Jeden Svět 2017 a tak od všeho něco

Původně to tak nevypadalo, ale nakonec jsem si letošní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden Svět nenechala ujít. Ale musela jsem hodně vybírat. Má se to tak, že filmů je v Brně vždycky hodně, organizace je bezvadná a mám tenhle festival opravdu ráda. Chodím na něj každý rok, ale poslední dva ročníky jsem začínala mít, i přes stále se rozpínající nabídku titulů, problém najít dokumenty, které jsem už "v nějaké podobě neviděla". Pokud se o témata tam nastolená alespoň trochu zajímáte (já se tak aspoň snažím vypadat 😜), tak se s takovými dokumenty setkáte i mimo festivaly. A poslední ročníky mají témata hlavně v oblasti terorismu, islamistů, války a uprchlíků. Jistěže je to dobře, jsou to (bohužel) stále aktuální témata, ale pokud jste už viděli 60 dokumentů na téma uprchlíků či terorismu, už to prostě stačí. Jakkoli divně to může někomu znít, nic opravdu překvapivého nebo nového se v nich neobjevuje. Proč by taky mělo, že? Ale hlavně mám omezenou kapacitu vnímat lidské utrpení, a pokud uvidím sto příběhů lidské bolesti, ten sto první mě už nezasáhne a stane se jen číslem, a to je přesně to, co nechci u těchto filmů dopustit. Proto hledám hlavně témata jiná, čemuž taky můj letošní výběr odpovídá. O filmech a festivalu zde. 

Život začíná po stovce - Kategorie: Moc médií

„Švédka Dagny má svůj vlastní blog, kam denně přispívá. Píše o všedních věcech, dopisuje si se svými přáteli a sem tam projede seznamky. Večer nezřídka vyráží na párty, kde nepohrdne sklenkou šampaňského. Je hostem televizních pořadů, lidé ji poznávají na ulici. Fakt, že se blogerka Dagny narodila v roce 1912, se zdá nepodstatný. Jak sama říká, být aktivní a mít vůli učit se stále novým věcem není otázkou věku. A přestože k ní osud nebyl vždy vstřícný, neutápí se v minulosti, ale těší se na vše, co přijde. Skrze svůj příběh vzkazuje, že je třeba odhodit stud a strach – na to je život příliš krátký.“ 

Vítězný film festivalu v Brně si mne i diváky nejspíš získal humorem a moudrostí, takovou tou celoživotní. Možná určitou roli sehrálo i to, že to byl jeden z mála filmů, který měl radostné téma. Hlavní představitelka byla nesmírně sympatická dáma oplývající sebeironií i optimismem, který by v jejím věku už jeden snad ani nečekal. Kdyby jen staří každého bylo takové, protože Dagny byla ve zdravotní kondici někoho o čtyřicet let mladšího, a to se i přes veškerou snahu podaří jen málokomu. Tenhle dokument bych pustila každému, kdo se tak strašně moc nemůže dočkat důchodu.

Facts: „Life Begins at 100“; Švédsko, 2015; režie Asa Blanck (58 min) 

Zemřít pro design - Kategorie: Takzvaná civilizace

„Výroba notebooků, mobilů a elektroniky vůbec je toxická. Zaměstnanci kvůli agresivním chemikáliím umírají na nové druhy rakoviny, mají postižené děti. Výrobci to vědí. Maří soudní procesy a tutlají informace už 30 let. Jedovaté látky nelze zlikvidovat. Rozežírají nádrže, pronikají do vzduchu, cestují po planetě – a škodí všem. Snímek metodicky rozkrývá problém globálních rozměrů. A ukazuje, jak je dále stupňován nelidskými podmínkami v čínských výrobnách, technikami „likvidace“ starých přístrojů či praktikami, jimiž firmy dál nutí zákazníky kupovat nové modely. Na druhou stranu, ve světě se najdou i kutilové razící šetrné cesty, jak s elektronikou zacházet, aby pro nás neměla fatální následky.“ 

Každý, kdo se jen trochu zajímá o svět, ví, že převážná část výroby spotřební elektroniky je v Číně. Ale jen málokdo má představu, co to obnáší pro lidi pracující v továrnách a jaké následky má nejrychleji se rozrůstající průmyslové odvětví na tamní životní prostředí. Já kupříkladu mám opravdu jen mlhavou představu. Pro mě je i samotný výrobní proces nějakého smartphonu nebo notebooku tak nějak napůl virtuální. Ale výroba čipů je skutečná a dosti jedovatá. Poučné a aktuální. Bylo velmi vtipné, jak se po skončení většina lidí z publika tak trochu styděla ty svoje chytré mobily vytáhnout 😄. Co kdyby náhodou byly od Applu.

Facts: „Death by Design“; USA, 2016; režie Sue Williams (73 min) 

Kdo mě teď bude mít rád? - Kategorie: Rodinné štěstí

„Saar je ze sedmi dětí, s rodinou se ovšem vidí zřídka. Někteří sourozenci mu zazlívají, že odešel z Izraele do Londýna, někteří mají problém s jeho sexuální orientací a jiní se bojí, že by se od něj jejich děti mohly nakazit virem HIV. Saar po téměř dvaceti letech v cizině zvažuje návrat. Ten by ale znamenal nutnost postavit se důvodům, kvůli kterým utekl. Režisérské dvojici bratří Heymannových se podařilo získat důvěru protagonisty i jeho rodinných příslušníků, účastní se intimních konverzací o důvěře, strachu a letitých křivdách. Film získal divácké ceny v Berlíně a Krakově, na Jednom světe získali bratři Heymannové cenu diváků v roce 2007 za film Most přes Wadi.“ 

Jsou některá témata, která jsou věčná, a pak jsou témata, která jsou aktuální. Tenhle dokument je tak trochu oboje. Musím říct, že mě ze všech zaujal nejméně. Ne kvůli tématu, to bylo zajímavé, zejména v tom, že se jednalo o pohled z náboženského směru, který se k otázkám sexuální orientace nevyjadřuje nijak jednotně, ale asi kvůli interpretům. Saar není žádný velký sympaťák, a spíše než cokoli, je rozervaný ve vztahu ke své rodině, zejména otci. Jeho rodina je pak na jedné straně nesmírně milující, na straně druhé se neumí vyjádřit bez toho, aby ho nějakým způsobem neranila. Vlastně velmi realistické, když nad tím tak přemýšlím 😕.

Facts: „Who´s Gonna Love Me NOw?“; Izrael/VB, 2016; režie Tomer a Barak Heymann (86 min) 

Duši neprodám - Kategorie: Česká soutěž

„Hledáme náhradní matku, máme vlastní embrya, zajištěnou kliniku i právní služby.“ Podobných inzerátů v dnešní době přibývá. Ročně se tímto způsobem narodí asi stovka dětí párům, které samy nemohou mít děti. Přesné číslo ale nelze zjistit, protože náhradní mateřství se v ČR pohybuje v šedé zóně zákona. Režisérka Eva Tomanová natáčela se třemi hrdinkami. Monika právě odevzdala biologickým rodičům třetí odnošené dítě. Studentka Nikola narazila na problematický pár a svádí právní bitvu, aby si mohla syna nechat. Zkušená náhradní matka Renata porodí miminko, u něhož se objeví podezření na závažnou genetickou vadu. Film se dotýká nejbolestivějších témat souvisejících s náhradním mateřstvím.“ 

Dokument, kde bych ocenila delší stopáž a větší informovanost. Pro mě poměrně hodně zajímavé téma je tu tak nějak okleštěno na minipříběhy tří protagonistek, z nichž se každá rozhodla stát náhradní matkou, byť z jiných důvodů . Někdy ale jejich motiv nebyl zcela jasný. Zcela tu pak chyběl jakýkoli exkurz do právní úpravy této opravdu právně hodně choulostivé problematiky, což bych ocenila. Nebo jak vlastně ta předání dětí probíhají, co kromě „nemůžeme mít vlastní děti“ vede bezdětné páry k tomu, aby se rozhodly řešit to právě takhle, a jak to prožívají ženy, které se rozhodnout odnosit a porodit dítě, které nebude nakonec jejich? Dokument tak nějak vyvolává víc otázek, než nabízí odpovědí. Což může být i dobře.

Facts: „Duši neprodám“; ČR, 2016; režie Eva Tomanová (51 min) 

Čínský sen - Kategorie: Tváře města 

„Jedním z nejhmatatelnějších absurdních důsledků čínské snahy adoptovat si americký sen jsou pověstná „města duchů“. Sedm let sledoval režisér snímku případ mladé Yany, která z venkova vyrazila do velkoměsta pomáhat zemi v jejím ekonomickém rozmachu. Její agentura zajišťovala „západní manekýny“ developerům, kteří je využívali v potěmkinovské frašce: předstírali, že nově postavené komplexy budov a celé čtvrti jsou kosmopolitně obydlené, aby pak mohli o to více zvyšovat ceny při prodeji. Pak se iluze rozpadla. Několik zadlužených nových majitelů i samotná Yana tvrdě narazili. Za fasádami betonových bloků chybí život. Prázdná města se stávají monumentálními pomníky nepochopení toho, čím je přirozeně utvářeno společenství lidí ve sdíleném prostoru.“ 

Téma Číny a Asie mám ráda, ale letos to v tomto směru bylo podobně chudé, jako v předešlých letech. Čínský sen je povedený dokument, který hodně ukazuje a příliš toho nenamluví, je komentován autorem, který se v něm v roli „západního“ manekýna sám objevuje. Pro našince trochu podivný a vlastně i šokující svět čínského snu může na první pohled vyznívat vtipně, snad i směšně, ale je vlastně docela mrazivý. Protože není pro běžného obyvatele Číny hmatatelný a jednotlivec v něm zmizí jako v černé díře. Nebo třeba když se dozvíte, že běloch je rozhodně dvakrát tak dražší než černoch, a když chcete opravdu ušetřit, je dobrý koupit si Inda.

Facts: „Dream Empire“; Dánsko, 2016; režie David Borenstein (73 min)