Nezdá se Vám, že
listopad je jeden z těch měsíců, které končí dřív, než vůbec začaly? Mě
to tedy tak přijde. Pokaždé. Původně jsem chtěla psát o tom, jak peču cukroví,
ale s ohledem na skutečnost, že jsem ještě nezačala, nepočítám-li můj čtvrteční
asi dvouhodinový vnitřní monolog o tom, co bych asi tak upekla, když
nemám do Vánoc skoro žádné volno, a to, že jsem mamce vykradla špajz a
dokoupila předražené ořechy, tak se uvedený post odkládá. Zatím Vám alespoň ve
zkratce poreferuji o několika dalších filmech, které jsem v listopadu stihla.
Každý můžu doporučit, ale všechny najednou asi ne.
Železná srdce
 |
|
|
„Jestli si myslíte, že to nemůže být horší, tak může. A
taky bude.“ Na tenhle film jsem se vydala s kamarádem z práce,
jelikož sama bych se pro válečný film z druhé světové o posádce v tanku,
přestože tam hraje Brad Pitt, asi nerozhodla. Což by byla škoda, protože je to
vlastně dost dobrý film. Jen netuším, proč si distributor vybral tenhle český
překlad originálního názvu „Fury“, což se dá přeložit jako vztek, a byl by rozhodně
výstižnější. Dějově jde o to, že čtyři v tanku, kdy na místo psa je tam
nováček z amerického zapadákova, který ani ještě nestačil pobrat, že je na
frontě, jedou tankem, resp. pojízdnou rakví. Nováček musí zapadnout, a to
rychle, což je umocněno pro mě dosti morálně alarmující scénou s německým zajatcem,
kterého nikdo z nich ve skutečnosti zajmout nechce. Během filmu se o nikom
z nich v podstatě nic nedozvíme, ale rozhodně pochopíme, že to nemají být sympatické
postavy. Jsou to morálně otupělé zombies, které se na jedné straně navzájem
znají jako nikdo, jelikož spolu sdílí už roky ty 4m², a na stranu druhou se vzájemně
štvou, jelikož toho všeho už mají po krk. Je to technicky opravdu dobré, herecky
taky (dokonce i Shia LaBeouf tam poprvé nehraje sám sebe) a dějově se sice najde
pár typických válečných klišé (skupinka pěti proti přesile, nováček, co se z něj
klube hrdina), ale rozhodně má film u mě velké plus za to, že tam snad ani
jednou nevláda americká vlajka. Už jen za to si ten film v rámci žánru
zaslouží 85%.
Facts:
„Fury“; USA, 2014; režie David Ayer
No
Breathing
 |
|
|
„Začni znovu plavat. Dostanu tě na sportovní školu.“
„Vždyť víš, že nesnáším vodu.“ Film o
teenagerech pro teenagery. Dospívání v Koreji má svá pravidla, a pokud o
tom má být film, pak je jasné, že buď máte příliš bohaté a emocionálně chladné rodiče, kteří na Vás kladou vysoké nároky, popřípadě Vás přehlíží, nebo jste
sirotci s bolavou minulostí, kteří i přes svůj zcela zjevný talent díky
své sociální situaci stojí opomenuti stranou. Tady je oboje, protože to
má hlavní hrdiny hned dva. Taky je tam nějaká ta šikana a bromance, potoky slz
a typický korejský humor, který většinou zahrnuje jídlo nebo zažívání, a
slečna, kterou každý miluje a která chce být, jak jinak, zpěvačka (další
možnosti jsou už jen herečka nebo tanečnice). Je to milá jednohudka na nedělní deštivé
odpoledne, ale přeci jenom bych ji doporučila spíše dámám věku blízkému
dospělosti ☻. Jestli je žánr sportovní film pro teenagery s dobrým koncem,
co nikoho neurazí, tak mu dám 80%.
Facts:
“Nobeureshing“, Jižní Korea, 2013;
režie Yong-sun Jo
Století
Miroslava Zikmunda
 |
|
|
„Představte si, že byste žili sto let. Co všechno byste
stihli zažít. Zikmund a Hanzelka toho stihli hodně.“ Dokumentární film o
jednom z našich největších cestovatelů, který byl počat za Rakouska-Uherska,
narodil se v prvních měsících samostatné Československé republiky, v padesátých
letech procestoval skoro celý svět, aby pak byl označen za nepřítele státu a
bylo mu zakázáno nejen cestovat, ale i publikovat. A po revoluci v roce 1989
zase začal psát, přednášet a byla o něm napsána i divadelní hra. Musím říct, že
někdy mám pocit, že je můj život docela nuda. Taky bych ráda cestovala a tak,
ale asi nejsem ta správná povaha. Co mě fascinuje na cestovatelích, je ta jejich
schopnost vypnout a oprostit se od přátel a rodiny, někdy i na celé roky. To
bych asi neuměla. I když s dnešními technologiemi je svět čím dál menší, a
ty vzdálenosti, které kdysi Zikmund a Hanzelka absolvovali, by dneska vlastně
nebyly až tak dramatické. Nedivila bych se, kdyby bylo možné telefonovat třeba z Mount
Everestu. Dokument je udělaný velmi osobním způsobem a hlavně je o někom, kdo
toho má hodně co vyprávět a hodně co komentovat.
Facts:
„Století Miroslava Zikmunda“; ČR, 2014; režie Petr Horký