PF 2018

Je to tady. Nový rok. Stejně jako loni. A předloni. A rok předtím. A tak nějak co si pamatuju.

Takže Všem svým čtenářům přeji ....

Večer se odporoučím do divadla, jelikož je to nejlepší způsob, jak oslavit Silvestr.

 A možná popřemýšlím o tom, že bych si mohla dát nějaká ta předsevzetí ... nebo spíš ne. I tak se zdá, že je dostatek lidí, co mě mají rádi.

Ale hlavně ...

Nedělní pečení a tak 50.

Poslední dobou se mi stává, že dorty ani nestačím vyfotit. Nebo se často jedná o nějaké, které jsem už pekla a nafotila mnohokrát. Proto je tahle pekařská sekce na příspěvky stále chudší. A připadá mi, že se vlastně i tyhle vánoční "speciály" opakují, protože prostě peču osvědčené záležitosti 😋. 

Letos jsem si říkala, že s ohledem na poněkud hektický podzim toho nebudu péct tolik. Většinou mám kolem 18 druhů, což zabere tři soboty po sobě. Navíc bylo vysloveno v rodině přání "ať toho nepeču tolik, stačí jen dva tři druhy". To je vděk, co? Ale naštěstí já v rodině nikoho neposlouchám 😜...

Takže jsem skončila u 18 druhů + jeden kupovaný. Nic moc s kokosem a žádná bílá čokoláda. Nějak se mi nechtělo shánět sušené mléko. A většina byla jako vždy bezlepková.

Vanilkové linecké hříbečky slepované malinovou marmeládou - ledové tyčky - čokoláda v košíčcích s kandovanou třešní a  pistáciovými oříšky - oříškové pusinky / kupovaná čokoládová kolečka s cukrovým sypáním - sušené švestky plněné mandlí v čokoládě a pražených lískáčích - oříškové rohlíčky a lá pracny - linecké kytičky slepované marmeládou - klasické zázvorky s fondánovým zdobením - čokoládové placičky s ořechy a sušeným ovocem

Oříškové mušličky - čokoládové rohlíčky s čokoládovým krémem a fondánovou ozdobou - oříškové placičky s čokoládovým krémem zdobené žloutkovou polevou a ořechy - klasické cukrové pusinky / koule s kokosem a lá co zbylo - marokánky - kokosové hvězdičky s citrónovou polevou a cukrovým sypáním - klasické vánoční sušenky s cukrem - medové perníčky s vločkou z fondánu

Vypadalo to podle mě pěkně. Asi tak třetinu jsem rozdala, třetinu jsme snědli o Vánocích a jednu třetinu jsem rozdělila do rodiny. Myslím, že letos se mi opravdu povedlo veškeré ořechové cukrovíčko a pak většina čokoládových dobrot.

A taky jsem měla v prosinci narozeniny. A upekla jsem si dort. Ovocný cheesecake s mými oblíbenými višněmi a oreo sušenkami. Letos mi dort zase nikdo neupekl 😭 ...

Růžový advent a vánoční rytíři Jedi

Uznávám, že tenhle nadpis je blbina. Ale mě už to kvůli všemu tomu povánočnímu rozruchu, hluku a jídlu přestává myslet. Doháním restíky a už se těším na klid a pohodu, co budu mít mezi svátky v práci. Ale už ne na to, jak budu shazovat ty dvě kila, co jsem nabrala, a jak budu muset dodělat všechnu tu práci, co jsem si odkládala na úplný konec roku. Koncerty a kino. 

Pink Floyd Night 

„We don´t need no education. We dont need no thought control. No dark sarcasm in the classroom. Teachers leave them kids alone. Hey! Teachers! Leave them kids alone!“ 

Kamarád je členem vokálního kvarteta Q VOX, které letos (v průběhu celého roku nutno dodat) slaví svoje jubileum (dvacáté), a v jejich repertoáru je všechno od středověkých chorálů až po zlatou éru rocku. A možná i něco navíc. Jedním z jejich nejúspěšnějších počinů je Pink Floyd Night, což je projekt spojující rockovou legendu se zvukem filharmonického orchestru (Hradec Králové) a mužskými vokály. Sono Centrum je pak skvělým místem pro takový počin, neboť je to opravdu místo, kde je výborný zvuk. Musím přiznat, že až na pár opravdu hodně známých písniček moc hudbu Pink Floydů neznám. Respektive jsem si konkrétní písničky neuměla přiřadit právě k nim. Je to konec konců trochu jiná generace. Ale to nakonec vůbec ničemu nevadilo. Pan dirigent má evidentně smysl pro humor, jeho kanárkově žlutý frak toho byl důkazem, i to, že si některé party rád zazpíval i sám. Moc se mi samozřejmě líbil i saxofon, který měl několik vlastních sólo momentů, a pak elektrická kytara, která v Sonu zní určitě lépe, než když jsem ji slyšela ve špatně ozvučeném sále. Bylo to super a hezky mi to sedlo do nálady. Ani mi pak nevadilo, jak strašně jsem promrzla cestou na noční spoj. 

Facts: „Pink Floyd Night“; Sono Centrum (Brno), 2017 

Asonance – Adventní koncert 

„Říkal jsi, můj milý, že jsem tou pravou. A domů tě přináší s krvavou hlavou. Říkal jsi, můj milý, že o mě stojíš. Teď přede mnou zabitý na trávě ležíš. Říkal jsi, že mám být nevěstou tvojí. A zatím na poslední cestu tě strojí.“ 

Už se to pomalu stává tradicí. Myslím, že letos to bylo počtvrté, kdy jsem se vydala na adventní koncert Asonance. Ale bylo to poprvé, kdy jsem přišla pozdě. A to o skoro půl hodiny. Stalo se to tak, že jsem si říkalo, že když už mám oficiálně dovolenou, takovou tu povinně nařízenou, byť jsem šla normálně do práce, že bych si jeden den přeci jen mohla dodělat všechny ty vánoční přípravy a zůstat doma. Takže jsem zůstala doma a stále mi něco říkala, že na něco nesmím zapomenout. A tím něčím byl právě večerní koncert Asonance. No stane se. Ale i tak jsem si užila dvě hodiny keltských pozitivně naladěných balad a irských lidových štěstím naplněných písníček. Což je samozřejmě sarkasmus, protože pokud někdo někdy slyšel nějakou keltskou či irskou lidovku bez krve a mrtvol, pak si dám tu práci a naučím se jí hrát na dudy 😉.

Facts: „Adventní koncert Asonance“; Semilasso (Brno), 2017 

Přání k mání 

„Co takhle tři přání, kouzelný dědečku?“ 

To bylo tak. Měla jsem narozeniny. V prosinci. Což je i období, kdy jsou Vánoce. Chtěla jsem to nějak oslavit, ale zároveň jsem si chtěla užít předvánoční trhy a všechny ty světýlka kolem. Tak jsem to s kamarádkami z práce spojila v jedno a udělaly jsme si hezké odpoledne s tím, že si projdeme trhy, dojdeme si někam na večeři a pak si zajdeme do kina na nějakou blbost, u které se pobavíme. Ale bohužel nebylo moc z čeho vybírat (vzhledem k času), tudíž jsme volily mezi „Matkami na tahu o Vánocích“ a „Přání k mání“, o němž FFFilm napsal, že to je vlastně moc hezký a povedený film, až na pár drobností. A má to vánoční atmosféru, takže jsme se rozhodly podpořit tuzemské tvůrce, a i když se to trochu stydím přiznat, neměly jsme to dělat. Ty malé drobnosti totiž nakonec byly poměrně zásadní. Vizuálně ten film vypadal opravdu pěkně. Časově neukotvený, připomínající filmy Wese Andersona (Grandhotel Budapešť), se vší tou retro tématikou a triky, co vypadají jako triky. A postavičkami. Tady bylo postaviček taky dost. Ty dospělé byly fajn, jak herecky, tak jejich tematickou linkou. Kámen úrazu ale byli dětští představitelé, kteří nejen že neuměli pronést svoje dialogy alespoň s trochou přesvědčivosti, ale celá ta jejich zápletka byla poněkud bizarní. Nejvíc obdivu zaslouží ten, kdo mám hodně peněz, šikana je výsadou bohatých, nějaké to vydírání a underage drinking are ok. No nevím, asi jsem prostě čekala něco kouzelně vánočního nebo mám stále naivní představu, že se natočí noví „Páni kluci“. „Když máš doma kouzelníka a celý byt po strop nacpaný kouzlama, tak už prostě na nějakej zázrak nevěříš.“ Takhle jsem měla celou dobu v hlavě jediné přání – skončí to už? Za mě 60% (a to hlavně za ten vizuál).

Facts: „Přání k mání“; ČR, 2017; režie Vít Karas 

Hvězdné války: Poslední z Jediů 

„Vím jen jedno. Čas Jediů se nachýlil.“ 

Poslední počin ze série Hvězdných válek byl „Rogue One“, a to se mi líbilo. Možná právě proto, že to vlastně nebyly ty „pravé“ Hvězdné války. Protože ty pravé Hvězdné války jsou něco, co si vlastně nijak zvlášť neužívám. Vždycky se na další díl vydám, takže je jasné, že celý ten humbuk a marketingové strategie fungují, nicméně pokaždé se musím svého doprovodu vyptávat, kdo je kdo, a kde se tam vzal. Jednoduše řečeno jsem nikdy tomuto fenoménu nepropadla natolik, abych si dala tu práci a zapamatovala si celou tu bohatou mytologii. A pak je tu ta věc, že je to pohádka pro dospělé se vším všudy. Zlí jsou zlí a hodní jsou hodní. Všechno je tam takové roztomile černobílé, a to mě zase až tam moc nebaví. Některé ty postavičky jsou na můj vkus až moc bizarní a nemůžu si pomoc, ale mám ten dojem, že kdyby tenhle film (nebo i jiný v novějších sériích) neměl nálepku Hvězdných válek, ale jmenoval se třeba „Vesmírní kovbojové“ nebo tak něco, ale jinak to bylo dějově úplně stejné, tak ti stejní diváci, kteří na Hvězdné války pějí ódy, tak ti stejní diváci, by chudáky kovboje roztrhali na kusy jako blbost. Protože ona to blbost je, ale i tak má v sobě tenhle příběh něco milého. A vizuálně vždycky vypadá super. Nicméně mi přijde, že se to celé dějově opakuje, neboť chvílemi jsem měla pocit známého, i když ne tak silný jako u posledního dílu. „Co vidíš?“ „Světlo. Temnotu. Rovnováhu.“ „Sahá to mnohem dál.“ … A je to dlouhý film. Za mě 80%.

Facts: „Star Wars: The Last Jedi“; USA, 2017; režie Rian Johnson 

zdroj: zde, zde

Divadelní podzim a poslední střípky roku 2017

Vánoce jsou téměř za námi a já mám pár hodin klidu, po všem tom předvánočním shonu, dopsat svoje divadelní resty. Do divadla chodím tak nějak konstantně stejně, k čemuž dosti přispívá skutečnost, že mám několikeré abonmá. A že mám divadlo ráda. Mnohem raději než třeba hraní počítačových her nebo sport. I když oboje se mi sem tam taky přihodí. Ale teď to divadlo. 

Nápoj lásky 

„Zamilovat se a nepřijít o rozum – to je umění vztahu.“ 

Jedna z premiér letošní operní sezóny, která se musí uskromnit, co se prostorů týče, byl Nápoj lásky režisérky Magdalény Švecové, kterou mám tu radost znát osobně. Proto jsem si samozřejmě nemohla její brněnský počin ujít. Jelikož je to osoba nesmírně milá a hravá, věděla jsem, že i opera se bude nést v tomto duchu. Je to navíc kousek, který je sám o sobě docela zábavný, byť stejně jako většina operních komedií má poměrně naivní hlavní děj. Tady jde například o to, že zamilovaný hlavní hrdina touží po lásce své vyvolené tak moc, že je ochoten utratit poslední peníze za stoprocentně fungující nápoj lásky pochybné kvality i původu, jen aby si tu její lásku zajistil. Ale i z jinak ne příliš originálního a na zvraty chudého děje se dá vytvořit zábavné dílko. Autoři této inscenace si poradili tak, že celý děj zasadili do prostředí Itálie 50. let, a berličkou pro uvěřitelnost celého děje bylo, že se tu natáčí film, přičemž hlavní hrdinka je hlavní hereckou hvězdou filmu, hlavní hrdina je asistent režie a jeho protivníkem je šarmantní herecký playboy hrající hlavní mužský part. V mnohém mi inscenace připomněla Hraběte Oryho, což je podobně laděná inscenace, která se mi také moc líbila.

Facts: „Nápoj lásky“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2017; autor: Gaetano Donizetti, libreto: Felice Romani, režie: Magdaléna Švecová 

Hubička 

„Jde opravdu jen o hubičku?“ 

Stará dobrá česká klasika. Jedna z nejznámějších českých oper, kterou si dovolím tvrdit, v podstatě téměř nikdo osobně nezná, ale téměř každý ví, že je to dílo Bedřicha Smetany. Přiznám se, že ani já jsem si nebyla jistá, v čem tkvěla hlavní zápletka a proč se to vlastně jmenuje Hubička. Dějově je to možná pro dnešního diváka takové trochu podivné. Hlavní hrdinka má k tomu, aby svému nastávajícímu (vdovci) odepřela předmanželský polibek, poněkud netypický důvod, který, jak jsem však pochopila, jsem měla vnímat jako nesmírně ušlechtilý a ohleduplný vůči jeho již zemřelé manželce. Navíc jsou tam takové až úsměvné narážky na to, že žena jest bytostí ušlechtilou, zatímco muž … tak moc ne 😋. Nicméně jako u většiny oper tu o nějaký sofistikovaný děj zase až tak nejde, protože hudba je to krásná a v prostředí Mahenova divadla, kde má divák k interpretům opravdu fyzicky blízko, se pozornost upírá k jiným věcem. Scéna byla zajímavě řešená, složená ze spousty oken a dveří, v druhé polovině pak nastoupil černý les. A všem interpretům to také moc hezky zpívalo. Hlavní roli Vendulky zpívala Daniela Straková-Šedrlová a Lukáše pak Aleš Briscein. Na operu jsem šla s kamarádkou a měly jsme moc hezká místa v jedenácté řadě, kde bylo na jeviště dobře vidět, a ještě lépe slyšet. Tak dobře, že nešlo přeslechnout pána o dvě řady za námi, který uprostřed opery začal strašně nahlas chrápat, což se neslo skoro až do první řady. To jen taková zábavná vsuvka do kulturního okénka.

Facts: „Hubička“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2015; autor: Bedřich Smetana, režie: Linda Keprtová 

West Side Story 

„Maria.“ „Oh, Tony.“ 

Jestli jsem se letos na nějakou premiéru opravdu těšila, pak to byla West Side Story, ale nikoli v té klasické muzikálové verzi, ale v baletním podání. Což je poměrně ojedinělá věc, jelikož brněnský soubor je jediným na světě, kdo dostal zelenou uvést tohle dílko jako balet. Důvod k tomu byl především praktický, protože Janáčkovo divadlo se opravuje a balet tedy musel využít industriální halu na Brněnském výstavišti, což není rozhodně místo, kde by si jeden představil baletky v labutích sukýnkách. Jenže příběh Marie a Tonyho je příběhem odehrávajícím se v chudé newyorské čtvrti v padesátých letech, kde se na hřištích a v tančírnách mezi sebou hašteří partičky Tryskáčů a Žraloků a pro ránu se nejde daleko. Nosí se tu barevné šaty a džíny s teniskami, a k balkónu Marie přijede Tony autem. Jeviště je uprostřed a diváci sedí po obou stranách stejně jako třeba na hokeji. Ačkoli sedačky byly poněkud nepohodlné, v propozicích bylo napsáno, že na dres codu se výjimečně netrvá a hlavní je divákovo pohodlí. Musím říct, že prostředí industriální haly se k celému tématu hodilo a bylo zřejmé, že autoři vytvářeli celé představení přímo pro tenhle netypický prostor. Možná i proto to působilo velmi přirozeně. Tanečníci reagovali nejen na hudbu, ale i na mluvené slovo, které je příležitostně doprovázelo. Některé scény, zejména pak v druhé polovině, pak byly dějově trošinku matoucí, protože se jednalo o emočně dosti protichůdné prvky. Byly to ale jen drobné nedokonalosti, jinak se mi to celé opravdu moc líbilo. Byla jsem z toho opravdu nadšená. Zejména taneční duet Marii a Tonyho, rvačky mezi oběma gangy a pak parodie na policisty Officer Krupke, scéna, která se pro úspěch přidávala. Rozhodně moc doporučuji využít jen pár posledních termínů v lednu, pak už se představení uvádět nebude, je totiž omezeno jen na 15 představení.

Facts: „West Side Story“; Janáčkovo divadlo v Brně (Pavilón P BBV), 2017; autor: Leonard Berstein, Arthur Laurents, choreografie a režie: Mário Radačovský 

Odyssea 

„Já jsem Odysseus, Laertův syn, všem na světě lidem známý, všemoužnou ctí, má sláva až do nebe sahá.“ 

Někdy mi představení sednou do nálady a někdy ne. Když nemám zrovna to správné rozpoložení, jsem pak bohužel asi více kritická k představení samotnému. O čemž vlastně tyhle moje recenze-dojmy jsou, protože jsou osobní. Nejsem žádný divadelní expert nebo filmový kritik, jen mám oboje ráda a zajímá mě to. Na poslední premiéře činohry Mahenova divadla se mi stalo právě to, že jsem neměla na nějakou sofistikovanou zábavu zrovna náladu. Honička před Vánocemi, únava a trocha toho fyzického vyčerpání, a k tomu skutečnost, že kino bylo samá depka, způsobily, že bych uvítala něco trochu veselejšího či barevnějšího. Ale pravdou je, že pokud se na Odysseu podívám objektivně, tak je to velmi sugestivně pojaté představení, se skvělými hereckými výkony a jak moje kamarádka poznamenala, prostě to byla Odyssea, v níž se Odysseus snaží dostat zpátky na Ithaku a oprostit se od všeho, co ve válce prožil. S trolly, sirénami, krvavými lázněmi a brutalitou. Představení využilo celé hloubky jeviště, včetně technického zázemí, což bylo zajímavé vidět. Dokonce i nápověda seděla v podstatě na kraji jeviště před zraky všech diváků. Fyzicky to bylo pro herce dost náročné, jelikož tam bylo množství fyzicky náročných partů. Už jen z toho věčného padání mě za herce bolela kolena. Možná sem osobně neměla tu správnou náladu na takhle náročný kus, ale povedenost mu rozhodně upřít nemohu.

Facts: „Odyssea“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Homér, dramatizace: Martin Františák, režie: Julia Wissert 

Faust a Markéta 

Industriální hala pavilonu P na Brněnském výstavišti je náhradní scénou Janáčkova divadla, takže i poslední operní premiéra byla vytvořena pro tuhle neobvyklou prostoru. Faust a Markéta je velkolepá a opravdu dlouhatánská opera, s úžasnými operními party a davovými scénami. Ty tedy záleží na samotném zpracování, nicméně jak je u Jiřího Heřmana zvykem, davové scény jsou vždy ve stylu čím větší, tím lepší a žádné jeviště není dost veliké. Tady se tedy mohl režisér vydovádět opravdu stylově. Jevištěm tu totiž byla v podstatě celá industriální hala, což si vyžádalo detailní koordinaci sboru i sólistů, které ještě doprovázely čtyři dvojice tanečníků. Představitelé se tu opravdu naběhali, a to doslova. Jednoduché řešení scény bylo nutností, protože otevřený koncept celého představení nedovoloval příliš detailů. Ty by totiž mohl divák snadno přehlédnout, což by mu ubralo na zážitku. Vedle fyzické náročnosti ale nezaostávalo ani samotné zvládnutí prostoru prostřednictvím hlasu. Představitel doktora Fausta zejména z počátku nebyl dostatečně slyšet, a to jsem seděla ve třetí řadě. Také ve chvíli, kdy představitelé zpívali na druhé straně jeviště ode mne, byla slyšitelnost trochu horší. Ale i tak klobouk dolů, protože některé scény, i díky světelné expozici, byly strhující. Pavla Vykopalová jako Markéta byla skvělá, zejména pak v druhé třetině, kde měla nejvíce partů a své závěrečné árii ve třetí třetině, Jan Šťáva coby Mefistofeles svým basem navodil správnou atmosféru, a Pavoľ Remenár jako Valentin nezklamal. Co mě překvapilo, byla určitá intimita, kterou bych jinak v tak velikém prostoru nečekala. Bylo to zejména díky skutečnosti, že jsme seděli ve třetí řadě a hned před první řadou už začínalo jeviště jako takové. Orchestr byl totiž stranou, na naší straně, což také přispělo k tomu, že jsme všechno měli takříkajíc blízko. To, co člověk jinak nemá moc šanci vidět, tedy výrazy v obličeji a herecká gesta, tady bylo rozpoznatelné velice dobře. Po skončení bylo na všech účinkujících velmi dobře patrné fyzické vyčerpání. Byla jen škoda, že představení bylo až od sedmi večer, jelikož u tak dlouhého představení by byla vhodnější nějaká odpolední hodina.

Facts: „Faust a Markéta“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo – Pavilon P BVV), 2017; autor: Charles Gounod, libreto: Jules Barbier, Michel Carré, režie: Jiří Heřman 

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde