Hackeři, ztracená devadesátá, svérázný Island a ještě svéráznější babička

Je mi teď trochu divné psát o filmech a o tom, jak se mi líbily či nelíbily, když je celá Evropa zkoprnělá z tragédie, která se o víkendu odehrála v Paříži. Když se něco takového odehraje na místech, která osobně znáte, v kulisách, které jsou Vám blízké a které se vlastně nijak moc neliší od Vašeho bezprostředního okolí, je to zneklidňující bolest, jakoby někdo narušil Váš kruh bezpečí. Jako když si ve chvíli, kdy přijdete domů, uvědomíte, že tam byl někdo, kdo tam neměl co dělat. Alespoň takové bezprostřední pocity jsem měla já. Takže dneska bez nějakých velkých úvodů. Čtyři filmy v rámci různých festivalů a jeden skvělý koncert.

Who am I - žádný systém není bezpečný 
„Cokoli se nám dostalo pod ruku, do toho jsme se nabourali. … Ale na síti nejste nikdy sám.“ V rámci filmového festivalu Das Filmfest, tedy německého filmu, jsem měla spadeno na několik dobrých titulů, ale s ohledem na to, že jsem byla po dvou týdnech volna, můj rozjezd byl o něco pomalejší. Takže jsem nakonec šla jen na dva (a zbytek se pokusím někde splašit). Jako první jsem si vybrala německý akční film o hackerech, což je kombinace, která by mě za jiných okolností asi vážně neoslovila. Ale ono to opravdu nebylo vůbec zlé. Svižný adrenalinový film s povedenou pointou. A nebýt toho trochu přepáleného konce, kdy všechno do sebe zapadalo až moc hladce, hodnotila bych ještě výš. Hlavní postavou je Benjamin, zcela přehlédnutelný jedinec bez kousku zdravého sebevědomí. V každodenním životě je v podstatě nikdo, ale na síti je díky svým schopnostem nabourat se do jakékoli sítě opravdu klasa. Když ale jeho první akce, k níž ho vedou více hormony než vlastní rozum, skončí podmínkou a veřejně prospěšnými pracemi, zdá se, že do konce života bude rozvážet pizzu a snít svůj virtuální sen o bývalé spolužačce. Ale právě tady potká Maxe, svůj pravý opak, který ho seznámí se svými kumpány, s nimiž vpluje do vod kyberkriminality. A aniž to chudák tuší, začíná tím i hra o život, jelikož svět na síti je s tím všedním světem spojen víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Za mě 80%. 

Facts: „Who Am I - Kein System ist sicher“; Německo, 2014; režie Baran bo Odar 

Když jsme snili  
„Byla to nejlepší doba. Trvalo to jen rok, ale zdálo se, že tak žijeme celý životy.“ Další ze snímků z Das Filmfest. Film odehrávající se těsně po pádu berlínské zdi v Lipsku, kde se pět kamarádů snaží nějak vyrovnat s tím, že staré pořádky neplatí a těm novým nějak nerozumí. Je to film z doby, kterou si sama dobře pamatuji, byť mi bylo o něco méně, než sladkých šestnáct. To je nejen věk protagonistů, ale byl to také věk mých starších bratrů, kteří si to opravdu prožili, byť si troufám tvrdit, že rozhodně ne takhle freestylově. Pětice kamarádů jsou součástí oné ztracené generace východního Německa, kterou změny společnosti zasáhly v citlivém věku. Zrušením pionýra najednou zela v jejich každodenních životech díra, kterou museli něčím zaplnit a nabízela se jim všechna možná nová lákadla - drogy, alkohol, subkultury všeho druhu, undergroundové kluby, které vznikaly bez ohledu na nějaké unijní normy prostě kdekoli, benevolence ze strany policie, neboť jsou to děcka z východu. A oni toho opravdu hezky využívají, až je to poněkud málo uvěřitelné. Přestože měli svědomí i morálku (kradou, ale málo, což je podle mě asi ta horší varianta) a nebyli nijak zlí, nebyli mi ničím ani zvlášť sympatičtí. Zatímco prostřihy do doby před pádem komunismu byly plné barev a jasu, jejich současnost byla šedivá, mokrá a bahnitá. A taky docela krvavá. Přestože to bylo herecky opravdu dobré, dějově to bylo příliš nesourodé, neharmonické a bohužel i chudé. O tom, jak je změny poznamenaly, se nedozvíme nic, o tom, co by chtěli od života až na pár výjimek taky nic, stejně jako o jejich rodinách či škole. Musela jsem si to nechat projít hlavou a nakonec dám jen 70%. 

Facts: „Als wir träumten“; Německo/Francie, 2015; režie Andreas Dresen 

O koních a lidech 

 „Když se lidé chovají jako koně a koně jako lidé.” Když se lidé chovají jako koně, tak je to rozhodně poněkud podivné. Islandský snímek „O koních a lidech“ byl druhým filmem uváděným v rámci filmového klubu a má se jednat o jeden z nejúspěšnější islandských filmů poslední dekády. Rozhodně to není ta nejpozitivnější reklama na krásy bezlesého ostrova s více vodopády a gejzíry než obyvateli. Podle filmu by se totiž mohlo zdát, že Island je země plná alkoholiků, nekonečných horizontů, koní a kamení. Všichni lidé se tu navzájem znají, pozorují, všechno o sobě vědí a věci řeší věcně a prakticky (nebo alespoň ženy ☻). Nejkrásnější jsou zde ale právě ty koně, němé tváře všech různých odstínů země, nepostradatelní společníci lidí, nicméně pro milovníky koní tenhle film zrovna není. Některé pasáže jsou opravdu drsné a jedna či dvě scény jsou doslova kruté. Už chápu ono upozornění, že při natáčení nebyl žádný kůň zraněn. Musím říct, že mě to uklidnilo. Islanďané jsou nejspíš poněkud svérázný národ s vlastním smyslem pro humor, drsným a věcným. A přestože osobně na smrti lidí či koní neshledávám nic legračního, film mi celkově přišel zvrhle legrační, byť jsem některé scény pozorovala skrze prsty (doslova ☻). Jednotlivé příběhy bez větších oklik navazují přes sebe, byť to nejlepší bylo dle mého názoru na začátku a pak úplném konci (není nad praktickou soulož v nepromokavé reflexní bundě uprostřed koňského stáda - „Mám je pustit?“ „Ne! Hnědáka drž, je neustále neklidnej.“). Koně zde žijí vedle lidí a lidé vedle koní, ale pro mě ze všech epizod o jejich společném soužití a vzájemné blízkosti vycházejí přeci jen sympatičtěji čtyřnozí bodlákožrouti. Dala bych koně za to, abych věděla, co si o nás myslí. Za mě 75%. 

Facts: „Hross í oss“; Island/Německo, 2013; režie Benedikt Erlingsson 

Babi 
„Víš, měla bys občas umět říct: trhni si.“ Není to žádný masterpiece. Není to ani nijak zvlášť dějově napínavý nebo přelomový film, ale je prostě pohodový. Příjemně civilním způsobem. Jeho nejsilnější kartou, na které celý film v podstatě stojí, je Lily Tomlin, která zde ztvárnila roli poněkud neortodoxní, výřečné, paličaté a někdy trochu nesnesitelné lesbické Elle, která se právě rozešla se svou o mnoho let mladší přítelkyní, neboť se ještě stále nevyrovnala se smrtí své životní partnerky, se kterou vychovala svou dceru, matku své vnučky, kterážto jí teď klepe na dveře, jelikož rychle potřebuje 600 dolarů, vlastně tedy 630 dolarů na umělé přerušení těhotenství. Jenže Elle je zrovna švorc („Rozstříhala jsem své kreditní karty na kousíčky. Udělala jsem si z nich větrný zvonek.“), takže spolu nasednou do starého auta po babičce Violet a udělají si kolečko po starých známých, bývalých milenkách a milencích, aby tu sumu sehnaly. A přitom proberou kdeco („Bála jsem se Tvé matky od té doby, co jí bylo pět.“) a naštvou kdekoho, tedy vlastně jen Elle. Film byl uváděn v rámci filmového festivalu Mezipatra, na který chodím sice pravidelně, ale jsem stále vybíravější ve výběru titulů. Filmy s gay a queer tématikou mi nevadí, ale bohužel mnoho snímků uváděných na festivalu bylo v posledních letech poněkud tendenčních, dokonce i některé dokumenty. O to víc byla Babi příjemným překvapením, jelikož fakt, že Elle je lesbička, nijak nedefinuje Elle jako člověka. Je to prostě součást její identity, nikoli něco, co jí od ostatních odlišuje. Za mě 85%. 

Facts: „Grandma“; USA, 2015; režie Paul Weitz 

Koncert Q VOX – vocalfest brno 2015 

Q VOX je mužské vokální kvarteto, v rámci něhož působí i můj kamarád, který má ten nejsametovější hluboký hlas, který jsem kdy slyšela ♥. Q VOX jsou také pořadateli vocalfestu brno (všude se píše s malými písmeny ☻), jehož šestý ročník proběhl ve dnech 12. až 14. listopadu v Brně, konkrétně v Konventu Milosrdných bratří. Osobou, kolem jejíhož díla se letošní ročník odehrával, byl Leoš Janáček. Z časových důvodů jsem mohla jen na zahajovací koncert, jehož podtitul byl „Pocta Leoši Janáčkovi a Pavlu Křížkovskému“, což, jak jsem byla poučena, byl učitel Leoše Janáčka. Jednotlivé skladby byly odděleny klavírní improvizací, v závěru pak klavír doprovázel a dokonce tu zazněla i úplně první skladba, kterou Leoš Janáček kdy napsal (pro zájemce, jedná se o skladbu „Orání“). Všichni ti, kdo mě znají, ví, že stran hudebního talentu, ať jde o hru na cokoli či přímo zpěv, je to se mnou poněkud marné. Nicméně i přes moje osobní nedostatky v tomto směru, si troufám tvrdit, že hudbu i zpěv v různých podobách vnímám instinktivně dobře a nechávám je pronikat do všech zákoutí svého srdce bez omezení. Proto si také troufám tvrdit, že na koncertě bylo mnohem méně diváků, než si vystoupení zasloužilo, protože bylo úžasné (zasloužilo by si přinejmenším vyprodanou Mahenku, tam by se mi to moc líbilo ☻). Přiznám se, že mě při některých pasážích, hlavně v závěru a při klavírních intermezzech, i párkrát pořádně zabušilo srdce. A doznívalo to ve mně i druhý den. 

Facts: „Q VOX – vocalfest brno 2015“; Konvent Milosrdných bratří (Brno), 2015

zdroj obrázky: zde, zde, zde, zde

Nedělní pečení a tak 35

Vánoce se blíží rychlostí světelnou. Všude už se pomalu každá výloha plní umělými stromečky, prázdnými krabicemi zabalenými v luxusním lesklém papíře s obrovskou mašlí a tisícovkami blikajících světýlek. Zatím mě sice vánoční nálada nechává klidnou, ale pomalu se už připravuji na pečení cukroví. V Tchibo jsem si koupila sadu na výrobu domácích sušenek s motivem vánoc a hned je vyzkoušela. Vanilkové cukrové sušenky s čokoládou, abych byla konkrétnější. Těsta zbylo dost, takže jsem vykrájela i nějaké vějířky.

Sada se skládá z vykrajovátka a dvou silikonových forem na čokoládové kartičky. Moc dobře se s nimi pracuje. Ani jedna čokoládka se nepolámala. 

Čokoládu jsem použila klasickou - 52% z Lidlu.

Vějířky jsem ozdobila čokoládou a barevným sypáním a citrónovou polevou s růžovým cukrem.

Hezky všechno dohromady. 

Když divadlo je pokaždé jiné

Podzim mám ze všech ročních období nejraději. Hlavně ten brzký, teplý, kdy jsou stromy ještě obsypány barevnými listy. Právě teď je ta doba. Podzim je také pro mě strašně hektický. Prostě se toho hodně děje. Do Vánoc je to vlastně jen chvilka, je to kratší část školního roku, a člověk také finišuje všechno to, na co měl „času dost“, ať už v práci nebo kdekoli jinde, kde měl nějaké povinnosti. I já se tak nějak snažím dohonit všechny resty, abych s novým rokem měla takříkajíc čistý štít. Na podzim tak mám nejméně volného času, ale stejně většinou neodolám divadlu. Když ono je divadlo pokaždé jiné. A já o nic nechci přijít☻. A kdybych přišla o tyhle čtyři skvělé akce, byla by to opravdu škoda.

Vévodkyně a kuchařka 

Vévodkyně a kuchařka

„Zda vlastně i já nechci vzlétávat? Zda vlastně i já nežiji v kleci?“ Exkluzivní představení spojené se zážitkovou gastronomií! Přesně tak. Teď už se do divadla může chodit i na večeři. Čtyřchodové degustační menu z restaurant Koishi v Brně, ochutnávka tří výběrových vín a jako hudební kulisa harfa. Jeden z mých nejvýraznějších divadelních zážitků se odehrál v Mozartově sále u prostřené tabule, v jejímž čele byla usazena Vévodkyně Sophia La Talliére d´Hayguéres-Kevelsberg, a slavnostní večeře se konala při příležitosti otevření jejího Spectacula. Konec zlatých časů šlechty se blíží, ale v jejím světě se řeší jiné, mnohem dramatičtější věci. Jako zrcadla a jejich schopnost nezobrazovat upíry či procházka rodinnou obrazárnou odhalující rodinnou minulost. Ale hlavním tématem je tu jídlo a smrt nebo spíše požitek z jídla a strach ze smrti. I ono degustační menu, byť bylo opravdu skvělé, je tak trochu ukázkou oné povrchnosti a pomíjivosti. Přestože totiž natřikrát jinak uvařené řepě přiřknete vznešené francouzské názvy, stále je to jen uvařená řepa. Vévodkyně v podání Vladimíra Javorského se v průběhu „večeře“ promění do několika dalších postav, zatímco kuchařka v podání Evy Novotné zůstane kuchařkou. S jejich výkony pak celé představení stojí i padá a musím říct, že zejména Vladimír Javorský byl v ženské roli naprosto úžasný. Atmosféra sálu osvětleného svíčkami na stolech byla jedinečná a červené stěny Mozartova sálu najednou vypadaly jako tapety zámeckého salónku. Jednotlivé chody se podávaly mezi jednotlivými výstupy, aniž by však měl člověk pocit, že se děj vlastní hry přerušuje. Bylo to prostě něco úplně jiného a mně se to moc líbilo, a nejspíš je to opravdu povedené, jelikož až do února jsou všechna představení vyprodána. „Ten brambůrek zatím nepojídat, prosím. Počkáme si na chřestový krém na přelití.“ 

Facts: „Vévodkyně a kuchařka“; Divadlo Reduta (Mozartův sál), 2015; autor: Ladislav Fuks, Viktorie Knotková, režie: Kamila Polívková  

Bůh masakru 

Bůh masakru

„Pokud bychom byli rodiči toho chlapce MY, určitě bychom chtěli vědět pravdu.“ Podtitul inscenace je: Zákopová válka se dá vést i uprostřed luxusního obýváku. Jedná se o soudobou francouzskou divadelní komedii, která, přestože je v repertoáru už skoro rok a půl, až do nedávna zcela unikala mé pozornosti, což je škoda, jelikož se ukázala jako velice povedená. Dva rodičovské páry se sejdou v obýváku jednoho z nich, aby prodiskutovali incident, k němuž došlo mezi jejich dvěma jedenáctiletými syny, když jeden z nich tomu druhému v parčíku Aspiranta Dunanta ozbrojen klackem vyrazil dva zuby. Slovo „ozbrojen“ je posléze nahrazeno slovem „vybaven“. Oba páry se tváří, že celou záležitost hodlají vyřešit civilizovaně jako dospělí lidé, což se ale s ohledem na jejich velmi odlišné povahy a zejména pak rodičovský pud chránit vlastního potomka tak úplně nedaří. Jedno nevhodné slovo, drobné přeřeknutí a odhalíme, že v nás dříme agrese, rozmrzelost a touha cupovat krásné žluté tulipány. Bez přestávky hodinu a půl dlouhá konverzační hra mě překvapila mírou nevtíravého vtipu, kterou jsem v ní vůbec nečekala, stejně jako velmi civilními výstupu všech čtyř protagonistů. Plus navíc, že většina z nich jsou mými oblíbenci (Petr Bláha, Klára Apolenářová, Petr Halberstadt). Atmosférou mi hra velmi připomínala Jméno, které uvádí Městské divadlo. K mému překvapení bylo divadlo zaplněno jen zpola, přestože další termín je beznadějně vyprodán. Nejvíc mě ale překvapilo, že tam zaznělo N-word (takže na západ od nás raději přepsat☻). „Podle mě je život v páru a rodina ta nejtěžší zkouška, kterou na nás Bůh seslal.“ 

Facts: „Bůh masakru“; Mahenovo divadlo, 2014; autor: Yasmina Reza, režie: Michal Schejbal 

Drahokamy 

„Pravý “drahokam” v repertoáru neoklasického baletu 2. poloviny 20. století.“ V kině Art jsou v rámci cyklu „Bolšoj živě“ k vidění (v HD kvalitě) přímé přenosy či záznamy z baletních představení moskevského státního baletu. Bolshoi je pro mnohé tanečníky ta nejvyšší meta, zejména pak asi pro ty, kteří milují klasický balet. Balet má totiž mnoho podob a existují i různé baletní školy. Ty nejvýraznější jsou ruská, francouzská a newyorská. Všechny tři jsou k vidění právě v Drahokamech, a to v choreografii nejslavnějšího amerického choreografa George Balanchina. Původem z matičky Rusy založil Newyorský balet (New York City Ballet) a stal se nejvýraznějším představitelem neoklasického baletu, který obohacuje klasický balet o nové pohybové výrazy. V Drahokamech se to nejvíce projevuje zejména v druhé části. Balanchin se prý inspiroval výlohami šperkařství na 5th Avenue a přirovnal drahé kameny k jednotlivým baletním školám. Zelené smaragdy reprezentují Francii, resp. romantickou a elegantní Paříž s její módou, parfémy a kávou, červené rubíny symbolizují americkou školu ovlivněnou Broadwayí, jazzem a nespoutaností nočního života, a diamanty jsou ukázkou klasické čistoty ruského stylu, preciznosti a vytříbenosti.

Bolshoi

Není zde žádný jednotící příběh, není tu vlastně vůbec žádný příběh. Drahokamy se skládají ze tří částí, z nichž každá má svůj jedinečný styl, atmosféru a taktéž hudbu. Smaragdy doprovází Gabriel Fauré, Rubíny pak hudba blízkého přítele Balanchina Igora Stravinského a Diamanty jsou samozřejmě na hudbu od Čajkovského. Jak jinak, že☻. Nejvýrazněji na mě zapůsobila právě druhá část, která byla neuvěřitelně hravá a doslova z ní dýchala atmosféra newyorských tančíren a kabaretů. Také tu je velmi silný prvek odrážející ženskou emancipaci. Alespoň já si to tak vyložila ☻. První část je hodně romantická, taková procházková, a třetí část je klasicky rusky třpytivá. Skoro, jako by tam člověk opravdu byl. Některé záběry jsou navíc i z úhlů, které jako divák v divadle nemáte šanci vidět. A jak jsem si tak všimla, Bolshoi je velké divadlo s omezenou viditelností. Do kina na přenos mimochodem zavítali také někteří sólisté z Janáčkova divadla. Krásné odpoledne. 

Facts: „Jewels“; Bolshoi Theatre (přenos Kino Art), 2014; autor: Gabriel Fauré (Smaragdy), Igor Stravinský (Rubíny), Petr Iljič Čajkovskij (Diamanty), choreografie: George Balanchine 

Otevřený dům  

„Netradiční prohlídka Janáčkova divadlo ku příležitosti 50. výročí jeho otevření.“ Během léta jsem navštívila zákulisí Reduty i Mahenova divadla, což bylo fajn, ale tentokrát jsem se vydala na průzkum divadla, které mě zajímalo nejvíc, a to Janáčkova. Operní a baletní dům totiž slavil 50.let od otevření a otevřel se na dvě odpoledne i veřejnosti. Prohlídky byly zdarma a hlavně s programem. Organizátoři asi neodhadli zájem diváků, jelikož před divadlem byla pořádná fronta, která nás trochu nemile zaskočila, ale po tři čtvrtě hodině jsme se dostali ve skupině po 150 dovnitř.

http://www.ndbrno.cz

Ve foyer jsme shlédli baletní etudu za doprovodu smyčcového kvarteta, pak se přesunuli útrobami divadla do sklepení, přičemž jsme ode dveří nakoukli do kostymérny a počítačového mozku divadla (je mu dneska padesát, ale stále funguje), venkovním tunelem přes parkoviště pod divadlem (parkovací místo tu má rezervován třeba šéfdirigent☻) jsme přešli do skladu rekvizit, těch rekvizit, které se pak stěhují nákladním výtahem nahoru na jevištní plochu (poznala jsem leccos, třeba stůl z Polské krve, lebku z Čarokraje, schody z Dona Giovanniho…), také tu jsou umístěny kladky na obří plakáty (ty, které dělají pozadí na jevišti), kdy se tomuto prostoru říká prospektový výtah, poslechli si dětský sbor (pro nás bohužel jen zdálky), pak jsme si prohlédli prostor pod jevištěm, tzv. propadlo (točna Janáčkova divadla má 17 metrů!), a to za doprovodu klavírního vystoupení Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka, následně jsme šlapali do třetího patra, kde na mě čekalo to úplně nejlepší, jelikož jsme nejdříve šli do malé baletní zkušebny, kde jsem si hezky osahala pár kostýmů z Louskáčka a nějaké ty další rekvizity (třeba plyšového tygra z Bajadéry), a pak jsme nabourali regulérní baletní zkoušku, kde zrovna trénovali moji oblíbenci (přiznávám, mám jich hodně) epizody z Black and White, a to pod vedením samotného šéfa baletu (postávala jsem tam, jak dlouho to jen šlo, a bylo skvělé vidět takhle zblízka, jaká síla v těch jejich pohybech ve skutečnosti je), ale pak už jsme museli pokračovat a pro změnu jsme nabourali zkoušku sboru, což bylo taky docela zajímavé, ale ještě zajímavější pak bylo vstoupit přímo na jeviště, které je opravdu rozlehlé, a tam probíhala zkouška orchestru na Její pastorkyni (která měla nedávno premiéru), my si mohli na chvíli sednout do hlediště a poslouchat, nebo postávat a číst hudebníkům noty přes rameno, a šéfdirigent Pavel Šnajdr nám to hezky okomentoval, následně jsme prošli do foyer v prvním pořadí, kde na nás čekalo vystoupení  Brněnského akademického sboru,  a pak už to byl skoro úplný konec, čekala nás ještě krátká přednáška o architektuře divadla ve foyer druhého pořadí, no a pak už byl úplný konec, celé to trvalo dvě hodiny, bylo to super, hlavně ta baletní zkouška a technické zázemí, a smůla těm, kdo nešli, a dobrou noc☻. 

Facts: „Otevřený dům“, Janáčkovo divadlo, 2015