak se všechny ty prapodivné mimozemské rasy vlastně pojmenovat nedají. Příběh to nemělo pořádný žádný, ale co si budeme podívat, to nové Star Wars nemají nikdy, jen si to jejich skalní fanoušci nechtějí přiznat 😏. Záporáků tam bylo vícero, i když největší adept na psychopata roku byl rozhodně Paul Bettany. Toho bych za souseda opravdu nechtěla. Co mě ale překvapilo, byla poměrně vysoká dávka násilí. Takového hodně depresivního násilí, i když nemuselo být vždycky ukázáno úplně polopaticky. Nejvíc ze všeho to připomínalo western. Podle hesla „nikomu nevěř“ bych dala tak slabších 80%.   

Facts: „Solo: A Star Wars Story“; USA, 2018; režie Ron Howard 

Úžasňákovi 2 

„Přišel jsem napravit pár věcí. Pomozte mi vrátit superhrdiny na výsluní. Musíme změnit pohled lidí na superhrdiny a Elastička je nejlepší volba.“ „Mámina nová práce.“ 

Na co asi tak můžete jít s dětmi ve věku kolem deseti let. Nesmí to mít titulky, musí to být přístupné alespoň od 12 let a neměly by z toho dostat noční můry. Takže nejlepší volbou je vždycky nějaký ten animák. A na ty já obecně nejsem zrovna ta správná cílovka. Tedy pro ty americké animáky, protože ty jsou na rozdíl od japonského anime, pro které mám slabost, v drtivé většině zaměřené na dětského diváka. I když existuje pár skvělých výjimek (Zootropolis či Hledá se Nemo kupříkladu), většinou mě otráví černobíle vykreslené postavy, mluvící zvířátka coby společníci a písničky. Protože ve spoustě z nich se zpívá, a i když jsou ty písničky většinou sami o sobě fajn, v příběhu je mít nemusím. Naštěstí Úžasňákovi nemají žádné písničky, ani mluvící zvířátka a mají pár skvělých nápadů. Patří k tomu lepšímu, i když mi film přišel trochu moc dlouhý a celá zápletka s hlavním padouchem tak nějak mdlá. Já jsem totiž na chvíli usnula, což možná nebylo tolik filmem jako tím, že jsem nebyla úplně v nejlepší kondici 😷. Nicméně ta část, v rámci níž se odehrával každodenní shon táty na rodičovské, byla pro mě nejzábavnější. Za mě tak 80%. 

Facts: „Incredibles 2“; USA, 2018; režie Brad Bird 

Jurský svět: Zánik říše 

„Tahle stvoření tu byla dříve než my. A pokud nebudeme opatrní, … budou tu i po nás.“ 

Pozor! Zubaté hladové ještěrky bez respektu k sousedským vztahům jsou zpět. Tedy už asi od jara, ale to nevadí, já viděla poslední počin Jurského světa teprve o prázdninách. A i když jsem se nebavila tak moc jako u prvního dílu nové série, tak jsem vůbec nelitovala. I když jsem se vlastně chvílemi nudila 💥. Mám ráda charisma Chrise Pratta, protože většinou dokáže propůjčit svým postavám svoje osobní kouzlo, které často přebije i nedostatky scénáře. Možná je to i tím, že se nepouští do žádných velkých dramat, takže v podstatě vždycky hraje sympatického chlápka odvedle. Přestože všichni ti dinosauři vypadali naprosto dokonale realisticky, tentokrát to chvílemi opravdu zachraňovala jen moje slabost pro Chrise Pratta. Ve chvíli, kdy dinosauři opustili ostrov, to totiž začalo být chvílemi trochu přitažené za vlasy. Je mi jasné, že dříve či později by nějakého zloducha, nejlépe pak armádu USA, napadlo, že využije dinosaury jako zbraň, tedy poté, co si je trošinku vyšlechtí. Což se taky stane. „Tohle je nejnebezpečnější tvor, který kdy kráčel po této planetě.“ A stejně jako všechny ty uměle vyšlechtěné ještěrky předtím je i ta nová supr dupr inteligentní a jediné, co ji zajímá je, jak si smlsnout na nějakých pobíhajících lidičkách, kvůli čemuž neváhá překonávat překážky, se kterými by se určitě žádné reálné zvířátko neobtěžovalo. Stále čekám, kdy se objeví nějaký dinosaurus, co bude umět číst a jezdit výtahem. Nicméně celý film měl povedený otevřený konec, tak snad ho scénáristé dobře využijí. Za mě 80-85%. 

Facts: „Jurassic World: Fallen Kingdom“; USA, 2018; režie: J. A. Bayona

 Zdroj: zde, zde, zde