Když jsem chodila na
gympl, tak jsem byla jedna z mála z mých kamarádů, kdo nekouřil. Ale
i tak jsem chodila o velké přestávce se všemi jako doprovod. Aby mi nic
neuteklo, že. „Strašně nenápadně“ jsme pak v hloučku postávali před
garážovými vraty jednoho domku v bezprostřední blízkosti naší alma mater a
řešili svět. A velký věci. Jak jinak. Bylo nám šestnáct, takže nic malýho to
být nemohlo (ha, teď mluvím jako ti přestárlí třicátníci J).
Ti majitelé to s námi vydrželi docela dlouho, ale pak se na dveřích garáže
objevila A4 se vzkazem, ať si laskavě chodíme kouřit jinam, že po nás nikdo ty
špačky sbírat nebude. Což bylo vzkázáno i vedení školy, čímž jsme to skvělé
místečko pod stříškou museli vyměnit za nějaké jiné, které ale už nebylo ani
blízko, ani chráněno před deštěm. Zajímavé je, že nikdo z mých kamarádů tehdy
kouřit nepřestal. Ale to je vedlejší. Jde mi vlastně o ty přestávky. Po těch se
mi totiž opravdu stýská. I když dneska mi v mém lehce pokročilém věku přestávka
trvající 25 minut přijde všechno možné, jenom ne tzv. velká. Ale v rozpuku
mládí jsme za 20 minut stačili seběhnout ze třetího patra, kde jsme měli třídu,
do sklepa ke skříňkám, obuli se, případně oblékli zimní bundy či švihácké
mikiny s kapucí, odebrali se ke „garáži“, vyřešili, kdo má a kdo nemá
vlastní cigarety, kdo je kupoval naposledy, kdo komu kolik dluží a kdo případně
doběhne za roh koupit „kusovky“ (které, když se tak ohlížím zpět, musely být
nejdražší cigarety v zemi 😅), a pokud se našel zapalovač (jakože ne
vždycky se našel), tak si kamarádi tu jednu („závisláci“ dvě) cigaretu dali. A
přitom jsme probrali kdeco a kdekoho a leccos. A pak se vydali zpět do školy,
přezuli se a vydrápali zpět do třetího patra. Vlastně to možná bylo druhé. Proč
jsem si na to vzpomněla? Protože jsme téhle denní rutině říkali „pauzička“.
Tedy aspoň já. Znělo to nějak dospěláčtěji, než velká přestávka. Byla to chvíle
pro sociální interakci mimo třídu, s mým tehdejším přítelem, kamarády z jiných
ročníků, případně z jiných škol a mimo dosah učitelů. Měla jsem ten rituál
ráda, proto jsem ke „garáži“ taky chodila, ačkoli jsem byla nekuřačka. A i když
časem se tahle denní rutina taky změnila, pauzičky jsem měla i tak. Vždycky
jsem si nějakou udělala. Bez pauziček to totiž nejde. Někdy jsou to jen ty
velké přestávky, a někdy je to i kus života. Mám je hlavně k nabrání sil a k tomu, abych se rozhodla co a jak dál. A jednu takovou mám teď, pauzičku
na blogu, protože … Není to kvůli tomu, že by mě nebavilo psát, ani kvůli tomu,
že bych snad neměla o čem, ale nemám dostatek času a zejména pak inspirace. V hlavě
a v poznámkách je toho dost, ale nějak nemám to správné rozpoložení to
napsat, sepsat a zveřejnit. Protože psát blog je překvapivě docela fuška.
Zejména, když píšete hlavně o kultuře a svých dojmech. A taky jsem teď zažila
docela výrazné změny, takže myšlenky jsem měla všude možně. Ale jen co se zase
vrátím do nějakých pravidelných kolejí, budu zpátky i tady. A konečně se snad
dostanu k tomu postu o brněnských kavárnách.