Dubnová filmová vichřice beznaděje, naděje a hlavně se zvířátky

V dubnu jsem byla v kině několikrát a bylo to tak trochu na střídačku. Jednou to bylo něco vážného, podruhé to bylo spíš něco oddychového. Musím se přiznat, že jsem měla už všech těch depresivních filmů a dokumentů z poslední doby dost. Takže jsem zašla i na filmy, na které bych jinak asi do kina nešla. Až na film v rámci filmového klubu se jednalo v podstatě o premiéry za posledních pár týdnů.

Leviatan 

„Ty žádná práva nemáš, neměls, a nikdy mít nebudeš.“ My Češi prý máme v povaze si neustále na něco a někoho stěžovat. Přitom prý nemáme v podstatě důvod, ale rádi se srovnáváme s těmi, co se mají líp. Proto by mělo být pro každého chronického stěžovatele povinností podívat se na nejnovější počin Andreje Zvjaginceva, aby viděl, jaké to je mít se pro změnu hůř. Leviatan je ruský snímek, který jsem viděla v rámci filmového klubu ve stejný týden, co skončil festival „Jeden svět“. Byla to taková studená sprcha na závěr. Snímek z oblasti severozápadního Ruska, kde tak nějak chcípl pes, ale pro našince je to domov, který nechtějí opustit, jelikož kořeny jsou kořeny.  Hlavní postavou je Kolja, opravář aut, který vlastní rodinný dům v zátočině řeky, kde žije se synem a svou mladou ženou. Dostává se do sporu s místní samosprávou v čele se starostou, který chce v zájmu vyšší věci pozemek patřící Koljově rodině po generace vyvlastnit za pád drobných. Kolja se s pomocí svého dávného přítele, právníka z Moskvy, brání soudní cestou, ale vede nerovný zápas s korupcí a politikou, v rámci níž na spravedlnost a malého člověka nezbývá místo. Kolja tak zjišťuje, že vždycky může být ještě hůř. „Jsme nevinní, dokud se neprokáže vina. Ale kdo to bude dokazovat? A komu vlastně?“ Musím říct, že mě film celkově hodně příjemně překvapil, přestože v sobě toho moc pozitivního, ale hlavně optimistického nemá. Je ale natočený skvěle, ať už jde o herce, výpravu, nebo hlavně kameru. Realita dnešního Ruska, ruský naturel i zvláštní spojení člověka s místem, kde zapustil kořeny, stejně jako beznaděj, kterou jsem si s Ruskem tak nějak vždycky spojovala.  „Co si dáš, Koljo?“ „Vodku, co jiného. Dvě.“ 

Facts: „Leviathan“; Rusko, 2014; režie Andrej Zvjagincev

Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti 

„Největší gladiátorský zápas v dějinách lidstva. Bůh proti člověku. Den proti noci.“ 

Tahle slova pronáší Lex Luthor alias hlavní padouch. Tady má podobu frackovité a trochu psychopatické máničky. Vím, že patří k Supermanovi, kde kuje všechny ty složité a překombinované plány na ovládnutí světa nebo tak něco. Tady ale byl jeho cílem souboj Supermana z Metropolisu (město) s Batmanen z Gothamu (jiné město). Z filmu se zdá, že jsou přes řeku, něco jako Buda a Pešť. Superman je z Kryptonu, cizí planety, což z něj dělá mimozemšťana s vizáží modela z reklamy na Gucciho, ten druhý, Batman, je milionář ve středních letech s podzimní depkou, který inkognito hájí spravedlnost v kostýmu na Halloween. Batman je na Supermana naštvaný, jelikož při posledním střetu s emzákem z vesmíru při obraně Metropolisu srovnal polovina města se zemí. Jinými slovy umřelo hodně lidí a pobořilo se hodně domů, což se dotklo Batmanova porfolia. Když Lex Luthor vyhodí do vzduchu Capitol (alespoň myslím, že to byl Capitol), unese Supermanovu adoptivní matku a oživí jakousi galaktickou příšeru, zdá se, že dosáhne svého vysněného souboje. Ale protože tohle je podle komiksu o dvou superhrdinech, po chvíli vzájemného pošťuchování se ti dva spojí a tu galaktickou potvoru zdolají. Pomůže jim ještě Wonder Woman, která se tam sice během filmu ochomýtá, ale nic zásadního se o ní nedozvíme. Je jen předzvěstí dalších pokračování, kde se objeví i další postavy tohoto univerza, jako je třeba Aquaman. A Superman umře. Ale asi ne tak úplně. Po všech těch dokumentech a náročných filmech to byl parádní oddych, i když jsem po většinu času ani moc netušila, co se to na plátně vlastně odehrává. Ani Supermana, ani Batmana nemám nijak ráda, předchozího Supermana jsem neviděla, Nolanovi filmy sice ano, ale na rozdíl od obecného názoru, je nepovažuji za nic převratného. Tady se mi ale v podání Bena Afflecka líbil. Dalšího Supermana možná vynechám, ale samostatný film s Affleckem by nemusel být špatný. Zejména pokud by si ho sám režíroval. Za mě 80%, jak říkám fajn oddych. „Znáte tu nejstarší lež Ameriky? … Moc může být nevinná.“ 

Facts: „Batman vs. Superman: Dawn of Justice“; US, 2016; režie Zack Snyder 

Já, Olga Hepnarová

„Vážení, prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Po třináct let vyrůstám v pařátech takzvané dobré rodiny. Jsem bita a týrána. Oběť dospělých a hračka školních dětí. Mám přezdívky: dračice, mumie, nalomený anděl, spící panna. Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Nemám přítele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství. A výsledek? Útěky ze školy, z domova, ze života.“ Co bych asi měla napsat o filmu, který se snaží zmapovat jeden tragický život s tragickým koncem? Příběh poslední popravené ženy na území bývalého Československa je režisérskou prvotinou a musím říci, že velice povedenou. Na filmu pracoval i můj bráška, ale to se do hodnocení nepromítá :-). Snímek je černobílý a artový. To znamená statické a dlouhé záběry, minimum dialogů a úspora gest. Měla jsem trochu dilema, zda na film o masovém vrahovi jít či ne, jelikož nejsem zastáncem toho, že by se o nich měli točit filmy a dostávalo se jim tak pozornosti. Podle mě si to ti lidé nezaslouží, zejména tehdy, pokud na své činy byli pyšní. Ale tenhle snímek naštěstí žádnou glorifikací není, činu jako takovému je věnováno jen málo času, spíše se snímek soustředí na to, co k tomu vedlo. Tam to bohužel autoři trochu nedotáhli, jelikož se kupříkladu až moc zaobírají její homosexualitou, přičemž další aspekty, jako její rodinu, spíše opomíjí. Z celého filmu není jasné, zda se jí opravdu všechno to, co tvrdila, dělo či nikoli. Tak jako tak si myslím, že v dnešní době by se jí dostalo pomoci dřív, ne by se k něčemu takovému odhodlala. „Toto je můj rozsudek. Já, Olga Hepnarová, oběť Vaší bestiality, odsuzuji Vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že můj život je za x lidí málo.“  Za mě 80%. 

Facts: „Já Olga Hepnarová“; ČR, 2015; režie Tomáš Weinreb, Petr Kazda

Lovec: Zimní válka 

„Pokud hledáte příběh o Sněhurce, objevíte příběh, co se stal mnohem dříve.“ 

Takže příběh o Sněhurce znám. Je to o holce, co sdílí domácnost se sedmi malými chlápky s legračními jmény, zpívá a tančí s lesními zvířátky a pak jí zavřou do skleněné rakve … nebo to byla Šípková Růženka? Vlastně to je jedno, protože tohle je úplně jiná verze, ve stylu Maleficent (aneb "Zloba – královna černé magie"), což byla dost tragédie. Navíc je to sequel a současně i prequel k filmu „Sněhurka a Lovec“ z roku 2012, který se technicky vzato zařazuje mezi začátek a konec. Ale vlastně to máte jedno. Já to neviděla a vůbec to nevadilo. Protože je to taková fantasy, něco mezi Hrou o trůny, Pánem prstenů a telenovelou, takže se zorientujete poměrně rychle. Je to příběh onoho Lovce z prvního dílu, kde byl spíš jen vedlejší postavou, a sestry hlavní záporačky z prvního dílu, která stejně jako všichni záporáci v tomhle světě touží po Kouzelném zrcadle - „Zrcadlo zrcadlo řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější.“ Ano, po tomhle zrcadle. Ve kterém se mimochodem neuvidíte, jelikož je ze zlata, ale to je vedlejší. Má to nádherné kostýmy, na které se kamera velmi často zaměřuje, mužské postavy, které jsou většinou docela vtipné, ženské postavy, které až na jednu trpaslici, nejsou vtipné vůbec, CGI triky, které jsou někdy povedené a někdy vypadají nedodělaně a… No a Lovce hraje Chris Hemsworth, takže to mi docela stačilo, ostatně mě by stačilo, i kdyby si na plátně hodinu četl noviny. A k žádné válce tam vůbec nedojde. Nebo mi něco uniklo. Je to dost tragédie, ale za toho Chrise 75%, protože je to můj blog a můžu si tu dělat, co chci :-)).    

Facts: „The Hunstman Winter´s War“; USA, 2016; režie Cedrik Nicolas-Troyan 

Ty kostýmy jsou vážně boží.

Příběh lesa 

„Stačí pár stupňů navíc a svět se dočista změní. Rodí se zlatá éra lesa. Rodí se roční období.“ 

Není nad to, jít do kina s malými dětmi. S cizími malými dětmi, jako jsme to trochu neprozřetelně udělali minulou neděli. Přitom ten film pro ty malé děti opravdu nebyl. Byl o lese a každý dospělý ví, že v lese je to někdy pěkné drama. Troufám si tvrdit, že i krvavé. Pár dětí pobrekávalo, ale většina to tu hodinu a půl stěží vydržela. Ty mladší zejména hlasitě dávali najevo, že by raději přepnuli program. Hlava mi nebere, proč je rodiče poté, co dítě už asi potřicáté prohlásí, že chce domů, domů nejdou. Mně by tím rozhodně udělali radost. No nic. „Příběh lesa“ je od tvůrců „Ptačího světa“ a „Mikrokosmu“, a v podstatě se jedná o celovečerní přírodovědný dokument. A stejně jako ty předešlé je velmi povedený. Je doprovázený komentářem, v české verzi je vypravěčem Tomáš Hanák, ale není to rušivé. Na rozdíl od někdy trochu dětinského komentáře u Aldabry (recenze zde), to bylo k věci. Je krásně natočený, se záběry, které chvílemi berou dech a člověk si říká, jak se jim to povedlo zachytit. Rys lovící liščata, zápasící divocí koně, smečka vlků na lovu, čerstvě narozený kolouch zkoumající okolí, ptáci a hraboši, divoká prasata rochnící se v bahně, liška škrtící se v pytláském oku. Film zachycuje i změny, které se díky lidskému pokroku s lesy udály. Nevypadají moc hezky, ale závěr je optimistický, a byť působí trochu jako agitka, ta nedotčenost lesa na úplném začátku měla úžasné kouzlo. Za mě 85%. 

Facts: „Les Saisons“; Francie, 2015; režie Jacques Perrin, Jacques Cluzaud  

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde 

What you (don´t) need - 1.

Pokud někdo omylem čte tento blog, tak ví, že mě nedávno potkala taková malá nepříjemnost v podobě počítačového viru, který mi smazal většinu nafocených, upravených, roztříděných a opopiskovaných fotografií, které jsem měla připravené na novou rubriku. Ta měla být o kosmetice a podobných záležitostech. Většinu fotografií jsem sice neobnovila, ale některé ano, takže dneska se o pár z nich podělím. Během příštího týdne by měl být v Praze otevřen obchod kosmetické značky NYX, což je značka z júesej, kterou jsem si oblíbila už před lety, ale u nás byla k dostání většinou jen přes ne příliš věrohodné e-shopy. Je to takový zlatý střed, ani nijak výrazně drahá (alespoň doufám, že ceny nebudou u nás přehnané), ani nic šuntového. Má široký výběr barev pro všechny barevné typy, opravdu dobrou pigmentaci a výdrž a až na rtěnky jde vesměs o vyrovnanou kvalitu. Nejznámější jsou její jumbo tužky, kterých jsem postupně pár nashromáždila, a pak také paletky očních stínů, o které se podělím až někdy jindy.

Jumbo tužky jsou určené buď jako podklad pod oční stíny, linky nebo jako samostatné oční stíny v krémové formě. Všechny jsou dobře pigmentované a nejlépe se s nimi pracuje, pokud se pak štětečkem s houbičkou rozetřou do ztracena, ale dá se s nimi vytvářet i klasická horní nebo spodní linka. Musí se to trochu umět, ale s trochou cviku to jde snadno.

Vlastním jen pár základních barev, což úplně stačí. Tyhle tři jsou moje nejoblíbenější. Odstín 611 Yogurt je taková lesklá tělová barva, která je skvělá jako podkladová barva nebo na zvýraznění spodní linky. 618 Purple je fialová barva s nádechem modré, která je úžasná v kombinaci se zelenou, na což jsem přišla tak trochu náhodou. Ale pokud se ty dvě překryjí, vytvoří se zvláštní paví odstín. 619 Rust je krásná hnědá barva s červenou stopou a na očích vypadá úplně nádherně. Dobře se taky kombinuje s dalšími odstíny na kouřové líčení. 

Odstín 601 Black Bean je klasická temně černá jen s minimem třpytek. 603 Pots&Pans je naopak velmi třpytivá stříbrná, se kterou se musí opatrně, ale jako podklad pod linku na horním víčku nebo na zvýraznění koutků je nejlepší. 604 Milk je velmi dobře krycí bílá bez jakýchkoli třpytek. Používám ji zejména do koutků nebo jako podklad, protože dobře drží. 612A Pure Gold je i přes svoje noblesní jméno jedna z těch mnou méně používaných, jelikož má takový trochu zvláštní žlutavý podtón, takže bude slušet spíše světlejším typům. Pokud se s ní ale šetří, zastoupí to, co stříbrná verze. 

Poslední tři jsou od všeho něco. 608 Cotage Cheese je vlastně bílá se třpytkami, takový mezistupeň mezi 604 Milk a 611 Yogurt, která je ale do růžova. 624A Rocky Mountain Green je tmavější zelená s lehkým shimerem a je to jedna z mých nejoblíbenějších. Pokud bych ještě někdy natrefila na další odstíny, asi bych si ještě pořídila světlejší zelenou variantu a pak nějakou krásně modrou. 620 Bronze je opravdu bronzová, takový mezistupeň mezi 612A Pure Gold a 619 Rust. Není tak třpytivá jako ta první, je ale méně intenzivní než ta druhá. Navíc má spíše oranžový odstín, takže je pro mě praktičtější.

Určitě bych je doporučila každé slečně, která má ráda výraznější líčení, případně má ráda a umí používat podkladové barvy (což já moc neumím). Jelikož mám tvar očí, který mi příliš neumožňuje líčit se nějak výrazně očními stíny, tyhle tužky většinou stačí k tomu, abych očím dodala nějakou tu barvu. Pokud si dobře vzpomínám, kupovala jsem je přes Aukro a pak v zahraničí, cena byla vždycky od 100,- do 150,- Kč.

Duben – v divadle si pobudem

Vím, že jsem se na začátku roku dušovala, že letos to bude naopak. Tedy více onoho „sportem ku zdraví“ (blééé) a méně „dneska nemůžu, jdu do divadla (kina, na koncert, party…)“. Ale je teprve jaro, takže mám ještě teoreticky většinu roku, abych statistiku obrátila. Když ono je to těžké. Pokud lezu někam, kde mám ze sebe vydávat jakékoli fyzické výkony, lezu tak přinejmenším bez nadšení. A ten pocit nezmizí ani poté, co už se zase převlékám zpátky do civilu. Sice mám ze sebe vcelku dobrý pocit, že jsem nedělala velkou ostudu, ale jako super příjemný pocit se to stejně popsat nedá. Tedy kromě procházek a malých výletů, ty ale stejně nakonec vždycky skončí někde v kavárně. Když jdu ale třeba do divadla, tak i kdyby se mi tam z nějakého důvodu nechtělo, tak ve chvíli, kdy vstoupím do budovy a zaslechnu ten tolik typický divadelní šelest, hned mám dobrou náladu. I kdyby mě kdovíjak škrtila spodnička a tlačily mě boty. Někdy se sice představení nepovede tak, jak bych si přála, což se mi v dubnu několikrát stalo, ale vždycky mě to naplní nějakými zajímavými pocity, které mi pak vydrží pár dní až hodin. To cvičení většinou vyvolá jen hlad a pocit bolesti svalů, o kterých jsem ani netušila, že je mám :-).

Kdyby, tak a co pak 

„Čtyři barvité výklady temné díry ve zdi.“ Jak už podtitul tohoto divadelního kusu prozrazuje, nebyla to žádná klasika. Vlastně bych řekla, že to bylo takové to divadlo, které by se objevilo ve slovníku pod heslem „intelektuální snobismus“, kterým trpí lidé, kteří mají utkvělou představu, že rozumí umění, na rozdíl od Vás, a budou Vám tvrdit, že červený kruh na bílém plátně má tolik výrazů a vyvolává v nich tolik protichůdných emocí, že jsou tím „úplně zahlceni“, ale že chápou, že tohle není pro každého, rozumějte pro přízemní idioty, jako jste Vy. Já ale aspoň po tomto představení vím, že intelektuálním snobismem netrpím, jelikož jsem tohle divadlo opravdu moc nepochopila. Něco strašně podstatného mi muselo uniknout. Mě a většině sálu, i když samozřejmě určitou představu mám, jako asi každý, ale jsem si téměř jistá, že je úplně mimo. Po představení jsem se totiž dočetla v přiloženém letáčku, že autor si v ní svým jedinečným způsobem pohrává s motivy řemeslnické scény ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Což mě ještě více zmátlo. Ale k mému překvapení to mělo docela zajímavý dopad. Zůstalo to ve Vás totiž opravdu dlouho a postupem času už to nebylo tak bizarní. Parta dělníků opravuje starý dům a jeden z nich náhle zmizí v čerstvě proražené díře ve zdi. Následuje dialog zbývajících tří jeho kolegů, který se změní ve vyprávění tří různorodých příběhů, které spolu vlastně nijak nesouvisí, a pak je tam stále ta díra ve zdi, za níž je velké Nic. To, co je v díře, jsem se ale musela dočíst, i když na pódiu to bylo vlastně velmi sugestivně vysvětleno :-). „A to mi řekla po šesté čárce.“

Facts: „Kdyby, tak, a co pak“; Divadlo Reduta, 2016; autor: Roland Schimmelpfennig, režie: Thomas Zielinski 

Malý rodinný podnik 

„Tak na ten náš malý rodinný podnik.“ Tohle představení je jedna z novinek letošní sezóny v Městském divadle. Prý je to strašně úspěšná komedie, ze které mrazí. Asi jsem šla na něco jiného nebo jsem prostě neměla svůj den. Jak jsem si ale všimla po představení u šaten, nebyla jsem úplně sama, kdo byl z představení trochu zaskočený. Na komedii to nebylo nijak vtipné, na mrazivou komedii to bylo nevybroušené, a na drama to bylo trochu moc estrádní a prostě málo … dramatické. Po technické stránce tomu nic nechybělo. Herci ok, výprava ok, hudba ok. Jen to zásadní podle mě bylo divné. Děj a režie. Příběh vypráví o poctivém otci od rodiny, který převezme vedení podniku svého tchána, který už je trochu senilní a na vedení podniku přestává stačit. Při té příležitosti se mu svěří s podezřením, že někdo z podniku vynáší a prodává jejich know-how a zaúkoluje ho, aby to vyšetřil. A on zjistí, že to dělají všichni členové rodiny, včetně jeho bratra, švagrové, zetě a švagra. Všichni jejich chlebodárce okrádají a neštítí se všech možných leváren. Ze začátku je zaskočený, ale pak se s tím sveze a ještě tomu začne šéfovat. A z jeho dcery se stane feťačka a nikomu to nijak nevadí. Mě na tom, že Vás někdo, komu věříme, vlastní rodina, okrádá a lže Vám, nepřijde nic vtipného. V reálu je to největší ubohost a tady je to vrchol příběhu. Režie tomu nepřidala. Pokud by to totiž bylo od počátku pojato prostě jako černočerná komedie a lá Tarantino, pak by tomu slušel nějaký mrazivý konec, ale tohle bylo pojato jako veselohra a konec vyzněl zcela rozpačitě. Nic mrazivého nebo aktuálního z toho nevyplynulo. Už dlouho se mi nestalo, že bych chtěla jít o přestávce domů.

Facts: „Malý rodinný podnik“; Městské divadlo Brno, 2016; autor: Alan Ayckbourn, režie: Petr Gazdík 

Brouk v hlavě 

„Můj manžel, můj milovaný Viktor Emanuel je mi nevěrný! Ráda bych měla jistotu, ale tu nebudu mít, dokud ho nepřistihnu při činu. Ale jak to udělat?“ 

Do Městského divadla jsem šla tentokrát trochu s obavami. To kvůli tomu poslednímu představení. Ale byla to zbytečná obava. „Brouk v hlavě“ je klasická komediální hra, která si na nic jiného ani nehraje, prostě je to situační estráda, která stojí a padá s tím, jací herci a s jakou vzájemnou chemií se potkají. A tady se potkali osvědčení parťáci. Děj je jednoduchý. Manželka podezřívá manžela z nevěry, svěří se přítelkyni a společně vymyslí plán, jak získat důkazy, jenže plán se samozřejmě zvrtne v řadu komických momentů. Je to fraška, tudíž děj je v podstatě poskládaný z hromady předvídatelných situací. Třeba to, že se všichni vždycky sejdou na stejném místě ve stejný čas. Že dva lidé vypadají tak strašně podobně, že ani manželka nepozná, který z nich je její manžel. Že manžel pozná písmo své ženy bez jakýchkoli pochybností. A tak podobně. Ale funguje to a je to vtipné. Dobré divadlo totiž podle mě je hlavně o tom, aby všechno sedělo. Aby komedie byla komedie a tragédie byla tragédie. Takové ty pokusy o nějaké fúze stylů jsou úplně v pořádku, a osobně je vítám, ale vyžadují mnohem více umu, jinak pak příběh vyzní nejednoznačně a neukotveně. To byl příklad právě třeba „Malého rodinného podniku“, který jsem viděla týden předtím na té stejné scéně. U komedií je pak podle mě ještě důležité, aby se případná improvizace moc nepřeháněla, resp. aby seděla ke hře, době, kdy se hra odehrává a k jazyku inscenace, protože pak je k trapnosti jen krůček. Ale tady všechno sedělo, jak mělo a byl to příjemně strávený večer. „Ale já jsem Boufon, milostivá. Ale Vy jste taky dneska byla u nás, U rozverné kočičky, co? Si Vás pamatuju.“

Facts: „Brouk v hlavě“; Městské divadlo Brno, 1996; autor: Georges Feydeau, režie: Gustav Skála 

Don Quijote 

Na repertoáru Bolshoi Theatre se objevil nový výpravný balet. Don Quijote je podle slavné knižní předlohy od Cervantese. Tedy jenom části – příběhu Kitri a jejího milého. Balet měl premiéru 2. 2. 2016, i když na prknech divadla se uvádí už poněkolikáté. Tentokrát to byl přímý přenos a celé to trvalo skoro tři hodiny. Mělo to tři jednání a musím říct, že první a poslední jednání se mi líbila, to druhé pak bylo nejslabší, což ale neznamená špatné. Pravdou totiž je, že tanečně to bylo prostě skvělé a zejména pak Ekaterina Krysanova v roli Kitri. Podle mě to byl jeden z nejlepších tanečních výkonů, které jsem kdy v baletu viděla. Nechápu, jak dokáže tak pružně skákat nebo jak rychle se dokáže otáčet kolem své osy, aniž by však na chvíli ztratila baletní eleganci. A úsměv. Protože Kitri je postava, která je hodně energická, hodně aktivní a neustále se usmívá. Kdybych byla baletka, určitě bych po takhle živelné roli toužila. Víc, než po všech těch trpících krasavicích. Objevují se tam také španělské tance, které nebyly špatné, a pak cigánské, hlavně ve druhé části, ale těm chyběla ona nutná živočišnost. Co určitě stálo za vidění, byla výprava, protože takhle nákladný balet se jen tak nevidí. Navíc je náročný i na obsazení, je tam opravdu hodně postav a všechny se během představení alespoň jednou převléknou. Bohužel na stránkách ještě nebyly k dispozici fotografie, ale snad dodám časem. Musím říct, že to bylo jedno z nejzajímavějších baletních představení. Letos to už byl poslední přenos, ale pokud kino Art bude uvádět cyklus i příští sezónu, stoprocentně se budu snažit chodit.
Facts: „Don Quijote“; Bolshoi Theatre (přímý přenos Kino Art), 2016; autor: Miguel de Cervantes (podle námětu), choreografie: Marius Petipa, Alexander Gorsky

 
zdroj: zde, zde, zde, zde

Nedělní pečení a tak 39 (ano, ještě peču)

Možná se zdá, že už nepeču tak moc jako dřív. Je na tom kus pravdy, ale stále peču hodně a často, akorát většinou stále ty stejné věci. Ustálila se nabídka v maminčině kavárně, takže doba experimentování, kteroužto jsem měla dva uplynulé roky, se asi jen tak opakovat nebude. Nicméně stále jsem v rodině volba číslo jedna, když přijde na narozeninové dorty, konkrétně na narozeninové dorty zdarma, co sice nevypadají příliš profesionálně, ale jsou ... alespoň zdarma.

*

Naposledy měl narozeniny můj nejstarší bratr, ale tomu jsem nic upéct nestihla, jelikož jsme se úplně minuli. Předtím ale měli narozeniny moji miláčci, můj synovec a moje neteř. Upekla jsem jim dort, který vypadal jako plyšový medvídek. Takový ten medvídek v šatičkách, co sedí napůl zhroucený na poličce. Je to holčičí dort, tedy ten medvídek je evidentně holčička (má přeci růžové šaty, že), protože synovec nakonec nedorazil. 

Už to asi jen tak opakovat nebudu. Je to totiž strašně pracné, dělala (čti patlala) jsem ho skoro celý den, a i když bych už po celé té anabázi lépe věděla, jak na to, nejsem si jistá, že si to v blízké době zopakuji. Byl to prostě experiment, jelikož jsem chtěla vytvořit zase něco nového, co by děti překvapilo. Podle návodu na internetu. Je z 11 vajec. Upeče se klasický piškot na plech a z něho se vyřežou všechny části. Pak už se pokračuje jako u klasického dortu. Jen to nemusí držet jako klasický dort :-)).

 Ručičky a drobnosti na těle jsou z punčoviny, obličej, ouška a pacičky z fondánu a šatičky jsou pak z pravého marcipánu obarveném na růžovou. Uvnitř je šlehačkový krém, který bych asi příště nedávala, jelikož to hůř sedí, čerstvé jahody a borůvky a taky marmeláda, srst je pak udělaná z klasického karamelového krému z másla a salka. Dětem se moc líbil, i když příště by se mi asi povedl lépe. 

Asi by mě trochu strašil ...

Sedmkrát v Jednom světě

Festival „Jeden svět“ (v Brně od 29. 3. do 5. 4. 2016) je festivalem obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni a jeho náplní jsou dokumenty a filmy o lidských právech. Je to ten druh festivalu, který mě asi baví nejvíce. Na rozdíl od festivalu „Mezipatra“, který mě už pomalu nemá čím překvapit, je festival „Jeden svět“ každoročně skvělý a obohacující. Loni jsem odjížděla v polovině na dovolenou, ale letos jsem si to vynahradila a po zakoupení karty diváka, která mi poskytla slevu 50%, jsem šla na 7 snímků, včetně obou vítězných. Víc bych jich asi stejně nevstřebala. Nikoho asi nepřekvapí, že většina z promítaných snímků má ke komedii daleko. Některé byly opravdu dobré, jiné méně, ale doporučila bych s klidným svědomím všechny. 

V paprscích slunce 

Dokumenty o lidských právech se dají dělit na dva druhy. Na ty, které Vás svou syrovostí a otevřeností zahltí a nedají Vám v podstatě možnost odvrátit zrak, a na ty, které to udělají prostřednictvím zdánlivě nevinných obrazů, jejichž detaily se Vám ale o to víc vypálí do paměti. Dokument „V paprscích slunce“ je právě tím druhým typem. Ony sluneční paprsky zde představují muže, kteří stáli nebo momentálně stojí v čele nejabsurdnějšího a současně ale asi i nejděsivějšího státního zřízení na zemi - Severní Koreji.  Ruský dokumentarista Vitajil Manskij, známý zejména svou kritikou putinovského režimu, natočil snímek, jehož obsah se dá nejlépe vystihnout slovy jako „absurdistán“ či „potěmkinovská vesnice“. V podstatě se mu povedl husarský kousek, jelikož dostal povolení v nejuzavřenější zemi světa oficiálně natočit, jak vypadá život „běžné“ severokorejské rodiny, v níž se oba rodiče-soudruzi společně se svou jedinou dcerkou připravují na oslavy výročí narozenin Kim Ir-Sena, které nejde oslavit lépe, než že malá Zin-mi, která umí odrecitovat v podstatě jakoukoli oslavnou báseň na oslavence, vstoupí do severokorejské verze Pionýra. Slovy českého klasika – „chtělo se mi z toho blejt“. To, co se odehrává na plátně, totiž vypadá jako parodie, která by byla chvílemi opravdu hodně legrační, kdyby to nebylo všechno myšleno děsivě vážně a kdyby si člověk nevšiml prázdných očí a vyděšených tváří v pozadí. Kamera totiž běží i v přestávkách mezi jednotlivými aranžovanými scénami, pečlivě koordinovanými chlápky, kteří měli režisérovi pomoci vystihnout podstatu severokorejského štěstí. Dokument nic nekomentuje a nic nevysvětluje, nicméně prostřednictvím obrazu odhaluje víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Za mě 90%. 

Facts: „V paprscích slunce“; Rusko/Litva/Německo/ČR/KLDR, 2015; režie Vitajil Manskij 

zdroj: zde, zde

Švédská teorie lásky 

Možná jsem to už někdy zmiňovala, ale část mojí rodiny žije v Norsku. Což je od Švédska kousek, jak to u sousedů bývá. Obě země mají jednu z nejvyšších životních úrovní na světě, jeden z nejbezpečnějších sociálních systémů a tradici demokracie a svobody. Švédsko je modelový příklad sociálního státu, ve kterém by asi chtěl přebývat kdejaký uprchlík, kdyby tam jenom nebyla taková zatracená zima. Dokument pojednává o odvrácené straně ráje, který v 70. letech započal se sociálním experimentem, jehož cílem bylo vytvořit moderní společnost kladoucí důraz na individualitu a nezávislost každého jedince. Což se asi podařilo, jelikož Švédsko dnes samo sebe popisuje jako „národ jednotlivců“ a zemi zpřetrhaných rodinných vazeb, kde většina lidí žije sama, samoživitelky jsou běžnou normou a na to, že Váš soused zemřel, se přijde až dva roky po jeho smrti, byť měl někde rodinu. Dokument je vyprávěn formou filmové eseje, kdy sledujeme několik různých příběhů. Dva zaměstnance, jejichž prací je po smrti osaměle žijících vyhledat jejich příbuzné a vypořádat se s tím, co po sobě zanechali, sociální pracovnici původem ze Sýrie, která se snaží nově příchozím emigrantům vysvětlit, jak to vlastně ve Švédsku chodí, skupinu mladých „hippíků“, kteří se schází v lese, aby zde naplnili své touhy po lidském dotyku a interakci, zakladatele sítě spermabank, kde stačí jen kliknout, zaplatit a dále postupovat podle návodu, klientku jeho podniku, která vychovává dvě děti a říká, že jí vyhovuje, když se nemusí s nikým dělit o svá rozhodnutí, některé z jeho „dodavatelů“ a pro kontrast pak příběh švédského chirurga, kterého to natolik omrzelo, že žije v Namibii (alespoň myslím, že to byla Namíbie), kde je naopak rodina základem komunity. Byl to vítězný divácký film a byl povedený. Za mě 90%.

Facts: „The Swedish Theory of Love“; Švédsko, 2015; režie Erik Gandini

zdroj: zde, zde

Právo podle Motleyové 

Dokument o Kimberley Motleyové, americké právničce, která jako jediná cizinka získala povolení vykonávat advokátní praxi v Afghánistánu. Přijela školit advokáty a vydělat tak peníze, ale nakonec zůstala a vykonává klasickou advokátní praxi, kde jsou jejími klienty zejména cizinci, kteří se dostali do spárů afghánského justičního systému. Ten, alespoň podle dokumentu, pracuje poněkud chaoticky, neboť zde nejsou jasně stanovená pravidla pro to, podle jakých norem se v jakých kauzách má vlastně postupovat. Zvykové právo, šaría, psané zákony, jaké známe my, a úmluvy tu stojí vedle sebe a jsou v rukách různých institucí. Jinými slovy – zmatky. Některé kauzy nemají oporu ani ve zvykovém, ani v psaném právu, některé jsou vyloženě absurdní a všude číhá korupce. Nebo bych to možná spíše nazvala lenost a krátkozrakost. Neochota vidět věci jinak a vybočit ze zajetých kolejí. Kimberley Motleyová si určitě zaslouží obdiv za to, co se jí daří. Současně jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že je to pro ni pragmatické kariérní rozhodnutí, že to nevychází z její touhy po spravedlnosti nebo touze pomáhat lidem a hájit lidská práva. Což je vlastně možná dobře, jelikož je o to ve své práci výkonnější. Důležité totiž není ani tak, proč to dělá, jako to, že to dělá. Kimberley Motleyová je bývalá královna krásy a černoška. A Američanka. Tahle kombinace, byť to zní určitě nekorektně, byla pro mě poněkud rušivá. Její jednání a i způsob vyjadřování byly takové zvláštně povýšené. Nevím, do jaké míry to je z její strany záměr, protože ji nelze upřít, že to na ty chlápky s bradkami zabíralo, jelikož je to vyvádělo z míry, a do jaké míry je to prostě její osobnost. Sázela bych ale spíš na to druhé. Kimberley Motleyová má také manžela a tři děti, takže část, pro mě možná nejzajímavější, byla věnována i tomu, jak její rozhodnutí ovlivňuje každodenní život její rodiny. Za mě 80%.

Facts: „Motley´s Law“; Dánsko, 2015; režie Nicole Horanyi

zdroj: zde, zde

Nebezpečný svět Rajka Dolečka 

Zástupce českých dokumentů byl pro mě spíše zklamáním, hlavně proto, že z námětu se dalo vytěžit opravdu něco hodně zajímavého. Jako kdyby ale jeho mladá režisérka nevěděla, jaký dokument točí a o čem přesně by měl být. Je to dokument o Rajko Dolečkovi, profesorovi medicíny a expertovi na boj s obezitou, který ještě v devadesáti řídí auto a píše knihy, a jen shodou náhod má blízko k srbskému nacionalismu? Nebo je to hlavně o stínech války v Bosně a Kosovu a dědictví, které zanechala v balkánských národech? Nebo o nebezpečí nacionalismu jako takovém? Těžko říct. Režisérka má bosenské kořeny. Rajko Doleček je blízký přítel generála Ratka Mladiće, stejně jako Radovana Karadžiće a Slobodama Miloševiće. Je obhájcem „srbského pohledu“ na balkánský konflikt, který popírá genocidu v Srebrenici a odsuzuje intervenci a postup NATO a EU. Režisérka prý chtěla pochopit postoj druhé strany, a tak se spolu s tímto zajímavým pánem vydala na Balkán a pak i do Bruselu, kde byl v rámci dlouhého procesu nakonec Ratko Mladić odsouzen a kde si odpykává svůj trest. Rajko Doleček má ve všem jasno a žádné argumenty nepřipouští. Všude s sebou nosí fotografie Mladiće s osobním věnování, každému je v Srbsku ukazuje a s každým se poplácává po zádech. Slečna režisérka ho pak po celou dobu nijak nekonfrontuje, respektive se s ním ani jednou názorově nestřetává. Jen v jedné dvou scénách mu dává najevo, že jí jeho postoj ubližuje. Rajko Doleček je sečtělý vitální pán se smyslem pro humor, který se ale vytrácí ve chvíli, kdy proti němu stojí někdo, kdo jeho pohled na věc nesdílí. V té chvíli zejména vůči mladé režisérce vystupuje až pohrdavě, ve stylu, jsi mladá a pitomá, to, co říkáš, jsou blbosti, čemuž se ona špatně brání, jelikož přeci jenom respektuje jeho věk i životní zkušenost. Proti sobě tak po celou dobu stojí zástupci dvou generací, kdy ta starší názorově utiskuje tu mladší. V té chvíli se sympatie vůči osobě Rajka Dolečka vytrácí a nějak se tím vytratilo i samo sdělení tohoto počinu. Za mě 75%.

Facts: „Nebezpečný svět Rajko Dolečka“; ČR, 2015; režie Kristýna Bartošová

zdroj: zde, zde

Syrská lovestory 

Vítězný snímek z Prahy v režii dokumentaristy Seana McAllistera začíná už v roce 2009, ještě před vypuknutím syrské revoluce a všeho toho, co po ní následovalo. Zejména s ohledem na dnešní situaci a uprchlickou krizi se tenhle počin zdá o to aktuálnější. Klasickou dokumentární formou zde mapuje soužití palestinského aktivisty Ámera a jeho ženy, protivládní syrské aktivistky Raghdy, kteří se poznali ve vězení, skrze díru ve zdi se zamilovali, později se vzali a narodili se jim tři synové. Příběh začíná v době, kdy je Raghda opět ve vězení, neboť napsala knihu kritizující režim Bashara al-Assada. Ámer se stará o děti, organizuje demonstrace a všemi prostředky se snaží dostat svou ženu z vězení. Když revoluce propukne, Raghdu propustí, ale rodina se dostává do bezprostředního ohrožení a je nucena uprchnout do Libanonu. Raghda si ale s sebou nese jak břímě v podobě stesku po rodné zemi, tak břímě psychických jizev, které jí zůstaly jako památka na její věznění. Revoluce v Sýrii přeroste do krvavého a komplikovaného konfliktu a naděje na návrat se vytrácí s každým dnem. Rodina sice dostane politický azyl ve Francii, ale jako rodina přestávají fungovat. Odcizení manželů je fyzicky patrné, trauma z věznění i bezmocnost u Ragdhy vede až k pokusu o sebevraždu. Ámer i synové přijímají Francii za nový domov a budují si zde své místo, Raghda ale nedokáže rezignovat na svou identitu politické aktivistky a nakonec odjíždí do Turecka, kde začne pracovat jako zmocněnkyně exilové syrské vlády. Nejde jen o osobní příběh, ale zejména o pohled na to, jak ti, kteří jsou opravdu nuceni opustit svou zemi, aby si zachránili život, bolestivě vnímají ztrátu vazeb s rodnou zemí a kulturou, jakou bezmoc cítí, když nemohou jakkoli zasáhnout a nezbývá jim než bezmocně sledovat, jak jejich přátelé a lásky umírají, jak se jejich bývalé domovy mění v trosky. Raghda i Ámer nesplňují zažitou představu o muslimech. Oba pijí alkohol, oba kouří, projevují si veřejně lásku a mluví spolu zcela otevřeně. Jejich odcizení není odlišné od toho, které můžeme zažít tady, má ale původ v něčem, co si nezpůsobili a za co nemohou. Přesto nesou následky. Za mě 85%.

Facts: „A Syrian Love Story“; Velká Británie, 2015; režie Sean McAllister

zdroj: zde, zde

Mallory 

Dokument Heleny Třeštíkové, která natočila mimo jiné Katku, příběh narkomanky a její cesty na dno (kteroužto jsem docela pravidelně jeden čas potkávala v Praze), a která tentokrát natočila formou sběrného dokumentu příběh Mallory, narkomanky, která se naopak vydala ze dna vzhůru. Vlastními slovy hlavní protagonistky, nikdy by „nečekala, že to bude tak hustý“. A tím rozhodně nemá na mysli, že by to bylo nějak zábavný. Mallory ještě jako drogově závislá porodila syna, kvůli kterému se rozhodla podstoupit odvykací kůru (ostatně to muselo i její čerstvě narozené miminko) a od té doby se jí daří zůstat „čistá“. Akorát to byl jen začátek, a vlastně spíš ta jednodušší část. Dokument pak sleduje Mallory na její cestě za znovunalezením životní rovnováhy. V jednu chvíli je nucena dát syna na čas do ústavu, jelikož není schopna zajistit jim bydlení a se svým tehdejším partnerem žije půl roku v nepojízdném autě. Obíhá úřady a úředníky, chodí na brigády, spřádá plány, hledá si pořádné zaměstnání a prožívá několik hodně špatných vztahů. Přestože by asi někteří na jejím místě rezignovali, jde dál a po každé ráně osudu se znovu oklepe. Byť by možná mohla všechny ty věci řešit dříve a lépe, důležité je, že je řešit chce a že se snaží. Neustále. Chce pracovat a chce se vzdělávat, chce zužitkovat svou zkušenost bezdomovce i narkomana, aby tím pomohla jiným. A i když mě technicky vzato dokument nijak nenadchnul a postava Mallory mi nebyla nijak zvlášť sympatická, nejde než jí opravdu držet palce, protože na začátku má doslova nic, a přesto z toho dokáže něco vytvořit a stále směřuje vpřed, respektive vzhůru. Mallory si i v těch nejtežších momentech zachovává důstojnost a navzdory vší té mizérii nejvíc celým dokumentem prostupuje to, že má velké srdce a spousty lásky na rozdávání. Za mě 80%.    

Facts: „Mallory“; ČR, 2015; režie Helena Třeštíková

zdroj: zde, zde
 

Sonita 

Téma, které mě vždycky zajímá, jsou ženy a jejich osudy. Jak obyčejné, tak ty výjimečné, které svůj život řídí způsobem, který může inspirovat ostatní. Sonita je právě takovou ženou, přestože je ještě dítě. Sonita je Afghánka, která s částí rodiny uprchla před Talibanem do Íránu. Je jí 15 let a chodí do školy, stejně jako mnoho jejích kamarádek. Je ale trochu jiná v tom, že se chce stát raperkou a upřímně řečeno jí to docela jde. Ve svých verších se vyzpovídává ze svých obav i pocitů bezmocnosti, zejména když je konfrontována s tím, že by stejně jako jiné dívky v Afghánistánu měla podstoupit domluvený sňatek. Tradice v rodné zemi je totiž taková, že nevěsty jsou mladé a ženich za ně platí. Jinými slovy se v Afghánistánu nevěsty prodávají. Za Sonitu by rodina mohla dostat 9000 dolarů. Důvod, proč na sňatek spěchají, je, že její bratr potřebuje oněch 9000 dolarů na nákup své nevěsty. Sonita se proto zeptá režisérky, jestli si jí nechce koupit, když je na prodej. Ten moment je syrový, smutný a plný beznaděje. Už jen rozhovory Sonity a jejích kamarádek ze školy, dvanácti až šestnáctiletých holek, je jako ledová sprcha. Třeba když se jedna druhé ptá, jestli souhlasila se sňatkem s o 18 let starším mužem, kterého nikdy neviděla, hned, nebo až poté, co ji otec a bratr zbili. Až poté, což dokládá už jen pár blednoucích modřin. Nebo když otevřeně projeví závist, že domluvený manžel jedné z nich je starší jen o tři roky. Nebo že už ho ta další viděla a nevypadá zase až tak starý. Těžko říct, jak by se osud Sonity odvíjel, kdyby se režisérka nevzdala nestrannosti a osobně se do příběhu nevložila. I když je Sonita jiná, talentovaná a odhodlaná, obávám se, že by jí to bylo tak nějak k ničemu. Stejně jako všem jejím kamarádkám, které pak nadšeně sdílejí videoklip, který natočila a kterého si všimli ti správní lidé na druhé straně planety. Za mě 90%.  

Facts: „Sonita“; Írán/Německo/Švýcarsko, 2015; režie Rokhsareh Ghaem Maghami  

zdroj: zde, zde