Výlety do urbánní džungle, pohádkového světa a za láskou … a dobrý

Konečně jsem zase aspoň trochu zpátky ve své kůži. Dokonce mi ani vůbec nevadí to podivné počasí. Zejména pak ve chvíli, kdy se můžu válet v posteli. Přišlo mi to trochu legrační, že na Velikonoce sněží tak, že zapadnou auta a že musím prohrabat krabice, abych vytáhla boty, které jsem tam s prvním jarním sluníčkem do další zimy uložila. Jsou horší věci. Třeba když se má člověk stěhovat na druhý konec světa nebo měnit práci. Ani jedno neplánuji. Stejně jako jsem měla resty stran pečení, mám i pár restů stran kulturních akcí. V sobotu 29. 4. proběhl v Brně Mezinárodní den tance, kde jsem … nevystupovala. Ale jinak tam byla spousta věcí k vidění a ani to počasí to nemohlo pokazit. Taky proběhl můj anime maraton Naruto, abych se nechala chytit do sítí jeho pokračování. Jediné, co pořádně nestíhám, je práce. Kde je sakra problém?

Kmeny 
„Já jsem chtěla tak moc, až jsem nechtěla – někam patřit.“ 

Divadelní počin, na který jsem se těšila jako už na něco dlouho ne. Divadelní hra na motivy knihy KMENY od Vladimira 518 a Karla Veselého, která vznikla za podpory projektu BU2R, a která mapuje urbánní džungli současnosti. Popisuje a přibližuje subkultury, které se ve společnosti objevují od 90. let minulého století, kdy politické změny umožnily mladým lidem vystoupit z uniformity a vytvořit si vlastní mimikry, vyjádřit svoje já prostřednictvím atributů jako byla móda, hudba či způsob trávení volného času. „A přitom nechceme nic jiného, než si žít vlastním způsobem…“ A na divadelním jevišti se objeví část z nich – zástupci punku, sluníčkových hipísáků, tanečníků latiny, hiphoperů, motorkářů, outdoorových nadšenců a dnes tolik rozšířených hipsterů. Setkají se v prádelně, kam dorazí jako vcelku civilní zástupci každodenního davu, a nechají si vyprat svoje svršky, aby z pračky postupně jeden po druhém vytahali svoje „kmenové já“. Jednotliví účinkující se tu střídají, každý příběh je jiný, jinak vyprávěný, jinak pojatý, vždy však jako autentická výpověď představitele, při níž mu většinou ti ostatní jen asistují. Je možné hádat, kdo z nich opravdu vypráví o sobě, a kdo z nich si prostě vybral kmen, jehož součástí chtěl být nebo prostě ten, který mu seděl nejvíce. „Mně se strašně líbilo chodit s tou vycházkovou hůlkou. A pak jsem jednou potkala jednoho kluka. A ten se mi líbil. Tak jsem místo s tou hůlkou začala chodit s ním.“ Annette Nesvadbová, Magdaléna Tkačíková, Milada Vyhnálková, Roman Blumaier, Štěpán Kaminský, Jakub Šafránek a Martin Veselý si svoje party vyloženě užívají a potvrzuje se tím i to, že Braňo Holiček jako režisér, jehož způsob práce je založen hlavně na improvizaci a týmové práci herců, jim sedí, jak se ostatně ukázalo již v „Černé labuti“ (odkaz zde). Že se inscenace povedla, dokazuje i to, že po celou devadesátiminutovou stopáž jsem neměla ani jednou pocit, že se to vleče 😃. Vybrat nejpovedenější pasáž je těžké, ale Štěpán Kaminský jako tanečník latiny a Jakub Šafránek jako outdoorový nadšenec mi utkvěli v paměti nejvíce 😊. „Nakonec zjistíte, že na cestování šalinou ty outdoorový kalhoty do 8 sloupců vody vážně nepotřebujete.“ A já jsem asi tedy nejvíc ze všeho hipster ... ale takový ještě analogový. Nebo spíš kavárenský povaleč, to by mi sedělo asi víc 😏

Facts: „Kmeny“; Divadlo Reduta, 2017; autor: Karel Veselý, Vladimír 518, režie: Braňo Holiček

 

Láska na dálku
„Krásná bez domýšlivosti krásy, vznešená bez domýšlivosti vznešenosti, zbožná bez domýšlivosti zbožnosti…“ 

Některé opery jsou prostě náročné. A to by tak nějak mohlo ke sdělení stačit. Protože abych přiznala barvu, tuhle záležitost jsem vstřebávala opravdu dlouho. A i když bych už po všech těch letech snad mohla říct, že poznám, kdy už hraje orchestr opravdu hodně falešně, tady jsem se přesvědčila, že bez ohledu na to, kolik oper, koncertů a symfonií naposlouchám, talent na hudbu prostě nemám. Nebo alespoň ne na tu moderní klasiku, kde vlastně někdy není poznat, jestli už „hrají“ nebo „teprve ladí“. Když Vám někdo chce zahrát cokoli podobného, většinou tomu předcházejí slova jako „kdyby se Vám zdálo, že je to falešné nebo že se stala nějaká chyba, tak ne, je to tak schválně“. Ostatně autorku Kaiju Saariaho označují za skladatelku nezaměnitelného hudebního jazyka. Takže po hudební stránce to bylo opravdu náročné, chvílemi jsem měla z některých zvuků opravdu hodně stísněný pocit a někdy to už bylo prostě trochu moc. Přitom scéna byla nesmírně zajímavá. Jednoduchá a impozantní. A také moderní, což bylo docela překvapení, protože dějem se jedná o romantickou záležitost inspirovanou postavou trubadúra žijícího v první polovině 12.století kdesi v oblasti Francie, který ve svých písních opěvoval nedosažitelnost lásky k ženě, kterou vlastně ani nikdy neviděl na vlastní oči. „Mezi pobřežími plují naše něžná slova…Žena, po které toužím, je tak daleko, tak daleko, že mé ruce se nikdy kolem ní neovinou. Krásná bez domýšlivosti krásy, vznešená bez domýšlivosti vznešenosti, zbožná bez domýšlivosti zbožnosti…“ Jsou tam jen tři postavy a sbor (tentokrát Masarykovy univerzity), a navíc to bylo ve francouzštině, takže klobouk dolů stran nastudování. Musela to být fuška. Pro ty, kteří rádi klasiku a lá Polská krev nebo Aida, tak pro ty tahle opera asi není. Pro ty, kdo si chtějí rozšířit obzory, hurá do divadla.

Facts: „Láska na dálku“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2013; autor: Kaija Saariaho, libreto: Amin Maalouf, režie: Jiří Heřman 

Sněhurka a sedm trpaslíků
„Klasika Janáčkova divadla od roku 1973.“ 

Někdy v únoru jsem se koukala na divadelní program, hlavně tedy na balet, a přišla jsem na to, že jsem nikdy nebyla na tom úplně nejstarším titulu. Na Sněhurce. Ta měla totiž premiéru v Brně už v roce 1973, což je rok, kdy se narodil můj nejstarší bratr. Což znamená předtím, než jsem se narodila já. A letos dostala tahle inscenace zcela novou výpravu, takže bylo načase tenhle můj rest napravit. Koupila jsem si lístek na kraj, protože mi bylo jasný, že divadlo bude plné dětí, jelikož tenhle titul je určen hlavně pro ně. Myslím, že je to moc povedený způsob, jak děti seznámit s baletem. Většina dětí pohádku o Sněhurce zná a všechny ty trpajzlíky, o čemž se osobně přesvědčila, neboť holčička, která seděla vedle mě, neustále hlásila takovým tím typickým „dětským“ šepotem, jakýpak trpajzlík se právě předvádí. Ale na rozdíl od jiných představení mě to nerušilo. Protože se i zdálo, že to děti pravdu baví. Představení není ani moc dlouhé, má jednu přestávku a zejména druhá část je opravdu zábavná, to když se Sněhurka seznámí s trpaslíky, kteří, musím uznat, vůbec neměli stran tanečního výkonu jednoduché party. Napůl balet, napůl něco jiného, hodně poskakování, padání na zem a různých dalších krkolomností. Jelikož jsem seděla poměrně dost blízko, můžu říct, že bylo vidět, že to účinkující bavilo a že si ty svoje role užívali. Možná i díky těm reakcím z publika, které je tím nejspontánnějším, co jako baleťáci mají možnost zažít. Protože děti si na nic nehrají. Bylo to milé a doporučuji pro všechny rodiče, které chtějí děti seznámit s baletem.

Facts: „Sněhurka a sedm trpaslíků“; Janáčkovo divadlo v Brně, 1973; autor: Bogdan Pawlowski, choreografie a režie: Witold Borkowski 

Spící krasavice 
„Šípková Růženka jako klasický baletní klenot.“ 

Většina lidí zná Labutí jezero. Hodně lidí zná i Louskáčka. Ale Čajkovskij napsal tři velké pohádkové příběhy, z nichž ten nejnáročnější je příběhem, který většina zná pod jménem Šípková Růženka. Spící krasavice je výpravný balet, který patří technicky k těm nejnáročnějším v rámci klasické ruské školy. Pak je tu samozřejmě i nákladná výprava, protože to tak nějak ke všem třem titulům patří. Janáčkovo divadlo tak má v repertoáru od dubna všechna tři představení. A všechna jsou skvělá. Spící krasavice se ale s ohledem na nastávající rekonstrukci Janáčkova divadla přesunula do Mahenova divadla, které je domovskou scénou činohry, tedy na menší pódium. Což je asi jediná věc, která mě zklamala. Menší prostor je totiž omezující a zrovna něco tak úžasně technicky geniálního by si zasloužilo velké pódium, kde by měli interpreti možnost naplno tančit. Neříkám, že netančili naplno, ale mnohokrát se stalo, že sólisté skončili doslova v samém rohu, takže se pro lóže na jedné straně stali na chvíli neviditelnými. A pak jsou tu hromadné scény, kdy je prostor doslova zahlcen postavičkami. Na jednu stranu to působí pěkně, jako divák jsem si nemohla stěžovat, hlavně jsem seděla uprostřed, takže jsem z druhého pořadí viděla opravdu vše, ale pro interprety to úplně pohodlné být nemůže, jelikož se musí navzájem víc hlídat a sledovat. A pak samotný orchestr měl co dělat, aby se celý do propadliště vešel. Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jinak to bylo opravdu krásné. Co krásné, úžasné to bylo 👍. Někdy klasika se vším všudy vůbec neškodí. V poslední době jsem viděla samá moderní pojetí, takže klasická ruská baletní škola a zejména pak ona „ukázková“ třetí část, to bych si nenechala ujít.
Facts: „Spící krasavice“; Janáčkovo divadlo v Brně, 2017; autor: Petr Iljič Čajkovskij, choreografie a režie: Bachram Juldašev 

zdroj: zde, zde, zde, zde