Můj parťák je nemocný a možná to už nerozchodí

Jde o můj notebook neboli můj osobní "lapťop". Lenovo je se mnou už 10 let, ale poslední dva roky trochu sípal, často ztrácel dech, někdy prostě neměl sílu se jakkoli rychleji rozběhnout, při jakémkoli vyšším výkonu přestával spolupracovat a přes všechny moje prosby, vitamíny a ochranu, kterou jsem mu na vlastní náklady zařídila, se stával více a více apatickým. Když mi asi před měsícem bez jediného slůvka varování vypověděl spolupráci, prostě jen tak, ze dne na den, došlo mi, že tohle domácí léčení je prostě a jednoduše neefektivní, a bude proto třeba udělat něco opravdu drastického. Tak jsem ho vzala k doktorovi. Ten si nasadil brýle, vyhrnul rukávy a po krátkém seznámení se s anamnézou jeho dosavadního aktivního života jen zamumlal: "Desítky? To se dalo čekat." Rezignace v jeho hlase mě naplnila těmi nejhoršími obavami. Ale lapťop stále bojuje. Ještě se nějak nepřišlo na to, co mu vlastně je, co mu schází, neboť veškeré součástky sami o sobě fungují a nevykazují známky cizorodého zavinění, tedy zásahu. Možná je to jen únava. Kdo by se také v tomhle hektickém světě divil. Pracoval přesčas, často bez pravidelné stravy, náležitého odpočinku a byly na něj bez ohledu na rok jeho výroby kladeny čím dál větší požadavky. Někdy se vyčerpal úplně na nulu. Nebyl to hezký pohled. Bohužel si do stavu počítačového bezvědomí vzal i moje veškerá přístupová hesla a kontakty, tudíž moje spisovatelsko-blogerská dráha nabrala jistého zpoždění. Můj lapťop byl totiž léta i mým jediným ochráncem mého soukromí ve virtuálním světě. Po několika sezeních, meditacích a hypnózách jsem ale nakonec našla v hloubi své paměti přístupové kódy na blog a snad se tak během pár dní zase vrátím zpět. Jen bohužel onen program na  fotografické koláže a všechny fotografie z jeho útrob zatím nelze vydolovat, k tomu bude nejspíše zapotřebí složitější chirurgické operace. Ale pokusím se najít nějakou alternativu. Snad se moderní počítačové medicíně podaří najít ty správné kombinace a parťák se mi brzy vrátí zpět.

Zdroj: zde

 

What you (don´t) need - 19.

Co zcela určitě nepotřebujete, je čtyřicet krémů na ruce (o tom někdy jindy) nebo 20 balzámů na rty. Jenže když trpíte jakousi formou předčasné sklerózy jako já, a necháváte je neustále po kapsách kabátů, co už jsou dávno ve skříni, v kabelkách, na umyvadlech divadelních toalet nebo kavárenských stolech, musíte jich mít zásobu. Já navíc musím mít balzámy neustále u sebe, protože mám zlozvyk si rty ... ohlodávat 😖. Zejména když o něčem přemýšlím. Což dělám často. Někdo by tomu sice mohl říkat "čučení do nikam", ale to není podstatné 😉. Z toho důvodu mám balzámy na všemožných praktických místech. A vždycky zásobu.

Většinou používám stále stejný druh ve třech provedeních, ale na zimu jsem si pořídila vedle klasické pomády na rty od Bioné s Cannabis (je super) několik dalších na vyzkoušení od značek, o kterých jsem se porůznu doslechla.

O balzámech a krémech na ruce Burt´s Bees jsem slyšela už před lety. A musím říct, že jsou vážně bomba 💥. Hlavně tedy ten na suché rty, což je ten stříbrný. Ten je na zimu nebo na popraskané rty naprosto nejlepší. Měkký, bez parfemace a hlavně účinný. Regenerační s olejem z granátového jablka (ten červený) je taky fajn, jen o něco tužší. Stojí kolem 100,- Kč. Určitě od značky vyzkouším i další věci.

Balzámky od značky Badger jsou ty ... s lemurem? Nebo nějakou jinou opičkou. Stojí taky kolem 100,- Kč a všichni si je chválí. Já si vybrala ten s mentolovou příchutí, protože mám ráda, jak mentol "chladí". Bohužel ale po mentolu moc nevoní a je poněkud tužší. Nijak výjimečný mi tedy nepřišel, ale možná jsou ty ostatní lepší. Možná vyzkouším nějaký vanilkový nebo medový.

Lip Smacker je taková hravá značka, která dělá balzámy v různých tvarech, třeba jako malinkaté dortíčky nebo kelímky s limonádou, nebo na motivy filmů a pohádek (takový balzám na rty ve tvaru hlavy Mistra Yody ze Starwars musí být pro každého muže nutnost 😄). U nás značku proslavily asi nejvíc balzámy s příchutěmi limonád od Coca-Coly. Což byla i příchuť, kterou jsem vyzkoušela. Voní tak a barvou asi také odpovídá, a není vůbec špatný.

Ty, na které nedám dopustit a které používám stále dokola, jsou klasické balzámy od Labella. Zejména pak Cherry Shine (nemám vyfoceno) a Blackberry Shine, protože mi zároveň poslouží jako lehoučká barva na rty. Prostě barví. Třetí je pak Strawberry Shine, který je světlejší. Používám je jak pod rtěnky, tak na jejich zvýraznění. Hlavně jsou ale skvělé, když použiji ráno tint a přes den ho chci jen přirozeně oživit. Protože jsou všechny dočervena, tak se mi balzám od rtěnky či tintu nezamaže 😉. A stojí jen asi 50,- Kč. Někdy nad klasiku není 😃.

 

What you (don´t) need - 18.

Zdá se, že se se mnou můj počítač pomalu, ale jistě loučí. Proto jsem si řekla, že bych měla projít svoje stará alba a vybrat to, o co jsem se chtěla podělit, než se odebere do věčných lovišť. 

*

Sprchové gely od Dermacolu z řady Aroma Rituals tu již byly (zde). Kromě snad jen toho úplně prvního, což by měl být jakýsi "růžový zázvor", jsem postupně vyzkoušela všechny. A to i posledních pět novinek. Tedy "novinek", jelikož některé jsou už z léta 😄.

První je letní sprchový gel "Meruňka & Meloun", čímž se myslí žlutý meloun, protože i vůně je hodně sladká. Mně osobně není zase až tak příjemná, ale třeba neteř si ji úplně zamilovala.

Modré balení je tropický sprchový gel "Papája & Máta", který je barvou opravdu modrý, což tedy ani papája, ani máta ve skutečnosti nejsou. Mnohem víc je výrazná papája, máta bohužel moc znát není.

Zeleno-růžový má poněkud podivný název - blahodárný, což zní jak z nějaké reklamy na lázně. Blahodárný sprchový gel zní opravdu divně. Ale jinak je super příjemný. "Zelený čaj & Opuncie" má tropicky svěží vůni, nepůsobí sladce.

Letní novinka "Happy Summer" je celá růžová. Má také jiné balení, než klasická řada, celé roztomiloušce obrázkové. Vůní je gel květinový, taková sladká zmrzlina 😋.

Naopak zimní verze "Winter Dream" je modrá s jednorožci a perníčky. Možná je o něco méně dětinská než ta růžová, ale ani to není zrovna můj styl 😃. Vůně je ale velmi příjemná, nijak výrazná, taková jako z prádelníku.

 *

Nedělní pečení a tak - 58.

Některé oslavy probíhají nakonec úplně jinak, než jak se naplánovaly. Třeba když na oslavu nakonec jeden z oslavenců vůbec nedorazí. Bez vysvětlení. Proto je tu nakonec jen jeden dort namísto dvou. Ale myslím, že stál za to. Dala jsem si na něm opravdu záležet.

Malinovo-laskonková pohádka

Bezlepkový čokoládový korpus, abychom byli zdravější 😋, pařížská šlehačka, malinová marmeláda, potřeno krémem z bílé čokolády a zdobeno čokoládovou polevou, laskonkami s krémem z bílé čokolády, belgickými pralinkami a čerstvými malinami.

Byl pro bratra, kterému se nezadržitelně blíží půstoletí 😉

 *

A ten druhý? Naplánovala jsem mrkvový s tvarohovou šlehačkou. I bez druhého oslavence nás bylo dost, takže jsem z mrkvového dortu udělal jen zákusek k odpolednímu kafíčku. Taky nebyl špatný 😜.

Mrkvová "štola"

 

 

 

The Best of … kulturní deník 2018 (ve zkratce)

Poslední tři týdny jsem byla nemocná a říkala jsem si, jak budu mít klid a čas na všechny restíky stran filmů, čtení, školy nebo blogu. Chyba lávky. Když jste opravdu marod, na tyhle věci opravdu nemáte energii. Proto je tenhle post tady až dneska, i když jsem si ho naplánovala na konec února. I tak by měl trochu zpoždění 😉. Uvědomuji si, že je březen. Polovina března, abych byla přesnější. Je mi taky jasné, že tímto postem nikoho nijak zvlášť nepotěším, ale pokud bych ho nedala na blog, měla bych pocit, že jsem něco nesplnila, že v tom mém rozvrhu něco chybí. Každý rok si totiž sama pro sebe hodnotím, co bylo ze všech mých kulturních zážitků takříkajíc the best. Pomáhá i v tom můj (zelený) kulturní deníček, kam si zapisuji všechny kulturní a jiné akce, respektive si je tam lepím. Díky tomu kupříkladu vím, že vedle dvou nepovedených činoher, jsem viděla dalších šest velmi povedených. Prostě u mne nepřeváží to negativní, což by se mi jinak klidně mohlo stát, protože je asi přirozené, že to negativní v nás nechává hlubší otisk. A to bych nerada. Jedinou výjimkou je vztah končící rozvodem. Tam o to, co bylo možná kdysi hezké, zájem nemám 😎. Jelikož je tu zpoždění, vezmu to ve zkratce.

* 

Divadlo 

Za loňský rok jsem divadlo navštívila pouze 20x. Tedy stran nových titulů, jinak jsem si párkrát zašla na některé osvědčené záležitosti (Hry o Marii, Labutí jezero apod.). Prostě to tak vyšlo. K mému překvapení jsem viděla 4 muzikály, což je asi můj rekord. Ještě větší překvapení je, že dva tituly bych označila za jedny z nejpovedenějších v celém roce. Navštívila jsem také 11x činohru, jen 3 opery a pouze 2 balety. Bylo to takové trochu chudé. Z činohry mi v hlavě žádné představení nijak výrazně neutkvělo. Žádné mi vyloženě nevyrazilo dech, i když pár bylo velmi zdařilých. Balet ještě stále neměl domovskou scénu, takže se nic moc přelomového nekonalo. A opera na tom byla podobně. Tak vlastně ani nic do výběru nemám. Celkově uplynulý rok nebyl nijak výrazný, dokonce bych řekla, že mě trochu zklamal. Za což si mohu sama, jelikož jsem se omezila v podstatě jen na dvě divadelní scény a neprozkoumávala jiné vody. To letos napravím 🙏.

 Nejlepší činohra(y): Zázrak v černém domě (Reduta), Rozmarné léto (Šapitó), Milenci nebes (Mahenovo divadlo)

Jediná baletní radost: 4 Elements (Mahenovo divadlo)

Nejlepší muzikálová záležitost: Bítls (Městské divadlo Brno – hudební scéna)

Nejpříjemnější překvapení: Představ si … (Městské divadlo Brno – hudební scéna)

Trochu šokující, ale dobré: Jánošík Revisited  (Mahenovo divadlo)

Kdy jsem se nejvíc nasmála: Osmyčky (Městské divadlo Brno)

Co se nepovedlo: Hoří v sadě rodném květ (Reduta), Kdo je pan Smitt? (Mahenovo divadlo), Rent (Městské divadlo Brno)

* 

Film 

Uplynulý rok by se dal rozdělit do dvou částí. První půlrok mi hodně času zabralo cvičení, pak jsem onemocněla, a tak jsem v druhé části roku nahradila cvičení východoasijskou kinematografií. Takové domácí kino. I takové výměny se dají dělat 😄. Ale o tom referovat nebudu. Do kina jako takovéto jsem zavítala celkově 30x, z čehož jsem jeden film viděla dvakrát (Bohemian Rhapsody). Vybrat nejlepší filmy je trochu ošidné, jelikož já do kina chodím jen na některé typy filmů, takové, co se dobře vyjímají na velkém plátně, případně v malém artovém kině. Ale i tak.

   Nejlepší drama: Bohemian Rhapsody 

Nejlepší popcorn: Thor: Ragnarok 

Nejlepší dokument: Poslední v Aleppu 

Nejlepší romance: Zrodila se hvězda 

 Nejlepší mrazivost: Odnikud

 Nejlepší konverzačka: Naprostí cizinci 

Nejlepší komedie: Intimní osvětlení

 Nejlepší mix: American Honey 

Nejhorší filmový zážitek: poslední část 50 odstínů (to byla vážně katastrofa) 
*

Anime 

Anime není nikdy dost. Pár typů z toho, co jsem viděla loňský rok (nové i starší tituly), a co se mi líbilo:

Nové a povedené adaptace mangy: Grand Blue (komedie v klasickém anime stylu), Banana Fish (kluci, co dělají leccos, aby přežili, a není to hezký), Made in Abyss (vypadá to jako pro děti, ale není)

Klasika, která nesmí chybět: Samurai Champloo (takoví hip-hop samurajové), Ergo Proxy (sci-fi bez vesmírných lodí)

Hodně drsné a jen pro dospělé: Devilman Crybaby (dosti unikátní styl kresby)

Odpočinková anime klasika: Nanatsu no Taizai – The Seven Deadly Sins (zábavné a chvílemi nekorektní)

* 

Koncerty 

Z mého předsevzetí, že budu více chodit za hudbou, nakonec moc nebylo. Ale byla jsem na jednom z nejlepších koncertů vůbec, takže mi to zase až tak nevadí. I nadále doporučuji sem tam kouknout, jaké jsou absolventské koncerty na JAMU, protože některé jsou vážně skvělé a není to žádná snobárna (proto ty, kdo nemají rádi velké večerní). 

Nejlepší koncert: Imagine Dragons – Evolve (koncert O2 Arena Praha) – to bylo prostě skvělé, asi jako předtím Paul McCartney 

Nejpohodovější záležitost: Yamato – Drumers of Japan (koncert – Sono Centrum) – bum bum bum, tohle mohu jen doporučit, jsou tu každý rok 

Zvuková klasika: *62 JWM 6 A3 Flamenco: Pérez & Rivera & Pérez (koncert Besední dům) – flamencová klasika nikdy nezklame 

Staré známé: jazzové večery ve Staré pekárně 

* 

Výstavy 

Výstavy jsou pro mne většinou spontánní záležitost. Nejvíc mi v uplynulém roce utkvěly v paměti tři. O dvou tu bylo pojednáno, poslední je stálá expozice: 

Cosmos Discovery (velká výstava NASA na BVV Brno) 

Jan Šibík – Deset let (výstava fotografií jednoho z našich nejznámější válečných fotografů – Galerie architektury Brno) 

Příběh Romů (stálá výstava Muzea romské kultury)

*

 Knihy 

Narazila jsem na některé zajímavé tituly.

Anna Křivánková, Antonín Tesař, Karel Veselý – Planeta Nippon (naučná záležitost o fenoménu japonské pop kultury)

Michael Třeštík – Ledaže se pletu (pokračování „Jen aby, řekla moje žena“, souboru autorových postů na Facebooku)

Marie Doležalová – Kafe a cigárko aneb historky z hereckého podsvětí (vtipná kniha krátkých historek oceněných cenou Magnesia Litera o tom, jaké je ve skutečnosti herecké povolání)

Jan Burian – Přímluva za dnešní dobu (soubor autorových fejetonů na různá témata, aktuální i zapomenutá)

Veronika Ageiwa – Deník japonské manželky (jak se z Češky stane téměř pravá Japonka)

* 

A co ještě stojí za doporučení?

Dance Macabre 2018 (malý hudebně-taneční festival, který propojuje orientální tanec s gothickou subkulturou – klub Melodka, koná se každý rok) 

Shaolin Tour 2018 (ukázky bojových umění mnichů z shaolinského kláštera - Boby Centrum) 

Legoland Deutschland (zábavní park v Německu na motivy malinkatých kostiček, na které jeden rozhodně nechce šlápnout; zaslouží si vlastní post, v dobrém i ve zlém 😂) 

Macocha (mohu jenom doporučit, hlavně v letních vedrech)

*

Hotovo. Napsáno. 💋

 

Nedělní pečení a tak - 57.

Moje nejmladší švagrová oslavila v lednu narozeniny, ale my jsme slavili až před týdnem, protože ... na všechno máme dost času 😉. Původně jsem chtěla upéct jako překvapení nějaký zábavný dort potažený cukrovou hmotou, ale oslavenkyně na takové dorty moc není. Chtělo to něco klasičtějšího. Něco s čokoládou 😋.

Poctivý oříškový korpus a kávový šlehačkový krém. A pak pořádná porce čokolády navrch. Nebyl nijak zvlášť sladký, což se ani ke kávě nehodí. Ozdobila jsem ho několika pralinkami a kuličkami mochyně. Tedy vzhled nic moc, ale začínám mít kávový krém v oblibě.

What you (don´t) need - 17.

Dostala jsem se do postele asi tak kolem čtvrté ráno, vzbudila se po desáté a vyrazila na nákup. Uvařila jsem si obědy a večeře na tři dny dopředu, upekla bábovku, vytřela a vyluxovala celý byt, převlékla postel, dala prát ručníky a povlečení, vyžehlila kopu prádla, odlakovala a nalakovala si nehty a umyla si vlasy. To na lenocha jako jsem já není vůbec špatné skóre. A teď se ještě se světem podělím o svoje kosmetické objevy. No nejsem prostě "wonderful"? 😎

*

Pokaždé, když přijde nějaká změna počasí nebo třeba zdravotního stavu, na mojí pleti je to hned poznat. Pleť potom vyžaduje více péče, nejen šetrné odlíčení, ale taky potřebnou hydrataci. Jedna z věcí, která se mi pro takové případy opravdu osvědčila, jsou korejské pleťové masky a peelingy. Tentokrát ale nemám na mysli ty plátýnkové, ale  klasické masky v kelímku. Mým objevem jsou ty od korejské značky Skinfood.

Vyzkoušela jsem jich v různých vzorcích i větších baleních asi šest druhů, ale nejvíce jsem si oblíbila "rýžovou" a pak jednu "cukrovou". 😍

Rýžová maska je na první pohled možná trochu zvláštní, ale je opravdu výborná. Je hodně tekutá, konzistencí podobná vysokoprocentní šlehačce, obsahuje drobné částečky rýže (které vypadají jako malé bublinky) a po rýži i voní. Na kůži je sametová a velice jemná. Já si ji většinou nechám působit a pak vlhkýma rukama krouživými pohyby zapracuji a drobné částečky, co ulpí na kůži, pak smyji. Je velice šetrná, takže ji mohu použít i v době, kdy mám opravdu podrážděnou pleť. Zdá se mi, že ji zklidní. 

Maska s černým cukrem je spíše jako peeling, i když já ji používám stejně jako tu rýžovou. S mojí pletí s ní musím opatrně, protože má onen peelingový obrušující účinek, který není pro moji pleť úplně ideální. Takže pro ty, kteří trpí na rozšířené žilky jako já, nebo jiné neduhy jako pupínky či akné, doporučuji vždy dostatečně zkombinovat s vodou a aplikovat jako masku, nikoli jako peeling. Maska nádherně voní, jako tmavý cukr s medem (ale chutná hnusně 😜) a konzistencí je jako namočený písek. Může trošinku barvit, ale nedám na ní dopustit, protože je po ní moje pleť v opravdu skvělé kondici 👍.

*

Objednávám si je přímo z Koreje, vyjde pak jedna asi na 230 Kč, nicméně se dají koupit třeba i v Sefoře nebo na e-shopech specializujících se na korejskou kosmetiku.

*

... a teď mi došlo, že bych je mohla zrovna využít ...

 

Biografie v kinech – Freedie, Mary, Čmelda a ten, co mluví s rybami

S biografickými filmy to mám tak, že je na jednu stranu ráda vyhledávám, na stranu druhou stranu z nich často mívám mindráky. Mám ráda filmy o zajímavých lidem, protože mám prostě a jednoduše ráda lidské příběhy. Něco skutečného a současně výjimečného. A ne nutně pozitivního, protože příběhy založené na skutečných událostech mají k idylce často daleko. Zajímaví lidé mívají barvitý život, většinou díky tomu, že něčím vynikají, někam odhodlaně směřují a něco úžasného se jim povedlo. Což mne přivádí k tomu druhému, a to, že z takových lidí mám často trochu pocit méněcennosti. Naštěstí biografie, co jsem viděla naposledy v kině, nejsou až na jednu výjimku tak úplně biografie, jelikož o nikom skutečném nevypráví. Ale kdyby ano, pak by to byla veliká sranda 😜. 

Bohemian Rhapsody

„A teď co?“ „Teď přijde operní pasáž.“  

Šílenství, které se u nás rozpoutalo kolem filmu o skupině Queen a životě jejího frontmana Freddieho Mercuryho, jsem už dlouho neviděla. Takhle vyprodané kino jsem zažila možná naposledy na „Padesáti odstínech čehosi“ druhý den po premiéře, přičemž návštěvníci byly jen ženy. Tady to bylo ale skoro dva měsíce po premiéře a diváci byli všech věkových skupin. Kritikům se prý film tolik nelíbí a ani američtí diváci z něj nejsou tak nadšení jako ty čeští, prý mají za to, že je tam málo skandálů z divokého života Mercuryho. Podle mě je to ale to, co dělá film tak zajímavým pro běžné diváky. Nesnaží se totiž šokovat nebo exhibovat, nesnaží se skandalizovat. Možná je trochu umírněný a některé události jsou lehce upravené, aby se udržel filmový styl vyprávění. Nemyslím ale, že by to něčemu škodilo. Vypráví totiž o Mercurym jako o velmi citlivém a vnitřně osamělém člověku, který se na pódiu měnil v showmana ovládajícího vyprodané stadióny. Stejně tak vypráví i o kapele jako takové a vztazích mezi členy. Nezaměřuje se na jeho homosexualitu, ani na skutečnost, že se Mercury díky svému nezřízenému divokému životu nakazil virem HIV. Není to exploatace života rockové hvězdy. Nikdy mi vlastně nepřišlo na mysl, kolik hitů Queen vlastně měli. I když píseň „I´m in Love with My Car“ unikla mé pozornosti 😀. „Jdi legenda, Freddie.“ „Všichni jsme legendy.“ Rami Malek si velmi zaslouženě odnesl Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon. Jestli si film odnese i nějaké Oskary si netroufám odhadnout, ale pro mě je to jeden z nejlepších filmů roku. Za mě 90%.

Facts: „Bohemian Rhapsody“; VB/USA, 2018; režie Bryan Singer 

Marry Poppins se vrací 

 „Všechno je možné.“ „I to nemožné.“  

Původní filmovou verzi s Mary Poppins jsem viděla jako malá a od té doby jsem si ji připomněla několikrát v muzikálové verzi. Ta je velmi povedená, i když příběh samotný, přes všechny ty roztomilé momenty, je pro mě coby dospělého diváka daleko od bezchybného. Mary Poppins je kouzelná chůva, která ze své cestovní kabely dokáže vytáhnout prakticky cokoli, dokáže létat za pomoci svého deštníku a všechno vyléčí a zodpoví prostřednictvím té správné písničky. Juchú. Autorce námětu se prý filmové zpracování nelíbilo, a tak zakázala jakékoli další adaptace. Ani se moc nedivím, jelikož ta původní filmová verze mi přišla dokonce i dosti bizarní a postava Marry Poppins byla podivně nesympatická. Jenže před pár lety autorka zemřela, takže filmová studia se pustila do pokračování původního příběhu. Nicméně se to myslím docela hezky povedlo. Emily Blunt je jako Mary Poppins skvělá, má navíc lehce ironický humor a má docela cool triky v rukávu. „Je dobře, že jste se vrátila, Mary Poppins.“ „Nevypadáte ani o den starší.“ „No dovol, Michaeli, o věku dámy se nikdy nemluví.“ Dětští představitelé mi k srdci moc nepřirostli, stejně jako jejich tatínek, ale nevadí, protože je to hlavně vizuální film. Taneční čísla jsou skvělá, zejména pak velké taneční číslo Marry Poppins a londýnských kominíků, stejně jako sekvence odehrávající se na malované misce. Milý rodinný film ideální na vánoční svátky. Za mě 80%.

Facts: „Mary Poppins Returns“; USA, 2018; režie Bob Marshall 

Bumblebee 

„Bumblebee, je jen jedna možnost, jak ukončit tuto válku. Musíš ochránit Zemi a její obyvatele.“  

Jediné, co si po letech pamatuji z Transformers je, že první díl byl sice strašně hlasitý a nelogický, ale v podstatě cool, protože to bylo poprvé, co na velkém plátně ožila autíčka a roboti. Byl to prostě letní blockbuster, hodně přes čáru, kde o nějaký příběh moc nešlo, ale myslím, že to ani nikdo moc neočekával, jelikož přiznejme si, film, jehož podkladem jsou hračky pro děti, nebude oskarový aspirant. Pak se ale natočilo asi osm dalších pokračování, kde se objevilo asi tři sta dalších robotů, všechno vybuchovalo, střih byl rychlejší než rychlost světla a člověk přišel o ušní bubínky. Záběry na americkou vlajku se střídaly se záběry na zapadající slunce nad prérií, a to za přítomnosti různých krásek posedávajících na naleštěných bourácích/robotech, nicméně většina scén byly záběry na vzájemně se mlátící hory železa. Filmy se tak nějak začaly sami parodovat. Pak se toho ujal někdo nový a natočil prequel o oblíbeném žlutém robotovi jménem Bumblebee, který se odehrává v roce 1987 a objevuje se v něm jen minimum robotů. Hlavní dívčí postava je sympatická a je tam i pár vtipných scén. Jinými slovy, takhle mělo celé to šílenství kolem Transformers začít a bylo by to určitě lepší. Škoda. Za mě 77%.

Facts: „Bumblebee“; USA, 2018; režie Travis Knight 

Aquaman 

„Atlantida měla vždy krále. Ale teď je potřeba něco víc.“ „A co je víc, než král?“ „Hrdina.“ 

Fanoušci superhrdinských filmů se dělí na ty, co fandí Marvelu (X-Meni, Avengers, Thor, atd.), a ty, co fandí hrdinům z dílny DC Comics (Batman, Superman, Wonder Woman, atd.). Zatím se zdá, že Marvel vede, což je asi i díky tomu, že natočil už asi stopadesát filmů, nicméně poslední počin ze sekce DC Comics si v kinech vedl nad očekávání dobře. Přitom je o superhrdinovi, ze kterého si často dělají sami fanoušci často legraci. Je to ten trochu legrační chlápek, co umí mluvit s rybami. Jenže tady ho hraje dvoumetrový potetovaný Jason Momoa s břišáky, dlouhým hárem a nezanedbatelným charismatem, taková tmavá verze Thora. I díky tomu asi ani moc nevadí, že jako herec nijak zvlášť nevyniká,  hlavně se na něj hezky dívá 😜. Jinými slovy, není to žádný chlápek v elasťácích. Arthur Curry alias Aquaman je synem královny Atlantidy (ano, té ztracené země) a strážce majáku (člověka), který ho vychoval, takže docela dobře zapadne jak do místní hospody, tak do podmořského světa. Sympatické je, že od začátku ví, kdo je a v čem spočívají jeho super schopnosti. Trochu nesympatické je, že všechno řeší jen hrubou silou. „Jsem, kdo jsem. Jsem ochránce oceánu. Jsem Aquaman.“ Film samotný je pak směsice neustálé akce a humoru, všechno je prostě a jednoduše over the top. Řeší se tu rodinné spory, válka s lidmi, přepadávají se bývalí spojenci a vytváří se aliance. Jednu chvíli jsme pod vodou, pak zase na souši, pak navštívíme ztracené chrámy…, děje se toho prostě moc a nic nedává moc smysl, takže nejlepší je vypnout hlavu a moc u toho nepřemýšlet. Někdo film popsal jako „Hru o trůny pod vodou“ a mně to přišlo opravdu výstižné. Ale upřímně řečeno, je to vcelku jednoduchý film. Přibylo zde humoru, takže je jasné, že DC Comics se vydal směrem rodinné zábavy, což je asi dobře. Vizuálně je film možná trochu nevyrovnaný, ale záběry pod vodou a podmořské bitvy se žraloky a draky jsou zábavné, stejně jako většina filmu. A o to v tomhle filmu jde hlavně. Navíc motivace hlavního záporáka mi přišla velice sympatická. Za mě 85%.   

Facts „Aquaman“; USA, 2018; režie James Wan

zdroj: zde

Divadelní koktejl

Poslední moje divadelní návštěva uplynulého roku byla poslední den roku. Překvapuje to někoho?😜 

Roky a kroky

„A Zlatého slavíka pro rok 1978 získává… pan Karel Gott.“ „Tak to je opravdu překvapení, to jsem vůbec nečekal.“  

Braňo Holiček režíroval pro divadlo Reduta už dva projekty a oba patří podle mne k tomu nejlepšímu, co jsem v Redutě viděla. „Černá labuť“ a „Kmeny“ jsem viděla opakovaně. Představení „Roky a kroky“ si místo dějinných náhod a mapování subkultur bere na paškál českou popovou scénu od optimismem oplývajících šedesátek, přes straně a době poplatné sedmdesátky a osmdesátky, do divokých porevolučních devadesátek a jaksi vyčpělých let nedávno minulých. Vztahy popového světa plného falešného pozlátka s bulvárem, polosvětem zločinu, a taky kamarádíčkování s politickou scénou. Vždycky to bylo hlavně o penězích a kontaktech. A vždycky tu byla anketa Zlatý (Český) slavík, kterou téměř vždycky vyhrál Karel Gott. Inscenace rozhodně není pro nostalgiky typu „za komunismu bylo líp“, resp. vždycky bylo líp, než teď. Takovým ani není určena. Je plná nekorektního humoru, který dokonce i mě chvílemi přišel trochu za hranou. Nejsem fanynka Karla Gotta, ale jeho nemoc a jeho dcery nebylo podle mne nutné do inscenace zařazovat, i bez nich by člověk celou tu absurditu pochopil. Nicméně pár diváků „na Karla nám nesahejte“ sedělo přímo přede mnou, a ti to brali dosti osobně. Což je špatně, protože tak to myšleno nebylo. Přiznám se ale, že jsem mnohem lépe chápala scénky z doby dávno minulé, než ty, které se měly odehrát po roce cca 2000. Jelikož naši popovou či obecně bulvární scénu nesleduji, a nikdy jsem nesledovala ani anketu Zlatého slavíka, chyběly mi tu reálie. I když se mi ze všech tří projektů zdály „Roky a kroky“ nejméně sdělné, rozhodně mají režisérův spontánní rukopis, který je šitý na míru hercům na scéně.

Facts: „Roky a kroky“, Divadlo Reduta, 2018; autor a režie: Braňo Holiček 

Jánošík Revisited 

"Zbojnická legenda ožívá. Spravedlnost. Pomsta. Zrada a láska. Nezabiješ!"  

Byl Jánošík hrdina nebo to byl jen zbojník, respektive zabiják? Zaslouží si vůbec Jánošík svou legendu? Byla by dnes po tolika zkušenostech národa jiná, než když ji v roce 1909 Mahen napsal? Byl Jánošík jen produktem své neutěšené doby? Byl to rebel, co chtěl jít proti proudu nebo ten, kdo bojoval za spravedlnost lidí své třídy? Na tyhle mé otázky poslední inscenace odcházejícího šéfa brněnské činohry Martina Františáka neodpovídá. Vychází z Mahenovy verze, i se všemi písničkami, ale má nový háv, který se více než na mýtus o hrdinovi, zaměřuje na osobu někoho, kdo nechtěl zabíjet, ale kterého osobní tragédie nakonec přiměje, aby svou valašku pozvedl proti jiné lidské bytosti. Taková situace je univerzální i pro dnešní dobu a dnešní „hrdiny“. Co jsem si z inscenace odnesla já, je to, že hranice toho, co dělí hrdinu bojujícího za větší věc, než je jeho vlastní prospěch, od toho, koho lidé vnímají jako vraha, je dosti mlhavá. Zatímco jazyk hry si zachovává svůj původní ráz, je Jánošík se svou bandou zarostlých chlápků vyobrazen jako člen motorkářského gangu ve stylu Sons of Anarchy, kteří vedle valašek máchají i pistolemi, a vedle klasických lidovek pak divadlem zní i tvrdý rock. Mně osobně se to takhle líbilo, přišlo mi to trefné. Protože hra má přesah poplatný i v dnešní době. Hlavní roli měl hostující herec Dominik Teleky a ujmul se jí opravdu se ctí. Jinak je to hra s mnoha postavami, zejména mužskými, které mě ale až na výjimky trochu splývaly. Diváci odpoledního představení byli možná trochu rozpačití, ale mně se hra opravdu líbila.  
Facts: „Jánošík Revisited“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jiří Mahen, Martin Františák, režie: Martin Františák 

Milenci nebes 

"Divadlo radosti, života i smrti." 

Postavy ze hry „Milenci nebes“ jsou prý inspirovány skutečnými postavami pařížského divadla 19.století. Jean-Babtiste je trochu opomíjený člen divadla pantomimy a snílek, Garance je krásná žena, kterou náhodně potká a propadne jejímu kouzlu, a Frédérick je ambiciózní mladý muž a sukničkář toužící dělat velké divadlo se slovy. Milostný trojúhelník, kdy Jean-Babtiste miluje Garance, ale nemá odvahu jí to říct, Garance jej sice miluje, ale žije ve vztahu s Frédérickem, který se tím tak trochu baví. Jean-Babtiste současně přehlíží lásku mladičké dcery ředitele divadla a Garance zase návrhy hraběte de Montray. Zamotané a až anticky tragické. Láska bez kompromisů a intriky. Život herců, lesk a bída divadel. Výpravou je hra především v první polovině zmatená. Je třeba se naladit na specifickou vizuální podobu, ale ve druhé polovině to všechno do sebe zapadne a všechny ty postavičky, které původně vypadaly, že jsou tam nějak omylem, mají najednou své místo. Byla jsem na silvestrovském představení. Zařazení tohoto titulu na silvestrovské odpoledne mě trochu překvapilo, protože to rozhodně není komedie, kterou bych tak nějak čekala. Není to asi hra pro každého, rozhodně ne pro milovníky klasiky. Není ale vysloveně modernistická, ani přehnaně ujetá. Jazyk hry je zachován a drží se mantinelů klasické hry. Pokud si zvyknete na trochu specifický vizuál, pak je to klasická tragédie, jakých se na divadle hrají desítky. Nicméně je skvěle zahraná, čímž se průměru vymyká. Většina mých oblíbených herců tu má svoje výrazné party. I proto stojí za návštěvu.

Facts: „Milenci nebes“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jacques Prévert, režie: Marián Amsler 

Letní baletní koktejl v prosinci 

Během léta připravila baletní sekce Janáčkova divadla speciální představení pro venkovní prostor na hradě Špilberk. Jednalo se o tři kusy podle choreografií členů baletního souboru. Jelikož mi to o prázdninách nevyšlo a jedno speciální představení bylo naplánováno na konec roku, přičemž není jisté, že se titul bude ještě uvádět, nechtěla jsem to propásnout. Jedná se tedy o tři kusy, které nemají vůbec nic společného. Ani hudbou, ani náladou a ani provedením. Je to opravdu koktejl, což prostoru klasického divadla příliš nesvědčilo. „Bonsoir Brel“ byla na hudbu šansoniéra Jasquese Brela a byla rozverná, nápaditá a milá. Měla rozpustilou atmosféru a tak nějak připomínala muzikálové číslo. Takové tančení v dešti. Ze všech tří se mi líbila nejvíc. Druhá v choreografii šéfa baletu s názvem „1968“ pojednávala o přelomovém roku 1968 z pohledu dvojice mladých lidí, a o otázce samostatné volby. Byla na můj vkus možná až moc stylizovaná a tématicky samozřejmě dramatická, takže po úvodní barvě to bylo černobílé, a ten skok byl příliš náhlý. I když ženský part byl podle mne skvělý. Třetí kus byl v choreografii Martina Svobodníka, který mám pocit, že si rád utahuje z diváků, respektive rád je provokuje. „O hudbě a tanci“ bylo lehce edukativní. Tanečníci nejsou dělníci a mají rádi různorodost. Bylo to nápadité, ale … myslím, že by tomu prospěla delší stopáž. Jako celek ale celé představení vyšumělo. Pro letní venkovní scénu se to rozhodně hodilo více.

Facts: „Letní baletní koktejl v prosinci“; Mahenovo divadlo, 2018; choreografie: Markéta Pimek Habalová (Bonsoir Brel), Mário Radačovský (1968), Martin Svobodník (O hudbě a tanci)

zdroj: zde, zde, zde, zde