Filmová magie na třikrát (a ne vždycky povedeně)

Podzim je pro mě jedno z nejpříjemnějších období roku. A to i přesto, že často bývá vyloženě nevlídně. Proti podzimní depce mám takový podivný, ale osvědčený recept. Uchyluji se do říše snů. Respektive sahám jen po romantickém čtivu, případně humorném, a stran kina se snažím vyhýbat čemukoli depresivnímu (byť v rámci filmového klubu to opravdu jde těžko – „Mustang“ ale není zase až tak super depresivní film – recenze zde). Projedu si svou kolekci Jane Austenové (naposledy „Northangerské opatství“ z roku 2007) a podívám se na nějaké to anime ve stylu shojo (to je … na dlouhé vysvětlování :-)). Takže listopadové kino bylo o magii. Doslova. 

Doctor Strange 

„Doktore Strangi, co kdybych Vám řekla, že tahle realita je jen jedna z mnoha.“ „To nedává žádný smysl.“ „Ne všechno musí dávat smysl.“ 

Marvel jede. Každý rok uvede minimálně dva filmy ze svého univerza superhrdinů a polobohů. Tentokrát došlo na méně známou postavu, byť je asi jedna z nejsilnějších, která se v komiksem objevila. Je to trochu jiný hrdina a je to i trochu jiný komiks, jelikož se odehrává spíše ve světě magie a jiných dimenzích, než ve světě, kde se mezi sebou mlátí Avengers. Doktor Stephen Strange je geniální neurochirurg s fotografickou pamětí, pevnou rukou a neotřesitelným egem. Když utrpí během autonehody zranění obou rukou, která mu znemožní nadále jako patolog chirurg pracovat, propadne se do depresí. Poté co vyzkouší všechno možné, pořídí si za poslední peníze letenku do Káthmándú v Nepálu, neboť zde by mohl najít způsob, jak svoje ruce zase přimět spolupracovat. Najde tu ale místo toho chrám, v němž se vyvolení učí magii, resp. krotit vesmírnou sílu, díky čemuž chrání Zemi před emzáky temnými vesmírnými silami. Doktor Strange má sice na počátku výcviku trochu potíže, ale pak se ukáže, že je vlastně ten, kdo je schopen překroutit přírodní zákony a ovládnout tak čas. A to je docela cool. „Ptáte se, co vidím ve Vaší budoucnosti? … Možnosti.“ Přitom mu asistuje nejvyšší kouzelnice - holohlavá keltka, černý průvodce a asijský knihovník. A také bývalá a současně i budoucí přítelkyně. A také má bezva červený pláštík, který má asi vlastní osobnost, nebo mi něco uniklo. Hlavní roli hraje Benedict Cumberbatch, což zaručuje hereckou pohodu. Díky několika scénám jsem si říkala, že by z něj nebyl špatný Bond, i když tu někdy až trochu moc připomíná svého Sherlocka, zejména na začátku. Strange se musí utkat se záporáky, jejichž poznávacím znamením jsou třpytivé oční stíny, a pak s temnou silou z jiné dimenze, kterou porazí docela originálním způsobem. Chvílemi to bylo opravdu hodně out of this world, řekla bych i překombinované, ale film jakoby sám na sebe pomrkával, že to je všechno ve skutečnosti hlavně sranda. Jinými slovy se nebere sám o sobě moc vážně, takže mu klidně můžu dát 80%.

Facts: „Doctor Strange“; USA, 2016; režie Scott Derrickson 

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti 

„Lidem jako my ostatní říkají „divní“ Je to genetická záležitost, která se projevuje v některých rodinách. Protože se naše schopnosti nehodí do světa tam venku, žijeme na místech jako tohle. Abychom byli v bezpečí, vytváříme časovou smyčku. Smyčka trvá 24 hodin. Když ji budeme pořád vracet, můžeme tu žít navždy.“ 

Jasný? Ne? Tak vítejte v klubu. Knižní předlohu téhle zvláštnosti jsem nečetla a ani to nemám v úmyslu. Je docela možné, že na papíře to dává mnohem větší smysl a je to možná opravdu zábavné a jednotlivé charaktery jsou super zajímaví lidé. Možné je všechno, ale pro někoho, kdo knihy nečetl, to bylo poněkud zmatené. Ne tedy proto, že by snad byl děj nějak složitý. Je to klasické „takový sympatický outsider v sobě objeví síly, které zachrání mu do té doby neznámý svět a přitom to dá dohromady s nějakou sympatickou náctiletou slečnou“. Jde spíš o to, že je toho nějak moc. A režíroval to Tim Burton, což znamená, že děti, kterým to je především určeno, z toho budou mít možná noční můry. Příklad za všechny – záporáci tu pojídají dětské oči (což je ukázáno velmi explicitně), aby jim zůstávala lidská podoba. A tak ty děti loví a zabíjí (což tam samozřejmě ukázáno není, ale jasně to vyplývá z děje). Milé. Jinak vizuálně je to super, o tom žádná. Odehrává se to během druhé světové války, tedy ta část ve smyčkách, zbytek se odehrává v současnosti. Děti mají podivné vlastnosti, třeba v sobě mají včely nebo jsou lehčí než vzduch, případně umějí promítat skrze oči svoje sny, no ale nějak zvlášť se to nezkoumá. Mě by třeba tohle zajímalo mnohem víc, než rodinné vztahy hlavního hrdiny. Bohužel ani jedna postava mi nepřišla natolik zajímavá, aby mě zajímalo, co se jim stane v příštím díle. Za mě 75%. „Ale já jsem obyčejný.“ „Ne, nejsi, Jakeu. Narodil se, abys nás chránil.“

Facts: „Miss Peregrine´s Home for Peculiar Children“; USA, 2016; režie Tim Burton 

Fantastická zvířata a kde je najít 

„Včera ráno dorazil do New Yorku neregistrovaný čaroděj s kufrem plným kouzelných stvoření.“

 A protože si s někým ten kufřík nedopatřením vyměnil, pár zvířátek mu uteklo a nastala mela. Asi musí mít jeden rád svět Harryho Pottera, protože tomuhle filmu je potřeba leccos odpustit. Třeba to, že se chvílemi trochu vleče, že je tam až moc postav, které se záhadně tváří nebo sympatičnosti moc nepobraly, že padouši jsou na první pohled rozpoznatelní, že se víc politikaří a debatuje, než čaruje, a že se (ne)řeší témata jako bití dětí a vyhubení živočišných druhů. Já mám ale svět Harryho Pottera ráda, takže jsem se jím opět nechala okouzlit, ale kupříkladu můj společník chvílemi usínal. Co se s New Yorkem, který je napadán záhadným černým mrakem, stane, co to je vlastně za temnou sílu, zda Mlok Scamander všechny svoje potvůrky pochytá (a loví je bezesporu všemi možnými vtipnými způsoby), a zda se existence kouzelnického světa provalí a vypukne válka, mu bylo jedno :-)). Mně ale přišla všechna ta kouzelná zvířata vtipná a jejich svět ukrytý v kufříku opravdu magický. Svět americké kouzelnické společnosti pak nejvíc ze všeho připomínal steampunkovou sešlost, což třicátá léta překvapivě dobře vystihovalo. Hlavní postavy, až na drobné výjimky, jsou dospělí lidé, a tudíž se většinou chovají racionálně a inteligentně, jejich interakce nepostrádají tolik v klasickém Potterovi nedostatkový humor a vzájemnou chemii, byť hlavní postava Mloka Scamandera se jinak než slovy „tak trochu animal geek s mezerami v sociální interakci“ popsat nedá. A Eddie Redmayne ji vystihuje na 110%. Zbytek obsazení je také fajn, byť Johnyho Deppa na konci bych oželela. V první polovině filmu se v podstatě nečaruje, Mlok Scamander totiž svoje zvířátka odchytává víceméně bez nutnosti kouzlení, ve druhé polovině se to ale už kouzelnickými hůlkami hemží, a oproti klasickému Potterovi je to pěkná destrukce a nejedna smrt. Líbilo se mi, že díky oběma hlavním hrdinkám se zde ukazuje i běžný každodenní život kouzelníků, kteří s pomocí kouzlení vaří, žehlí nebo uklízí. To se v klasickém Potterovi moc neobjevovalo, ale vždycky mě to zajímalo. Výprava je super a hudba mě více než potěšila. Na další dobrodružství se proto vydán ráda. Za mě 85%. „Takže Vy jste ten chlápek s kufříkem plných potvor?“ „Rozneslo se to rychle.“ 

Facts: „Fantastic Beast nad Where to Find Them“; USA/GB, 2016; režie David Yates

zdroj foto: zde

Začátek divadelní sezóny, který stojí za to vidět

Divadelní sezóna mi oficiálně začíná prvním představením předplatného, které mám jako správný abonent hned dvakrát. V rámci činohry se začalo zvesela a s vtipem, což někdy neškodí. V rámci opery se naopak začalo dramaticky a bolestně, jak to má ve správné opeře být. A balet skloubil oboje. Opera a balet mě ale nadchly, a to, že mám dobrý vkus, podporují i všechny možné recenze mnohem povolanějších kritiků :-)). 

Modrovousův hrad / Očekávání 

„Tvůj hrad krvácí, Modrovousi. To Tvůj hrad vydává ty vzdechy.“

V rámci festivalu Janáček Brno 2016 a současně v rámci mého předplatného jsem viděla první inscenaci nové sezóny. A byla to naprostá bomba. A to ve všech směrech. Pokud má někdo rád klasické Nabucco, tak pro něj to možná bylo celé trošinku strohé, ale já jsem pro každý nový nápad. Scénu a režii měl v rukou David Radok, takže to bylo jednoduše dobré. Celkově se zde objevují jenom tři postavy, tudíž je to pěvecky hodně náročné. Oba příběhy byly napsány v přibližně stejné době, ale nezávisle na sobě. Spojuje je téma touhy po poznání tajemství, naději, strachu a naivitě lásky. Některá tajemství mají raději zůstat skryta, neboť jejich odhalení může způsobit více bolesti než radosti. V Modrovousově hradu se odehrává dialog mezi Juditou, která ještě ve svatebních šatech poprvé vstoupí do tajemného hradu svého novomanžela Modrovouse, aby zde objevila sedm zamčených dveří. Žádá, aby jedny po druhých otevřel a vpustil tak do ponurého hradu více světla. „Otevři ty dveře.“ A to neměla dělat, jelikož tajemství, která se za nimi skrývají, nejsou to, v co doufala. Jednoduchá scéna byla interaktivní a vždy bylo jasné, i díky světlu, co se na scéně odehrává. Oba protagonisté svoje role zvládli na jedničku, a to nejen pěvecky, mimochodem v maďarštině, ale i herecky, kdy zejména z hlavní představitelky byly cítit všechny potřebné emoce. Druhá část pak byla jedním dlouhým sólem pro ženu, která čeká na svého muže, jen aby zjistila, že je mrtvý. Zde byla jazykem němčina, kterou za zpěvnou určitě nepovažuji, ale tady se to úplně ztrácelo. Musím ale říct, že i kdyby to člověk neviděl, tak rozhodně stálo za to to slyšet. Možná to nebylo posluchačsky úplně lehké, ale zejména první část byla naprosto skvělá, úderná a vibrující. Lepší začátek předplatného jsem si přát nemohla.

Facts: „Modrovousův hrad/Očekávání“; Janáčkova opera NdB ve spolupráci s Operou Göteborg (Národní divadlo Brno - Janáček Brno 2016), 2016; autor: Béla Bartók – Modrovousův hrad, Arnold Schönberg – Očekávání, režie: David Radok   

Jak je důležité míti Filipa 

„Na zábavu jsou v manželství potřeba tři.“ 

Jedním slovem sranda. Taková ta nenáročná konverzační sranda, kterou je ostatně Oscar Wilde proslulý. Všechno to dobře dopadne a na nějakou logiku se tu zase až tak nehledí. Jedna nepravděpodobnější náhoda střídá druhou a celé je to doplněno o onen zábavný britský humor. „Jsem úplně na suchu. Dokonce jsem musel dát svému sluhovi neplacené volno a obsluhuji se úplně sám. … A dobře.“ Příběh Jacka, který si, aby se sem tam dostal z venkova do Londýna za nějakou tou zábavou, vymyslí mladšího zhýralého bratra Filipa. Současně si ale říká Filip před svou vyvolenou, jelikož je to jméno, které ona zbožňuje. „A Vy myslíte, že byste mě nemilovala, kdybych se jmenoval jinak?“ „Jak jinak?“ „No jinak než Filip.“ Nějak ale nepočítal s tím, že jeho nejlepší kamarád hraje trochu podobnou hru a hodlá se seznámit s jeho schovankou, k čemuž si vypůjčí identitu ve skutečnosti neexistujícího Filipa. A všechno se to nějak zamotá. Původně jsme šli na Dona Juana, ale představení bylo nahrazeno. Ať už to bylo z jakýchkoli důvodů, herci toho využili opravdu originálním způsobem. Během prvního dějství totiž bylo třeba přestavět scénu, takže herci vyšli před oponu a zabavili publikum, kdy tedy mimochodem velmi ochotně těm, kteří o náhradním programu nevěděli, přednesli závěrečnou scénu z Dona Juana. Je to sice neobvyklé, ale k celé té hře a zejména jejímu velmi neformálnímu provedení se to hodilo. Na divadelní komedie moc nejsem, ale musím uznat, že jsem se bavila a jednou za čas nějaká ta sranda neuškodí. „Doufám, že žiješ slušně.“ „Ale no, žiju si slušně.“ „To není totéž. Ba dokonce jedno s druhým jde málokdy dohromady.“

Facts: „Jak je důležité míti Filipa“; Mahenovo divadlo, 2012; autor: Oscar Wilde, režie: Roman Groszmann 

Chvění 

„Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné …List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale co já?“ 

Tahle část básně „Poslední“ od Vladimíra Holana inspirovala jednoho z našich nejuznávanějších a v současnosti asi i nejvýraznějších choreografů Petra Zuzku k tomu, aby na hudbu Henryka Góreckiho a Jiřího Pavlicy z Hradišťanu vytvořil působivé taneční dílo, které dokáže překvapit i ty, kteří si myslí, že jeho styl dobře znají. První baletní premiéra nové sezóny se nesla ve znamení moderního baletu, ale vyprávěla velmi univerzální a prastarý příběh. O koloběhu života, o válce a míru, o lásce a žalu, o nejistotách v nás, o otázce kdo jsme a kam jdeme, o tom, že někteří z nás vnímají i to nejmenší chvění v sobě, v lidech kolem, v přírodě, ve světě. Henryk Górecki věnoval svou symfonii nevinným obětem války, zde čekajících se svými kufry na nástupištích před odjezdem do koncentračních táborů. Je to ztvárněno způsobem jednoduchých, ale o to působivějším. Matka a syn se zde hledají, loučí i ztrácí mezi všemi těmi anonymními tvářemi, které v náručích svírají své kufříky a pomalu se vytrácí v tmavém kouři svých smutných konců. Scéna s černých závojem a schody, po nich se pohybují postavy oblečené celé v černém, s tvářemi zprvu zakrytými černou látkou evokující anonymitu a spíše se plazící než jdoucí (jako tisíce anonymních duší, které ve válce zahynuly v táborech smrti), ale později již mající konkrétní tvář (a tím i jména a osudy), byla velmi působivá. Matka a syn, kterého tančil můj oblíbenec (mimochodem už je z něho demisólista, je vidět, že mám na talenty čuch :-)), jsou oblečeni kontrastně. Hudba Jiřího Pavlici pak doprovází příběh koloběhu života, spojení s přírodou, syrovostí a sílou, kterou v sobě snoubí. Tanečníci zde mají na sobě jen dlouhé plisované sukně, tanečnice je  doplňují jen topem v tělové barvě. Evokují živočišnost, čemuž odpovídá i volba tanečních figur, mnohem hravější, možná by se dalo říci i svérázná. Já byla nadšená, i když jsem to chvíli zpracovávala. Všem zájemcům doporučuji koupit si program a dobře si před představením přečíst veškeré informace. V tomto případě je to pro celkový zážitek potřeba, protože nebudete tápat. 

Facts: „Chvění“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo v Brně), 2016; autor, choreografie, režie: Petr Zuska

zdroj: zde, zde, zde

What you (don´t) need - 6.

Po létu jsem se opět vrátila k umělým řasám. Možná to už přestává být cool, jelikož to není dost bio, raw či něco podobného, co je teď v kurzu, ale musím říct, že mě ona metoda lepení řasy na řasu vyhovuje. Své vlastní řasy mám sice hodně husté, ale také dost krátké, a jelikož mám dost výrazné obočí, umělé řasy na mě uměle ani nevypadají :-)). Moje slečna kosmetička je navíc strašně rychlá, schopná a cenově skvěle dostupná, takže si takovou "zbytečnou" parádu můžu dvakrát do měsíce dovolit. A i moje kamarádky se tím nechaly zlákat, takže mám teď v oblasti krásy nevítanou konkurenci :-)). Musím přiznat, že se ke klasické řasence nerada vracím. Někdy ale musím nechat řasy zregenerovat a odpočinout, takže se nedá nic dělat. Letos v létě jsem narazila na jednu docela dobrou záležitost.

A sice na barevnou řasenku od Dermacolu - Colour Mascara. Vyrábí se ve čtyřech barvách, já jsem si pořídila tři, protože musím mít prostě všechno :-)). Jedná se o No.1 - Electric Blue, No. 3 - Petroleum a No.4 - Violet. 

První je opravdu modrá a používala jsem jí nejvíce. Na mých tmavých řasách vytvářela zajímavý odstín, vypadalo to spíše tak, že mám barevnou linku, a to, že je to ve skutečnosti modrá řasenka, si většina lidí všimla až při pohledu ze strany. Zelená fungovala dost podobně. Fialová na řasách moc vidět nebyla, ale skvěle se s ní zase líčily řasy spodní. Z mládí si pamatuji barevné řasenky, které ale byly opravdu příšerné. Rozmazávaly se a štípaly do očí, a člověk v nich vypadal trochu komicky. Tady nic z toho neplatí. Konzistencí je sice trošku hrudkovitá, taková sušší, zejména ta fialová, modrá je klasickým řasenkám podobná nejvíce. Jejich výhodou, kromě zajímavého efektu na očích, ale bylo hlavně to, že se opravdu nerozmazávaly a současně šly dobře odlíčit. Prostě držely jak přibité. Což jsem v tom vedru nejednou ocenila :-)). Cena je oficiálně 199,- (ale dají se koupit levněji, já kupovala za 149,-)

O Češích, české vesnické idylce a pohádkách

Českých filmů jsem v kině letos moc neviděla. Moc často na ně nechodím. Mám problém se všemi těmi hořkými komediemi nebo přiblblými filmy o vtipech, kde polovina účinkujícím jsou bývalí finalisté superstar nebo kdejaké reality show. Jelikož ale můj nejmladší bráška u filmu dělá, rozhodla jsem se být k českému filmu vstřícnější a zajít zejména na ty, na kterých se nějak podílel. Takže jsem šla na českou romantickou komedii. A to dokonce dvakrát. A pokaždé tam hrál Ondřej Vetchý. Je to asi jediný herec u nás, kdo u takového scénáře nevypadá křečovitě. A pak jsem si dala lekci z české historie a pravda je, že takhle tiché kino jsem naposledy zažila na filmu Everest. To je prostě síla příběhů podle skutečných událostí.  

Anthropoid 

„Co je Vaše mise?“ „Operace Anthropoid.“ „Co je to Anthropoid?“ „Naším úkolem je zavraždit Reinharda Heydricha.“ 

Už se mi stalo asi dvakrát, že se mě někdo v poslední době ptal, jestli jsem viděla Anthropoid. A když řeknu, že ano, tak většinou slyším něco jako „A je to vážně tak špatný? nebo „Je to blbost, co?“ Upřímně řečeno vůbec netuším, proč to má tuhle divnou pověst. Moc kritik a recenzí jsem nečetla, jelikož těch pár co ano mi přišlo poněkud tendenčních. Raději jsem si udělala obrázek sama. Musím říct, že já bych filmu dala asi tak 85%. Může se to zdát moc, ale jsem ráda, že někdo tenhle film natočil. Rozhodně je udělán civilně, bez přílišného patosu a zejména bez zbytečné akční zběsilosti. Celá akce trvala asi 30 vteřin, takže většina děje se odehrává před a po „atentátu“. Zejména ona část po zahrnující i celou akci v kostele, kde nakonec všichni parašutisti vlastní rukou padli, je vrcholem celého filmu. Oba protagonisté, jak Cillian Murphy, tak Jamie „Mr. Grey“ Dorman, žádnou ostudu neudělali, zejména Murphy se svýma modrýma očima v roli Jozefa Gabčíka určitě obstál. Ani čeští herci ostudu nedělají. Jejich angličtina má do dokonalosti sice daleko, ale je to vyváženo tím, že všichni anglicky mluvící herci mluví s přízvukem, takže ten kontrast není tak znát. Ženské role zde mají své místo, protože ukazují nejen to, že byly v odboji i ženy, ale zejména to, že oba hlavní protagonisté byli ve věku, kdy se měli ženit, zakládat rodiny a žít, namísto toho, aby se snažili o něco skoro nemožného, protože válka jim vzala luxus žít každodenní život. „Jestliže selžeme, svoboda zmizí z mapy.“ Pro nás je tohle téma hodně bolestné a hlavně osobní, takže jsme možná trochu moc kritičtí k tomu, jak k němu přistupují jiní, ale upřímně řečeno myslím, že tenhle film se povedl. „Jsme Češi. Nikdy se nevzdáme.“ 

Facts: „Anthropoid“; Velká Británie/ČR/Francie, 2016; režie Sean Ellis

Bezva ženská na krku 
„Já s žádnou ženskou bydlet nebudu.“ 

Na tenhle film jsem se rozhodla zajít nezávisle na tom, že se bráška objevuje v titulcích. Viděly jsme s kamarádkou ukázku a vypadalo to slibně. Někdy je prostě fajn zajít na nějakou odpočinkovou záležitost, což tenhle film dokonale vystihuje. Je to příběh zelené vdovy Elišky Vomáčkové, která se rozvede s manželem zubařem poté, co ten si udělá dítě se svou o mnoho let mladší sestřičkou. To by asi naštvalo i mě :-)). Rozhodne se proto začít znovu, opráší svůj diplom z pedagogiky a nastoupí jako učitelka jednotřídky na jakousi naprosto dokonale idylickou českou vesničku, která nejspíš existuje jenom v alternativním vesmíru. Všichni jsou tu milí, přátelští, neustále je tu krásné počasí a hlavně tu plyne čas naprosto nezávisle na reálném světě. Ne tedy doslova, ale vypadá to tak. Bohužel slíbený obecní byt mají v užívání místní kominík, jeho žena a pět dětí, takže se paní učitelka musí stěhovat do jediného volného obecního prostoru – do domku hrobníka na místním hřbitově, kde se stane spolubydlící poněkud svérázného Božíčka. „On pije?“ „Kdepak, on jen tak pečlivě třídí odpad.“ Ten rozhodně nadšený není, ale jak už to tak bývá, protiklady se přitahují. Příběh je o něco méně naivní než příběhy Rosamunde Pilcher, ale rozhodně se nejedná o žádnou hlubokou sociologickou sondu do tajů české vesnice. Je to prostě romantická komedie s překvapivě povedeným nevulgárním humorem, který drží zejména Ondřej Vetchý v roli hrobníka Božíčka a Miroslav Táborský v roli starosty. Hlavní představitelka je vcelku sympatická, ale z nějakého důvodu chodí od začátku do konce zmalovaná jako velikonoční vejce, což jí ubírá na kráse. Za mě 80%. „A čí to vlastně bude pohřeb?“ „Vaší předchůdkyně.“

Facts: „Bezva ženská na krku“; ČR, 2016; režie Tomáš Hoffman

Pohádky pro Emu 
„Já jsem Ema Pospíšilová a je mi osm let.“

Na tuhle záležitost jsem se původně nechystala, ale kamarádka projevila přání jít do kina, a jelikož jsme spolu už dlouho nikde nebyly a ona má ráda české filmy, řekla jsem si, proč ne. Podle ukázek i ohlasů to vypadalo, že by to mohl být hezký film, který mě navnadí na vánoční dobu, jelikož se v době Vánoc odehrává. Podle ukázek by to měla být komedie, romantika a vánoční příběh dohromady. Ale nefungovalo to tak, jak se to dle ukázek tvářilo. Ondřej Vetchý a malá představitelka Emy byli zachránci jinak překvapivě vážného příběhu, neboť jediní do filmu vnesli trochu humoru. Malá Ema díky své nenucenosti a bezprostřednosti, Ondřej Vetchý tím, že mu prostě jeho role věříte. Jeho postava chlapíka žijícího v Londýně, který se jednoho dne dozví, že se má do Prahy přijet postarat o svoji údajnou dceru, o níž do té doby neměl nejmenší tušení, sympatiemi zrovna nevynikala. Slušný, ale trochu nudný patron. To se do konce filmu nezměnilo, byť pro něj hrálo to, že od první chvíle se v roli nejdříve strýčka a později otce nezdál nesvůj. Aňa Geislerová byla poněkud nezajímavá, a samotnou mě udivilo, jak málo chemie mezi těmi dvěma bylo. Ta jejich láska nebyla moc přesvědčivá. Příběh byl chvílemi až nějak moc vážný, už jen to, že na začátku maminka malé Emy (mimo záběr) umře a holčička tím trpí, nebo to, že se pro dobro malé Emy musí předstírat vztah a sňatek, tedy obcházet zákon, když by jednoduše stačil test paternity. A epizoda s odcizeným otcem/dědečkem byla taky až moc vážná. Nejvíc mě ale mrzelo, že film nevyužil tu krásnou předvánoční Prahu. Za mě jen 75%. „Máma mi vždycky večer vypráví pohádku.“ 
Facts: „Pohádky pro Emu“; ČR, 2016; režie Rudolf Havlík

 

zdroj: zde, zde

 

Say Goodbye to Vacation

Nechci se chlubit, ale měla jsem letos dovolenou :-))

Ať jedete kamkoli, moře je modré všude 
(nebo by aspoň mělo být :-))