Výlety do urbánní džungle, pohádkového světa a za láskou … a dobrý

Konečně jsem zase aspoň trochu zpátky ve své kůži. Dokonce mi ani vůbec nevadí to podivné počasí. Zejména pak ve chvíli, kdy se můžu válet v posteli. Přišlo mi to trochu legrační, že na Velikonoce sněží tak, že zapadnou auta a že musím prohrabat krabice, abych vytáhla boty, které jsem tam s prvním jarním sluníčkem do další zimy uložila. Jsou horší věci. Třeba když se má člověk stěhovat na druhý konec světa nebo měnit práci. Ani jedno neplánuji. Stejně jako jsem měla resty stran pečení, mám i pár restů stran kulturních akcí. V sobotu 29. 4. proběhl v Brně Mezinárodní den tance, kde jsem … nevystupovala. Ale jinak tam byla spousta věcí k vidění a ani to počasí to nemohlo pokazit. Taky proběhl můj anime maraton Naruto, abych se nechala chytit do sítí jeho pokračování. Jediné, co pořádně nestíhám, je práce. Kde je sakra problém?

Kmeny 
„Já jsem chtěla tak moc, až jsem nechtěla – někam patřit.“ 

Divadelní počin, na který jsem se těšila jako už na něco dlouho ne. Divadelní hra na motivy knihy KMENY od Vladimira 518 a Karla Veselého, která vznikla za podpory projektu BU2R, a která mapuje urbánní džungli současnosti. Popisuje a přibližuje subkultury, které se ve společnosti objevují od 90. let minulého století, kdy politické změny umožnily mladým lidem vystoupit z uniformity a vytvořit si vlastní mimikry, vyjádřit svoje já prostřednictvím atributů jako byla móda, hudba či způsob trávení volného času. „A přitom nechceme nic jiného, než si žít vlastním způsobem…“ A na divadelním jevišti se objeví část z nich – zástupci punku, sluníčkových hipísáků, tanečníků latiny, hiphoperů, motorkářů, outdoorových nadšenců a dnes tolik rozšířených hipsterů. Setkají se v prádelně, kam dorazí jako vcelku civilní zástupci každodenního davu, a nechají si vyprat svoje svršky, aby z pračky postupně jeden po druhém vytahali svoje „kmenové já“. Jednotliví účinkující se tu střídají, každý příběh je jiný, jinak vyprávěný, jinak pojatý, vždy však jako autentická výpověď představitele, při níž mu většinou ti ostatní jen asistují. Je možné hádat, kdo z nich opravdu vypráví o sobě, a kdo z nich si prostě vybral kmen, jehož součástí chtěl být nebo prostě ten, který mu seděl nejvíce. „Mně se strašně líbilo chodit s tou vycházkovou hůlkou. A pak jsem jednou potkala jednoho kluka. A ten se mi líbil. Tak jsem místo s tou hůlkou začala chodit s ním.“ Annette Nesvadbová, Magdaléna Tkačíková, Milada Vyhnálková, Roman Blumaier, Štěpán Kaminský, Jakub Šafránek a Martin Veselý si svoje party vyloženě užívají a potvrzuje se tím i to, že Braňo Holiček jako režisér, jehož způsob práce je založen hlavně na improvizaci a týmové práci herců, jim sedí, jak se ostatně ukázalo již v „Černé labuti“ (odkaz zde). Že se inscenace povedla, dokazuje i to, že po celou devadesátiminutovou stopáž jsem neměla ani jednou pocit, že se to vleče 😃. Vybrat nejpovedenější pasáž je těžké, ale Štěpán Kaminský jako tanečník latiny a Jakub Šafránek jako outdoorový nadšenec mi utkvěli v paměti nejvíce 😊. „Nakonec zjistíte, že na cestování šalinou ty outdoorový kalhoty do 8 sloupců vody vážně nepotřebujete.“ A já jsem asi tedy nejvíc ze všeho hipster ... ale takový ještě analogový. Nebo spíš kavárenský povaleč, to by mi sedělo asi víc 😏

Facts: „Kmeny“; Divadlo Reduta, 2017; autor: Karel Veselý, Vladimír 518, režie: Braňo Holiček

 

Láska na dálku
„Krásná bez domýšlivosti krásy, vznešená bez domýšlivosti vznešenosti, zbožná bez domýšlivosti zbožnosti…“ 

Některé opery jsou prostě náročné. A to by tak nějak mohlo ke sdělení stačit. Protože abych přiznala barvu, tuhle záležitost jsem vstřebávala opravdu dlouho. A i když bych už po všech těch letech snad mohla říct, že poznám, kdy už hraje orchestr opravdu hodně falešně, tady jsem se přesvědčila, že bez ohledu na to, kolik oper, koncertů a symfonií naposlouchám, talent na hudbu prostě nemám. Nebo alespoň ne na tu moderní klasiku, kde vlastně někdy není poznat, jestli už „hrají“ nebo „teprve ladí“. Když Vám někdo chce zahrát cokoli podobného, většinou tomu předcházejí slova jako „kdyby se Vám zdálo, že je to falešné nebo že se stala nějaká chyba, tak ne, je to tak schválně“. Ostatně autorku Kaiju Saariaho označují za skladatelku nezaměnitelného hudebního jazyka. Takže po hudební stránce to bylo opravdu náročné, chvílemi jsem měla z některých zvuků opravdu hodně stísněný pocit a někdy to už bylo prostě trochu moc. Přitom scéna byla nesmírně zajímavá. Jednoduchá a impozantní. A také moderní, což bylo docela překvapení, protože dějem se jedná o romantickou záležitost inspirovanou postavou trubadúra žijícího v první polovině 12.století kdesi v oblasti Francie, který ve svých písních opěvoval nedosažitelnost lásky k ženě, kterou vlastně ani nikdy neviděl na vlastní oči. „Mezi pobřežími plují naše něžná slova…Žena, po které toužím, je tak daleko, tak daleko, že mé ruce se nikdy kolem ní neovinou. Krásná bez domýšlivosti krásy, vznešená bez domýšlivosti vznešenosti, zbožná bez domýšlivosti zbožnosti…“ Jsou tam jen tři postavy a sbor (tentokrát Masarykovy univerzity), a navíc to bylo ve francouzštině, takže klobouk dolů stran nastudování. Musela to být fuška. Pro ty, kteří rádi klasiku a lá Polská krev nebo Aida, tak pro ty tahle opera asi není. Pro ty, kdo si chtějí rozšířit obzory, hurá do divadla.

Facts: „Láska na dálku“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2013; autor: Kaija Saariaho, libreto: Amin Maalouf, režie: Jiří Heřman 

Sněhurka a sedm trpaslíků
„Klasika Janáčkova divadla od roku 1973.“ 

Někdy v únoru jsem se koukala na divadelní program, hlavně tedy na balet, a přišla jsem na to, že jsem nikdy nebyla na tom úplně nejstarším titulu. Na Sněhurce. Ta měla totiž premiéru v Brně už v roce 1973, což je rok, kdy se narodil můj nejstarší bratr. Což znamená předtím, než jsem se narodila já. A letos dostala tahle inscenace zcela novou výpravu, takže bylo načase tenhle můj rest napravit. Koupila jsem si lístek na kraj, protože mi bylo jasný, že divadlo bude plné dětí, jelikož tenhle titul je určen hlavně pro ně. Myslím, že je to moc povedený způsob, jak děti seznámit s baletem. Většina dětí pohádku o Sněhurce zná a všechny ty trpajzlíky, o čemž se osobně přesvědčila, neboť holčička, která seděla vedle mě, neustále hlásila takovým tím typickým „dětským“ šepotem, jakýpak trpajzlík se právě předvádí. Ale na rozdíl od jiných představení mě to nerušilo. Protože se i zdálo, že to děti pravdu baví. Představení není ani moc dlouhé, má jednu přestávku a zejména druhá část je opravdu zábavná, to když se Sněhurka seznámí s trpaslíky, kteří, musím uznat, vůbec neměli stran tanečního výkonu jednoduché party. Napůl balet, napůl něco jiného, hodně poskakování, padání na zem a různých dalších krkolomností. Jelikož jsem seděla poměrně dost blízko, můžu říct, že bylo vidět, že to účinkující bavilo a že si ty svoje role užívali. Možná i díky těm reakcím z publika, které je tím nejspontánnějším, co jako baleťáci mají možnost zažít. Protože děti si na nic nehrají. Bylo to milé a doporučuji pro všechny rodiče, které chtějí děti seznámit s baletem.

Facts: „Sněhurka a sedm trpaslíků“; Janáčkovo divadlo v Brně, 1973; autor: Bogdan Pawlowski, choreografie a režie: Witold Borkowski 

Spící krasavice 
„Šípková Růženka jako klasický baletní klenot.“ 

Většina lidí zná Labutí jezero. Hodně lidí zná i Louskáčka. Ale Čajkovskij napsal tři velké pohádkové příběhy, z nichž ten nejnáročnější je příběhem, který většina zná pod jménem Šípková Růženka. Spící krasavice je výpravný balet, který patří technicky k těm nejnáročnějším v rámci klasické ruské školy. Pak je tu samozřejmě i nákladná výprava, protože to tak nějak ke všem třem titulům patří. Janáčkovo divadlo tak má v repertoáru od dubna všechna tři představení. A všechna jsou skvělá. Spící krasavice se ale s ohledem na nastávající rekonstrukci Janáčkova divadla přesunula do Mahenova divadla, které je domovskou scénou činohry, tedy na menší pódium. Což je asi jediná věc, která mě zklamala. Menší prostor je totiž omezující a zrovna něco tak úžasně technicky geniálního by si zasloužilo velké pódium, kde by měli interpreti možnost naplno tančit. Neříkám, že netančili naplno, ale mnohokrát se stalo, že sólisté skončili doslova v samém rohu, takže se pro lóže na jedné straně stali na chvíli neviditelnými. A pak jsou tu hromadné scény, kdy je prostor doslova zahlcen postavičkami. Na jednu stranu to působí pěkně, jako divák jsem si nemohla stěžovat, hlavně jsem seděla uprostřed, takže jsem z druhého pořadí viděla opravdu vše, ale pro interprety to úplně pohodlné být nemůže, jelikož se musí navzájem víc hlídat a sledovat. A pak samotný orchestr měl co dělat, aby se celý do propadliště vešel. Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jinak to bylo opravdu krásné. Co krásné, úžasné to bylo 👍. Někdy klasika se vším všudy vůbec neškodí. V poslední době jsem viděla samá moderní pojetí, takže klasická ruská baletní škola a zejména pak ona „ukázková“ třetí část, to bych si nenechala ujít.
Facts: „Spící krasavice“; Janáčkovo divadlo v Brně, 2017; autor: Petr Iljič Čajkovskij, choreografie a režie: Bachram Juldašev 

zdroj: zde, zde, zde, zde 

  

Nedělní pečení a tak 47

Jejda. Je to už čtyři měsíce, co jsem naposledy měla nějaký post o pečení. Ale pekla jsem. Sice ne už tak často jako třeba před dvěma lety, kdy jsem chtěla vyzkoušet kdeco, ale přece. Jen jsem tedy většinou nefotila. Nebo už to bylo něco, s čím jsem se už chlubila (nebo to nedopadlo úplně nejlépe, i to se stává, ale za to může samozřejmě ta trouba ... 😢). Takže taky nic. Nicméně začíná nám kavárenská sezóna, a byť už je taková okoukaná, nějakou novinku máme. Takže moje pekařské resty.

Velikonoční cukroví

Letos bylo méně barevné a spíše takové sušenkové. Upekla jsem velikonoční vajíčka - sušenky s citrónovou polevou a cukrovým sypáním, cukrové zajíce s jahodovou marmeládou a klasické pusinky.

Taky kočičáky se spoustou mandlí, ořechů, rozinek a kandovaného ovoce, a klasické pařížské tyčky. Ty jsou sice vánoční, ale za to bez lepku, takže je peču i během roku. 

Dort s medvídky

Moje neteř a synovec mají v březnu narozeniny, takže jsem jim chtěla udělat radost a upéct jim něco veselého. Neměla jsem ale čas nic moc shánět, takže jsem se inspirovala na googlu nápadem na dort s gumovými medvídky. Měl opravdu úspěch.

Korpus je oříškový, promazaný citrónovou marmeládou, krém je smetanový s bílou čokoládou a navrchu citrónový se šlehačkou. A gumídci jsou z Lídlu - super big ones. Takže pořádní medvědi 😋.

Oříškový dort s malinami a čokoládovou polevou

Novinka na letošní kavárenskou sezónu. Oříškový korpus z pěti vajec (bez másla či oleje), karamelovým krémem, navrchu ganache a dozdobeno čerstvými malinami a půlkami ořechů. Vypadá to, že se ujal 🙌.

Velikonoční dort

Zjednodušená verze dortu s medvídky pro děti, kterou jsem připravila na Velikonoce. Ale asi ho budeme péct i dále, protože dětem se líbí. Klasický vanilkový piškot, marmeláda a smetanový krém. Nakonec je klasika nejlepší. Až tedy na ty gumídky ...

Jeden Svět 2017 a tak od všeho něco

Původně to tak nevypadalo, ale nakonec jsem si letošní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden Svět nenechala ujít. Ale musela jsem hodně vybírat. Má se to tak, že filmů je v Brně vždycky hodně, organizace je bezvadná a mám tenhle festival opravdu ráda. Chodím na něj každý rok, ale poslední dva ročníky jsem začínala mít, i přes stále se rozpínající nabídku titulů, problém najít dokumenty, které jsem už "v nějaké podobě neviděla". Pokud se o témata tam nastolená alespoň trochu zajímáte (já se tak aspoň snažím vypadat 😜), tak se s takovými dokumenty setkáte i mimo festivaly. A poslední ročníky mají témata hlavně v oblasti terorismu, islamistů, války a uprchlíků. Jistěže je to dobře, jsou to (bohužel) stále aktuální témata, ale pokud jste už viděli 60 dokumentů na téma uprchlíků či terorismu, už to prostě stačí. Jakkoli divně to může někomu znít, nic opravdu překvapivého nebo nového se v nich neobjevuje. Proč by taky mělo, že? Ale hlavně mám omezenou kapacitu vnímat lidské utrpení, a pokud uvidím sto příběhů lidské bolesti, ten sto první mě už nezasáhne a stane se jen číslem, a to je přesně to, co nechci u těchto filmů dopustit. Proto hledám hlavně témata jiná, čemuž taky můj letošní výběr odpovídá. O filmech a festivalu zde. 

Život začíná po stovce - Kategorie: Moc médií

„Švédka Dagny má svůj vlastní blog, kam denně přispívá. Píše o všedních věcech, dopisuje si se svými přáteli a sem tam projede seznamky. Večer nezřídka vyráží na párty, kde nepohrdne sklenkou šampaňského. Je hostem televizních pořadů, lidé ji poznávají na ulici. Fakt, že se blogerka Dagny narodila v roce 1912, se zdá nepodstatný. Jak sama říká, být aktivní a mít vůli učit se stále novým věcem není otázkou věku. A přestože k ní osud nebyl vždy vstřícný, neutápí se v minulosti, ale těší se na vše, co přijde. Skrze svůj příběh vzkazuje, že je třeba odhodit stud a strach – na to je život příliš krátký.“ 

Vítězný film festivalu v Brně si mne i diváky nejspíš získal humorem a moudrostí, takovou tou celoživotní. Možná určitou roli sehrálo i to, že to byl jeden z mála filmů, který měl radostné téma. Hlavní představitelka byla nesmírně sympatická dáma oplývající sebeironií i optimismem, který by v jejím věku už jeden snad ani nečekal. Kdyby jen staří každého bylo takové, protože Dagny byla ve zdravotní kondici někoho o čtyřicet let mladšího, a to se i přes veškerou snahu podaří jen málokomu. Tenhle dokument bych pustila každému, kdo se tak strašně moc nemůže dočkat důchodu.

Facts: „Life Begins at 100“; Švédsko, 2015; režie Asa Blanck (58 min) 

Zemřít pro design - Kategorie: Takzvaná civilizace

„Výroba notebooků, mobilů a elektroniky vůbec je toxická. Zaměstnanci kvůli agresivním chemikáliím umírají na nové druhy rakoviny, mají postižené děti. Výrobci to vědí. Maří soudní procesy a tutlají informace už 30 let. Jedovaté látky nelze zlikvidovat. Rozežírají nádrže, pronikají do vzduchu, cestují po planetě – a škodí všem. Snímek metodicky rozkrývá problém globálních rozměrů. A ukazuje, jak je dále stupňován nelidskými podmínkami v čínských výrobnách, technikami „likvidace“ starých přístrojů či praktikami, jimiž firmy dál nutí zákazníky kupovat nové modely. Na druhou stranu, ve světě se najdou i kutilové razící šetrné cesty, jak s elektronikou zacházet, aby pro nás neměla fatální následky.“ 

Každý, kdo se jen trochu zajímá o svět, ví, že převážná část výroby spotřební elektroniky je v Číně. Ale jen málokdo má představu, co to obnáší pro lidi pracující v továrnách a jaké následky má nejrychleji se rozrůstající průmyslové odvětví na tamní životní prostředí. Já kupříkladu mám opravdu jen mlhavou představu. Pro mě je i samotný výrobní proces nějakého smartphonu nebo notebooku tak nějak napůl virtuální. Ale výroba čipů je skutečná a dosti jedovatá. Poučné a aktuální. Bylo velmi vtipné, jak se po skončení většina lidí z publika tak trochu styděla ty svoje chytré mobily vytáhnout 😄. Co kdyby náhodou byly od Applu.

Facts: „Death by Design“; USA, 2016; režie Sue Williams (73 min) 

Kdo mě teď bude mít rád? - Kategorie: Rodinné štěstí

„Saar je ze sedmi dětí, s rodinou se ovšem vidí zřídka. Někteří sourozenci mu zazlívají, že odešel z Izraele do Londýna, někteří mají problém s jeho sexuální orientací a jiní se bojí, že by se od něj jejich děti mohly nakazit virem HIV. Saar po téměř dvaceti letech v cizině zvažuje návrat. Ten by ale znamenal nutnost postavit se důvodům, kvůli kterým utekl. Režisérské dvojici bratří Heymannových se podařilo získat důvěru protagonisty i jeho rodinných příslušníků, účastní se intimních konverzací o důvěře, strachu a letitých křivdách. Film získal divácké ceny v Berlíně a Krakově, na Jednom světe získali bratři Heymannové cenu diváků v roce 2007 za film Most přes Wadi.“ 

Jsou některá témata, která jsou věčná, a pak jsou témata, která jsou aktuální. Tenhle dokument je tak trochu oboje. Musím říct, že mě ze všech zaujal nejméně. Ne kvůli tématu, to bylo zajímavé, zejména v tom, že se jednalo o pohled z náboženského směru, který se k otázkám sexuální orientace nevyjadřuje nijak jednotně, ale asi kvůli interpretům. Saar není žádný velký sympaťák, a spíše než cokoli, je rozervaný ve vztahu ke své rodině, zejména otci. Jeho rodina je pak na jedné straně nesmírně milující, na straně druhé se neumí vyjádřit bez toho, aby ho nějakým způsobem neranila. Vlastně velmi realistické, když nad tím tak přemýšlím 😕.

Facts: „Who´s Gonna Love Me NOw?“; Izrael/VB, 2016; režie Tomer a Barak Heymann (86 min) 

Duši neprodám - Kategorie: Česká soutěž

„Hledáme náhradní matku, máme vlastní embrya, zajištěnou kliniku i právní služby.“ Podobných inzerátů v dnešní době přibývá. Ročně se tímto způsobem narodí asi stovka dětí párům, které samy nemohou mít děti. Přesné číslo ale nelze zjistit, protože náhradní mateřství se v ČR pohybuje v šedé zóně zákona. Režisérka Eva Tomanová natáčela se třemi hrdinkami. Monika právě odevzdala biologickým rodičům třetí odnošené dítě. Studentka Nikola narazila na problematický pár a svádí právní bitvu, aby si mohla syna nechat. Zkušená náhradní matka Renata porodí miminko, u něhož se objeví podezření na závažnou genetickou vadu. Film se dotýká nejbolestivějších témat souvisejících s náhradním mateřstvím.“ 

Dokument, kde bych ocenila delší stopáž a větší informovanost. Pro mě poměrně hodně zajímavé téma je tu tak nějak okleštěno na minipříběhy tří protagonistek, z nichž se každá rozhodla stát náhradní matkou, byť z jiných důvodů . Někdy ale jejich motiv nebyl zcela jasný. Zcela tu pak chyběl jakýkoli exkurz do právní úpravy této opravdu právně hodně choulostivé problematiky, což bych ocenila. Nebo jak vlastně ta předání dětí probíhají, co kromě „nemůžeme mít vlastní děti“ vede bezdětné páry k tomu, aby se rozhodly řešit to právě takhle, a jak to prožívají ženy, které se rozhodnout odnosit a porodit dítě, které nebude nakonec jejich? Dokument tak nějak vyvolává víc otázek, než nabízí odpovědí. Což může být i dobře.

Facts: „Duši neprodám“; ČR, 2016; režie Eva Tomanová (51 min) 

Čínský sen - Kategorie: Tváře města 

„Jedním z nejhmatatelnějších absurdních důsledků čínské snahy adoptovat si americký sen jsou pověstná „města duchů“. Sedm let sledoval režisér snímku případ mladé Yany, která z venkova vyrazila do velkoměsta pomáhat zemi v jejím ekonomickém rozmachu. Její agentura zajišťovala „západní manekýny“ developerům, kteří je využívali v potěmkinovské frašce: předstírali, že nově postavené komplexy budov a celé čtvrti jsou kosmopolitně obydlené, aby pak mohli o to více zvyšovat ceny při prodeji. Pak se iluze rozpadla. Několik zadlužených nových majitelů i samotná Yana tvrdě narazili. Za fasádami betonových bloků chybí život. Prázdná města se stávají monumentálními pomníky nepochopení toho, čím je přirozeně utvářeno společenství lidí ve sdíleném prostoru.“ 

Téma Číny a Asie mám ráda, ale letos to v tomto směru bylo podobně chudé, jako v předešlých letech. Čínský sen je povedený dokument, který hodně ukazuje a příliš toho nenamluví, je komentován autorem, který se v něm v roli „západního“ manekýna sám objevuje. Pro našince trochu podivný a vlastně i šokující svět čínského snu může na první pohled vyznívat vtipně, snad i směšně, ale je vlastně docela mrazivý. Protože není pro běžného obyvatele Číny hmatatelný a jednotlivec v něm zmizí jako v černé díře. Nebo třeba když se dozvíte, že běloch je rozhodně dvakrát tak dražší než černoch, a když chcete opravdu ušetřit, je dobrý koupit si Inda.

Facts: „Dream Empire“; Dánsko, 2016; režie David Borenstein (73 min)