Původně byl tento blok terapeutický. Pro mě. Teď je hlavně o mém úžasně nedokonalém každodenním životě, mé snaze naučit se péct a mých závislostech. Taky si tu někdy stěžuju na všechno a na všechny a dělím se o svá moudra. Takže Vás varuji - je to pěkná nuda :-))

31. března 2018

Nedělní pečení a tak 51.

Poslední dobou jsem pekla sporadicky. Jen nějaké ty dortíky na narozeniny a oslavy, ale nic, co by zase až tak moc stálo za zmínku. Nicméně neteř slavila o víkendu narozeniny, a měla oslavu s kamarády, takže se muselo vymyslet něco originálního. Na dort ve tvaru kytice jsem narazila několikrát na různých webech a když jsem pak posílala návrhy, tenhle nápad se líbil nejvíc. Takže jsem upekla "Kytici kopretin".
Musela jsem korpus upéct v míse, aby měl ten správný tvar. U korpusu jsem tentokrát podváděla, protože jsem využila instantní směs z Jú-Es-Ej, kteroužto jsem zkusila už dvakrát a je pokaždé super. Jen se přidají čerstvá vejce, tuk a voda. Nicméně je docela drahá, takže i tak doporučuji klasickou domácí výrobu. Nadvakrát rozkrojený čokoládový korpus s marmeládou a vanilkovým krémem se šlehačkou, druhé patro pak s mandarinkami. Potaženo potahovací hmotou v příchutí mandle a ozdobeno kopretinami, na které je tedy potřeba vykrajovátko (a žlutá barva na středy). Kopretinek bylo potřeba přes 40 kusů. I když by se mohlo zdát, že dá tenhle dort hodně práce, je z těch jednodušších. 
A pak jsou zítra Velikonoce. Nebudeme péct beránka a asi ani mazance, jelikož u nás se to příliš nejí. Buď kvůli tomu, že se nesmí lepek, nebo je někdo na předsvatební dietě, případně si dá raději nějakou čokoládu 😋. Takže jsem pekla jen velikonoční cukroví
Vajíčka, kuřátka, zajíce, mrkvičky a motýlky. Ti jsou nejoblíbenější.
(I know, I know ... but it´s still funny)

17. března 2018

Divadelní radosti mrazivé zimy

Nejsem si jistá, že si v Brně pamatuji takovou kosu, jaká tu byla v únoru. Až se mi z toho rozbilo moje malé autíčko. Je smutnou pravdou, že se o něj nijak zvlášť nestarám, ale když takhle onemocní, je mi to vždycky moc líto. Teď už je v pořádku. I když po týdnu jarního počasí mně při pohledu z okna napadá, jestli to rádoby jarní počasí nebyla jen zástěrka pro další zimní invazi. A protože se mi nechce chodit v tomhle nečase ven, tak jsem si řekla, že se podívám na blog. A překvapivě nic od mé poslední návštěvy nepřibylo 😕. Opravdu zvláštní. Mám pro změnu zpoždění. Hlavně s divadlem. V únoru jsem byla znovu na Tosce, ale tentokrát na Výstavišti, a musím říct, že se mi to asi líbilo ještě víc než v Janáčkově divadle. Bylo to i tím, že všechny tři hlavní role byly opravdu skvěle obsazené a protagonisti se do svých rolí hodili. Zajímalo mě, jak to skončí, když na Výstavišti není propadliště, do kterého by se nešťastná Tosca zřítila (v originále skočí z Andělského hradu), ale dopadlo to dobře. Zemřela tím, že se vrhla do moře 👍. 

Hoří v sadě rodném květ 
Kabaret české státnosti …. hodně hodně sprostých slov.
První divadlo nového roku bylo pro mne dosti velkým rozčarováním. Nemám nic proti moderním kusům nebo experimentálnímu přístupu k nadčasovým tématům, ale mám obecně trochu problém s mozaikami ve vyprávěních. Tím myslím, že až na pár výjimek mi nikdy nepřišlo jako dobrý nápad, když nějaké obecné téma zpracuje vícero autorů a režisérů, kdy je představení rozděleno na jednotlivé segmenty a každý je tvůrčím počinem někoho jiného. Ani ve filmu to často dost dobře nefunguje, protože jednotlivé části či příběhy mají povětšinou velmi odlišnou kvalitu. Tady to bylo taktéž. Zamyšlení se nad tím jaký je český národ a jaký vztah mají Češi ke svému vlastenectví, pět pozastavení nad posledními sty lety českých dějin. Nevím, nevím. První zastavení bylo opravdu sprosté, což nevadilo, protože v tom byla pointa, nicméně na můj vkus se možná až moc tlačilo na pilu. Zastavení druhé „Co Čech to architekt?“ se mi líbilo, byť některé scénické vložky mi přišly nadbytečné. O přestávce bylo loutkové divadlo, které odhalilo tajemství Přemyslovců, a to velmi vtipně. Zastavení čtvrté bylo podle mě opravdu povedené a zasloužilo by si samostatné přestavení, případně film. Postava ženy tu vzpomíná na svůj život v mnoho národnostním pohraničí od dob Rakouska-Uherska po první roky po světové válce. Pak už se mělo jít domů, protože uběhly víc jak dvě hodiny a bylo to tak akorát. Nicméně nás čekala ještě poslední část „Diviš“ s básněmi Ivana Diviše a hlasitou elektrickou kytarou a skřeky coby hudebním doprovodem. Přiznám se, že kdybych neseděla uprostřed řady, nejspíš bych divadlo po mnoha letech poprvé opustila ještě před jeho závěrem. Bez té poslední části bych se úplně obešla. 
Facts: „Hoří v sadě rodném květ“; Divadlo Reduta, 2018; autoři a režiséři: Jan Antonín Pitínský, Jan Nebeský, Jiří Jelínek, Jan Frič, Martin Františák 

Piková dáma 
Tři karty. Trojka. Sedmička. Eso.“ 
Klasická opera o třech dějstvích o hráčské vášni až za hrob. Doslova. Ruská opera je něčím specifická. Velké emoce a epické tragédie jsou vlastní většině velkých oper, nicméně ruská opera má něco navíc. Prostě se tak trochu jinak zpívá. Mužské hlasy jsou hluboké, ty ženské letí až do oblak a do toho sbory. A jak jednotliví interpreti, tak sbory často zpívají přes sebe. A to já nemám moc v oblibě. Nemyslím, že je to jazykem, ruština je velmi hezká a dokáže být zpěvná. Ale něčím mi to vždycky připomene armádní přehlídku. Nemůžu si pomoc. Dějově je Piková dáma zajímavá, i když začátek byl trochu rozpačitý, zejména druhé dějství se mi moc líbilo. Hlavní roli zpíval rodilý Rus, takže po téhle stránce to bylo opravdu skvělé. V opeře se také objevuje legenda operní scény Soňa Červená, která hraje onu starou dámu údajně znající tajemství tří karet, které vyhrávají. Po jevišti se pohybovala s chodítkem, což k její roli sedělo, a ve své roli nezpívala. Byla stínem, který hlavnímu hrdinovi utíká spolu s tajemstvím výhry v kartách. Co se mi líbilo moc, byla scéna, která se měnila jen jednoduchými manipulacemi s rekvizitami, přičemž hlavní scéna připomínala sanatorium, jakousi vypolstrovanou celu evokující omezený uzavřený svět hlavního hrdiny, který je uvězněn ve vlastní hlavě. Navíc spoustu času posedával na posteli. Nijak sympatický hrdina to není, ale takových je v ruských operách obecně poskrovnu. Osobně sice nejsem fanynkou ruské opery, na rozdíl od ruského baletu, ale kdo má raději klasiku, rozhodně doporučuji. 
Facts: „Piková dáma“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Petr Iljič Čajkovkij, režie: Martin Glaser  

Něco za něco 
Hřích má být souzen a hříšník ne?“ 
Představení na motivy hry Williama Shakespeara o tom, že „něco shnilého je ve Vídni“. Jak se má chovat člověk, který rozhoduje o tom, co je morální a správné? Je možná náprava morálky prostřednictvím trestu? Mají lidé pykat za to, co je sice zakázáno, ale všemi přehlíženo, či dokonce tajně schvalováno? Něco za něco je frází, která evokuje situaci, kdy jsme ochotni přehodnotit naše postoje, zásady a mravy, pokud dostaneme jako protislužbu něco, po čem toužíme. A tak se ve Vídni jednoho dne ujme úřadu Angelo s pověstí bezúhonného a mravného muže, který neváhá zákon dodržovat do puntíku. Pro Claudia to znamená trest smrti za to, že přivedl svou milou do jiného stavu ještě před zásnubami. Když jeho sestra Isabela, novicka v klášteře, jde Angela prosit o jeho život, ukáže se, že i ti na pohled nejčestnější jsou ochotni slevit ze svých zásad, pokud tím získají to, co chtějí. Je v podstatě jedno, kde se odehrává děj, může to být klidně v dnešní Praze, protože pointa je stále stejná. Vážení občané mají svá temná tajemství a neváhají udělat kdejakou ošklivost, aby zůstala skryta. Lidé v úřadech a s mocí rozhodovat o životech jiných často nabudou pocitu, že pro ně jimi tvrdě vymáhaná pravidla neplatí, a ti, kteří stojí na samém spodku společenské hierarchie, jsou často těmi, kteří nemají jak se bránit. S kamarádkou jsme si říkali, že pro nás právníky, je to docela trefně napsaná hra a navýsost aktuální. 
Facts: „Něco za něco“; Mahenovo divadlo, 2018; autor: William Shakespeare, režie: Martin Glaser 

Věra 
Spousta lidí si na Věře Čáslavské cení hlavně její skromnosti. Já si na ní cením hlavně toho, že je mistryní světa ve sportovní gymnastice. Vžil se u nás jakýsi záhadný požadavek, aby vynikající jedinci byli především skromní. Aby se jakseříká nevyvyšovali nad ostatní. Žádají to zejména lidé, kteří div nepuknou pejchou, když si koupí automobil.“ (Vratislav Blažek)
Druhá návštěva Reduty v novém roce se ukázala jako velmi povedená. Hra na motivy života Věry Čáslavské, naší asi nejznámější a také nejúspěšnější olympioničky, je vyprávěním o jednom velmi barvitém životě jedné velmi inspirativní a nezlomné osobnosti. O olympiádách a sportovní gymnastice toho opravdu moc nevím a z hry jako takové se toho člověk také moc nedozví, ale není to pro děj jako takový podstatné. Tahle hra je o době a o tom, jak se době můžeme, ale i nemusíme přizpůsobit. Zda jsme ochotni slevit z našich zásad a přesvědčení, abychom mohli stát na vrcholu, nebo nikoli. Hra pro mě byla velmi příjemným překvapením, nejen proto, že Věra Čáslavská byla zajímavá osobnost, ale na jejím životě se velmi dobře ukazuje absurdita komunistického smýšlení, stejně jako mrazivá brutalita socialistického zřízení. Je jedno, jak talentovaný člověk byl, pokud nezapadal do doktríny poslušného občana, byl k němu komunistický režim nekompromisní. Drž hubu a krok ale nebylo Věře Čáslavské vlastní a jak poznamenává postava jejího syna, zdálo se, že každý dobrý skutek jeho maminky byl po zásluze potrestán. Hra to není nijak vážná, není to ale ani komedie, je to prostě povedený kousek. 
Facts: „Věra“; Divadlo Reduta, 2018; autor: Simona Petrů, režie: Tereza Karpianus 

zdroj: zde, zde, zde, zde

6. března 2018

Klubové filmy a ty (skoro) kultovní

Už je tady březen a já už jsem zase zpátky v kulturním kolotoči. A tentokrát jak v tom divadelním, tak v tom filmovém. Díky zásahu do elektřiny v mém bytě došlo k tomu, že se zničil setobox, což si vyžádalo opravu, které ale předcházela jakási anabáze se společností, u které mám předplacené satelitní vysílání, za což se mi revanžovali tím, že mi nechali na měsíc zdarma filmové kanály. Na které jsem samozřejmě neměla až na minulý víkend vůbec čas koukat. Ale viděla jsem díky tomu o víkendu Spojence s Bradem Pittem a pak Transformers: Poslední rytíř či něco takového, a pokud to někdo neviděl, o nic nepřišel. Ale viděla jsem také svůj úplně první díl Hry o trůny. A bylo to boží. Byli tam zombies, spousta nesympaticky vypadajících chlapů s vousama, umřel tam drak, slečna s bílými vlasy z toho byla smutná, a nakonec ten drak, co umřel, zase ožil. Obávám se, že to bude nějaký poslední díl poslední série, ale jistá si nejsem, protože jsem si k tomu nepouštěla zvuk. A teď k filmům, co jsem viděla v kině. 

Intimní osvětlení 
Chce to jen trochu trpělivosti….  Ale je to výborný.“ 
V rámci filmového klubu byl prvním filmem nového roku film patřící do zlatého fondu české kinematografie. Jednalo se o komedii s oním typicky českých humorem, který je v mnohém absurdní a ne pro každého pochopitelný, což asi vedlo Poláky k frázi „nepochopitelný jako český film“. Jak bylo v té době zvykem, film má poměrně krátkou stopáž, což je trochu škoda, protože je opravdu vtipný. Panoptikum postaviček a do toho zcela běžné situace, které ale vyznívají chvílemi dosti absurdně. Jako když se dva kamarádi z konzervatoře potkají u jednoho z nich doma na malém městě a prostě jen zahrají na jednom místním pohřbu a zúčastní se svérázného rodinného oběda. Přestože jsem s největší pravděpodobností viděla většinu filmů slavných šedesátek, „Intimní osvětlení“ byla pro mě premiéra. A opravdu jsem si ji užila. Za mě 90%
Facts: „Intimní osvětlení“; ČSSR, 1965; režie Ivan Passer 

American Honey 
Prostě jezdíme. Prodáváme časopisy. Objevujeme Ameriku. Bavíme se. … Pojeď s námi.“ 
Dalším filmem v rámci filmového klubu byl pro změnu film, který měl naopak delší stopáž, než je běžné, ale ani u něj jsem se nenudila. Snímek režisérky Andrey Arnold je příběhem osmnáctileté Star, která patří k vrstvě americké společnosti, o které Trump nemluví. Vlastně o ní nikdo nemluví. Je to bílá chudina (přestože Star je nejspíše míšenka), které se v americké angličtině přezdívá „white trash“. Mladí lidé bez perspektivy, z pochybných rodinných poměrů, bez vzdělání a bez cíle. Pro Star nastane změna, když jednoho dne na parkovišti potká Jakea, který patří k partě mladých lidí křižujících Ameriku křížem krážem, přespávající po levných motelech a živící se prodejem předražených časopisů. A taky se baví popíjením, lehkými drogami a příležitostným sexem. Pro většinu z nich je to místo, které jim nahrazuje rodinu, a přestože by se mohlo zdát, že se z toho všeho snaží nějak dostat, opak je pravdou. Vlastně jim to jejich místo, to, že jsou v podstatě neviditelní, nijak zvlášť nevadí. Kromě toho, že parta cestuje z místa na místo, baví se a Star prožívá s Jakem cosi jako milostný vztah, se toho ve filmu vlastně moc neděje. Ale vůbec to nevadí, ani na chvíli mi nepřišlo, že by byl film příliš dlouhý. Zvláštní pro mne je, že je film popisován jako velmi autentický, mně to ale celé přišlo vlastně dost nerealistické. Už jen samotné setkání Star a Jakea, jakési vzplanutí na první pohled uprostřed parkoviště, bylo dosti na hraně, ale nejspíš díky civilním hereckým výkonům, realistickým dialogům a skvělé hudbě měl film opravdu zvláštní atmosféru, která mi v hlavě zůstala ještě dlouho. Za mě 90%.
Facts: „American Honey“; USA/VB, 2016; režie Andrea Arnold 

Blade Runner 2049 
Všichni hledáme něco skutečného.“ „Nikdy jste neviděli zázrak.“ 
S pokračováními je to vždycky trochu sázka do loterie. Zejména pak, když se jedná o filmy, které mají nálepku kultovní. Což Blade Runner s Harrisonem Fordem z roku 1982 zcela určitě je. V době svého vzniku to byl ale kasovní propadák. Nicméně to je osud mnoha kultovních snímků či seriálů (třeba takové Firefly je toho skvělým příkladem). Proto je docela v pořádku, pokud i jeho pokračování z roku 2017 byl tak trochu kasovní propadák. A to i přesto, že se zde objevuje jak Harrison Ford, tak pro moji generaci bližší Ryan Gosling. Původního Blade Runnera jsem dokoukala až jako dospělá. Přišel mi totiž trochu pomalý, trochu moc ponurý a trochu komplikovaný. Což se dá říct i o pokračování. Co rozhodně stojí za zmínku je celá ta úžasná vizuální stránka filmu, ponurá atmosféra přelidněného světa, kde na jednu stranu vládne technologie a na straně druhé se vytrácí stěžejní lidské interakce. A mezi lidmi se pohybují replikanti vytvoření člověkem k jeho obrazu, kteří nejsou jen perfektně fungujícími stroji, ale i schránkami disponujícími vlastním rozumem, a často i city a touhami. Hlavní postava je replikant, který tohle všechno splňuje, a jeho virtuální přítelkyně mu nahrazuje společnost, kterou mu lidská rasa odepírá. Film má jakýsi happyend, nicméně ve mně zanechal spíše hořký pocit jakési bezútěšnosti. Za mě 80%.
Facts: „Blade Runner 2049“; USA, 2017; režie Denis Villeneuve 

7 životů 
Mimo tyto zdi máte jen jednu identitu. Karen Settmanová. Ať budete kdekoli, ať budete dělat cokoli, nikomu nesmíte nikdy říct, že jste sestry.“ 
Kultovním se často stávají ty filmy, které mají nějaký zvláštní element, ne nutně ty, které jsou opravdu výjimečné nebo téměř bezchybné. Protože „7 životů“ má k dokonalosti daleko, ale prý má pověst kultovního filmu už teď. Osobně nevím, protože mi zase až tak přelomový nepřišel. Má trochu premisu jako Blade Runner, tedy přelidněný svět ovládaný technologiemi a militantními vládami. Aby lidstvo předešlo katastrofě v důsledku přelidnění, je vyhlášena politika jednoho dítěte. Pokud má rodina dětí více, jsou jí ty navíc nekompromisně odebrány. V jednom bytě se přesto po třicet let schovává sedm sester, sedmerčat se stejnou tváří, stejnou identitou pro okolní svět a pracovní kariéru, které vychoval jejich dědeček tak, aby každá zastávala jejich společný oficiální život jeden den v týdnu. Podle toho je i pojmenuje. Po třicet let i přes jejich charakterové odlišnosti tento komplikovaný životní plán funguje, pak se ale jednoho dne Pondělí nevrátí domů. Šest ostatních opustí svůj úkryt v bytě a začnou pátrat po tom, co se stalo. Premisa je zajímavá, ale bohužel zůstává nevyužitá, a zejména pak druhá polovina filmu je standardní akční honičkou s bitkami a přestřelkami. Všechny sestry hraje Noomi Rapace a opravdu jí to jde, nicméně kromě tří ze sedmi sester se o nich zase až tak moc nedozvíme, resp. nemají ve filmu moc prostoru, a v podstatě až do konce filmu jsem si nebyla jistá která je Neděle, a jak vlastně vypadají Středa a Úterý. Mnohem výstižnější je původní název – „Co se stalo Pondělí?“. Což je mimochodem sestra s ofinou a v šatech. Aspoň myslím. Za mě 80%.
Facts: „What happened to Monday?“; USA/VB/Francie, 2017; režie Tommy Wirkola