Arrivederci estate ♥

.... poslední paprsky tohoto roku.

Síla přírody a síla strachu

Příroda má svou přívětivou i méně přívětivou stránku. Někde dává vzniknout životu tak bohatému a pestrému, že ho ani nedokážeme všechen vstřebat, někde naopak vytvoří místa, která život podrobují tvrdým zkouškám či mu dokonce vůbec nepřejí. Stejně tak i lidská povaha. I ta má mnoho extrémů. Někdy nás svazuje strach do té míry, že nás zbavuje přirozeného lidského cítění, někdy nás strach naopak nakopne k tomu, abychom překonali i to, co se na první pohled zdálo nemožné. Někdy je jedinec tím, kdo ničí svým bytím všechno a všechny kolem, někdy je naopak tím, kdo stmeluje a naplňuje lidskou přirozenost pomáhat druhým. Konec října byl pravda trochu intelektuální, ale rozhodně ne nezábavný. 

Marťan 

Marťan

„Je to vesmír. Ten nebude spolupracovat. Garantuji Vám, že v určitém okamžiku …, se pokazí vše, co může.“ Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak moc nadšená z filmu, kde skoro tři hodiny sleduji jednoho človíčka, jak si povídá s nahrávacím zařízením, jezdí sem a tam po poušti a pěstuje brambory, a pak skupinu vědců zavřenou v místnosti a vedoucí rozhovory o něčem technicky tak složitém, že vůbec netušíte, zda mluví stejným jazykem jako Vy. Ale překvapivě to funguje. A to i přesto, že zde v podstatě žádný velký propracovaný příběh není. Ridley Scott posledních let mě moc nenadchnul (ehm, Prométheus) a zkazit se dá i sebelepší knižní předloha, ale tohle je něco, co se mu opravdu povedlo. Je to film, kde je vesmír opravdu vesmír a lze si jednoduše představit, že kdyby opravdu lidé byli schopni doletět až na Mars, takhle nějak by to mohlo probíhat. Nejsou tu žádní padouši ve službách zla, žádné mimozemské formy života mající za cíl osídlit Zemi, žádné rušivé milostné linky, žádné zbytečné emoce a patos a žádné zpomalené záběry na americkou vlajku. Hlavní hrdina je sympaťák se smyslem pro humor, profík, který má za sebou výcvik a je vybaven především svými znalostmi vědy. Je to v podstatě úplně netypický film s netypickou zápletkou, kdy se namísto jednoho hrdiny zachraňujícího celý svět snaží celý svět zachránit onoho jednoho hrdinu. A to má daleko silnější náboj než všichni superhrdinové dohromady. Ostatně kdo by nechtěl zachránit Matta Damona, vždyť „pomoc je pouze 140 milionů mil daleko.“ Za mě 90%. 

Facts: „The Martian“; USA, 2015; režie Ridley Scott  

Je třeba zabít Sekala 

Je třeba zabít Sekala

„Je třeba zabít Sekala.“ „A kdo to udělá?“ Lidská povaha je krásná i děsivá. A o lidské povaze tenhle moravský western je, respektive zejména o její ošklivosti. Knižní předlohu jsem nikdy nečetla a filmovou verzi jsem nikdy neviděla, ale příběh je to natolik známý, že jsem v ději netápala. Představení ve mně zanechalo tolik nepříjemných pocitů, že jsem z toho špatně spala. A to je dobře, protože to ukazuje, že když brněnská národní scéna chce, tak prostě umí. Herecky bravurní, zejména hostující Igor Bareš jako Sekal a Dušan Hřebíček coby Záprdek, odpudivá lidská postavička nohsleda, excelovali, ale i Tomáš Šulaj, kterého jsem viděla premiérově jako Juru Barana, nebo Petr Halberstadt v roli kněze. Scéna byla povedená a přehledná, žádná statická záležitost, ani přehršel nápadů, který by odváděl pozornost od postav a děje. Postava Sekala, nemanželského dítěte, parchanta, jak mu každý říká, je fascinující. Sekal je opravdu parchant, člověk plný zášti toužící po pomstě a utrpení těch, kteří ho nikdy nepřijali do svého středu, přestože okolnosti svého narození mohl jen stěží ovlivnit, člověk, který se neštítí v podstatě ničeho, aby dosáhl svého. Je to smutný lidský osud, zbabraný lidský život. Přestože je Sekal nesympatická postava, nelze přehlédnout to, že ti, kteří se jej snaží zbavit, jsou ve skutečnosti těmi, kdo toto „monstrum“, kterého se tak děsí, pomohli stvořit. Slova Jury Burana to přesně vystihují: „Vy všichni jste stejní parchanti jako on.“ Příjemné podzimní překvapení, které doporučuji k návštěvě. 

Facts: „Je třeba zabít Sekala“; Mahenovo divadlo (Národní divadlo Brno), 2015; autor: Jiří Křižan, režie: Martin Františák 

AltaiKai – Zlatý hlas tajgy  

Musím se přiznat, že nejsem zrovna koncertní typ. Na koncerty chodím zřídka, přitom ale poslouchám hudbu denně. Čas od času ale na nějaký koncert jdu. Při procházení programu Kina Scala jsem narazila na upoutávky na koncert altajské hudební skupiny, která se věnuje tradičnímu altajskému hrdelnímu zpěvu, tzv. kai a hře na tradiční hudební nástroje. Podle ukázek to znělo opravdu zajímavě, a jelikož jsem neměla ten den jiný program, přemluvila jsem své líné já a šla. A bylo to úplně skvělé.

www.altaikai.cz

Tři hudebníci (jeden nestihl letadlo, jelikož na Altaji už napadl sníh a on se nedostal na letiště včas) seděli na pódiu v tradičním oblečení, obklopeni roztodivnými nástroji, za nimi na plátně projekce fotografií panenské přírody jejich země a sálem se linula zvláštně podmanivá, hravá a melodická hudba. Musím říct, že mě koncert hodil tzv. do pohody, opravdu to bylo osvobozující a velmi příjemné. Z toho jejich zpěvu někdy mrazilo, ale takovým tím příjemným způsobem. Jejich zpěv zní, jakoby vycházel z hlubin země a nikoli jejich hrdla. Navíc zní vícehlasně, přestože ve skutečnosti zpívá jen jeden hlas. Hudebně je to hravé a využívají se stejně jako u nás zejména strunné nástroje ve stylu kytary. Koncert trval hodinu, ale nadšené publikum čítající 138 platících diváků si řeklo o přídavek, takže koncert měl nakonec skoro hodinu a půl. A pokud tu budou zase, půjdu znova, a všem kolem to doporučím také.

Facts: „AltaiKai - Zlatý hlas tajgy“; Kino Scala (Brno), 2015

 

11 Faktů, pro které mám ráda Brno ♥

1. Všude je tu relativně blízko - ale ne zas tak, abyste museli potkat všechny, jimž se chcete za každou cenu vyhnout. Je to druhé největší město v republice, tudíž dost velké na to, abyste tu všechno našli, ať už sháníte hračky z doby reálného komunismu (doporučuji obchůdek „Husákovy děti“) nebo chcete navštěvovat kurz žehlení krojových sukní (bohužel letos jen v Pavlovicích), ale ne tak rozlehlé, aby Vám cesta zabrala celé dopoledne.

2. Město studentů – Brno má kolem 90 tisíc studentů, což je na jeho cca 380 tisíc obyvatel poměrně dost. Má to ale více výhod, než nevýhod, jelikož díky studentům se spoustou volného času a kapesným od rodičů je tu také hodně různorodých akcí, které stojí za to. 

3. Brněnské podniky – Brno je momentálně rájem kavárniček a bister, aniž by mizely hospůdky a pivnice, tedy je tu pro každého něco. Pro kavárenské povaleče (jako jsem já) je centrum města jeden dlouhý kofeinový flám. Café Art, kavárna V melounovém cukru, Bistro Franz, Café Atlas, kavárna Podnebí, Bistro Castellana … http://www.samedobreveci.com/  
4. Ráj i peklo právníků – v Brně je Právnická fakulta a také tu sídlí všechny nejvyšší soudní instituce ve státě + nejvyšší státní zastupitelství, ombudsman a Vazební věznice Brno mající zvláštní křídlo pro sexuální devianty. Tak to poslední tedy velká výhra není, ale jinak pro někoho z oboru je zbytek fajn, jelikož to znamená, že v každé hospodě narazíte na nějakého kolegu.

5. Rozjezdy a dopravní systém obecně – v Brně je MHD prostě nejlepší. Zejména pak, bydlíte-li v centru jako já nebo jste-li student-pařič, který se ve tři ráno potřebuje dostat v podnapilém stavu z kde-to-vlastně-jsem do podnájmu na kraji města. 

6. Je tu stále co dělat – nikdo mi to nevezme, Brno je kulturní město, ať už Vás baví cokoli. V Brně je toho spousta na výběr. Asi jako v každém druhém městě, jen musí mít člověk chuť a snahu najít víc, než jen nákupní centrum a  multiplex - http://www.gotobrno.cz/.

7. Nebere se moc vážně – dneska už nechápu všechny ty vtipy o rivalitě mezi matičkou Prahou a Brnem. Vlastně jsem tu nikdy nepotkala někoho, kdo by měl s Pražáky nějaký zásadní problém (a to jsem původně taky Pražačka), tedy až na to, že prý srandovně mluví(me). Což Brňáci také, když už jsme u toho … I když spisovně jsou to tedy Brňané. 
8. Architektura – pro mnohé je to překvapení, ale v Brně stojí víc architektonicky zajímavých památek než jen vila Tugendhat nebo penis na hlavním náměstí - http://www.bam.brno.cz/ 

9. Umírněně turistů – jako rodilému Pražákovi je mi sympatické, že turisti jsou v Brně nenápadní a v počtech, které nevyžadují každou ceduli přeložit do deseti jazyků. Brno je přitom podle mého pozorování k cizincům opravdu přívětivé a vřelé. Vím to. Jsem totiž taky trochu cizinka.

10. Divadla a kina – brněnských divadel je tak akorát. Kdyby jich bylo dvakrát tolik, už bych to nestíhala. Líbí se mi, že vedle studentských divadel stojí velké scény, všude je téměř vždycky vyprodáno a Brňáci chodí do divadel vhodně (čti správně) oblečeni (rozuměj podle typu akce). A pak je tu kino Art a Kino Scala, kde jsou všechny možné filmové festivaly, a když chci, aby to na plátně bouchalo, multiplexy to jistí. 
11. Je svérázné – Brno je nazývané největší maloměsto v Čechách, čímž se má prý na mysli, že má podle některých jakýsi „venkovský ráz“. Sice moc netuším, co se tím myslí, ale podle mé zkušenosti, mohu-li to zobecnit, jsou Brňáci přiměřeně otevření, veskrze příjemní, ve většině pohodoví, tak akorát hovorní a až na výjimky nápomocní. A mají smysl pro humor (odkaz na http://www.kartakrnana.cz/), rádi se usmívají a nějak zvlášť se tu nespěchá. Pokud to tedy znamená tohle, pak mám tuhle vesnici ráda.

*

No a protože příliš mnoho dobrého škodí, dávám teď na dva týdny Brnu sbohem ...

Foto: zdroj wikipedia (příště něco vyfotím sama☻)