The Best of … kulturní deník 2017 (část II.)

Koncerty 

Letos budu víc chodit za hudbou, což jsem minulý rok nedělala skoro vůbec. Až na pár výjimek jsem si vystačila se svým iPodem. Protože jsem ale začala chodit pravidelně cvičit do fitka, tak mám bohužel docela přehled o tom, co zrovna letí za hudbu. Pokud tedy takovou hudbu hrají na stanici Óčko (asi jedno jakém), protože to je televizní stanice, která tam má výsadní postavení. Taky díky tomu vím i spousty drbů z hudebního showbusinessu. Třeba že Justin Bieber to dal dohromady se Selenou Gomez (zase). Nebo že existuje kapela Slza. To jsem třeba vůbec netušila. A hned jsem byla chytřejší. Co kdyby to bylo v nějakém testu. Jeden nikdy neví. Byla jsem jen na 7 koncertech + tedy na Lord of the Dance, což je v podstatě taky trochu koncert. 

Nejlepší koncert: *61 FJD *5 A Čarodějná láska (Filharmonie Brno) 

Nejpohodovější záležitost: Rocky Leon (na Špilberku) 

Zvuková klasika: Pink Floyd Night (v Sono Centru to vždycky zní dobře) 

Staré známé: Asonance (adventní koncert)

*  

Music 

Minulý rok byl pro mě ve znamení Imagine Dragons, BTS a Eda Sheerana, což byly tři alba z pěti, které jsem si koupila celá. A taky Kendricka Lamara a nahrávky symfonického orchestru. Já totiž většinou kupuji jen přímo písničky, co se mě něčím zaujmou. 

Evolve od Imagine Dragons prý podle kritiků není nic moc, ale mě přijde super, a moje nejoblíbenější písnička z alba je Roots.

 BTS jsou taková moje malá úchylka. Protože K-pop. Teď jsou z těch kluků hvězdy hvězd, což potvrzuje můj vytříbený hudební vkus, nebo chcete-li čuch, jelikož mne zaujali už při vydání první desky, což se mi tedy v tomhle žánru vážně nestává. No dobře, mně se líbily jejich choreografie přeci jen víc, než ta hudba, protože se na to dobře trénuje. Ale i tak. Koupila jsem si Love Yourself: Her, což tedy asi fakt není jejich nejlepší album (podle mě je tedy hodně nepovedený ten samotný název), ale jelikož pro mě jsou K-popová alba většinou naprosto nezajímavá (maximálně sáhnu po jedné písničce), byla to na mne docela odvážná volba. A song? Mic Drop … protože má cool choreografii. A taky má docela vtipný remix. A taky je i verze v japonštině. Je to srandovní.  

 

 Ed Sheeran byl všude, zejména pak loni, když vydal album Divide. Shape of You nebo Perfect zněly odevšud. A i já jsem podlehla, i když moje nejhranější písnička je Galway Girl.

A Kendric Lamar a jeho Humble má nejlepší taneční verzi vůbec (Kinjaz).

 A pak mi na iPodu stále dokola zní Rag'n'Bone Man a jeho Human a Skin. To dělá ten hlas.

A podle iPodu mi nejčastěji do sluchátek znělo Kichai - Tails, soundtrack k Akatsuki no Yona, Vivaldiho Čtvero ročních období, BTS a I See Fire z Hobita. Nějak mezi nimi nemůžu najít souvislost 😉.

*  

Knihy

Četla jsem, četla jsem. Skoro samé oddechovky – romantika a detektivky. Je to nejspíš důsledkem mé profese. Asi mám těch vražd málo 😒. Ještěže existují nemoci ... aspoň mám čas na čtení. 

Jiří Hájíček – Rybí krev (fiktivní příběh obcí, které zanikly, aby mohl vzniknout Temelín, a současně příběh jednoho života)

Michael Třeštík – Jen aby, řekla moje žena (krátká pousmání a postřehy prostřednictvím omezeného počtu znaků na Facebooku)

Jussi Adler-Olsen – Marco (severská detektivka z případů oddělení Q)

David Foenkinos – Něžnost (neromantická romantika neboli realita vztahu)

Julia Quinn – Because of Miss Bridgerton (nefalšovaná romantika v kostýmech) 

Horimiya – jedna z nejmilejších manga, tak trochu o lidech, tak trochu o ničem ... a taková nostalgie mládí 

* 

 A co si ještě zaslouží zmínku. Tak určitě výstava Kmeny 90, návštěva Technologického muzea a pak taky výstava Magický Himaláj. Rozhodně i jazzové večery ve Staré pekárně na Lidické, lektorské úvody Národního divadla, festival Smetanova Litomyšl a pohoda v Mariánských lázních se vším všudy.

*

The Best of … kulturní deník 2017 (část I.)

Je až neuvěřitelné, že jsem v lednu, tedy prvním měsíci v roce, o kterém se říká, že je předzvěstí toho, jak se bude celý následující rok vyvíjet, nebyla ani jednou v divadle. To se mi už posledních pár let nestalo. Nicméně už dávno není leden, takže už mám o čem psát, ale říkala jsem si, že než se pustím do svých tak záživných postřehů z plyšových sedaček a potemnělých sálů s Dolby Stereo v tomto roce, měla bych si udělat trochu revizi svých kulturních zážitků za minulý rok. A protože mám s tímhle příspěvkem poněkud zpoždění, vezmu to trochu zkrátka.

*

Můj červený kulturní zápisník během roku zezelenal (červený už nevyrábí), a přestože do něho lepím všechny svoje vstupenky i nadále (musím říct, že je to super, protože vždycky mi stačí se podívat a připomenu si často akce, které se mi tím hezky oživí … prostě je to fajn), klasické zápisky se smrskly tak na jeden obecný zápis měsíčně 😀. Osobně myslím, že je to tak dobře. Jeho původní účel byl nahrazen, a o to tak nějak od začátku šlo. Zpět ke kultuře. Která je mimochodem docela drahý koníček.

 * 

Divadlo

Za loňský rok jsem divadlo navštívila 29x, což je o něco méně než rok předtím. Nicméně mi asi není přáno vidět představení Želary, jelikož jsem na ně měla jít dokonce třikrát, ale vyšší moc pokaždé zasáhla a nic z toho nebylo. Nevadí. Zjistila jsem též, že muzikály prostě nejsou pro mě to pravé ořechové a na žádný jsem nešla, i když letos plánuji na základě pozitivních referencí dát muzikálu ještě šanci. Jelikož se opravuje (ještě stále) Janáčkovo divadlo, byl tento rok na balet poněkud chudší. Zato opera a činohra byla bohatá. Trochu mě mrzí, že jsem neviděla víc představení mimo Národní divadlo, ale s ohledem na všechny moje abonentky, které tam mám, se asi není co divit. Co bych tedy vybrala jako povedené, a co bylo naopak docela zklamání?

Nejlepší činohra(y): Králova řeč (MD), U kočičí bažiny (MD), Kmeny (DR)

Baletní radost: West Side Story (JD - Výstaviště)

Operní zážitek roku: La Gioconda (JD)

Nejpříjemnější překvapení: Faust a Markéta (JD - Výstaviště)

To jsem nečekala: Strach jíst duši (DR), Odyssea (MD)

A ty kostýmy!: Spící krasavice (MD), Nápoj lásky (MD), Skleněný pokoj (MsD)

Kdy jsem se nejvíc nasmála: Caveman! (Divadlo Bolka Polívky)

Co se nepovedlo: Paní z moře (MD), Směšná temnota (HaDivadlo)

Kdybych měla vybrat tři představení, která mi nejvíce utkvěla v paměti (v pozitivním světle samozřejmě): Kmeny, U kočičí bažiny, West Side Story

  *  

Film 

Tak letos to s tím kinem, jak už jsem psala několikrát, moc slavné nebylo. Pokud mám vybírat jen z toho, co jsem viděla v kině, tak toho moc není. V kině jsem totiž byla asi jen tak 25x, což někomu může přijít jako dost, ale je to stále skoro o polovinu méně, než třeba rok předtím. Filmový klub měl zkrácený program a pak … anime. Loňský rok jsem totiž místo klasických seriálů večer sledovala kreslené postavičky 😏. A že jich bylo.

 Nejlepší drama: Dunkirk 

Nejlepší popcorn: Strážci Galaxie Vol. 2 

Nejlepší dokument: Život začíná po stovce 

Nejlepší romance: V sedmnácti 

Nejlepší mrazivost: Mlha v srpnu 

Nejlepší komedie: …. Musím na ně začít chodit 

Nejlepší mix: Taxi Teherán 

Nejlepší krimi: Wind River 

Nejhorší filmový zážitek: Přání k mání, 50 odstínů nudy
* 

Anime 

Je spousta důvodů, proč mám ráda anime. Hodně lidí má tu mylnou představu, že jsou to pohádky pro děti (představí si Pokemóny a je to), ale to se opravdu hodně ošklivě pletou. Přestože je většina anime obsahem pro mladší publikum, je i spousta těch, které by svými příběhy byly označeny jako 18+. A vůbec tím nemyslím pornografii nebo jí podobná dílka 😠. Ale pro zájemce je tam určitě taky hodně pestrá nabídka. Jako u všeho je třeba si vybírat a já toho v loňském roce stihla hodně. Celkem asi 32 titulů, přičemž některé mají i více sezón (každý díl má max. 25 minut a sezóny mají většinou tak 13 dílů), ale někdy jde o klasicky samostatné filmy. byla to také spousta starších titulů, na které jsem předtím neměla čas, popřípadě trpělivost. A potom je tu samozřejmě také One Piece a Naruto: Next generation, které jdou každý týden. Pro případné zájemce:

Kdo chce film:  Kimi no Na Wa, Koe no Katachi 

Kdo chce nějakou tu klasickou romantiku a lá shoujo (google poradí): Kami-sama Hajimemashita, Akagami no Shirayuki-hime, Akatsuki no Yona, Soredemo Sekai wa Utsukushii 

Kdo nechce romantiku, ale akci a dobrodrůžo … tedy shounen (google poradí): Ao no Exorcist, Suisei no Gargantia, Owari no Serapth, Koutetsujou no Kabaneri, Bungou Stray Dogs 

Kdo chce něco drsnějšího a nevadí mu násilí: Michiko no Hatchin, Berserk, Btooom! 

A co se mi ještě líbilo: Oushitsu Kyoushi Haine, Orenchi no Furo Jijou, Donten ni Warau 

*

(a pokračování dále …)

Valentine´s Day

Je to tak. Dneska je Valentýn. Svátek má tlustý hošík s pidikřidýlky a slabostí pro růžovou barvu a medvídky se srdíčky.

Pokud máte co slavit, slavte. Já Valentýna neslavím.

Takže ...

 

Jaký je můj plán na rok 2018?

Jaký je můj plán na rok 2018? 

(být stejně úžasná jako každičký předešlý rok … vlastně ne, být ještě úžasnější … což je impossible☻) 

 

Když jsem si po roce přečetla svůj plán na uplynulý rok, došlo mi, že jsem to sepisovala v takové dosti obecné rovině. Žádné konkrétní cíle jsem si nestanovovala, což se s ohledem na můj tehdejší stav zdálo jako nejmoudřejší řešení. Stojím si za tím, že v rámci zachování si zdravé mysli a sebevědomí je nutné si klást jen takové cíle, které jste schopni alespoň částečně splnit, nicméně by Vás Vaše snažení nemělo posouvat vzad, tedy nějaké menší překážky a nepohodlí byste do svých plánů asi zařadit měli 👍. Tak jako tak to slovo „cíl“ nemám ráda, protože pro mě je to opravdu jen jakýsi ne nijak zvlášť zavazující plán, který mi ale pomáhá v tom, abych si stanovila priority, utřídila si svoje touhy, plnila si sny a zdokonalovala svoje už téměř (ale už vážně zbývá jen malinko) téměř dokonalé JÁ 😉. Nebojte, to poslední škrtám. O sebereflexi jsem ještě nepřišla. Pravdou je, že tenhle seznam mi hlavně pomáhá si připomínat, že jsou věci, které chci změnit, případně se jich úplně zbavit. A v tom se to celé malinko liší od všech novoročních předsevzetích, i když moje kamarádka říká, že jsem si to tak pojmenovala jen proto, abych neměla hned v únoru pocit, že jsem totální lůzr. Možná na tom něco bude … 

1. Budu společenská a pokusím se dohledat staré kontakty, které jsem za posledních deset let poztrácela – okruh mých přátel je poměrně stabilní a okruh lidí, co znám, vždycky ráda rozšířím, ale zjistila jsem, že mi schází někteří lidé z minulosti, které se mi ze života vytratili. Zejména poté, co jsem dokončila vysokou a poté, co jsem se o pár let později rozvedla. Je mi jasné, že si beze mne žijí zcela spokojeně, ale i tak bych se jim chtěla do života vrátit alespoň na chvíli. I kdyby jen proto, abych věděla, že mě jejich nepřítomnost nemusí mrzet 😜. (Ještě někoho překvapuje můj cynismus?) 

2. Přetvořím si svůj byt k obrazu svému a začnu tím, že vyměním všechny dveře – mít vlastní byt je super, ale když ho koupíte po někom, kdo se s Vámi esteticky nesynchronizuje, pak musíte udělat pár změn. Na stranu druhou nejsem milionář, abych předělala byt od podlahy po strop, takže se pokusím krůček po krůčku o „estetickou rekonstrukci“.

3. Začnu chodit na schůzky s úsměvem a nebudu je považovat za ztrátu času – zní to divně, ale přesně tohle dělám, a to prý dokonce lidem, které vidím ráda. Během uplynulého roku jsem si vyslechla několikrát, že prý dávám okatě najevo, že se nechci vázat, což podle mě není pravda, ale i tak nechci, aby si to má drahá polovička myslela.

4. Budu častěji volat domů a svým sourozencům a jejich manželkám, dětem … - tohle mi sice nikdo nevyčítá, ale osobně cítím, že nejsme v kontaktu tak často, jak bych si přála. Zejména proto, že každý bydlíme jinde, že od doby, kdy mám vlastní byt, jezdím za rodinou mnohem sporadičtěji, a taky nemám ten smartphone, co umí i nakupovat, takže samozřejmě nejsem ani v chatovací skupině mojí švagrové jménem „holčičí odpoledne“ nebo tak něco … a tudíž jsem úplně mimo stan všeho důležitého 😁

5.  Zapojím se do moderních technologií – čímž mám na mysli, že se i nadále budu vyhýbat většině sociálních sítí, zejména facebooku, ale bez tohoto kroku se jen stěží mohu zapojovat do „holčičího odpoledne“ nebo bez mapy hledat cestu do Horní Dolní. Případně uprostřed neznámého místa hledat nejbližší spoj do civilizace. Takže si asi opravdu pořídím telefon chytřejší, než jsem já. 

6. Smířím se svými šedivými vlasy a přestanu je pronásledovat – mám sice vlasy až na zadek v barvě podzimního listí, ale nelze si nevšimnout, že kořínky začínají házet velmi jasně světlé odlesky. Pro někoho, kdo má za to, že vlasy jsou korunou krásy, je dost těžké si přiznat, že pokud se nechci barvit každých 14 dní, budu se muset smířit s tím, že ty šedivé vlasy jednou převládnou. Pro jistotu si připomínám, že šedivé postarší dámy bývají docela šmrncovní.

7. Přestanu vyhazovat jídlo, zejména pak banány – proč zrovna banány? To je tak. Na někoho, kdo opravdu z duše nesnáší, když se plýtvá jídlem, zejména jen proto, že už nevypadá cool, ho totiž do koše u mě putuje na můj vkus až moc. Připadám si pak jako pokrytec. A banány jsou to často, protože já mám ráda jen ty, které jsou ještě skoro zelené, a tudíž tvrdé, a pokud jsou pak krásně žluté a měkké, tak už mi nechutnají. Takže je pak nesním, ale je mi blbé je vyhodit, takže mi nakonec zčernají a já je vyhodím až v tomhle stádiu (přitom se ale dají ještě krásně jíst), a pak z toho mám morální kocovinu. A mandarinky se zrníčky. Ne, tohle musí skončit.

8. Založím si instagram … nebo raději twitter – prostě jen tak. Protože musím jít s dobou a tyhle platformy mi prý poskytnout přeci jen více soukromí. 

9. Udělám si kurz sebeobrany nebo čehokoli podobného – nedávno se mě někdo zeptal, jestli jsem se někdy vážně s někým poprala, a já řekla, že samozřejmě … že ne. Nemám ráda fyzické násilí ani ve virtuální podobě, třeba ve filmu, natož tedy nějaké reálné. Nicméně kurz sebeobrany nebo základy nějakého bojového umění mne lákají už dlouho. Moje neteř a můj synovec dělají karate a mně to přijde bezva. 

10. Chci vidět alespoň 30 divadel, 30 filmů v kině, přečíst alespoň 12 knih, z toho aspoň čtvrtinu v nějakém cizím jazyce, zajít alespoň na 6 výstav, absolvovat přinejmenším 6 koncertů (jedno jaké hudby), vymyslet choreografii na novou hudbu a veřejně s ní vystoupit, dokoukat One Piece do aktuálního dílu a trochu víc se věnovat svému oboru – nezní to jako moc, ale nakonec je toho k běžnému dni a každodenním povinnostem dost. A hlavně chci víc číst věci, které se týkají mého oboru, i když to žádné extra zábavné čtení není. Většinou díky autorům 👎. 

11. Naučím se svíčkovou, guláš a domácí knedlíky – vařím docela obstojně, o něco lépe mi jde pečení dortů, o něco hůře pak jiných laskomin, ale nikdy jsem nevařila svíčkovou a nikdy jsem nedělala klasický domácí knedlík. A tak se to chci naučit. A guláš jsem sice vařila mnohokrát, ale prostě ho neumím.   

12. Nejdřív práce, potom zábava – mít benevolentního šéfa a flexibilní pracovní dobu je sice super, ale mně to často vede k tomu, že práci odkládám na úkor nějakých jiných aktivit, a musím přiznat, že mně to samotné vadí. Protože se mi nelíbí, když to dělají ostatní, nechci to dělat ani já. 

13. Budu pokračovat v debordelizaci – zbavovat se věcí, které v mém životě jen zabírají místo a nic mi nepřinášejí, jsem začala před dvěma lety a ještě nejsem u konce. A debordalizace se týká jak věcí materiálních, tak i těch nemateriálních, což mi přijde, že přináší mnohem těžší dilema. 

14. Nebudu zapomínat deštník a kartu IKEA family – zní to jako maličkost, ale není v mém okolí nikdo, kdo by tak často využíval erární deštníky v budově, jako já. A pokud už si svůj vezmu, někde ho nechám. Jen loni jsem ztratila dva a třikrát jsem se po pár dnech dostavila někam, kde jsem si deštník vyzvedla. Není nadto jet do hlavního depa MHD a popisovat jim můj malý deštník s Hello Kitty. A kartu IKEA, tu vždycky nechám doma.
15. Kamarádce pomůžu připravit super svatbu, která se jí bude líbit – protože mě o to požádala, a mě to moc potěšilo, protože se jí jen tak něco nelíbí, protože mě takové věci baví, protože cizí svatby jsou i pro cynika jako já velmi romantická záležitost.

*

Takže tak. Letos žádné konkrétní plány na cestování, protože přednost má teď byt, který mě bude stát hodně z mých úspor. Taky žádné plány, že zhubnu, protože o to mi nejde a cvičím vcelku pravidelně. Zatímco ten minulý rok byl hodně v rovině duševního i psychického zdraví (což se docela podařilo), tenhle rok se hodlám zaměřit na praktičnost. Uvidím za rok, jak to dopadne 😉.

Recenze 2017 a jak (ne)dopadly moje plány

Tento blog je tu už čtvrtý rok a musím říct, že díky němu jsem si v mnohém ve svém životě udělala pořádek. Nebo lépe řečeno, díky blogu mám vůči sobě jasněji stanovené závazky. Protože když už s něčím vyrukujete hezky veřejně, tak nějak je Vám trapné se toho pak nedržet. Nebo si za tím nestát. Protože jinak se pak cítíte jako ztroskotanec, jako naprosto a úplně … No tak silná slova zase nejsou třeba. Prostě Vám je to pak trošinku líto, protože rádi odškrtáváte na seznamu jednotlivé položky, abyste ho nakonec se slovy „tak hotovo“ mohli zmuchlat, hodit do koše a zapomenout. A začít psát seznam nový. Dělám to tak často, a protože mám úžasnou paměť, která se nemůže zaplňovat všemožnými každodenními blbinami, musím si všechno psát na papírek. Ty papírky pak nosím v peněžence, nebo v diáři nebo v kabelce, a čas od času je projdu a ty neaktuální s velmi příjemným pocitem hodím do koše. A v rámci reorganizace svého života jsem si před lety zavedla každoroční „plánování“. Prostě si udělám plán, co bych ráda v následujícím roce podnikla, naučila se, rozvíjela, zlepšila, opustila, zapomenula, riskla … prostě tak. Pod tím vším se jednoduše skrývá touha pohnout se dál, nestagnovat.

Problém s rokem 2017 a mými plány je ale v tom, že jsem si to všechno hezky sepsala, ale nikdy jsem to na blog nedala. Stále jsem si říkala, že je ještě čas, a pak už mi to v půli roku přišlo trochu blbé, a na konci roku o to víc. Ale s novým rokem se mi můj seznam připomněl a musím říct, že když jsem po dlouhém hledání v hlubinách mého notebooku (který absolvoval více tvrdých restartů za posledních 12 měsíců, než za celou svou předchozí kariéru), svůj loňský PLÁN našla, nestačila jsem se divit.

  

Takže můj plán na rok 2017 měl jen 10, namísto 15 položek. A bylo to hlavně tím, že jsem si řekla, že pokud se mi něco nedařilo splnit, bylo to často tím, že se mi to prostě ve skutečnosti dělat nechtělo, nedělalo mě to šťastnou, ale měla jsem pocit, že BYCH MĚLA, protože … cokoli, jenom ne moje vlastní pocity. To byl případ třeba pokračujících studií. Prostě ne, doktorát mi teď vážně radost nedělá. Většina mých plánů se více méně týkala mně a mého malého sobeckého já. A oproti těm předešlým nebyl vlastně nijak moc konkrétní. Takže nejdřív můj plán – a jak to podle mě dopadlo. 

Takže co jsem si na začátku 2017 naplánovala a kde si stojím na začátku 2018? 

1. Zabývat se jen lidmi, kteří jsou mi blízcí, zajímaví nebo podnětní a negovat ty, kteří mi vysávají energii – vím, že to není hezké říkat, ale někteří lidé Vám opravdu vysávají energii a já si uvědomuji čím dál víc, že touhle jejich terapeutistickou pomůckou být nechci. A také nechci za někoho řešit jeho depky, negativní emoce a pocity, že „něco není v rovnováze“. Chci se věnovat lidem, kterým na mně záleží a na kterých záleží mě, chci pomáhat těm, co se na mě obrátí o pomoc a přátelit se s těmi, kdo mi přátelství oplácí. Vážně nemám čas a ani náladu na malé sobce, co se ozvou, jen když „potřebují juknout na smlouvu“, ale neumí odepsat na přání k narozeninám, nebo aby mi někdo vytýkal, že nejsem dostatečně přátelská k někomu, koho ani neznám. 

 

Tak možná, že jsem byla trochu nazlobená, když jsem ten seznam sepisovala, ale je to tak. Vím, že nejsem žádná best friend forever, ale jednou z mých mála dobrých vlastností je, že lidi soudím zcela minimálně. Stejně tak se považuji za přátelskou bytost, ale nikdo si to nesmí plést s bezmeznou otevřeností. Tou já totiž nedisponuji. Byť to v těch dvou případech trochu bolelo, ten řez jsem udělat musela. 

2. Ačkoli mám teď hezký byt, o krůček blíž vlastnímu bydlení chci být 😀 - byt, ve kterém bydlím asi tak třičtvrtě roku je moc fajn, ale i tak si říkám, že vlastní bydlení, rozuměj, jisté bydlení, je něco, co každému přidá na kvalitě jeho života. Tedy pokud nemá nad hlavou enormní hypotéku.

 

Tak tohle dopadlo docela vtipně. Byt jsem nakonec už po roce musela opustit, resp. bylo mi řečeno, že budu muset začít hledat něco jiného, a tak jsem si našla svůj byt. Můj vlastní byt. V mém úplně nejosobnějším vlastnictví. A nikdy bych nevěřila, jak něco takového promění Váš život. Způsob, jak ho prožíváte. Pro mě je byt moje bezpečné útočiště, moje malé království, moje jistota, co mi přidala klid v tom smyslu, že mám domov. Ne snad, že bych předtím neměla, ale tohle je MŮJ DOMOV. Chápete? Ne? Nevadí 😉. Ale povedlo se. 

3. Ujasnit si, zda chci měnit práci či studovat a co mi k tomu chybí – tohle zní divně, ale je to vlastně takový souhrn mých neuskutečněných plánů za poslední roky. Udělat si rigo, udělat si profesní zkoušky, změnit práci, jít na výběrová řízení … hodně otázek a spousta těžkých rozhodnutí. A ty já stále odkládám.

  

Pravděpodobně jsem měla nějakou extra přemýšlivou náladu, když jsem seznam sepisovala, ale tyhle otázky jsem řešila snad každý rok. Mám svou práci ráda, mám ráda lidi v ní, nechce se mi teď vracet do školy jinak než jako externí vyučující, vůbec se mi nechce učit měsíce na profesní zkoušky, aniž bych měla motivaci se té profesi věnovat … ale měla bych, že? Protože když to neudělám, tak to bude vypadat, že stagnuju, že se nikam neposunuju, že ostatní jsou na tom či onom postu, ale … kašlu na to. Jsem teď spokojená, kde jsem. Svoji práci dělám sakra dobře a konečně mě aspoň trochu uspokojivě živí 😉. Takže ano, ujasnila jsem si to. Nemám pocit, že bych promarnila svoje nadání. Snad mi ten pocit vydrží 😟. 

4. Zlepšit si svou ekonomickou situaci tím, že nebudu shromažďovat bordel – když jsem se naposledy stěhovala, udělala jsem revizi, ale zdá se stále trochu nedostatečná. A i když si to opakuji každý rok, vlastně každý den, musím nad těmi nákupy prostě víc přemýšlet. 

 

Tohle vlastně zahrnuje dvě moje stále se opakující strašáky: 1) že často koupím spontánně věci, co nejen že nepotřebuju, ale ani je nevyužiju, a 2) že neumím věci vyhodit. Na tomhle tedy musím opět zapracovat. Ale stěhování a nový byt napomohly, takže jsem už udělala pěkný vítr ve svých skříních, nádobí, kosmetice a … čeká mě ještě spousta práce. 

5. Přestat se vymlouvat a začít tančit či cvičit pořádně – jsem samá výmluva, proč se mi zrovna něco nechce dělat. Něco fyzického samozřejmě, protože pokud přijde na to, že má někdo volňásek do kina nebo divadla, to jdu, i když je venku sněhová bouře. Každý rok si říkám, že se naučím nový tanec (což většinou vyjde) a začnu víc cvičit (což mi většinou dlouho nevydrží), ale mám pocit, že bych se měla rozhodnout a na té jedné věci víc zapracovat. 

 

Tak tohle je ten bod, který mi zpětně nedává moc smysl a ani netuším, proč jsem to takhle napsala. Protože vím, že by mě to takhle nebavilo. První půlrok mě tanec moc nebavil, jelikož jsem byla dost nemocná, a nějak se nám proměnila parta, na což jsem si docela dlouho musela zvykat. Kurzy bollywoodu i orientálního flamenca bohužel znovu neotevřely, a mě najednou nic moc nemotivovalo. Přiznám se, že to vypadalo, že s tancováním skončím úplně. Ale za poslední půlrok se to opět proměnilo, já našla v tancování další kus radosti a vrhla se do toho, střihla si hezké sólové vystoupení s mečem, a vrátila se ke klasickému orientu. A pak jsem udělala docela velkou změnu a začala cvičit s trenérkou, což je trochu běh na delší trať, protože posilovny mě vždycky děsily, nicméně už to provozuji skoro půl roku a baví mě to. Takže tenhle bod nevyšel, jak jsem si přála, ale vyšel tak, že jsem spokojená 😋. 

6. Něco bych sakra měla provést s tím svým soukromým životem – přát si potkat prince na bílém koni nikdy nebyl můj sen, protože z koní mám dost respekt a princové bývají pěkně rozmazlení spratci, ale i tak mám ve svém životě přítomnost mužů ráda. Jen prostě nechci dělat kompromisy tam, kde to bolí.

 

Nejspíš jsem měla na mysli, že jsem otevřena verzi, že svůj život spojím s někým jiným, ale je mi jasné, že jsem to tak vážně nemyslela. Život ve dvojici má mnoho výhod. Život ve dvojici a s dětmi k tomu má určitě hodnotovou nadstavbu. Lidé mi často říkají, že bych se měla znovu vdát. Já si to nemyslím, stejně jako si nemyslím, že život ve dvojici je prostě lepší sám o sobě, protože jde o to, s kým ho budete sdílet, a ne že ho s někým sdílíte. Já si život sdílím s lidmi, se kterými mi je dobře a papír nebo něčí souhlas k tomu nic nadstandardního nepřidá. Takže asi bych měla něco dělat s tím svým soukromým životem, a možná jsem i udělala, ale nějak vůbec netuším, co to vlastně mělo být 😏. 

7. Zdraví, zdraví, zdraví – každý rok ve stejnou dobu mě dostihne chřipkový squatter, zabydlí se u mě a nechce vypadnout. Taky má bratrance, který mě nedopřává kvalitní spánek a taky má jednoho kamaráda, co mění kalorie v zelenině na nefalšovaný tuk. A pak pár dalších, stejně nevítaných. Můj plán je jasný. Musím se jich zbavit. To znamená, že musím k doktorovi. Brrr. 

 

To se mi samozřejmě zcela nepodařilo, zejména pak v první polovině roku, kdy jsem měla chřipku s přestávkami skoro tři měsíce. Ale pak se to naštěstí trochu zlomilo, a já začala pravidelně cvičit, brát vitamíny a hlavně léky na spánek. Protože po letech bolestí hlavy a špatného spánkového rytmu, kdy jsem se budila stejně unavená, jako když jsem šla spát, případně jsem nemohla spát vůbec, jsem po absolvování několika vyšetření konečně získala diagnózu, která nezněla „to máš z toho ponocování“, „máš otočenej rytmus“, nebo moje oblíbená „neumíš si udělat režim“. Ne, můj mozek to bohužel neumí, a já to mohu ovlivnit jen minimálně. A když už jsem se dozvěděla, že moje insomnická porucha je něco, s čím se musím naučit spolupracovat, mnohé aspekty mého zdravotního stavu se zlepšily. Tomu se říká síla (pod)vědomí 😴. 

8. Více číst o lidech, více číst o vědě, více číst o všem, co je důležité – stále platí, že chci přečíst alespoň 12 knih, co nebudou romance do vlaku, že budu číst časopis, co odebírám (Téma), že budu aspoň jednou týdně kupovat noviny (a celé je přečtu), na internetu si vyhledám důvěryhodné články, omezím koukání na YouTube a televizi obecně, budu si pečlivě vybírat, jaké anime shlédnu a… a tak všelijak. Abych byla nebezpečně chytrá. 

 

Tak tohle je plán, který mi v podstatě vyšel. Čtu ráda … a měla bych číst víc. Protože VŽDYCKY bych měla víc číst a poznávat. Ale s tím anime pomalu, protože většinu životních mouder, kterými se řídím, mám právě z nich. 

9. Více kultury ve všech formách a podobách – už vím, že možnost volby k náplni mého volného času, je jen a jen na mě. A vím, že jsou věci, které mě baví a které mě dělají šťastnou. Možná nejde o to „víc“, ale o to využít situace a neříkat si, že ještě bude jiná příležitost. 

 

Zjistila jsem, že když chodíte do práce, třikrát týdně provozujete nějaký pohyb a jednou týdně na odpoledne jdete na kurz, hodně se Vám ten volný čas ztenčuje. Ale i tak jsem měla spousty kulturních zážitků, i když pro spousty lidí to bylo jen skoro samé nudné divadlo. Letos jsem moc nechodila do kina, ale za to jsem viděla spousty hezkých anime a objevila pár bezvadných kapel, viděla konečně Lord of the Dance show, výstavu Kmeny 90 a navštívila Mariánské lázně se vším všudy. Začínám být vybíravá, ale i tak nikdy nestačím uskutečnit všechno, co jsem si vytipovala. 

10. Objevovat nové, prožívat staré a zkoušet nepoznané – jak poetické, ale pravdivé. Ať už se to týká věcí, lidí, prožitků, situací, prostě čehokoli, všechny interakce mi něco přinášejí. Už kdyby jen to, že už nemám něco nikdy opakovat. 

 

Tohle je takový plán neplán, protože je to v podstatě jen o tom využívat příležitosti. Jelikož jsem ale letos měla spousty práce se zdravím (opět) a pak se stěhováním a novým bytem (jeden by nevěřil, kolik času a energie to všechno zabere), pak je smutnou pravdou, že jsem mnoho příležitostí prostě a jednoduše přenechala ostatním, i když jsem věděla, že mě to bude mrzet. Ale i tak jsem si udělala vlastní choreografii na tanec s mečem a opět vystupovala na letním festivalu, upekla Rubikovu kostku, střihla si moderátorskou roli na gothic tanečním festivalu, podstoupila operaci laserem, koupila byt, poprvé zaplatila daně, napsala recenzi do velkého deníku, zamilovala se a s klidným srdcem se zase vzpamatovala, začala posilovat v posilovně nebo se naučila dělat domácí zmrzlinu. Takže pár věcí by se našlo. 

*

Takže? Takže je rok 2017 za mnou a nebyl to vůbec špatný ročník. The end.

 *