Ano, jsem zpět. Dala
jsem si jako snad u všeho v mém životě deadline, že se k blogu vrátím
v říjnu. Chtěla jsem totiž být trochu za rebelku, páč v září či lednu
začínají kdejací saláti, tudíž říjen se mi zdál ideální. Vážně to nemá nic
společného s tím, že se mi jednoduše nic nechtělo dělat a hledala jsem
způsob, jak si nenápadně prodloužit svou absenci, tedy svoje téměř nicnedělání.
To určitě ne 😉.
Nicméně to přišlo tak nějak přirozeně poté, co se uklidnilo léto a konečně se
mi venku dobře dýchá.
Neříkám, že mi neschází sluníčko, svoboda holých nohou a
absence ponožek, ale určitě se mi nebude stýskat po vedrech, zpocených dlaní v přeplněném
trolejbusu uprostřed dopravní špičky a neustále zvlhlých vlasech na krku.
Nejsem ráda součástí jakýchkoli extrémních pokusů a to, co si příroda letos v létě
na mě zkoušela, se mi vůbec nelíbilo. Vcelku často jsem si připadala jako ty postavy
pronásledovaných jedinců z filmů o římské říši, co byli vyhnáni do pouště,
aby tam zhynuli. Nebo jako hrdinové apokalyptických příběhů z doby, kdy na
světě už neroste nic jiného než kukuřice. Neustále přítomné vedro, sálající
vyprahlé „trávníky“, ať už ty městské betonové nebo kdysi přírodní zelené,
akutní nedostatek vody, lehce identifikovatelný odér městské hromadné dopravy a
každodenní dilema, co si vzít na sebe, abych neměla pocit, že se do dvou minut
venku mám chuť převléci. Prostě nic moc léto.
Nic se mi
nechtělo dělat a chvílemi jsem si říkala, že tohle léto, které vlastně začalo
už v červnu, je pro mě takový dosti ztracený čas. Byla jsem totiž extrémně
neproduktivní. Více než jindy, a to už je opravdu co říct, protože slovo „produktivita“
se v mé deskripci prakticky nikdy nevyskytuje 😏.
Na jaře jsem měla v plánu
jet na dovolenou, což se mi „podařilo“. Ty uvozovky jsou tu proto, že jsem měla
volno, tedy nebyla jsem v práci, ale nikam do neznáma jsem na těch 10 dní nejela.
Ale i tak to byla ta fajnová část. Ze všech plánů na kulturní akce pod širým
nebem, toho jak budu chodit do klimatizovaného kina a klimatizované tělocvičny
a posedávat na zahrádkách a pít citronády, přičemž jsem dokonce ve svých
fantaskních plánech na chvíli zauvažovala o tom, že bych třeba mohla jednou
zajít i na veřejné koupaliště, nakonec nebylo nic. Ne snad, že bych se
nesnažila, ale… Musím přiznat, že mi to ale není vůbec líto, protože jsem tohle
léto, což je obecně období, kterému se moje tělo odmítá přizpůsobit, prožila v zákrytu
větráku, z dosahu slunečních paprsků a ve společnosti východoasijské
kinematografie. Výsledkem je, že sice stále vypadám jako ředitelka vápenky, byť
přirozeně stále bruneta, ale obohatila jsem svou znalost zejména japonské
televizní a filmové produkce o pár desítek projektů. Což mi nakonec přišlo
super, přičemž je téměř jisté, že mému okolí by to naopak přišlo jako naprostá ztráta
času. Tak úplně s tím nesouhlasit tedy nemůžu, to přiznávám. Ale svůj
volný čas prostě někdy prožívám opravdu volně 😎.
Vím, že se mi po
létu bude v zimě stýskat. Ne po počasí jako takovém, protože k překvapení
mnohých mi je stále milejší mráz a marast na silnicích než středoevropská verze
saharských dní. Ale po tom stěžování si na počasí. Protože zcela určitě to
dopadne tak, že podzim bude mít tak tři týdny a pak nastane zdlouhavá a zcela Ladovým
obrázkům neodpovídající zima, a já budu každou konverzaci s neznámými lidmi
začínat slovy „to je ale příšerný počasí, co?“, „tak se nám tedy dost ochladilo“,
případně „ta příroda se úplně zbláznila“. Jelikož nejsem klimatolog, tak nevím,
jestli se zbláznila nebo ne, ale po pár týdnech opakování se mám vždycky chuť
začít říkat něco jiného, respektive mám chuť si stěžovat na počasí nějak
nápaditěji, barevněji a zábavněji, ale počasí tomu nikdy nenahrává a nespolupracuje.
A tak se mi v zimě stýská po té letní nespokojenosti a naopak. Nicméně
nejdůležitější je, že si můžu stěžovat a udělat z toho proces sbližování se s jinými
lidmi. Protože na počasí si stěžuje čas od času každý a vždycky se najde někdo,
komu se momentální rozpoložení mraků a teploty nelíbí. A je tutovka, že se za
pár měsíců změní a konverzace tak nikdy neutichne a člověk se vždycky může
těšit na změnu. Takže já se teď těším z podzimu, který přejde v zimu, o které vím, že přejde v mé
oblíbené jaro, připravím se následně na mnou neoblíbené léto s tím, že v září skončí
a přijde můj oblíbený podzim, a tak dále.
Proto je počasí lepší než politika.
Protože na tu si sice stěžovat můžeme jak chceme, ale s těmi vyhlídkami už
je to úplně jinak.
