What you (don´t) need - 5.

Jsem rtěnkový maniak. Jsem si toho navíc vědoma, což je asi ta horší varianta. Pravidelně protříďuji svůj kosmetický šuplík, kde rtěnky zabírají dobrou pětinu. Mám je rozdělené podle barev - klasické červené odstíny, malinové a růžové, tělové a různé odstíny hnědé, karmínové či tmavě červené a do fialova. Nejvíc mám červených a nejméně často se zbavuji těch malinových a temně růžových. Na druhou stranu nejčastěji vyřazuji ty tělové a do hněda, případně jakési světle červené. Něco dělám špatně, protože se jich vždycky pár najde, aniž si vybavuji, že bych je kupovala :-). Ty v nemilosti většinou rozdám kamarádkám, jelikož jsou často jen vyzkoušené na ruce. Kolik rtěnek teď mám netuším, ale řekla bych, že "dostatečně". Naposledy jsem musela udělat průvan, jelikož mi přibylo pár hezkých kousků :-))

*

Makeup Revolution London není nijak drahá nebo luxusní značka. Proslavila se hlavně paletkami, které jsou cenově dostupnější verzí série Naked od Urban Decay. Klasická řada se tuším prodává v drogériích Jasmín. Za žádný zázrak ji nepovažuji, ale některé jejich další řady jsou ve stylu "za málo peněz hodně muziky". Jako třeba paletky řady Salvation nebo rtěnky z řady ICONIC PRO. Z dvaceti dostupných odstínů, jak matných, tak krémových, jsem si vybrala pět, každý jiný. Prošla jsem si spousty obrázků, protože na stránkách ty barvy často vůbec neodpovídají. 

Balení je jednoduché, nic světoborného, ale líbí se mi. I když na nějakou extra zátěž bych to neviděla.

Každý odstín má svoje jméno, kdy některé odstíny mají svoje matné verze (Duel - Duel Matte)

Matné odstíny jsou o něco širší než ty krémové. První z nich (No perfection yet) pak působil poněkud mokrým dojmem, což je na fotce vidět, ale za to asi můžu spíš já a to, že jsem ji dobře nedovřela. 

Všech pět odstínů je sytých a zejména ty matné vypadají skvěle. 

No perfection yet - je krémová sytá barva s lehkých šimerem. Na první pohled působí spíše jako švestková a poněkud tmavě, ale ve skutečnosti má v sobě i hodně malinové a díky tomu je i světlejší. Je to moc povedená barva se studeným podtónem, který jde u mé pleti spíše do toho malinového odstínu.

Duel Matte - je opravdu krásná matná červená barva. Řekla bych, že má trochu narůžovělý odstín, ale jen kapičku, rozhodně je to červená, jak má být.  

Absolutely Flawless - je krémová tělovka. Na tělové barvy nejsem, ale neodolala jsem a z pěti odstínů tělovek jsem vybrala ten, který byl s nádechem růžové, abych nevypadala jako mrtvola. Uvidíme.  

Make it in the city - je opravdu povedená krémová růžová, o chloupek světlejší, než jsem čekala. Má studený podtón a bude podle mě slušet jak brunetám, tak blondýnkám. Je to spíše malinový odstín, než klasická bubble pink, která by mi rozhodně neslušela. 

Liberty Matte - je nefalšovaná fialka. Je to výrazná barva, která rozhodně není pro každého. Opravdu hezkých, dobře pigmentovaných a matných fialových odstínů jsem moc neviděla. Tenhle je ale výjimečně povedený, má studený podtón a výborně kryje.

Musím říct, že se mi tahle pětka moc líbí. Na běžné nošení jsou podle mě moc fajn. Matné odstíny samozřejmě mají lepší výdrž než ty krémové, krémové nemají až tak moc výrazný třpyt, což mě těší. Cena byla 129,- Kč a kupovala jsem je v e-shopu (http://www.makeuprevolution.cz). 

Prázdninové kulturní střípky a kus baletní euforie

Nová divadelní sezóna začala. A nejen divadelní sezóna, ale prostě skončily prázdniny a začaly všechny pravidelné kurzy, škola a kluby. Už teď mám ten podzim nějak nabitý. Což je asi dobře. Taky mě čeká krásná exotická dovolená a říkám si, že určitě i nějaké překvapení. Léto nebývá akcí zrovna plné, ale nějaké střípky ještě mám. 

Orfeus 

„V tom nehybném bodě světa, jenž se točí. Ani tělesném, ani netělesném a ani odkud, ani kam. V tom nehybném bodě, tam je tanec, ani však zastavení, ani pohyb. Pohyb ano odkud, ani kam a ani vzestup, ani sestup. Až na ten bod, nehybný bod, nebyl by žádný tanec, a je to jenom tento tanec.“ 

Přemýšlím, co mám vlastně napsat. I po dvou dnech mám v sobě stále ten úžasný pocit z první divadelní návštěvy nové sezóny. Ten pocit se znovu zavrtat do sedačky divadla, nasát tolik typickou vůni a zaposlouchat se do šumu hlediště je prostě skvělý. A tentokrát to navíc bylo prostě úžasné. Už na jaře jsme si s kamarádkou koupily lístky (ano, z vlastní peněženky) na událost podzimu. Tedy událost baletní. Bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi jsou v baletu pojmy podobné jako třeba Jiří Kylián. Nebo se tomu alespoň hodně blíží. Po letech strávených na jevištích se loučí se svou profesionální taneční kariérou, a to způsobem, který je jim nejbližší, tedy tanečním představením, které není tolik o baletu, jako o nich samotných. Spojuje v sobě moderní pojetí baletu, scénický tanec a vizuální zážitek. Příběh Orfea, syna boha Apollóna, který se po smrti milované Eurydiky vydává za ní do podsvětí, aby poprosil pána podsvětní říše Háda, aby mu ji vrátil, je klasickou řeckou bájí o lásce a ztrátě našich milovaných. Tady se jí autoři volně inspirují a kladou si otázku, zda se máme ohlížet do minulosti a jak moc se máme dívat sami do sebe. V představení bylo tolik nápadů, že jsem je ani nestačila všechny vstřebat. Nejen tanečních, ale i hudebních a scénografických. Bubeníčci samozřejmě tančili skvěle, ale klobouk dolů před jejich taneční partnerkou, o kterou se střídali. Anna Herrmann byla prostě něco, co jsem dlouho neviděla. Všichni tři byli úžasně přirození, sžití s jejich rolemi a pohyby, kterými se vyjadřovali. Navíc bylo znát, že je to jejich, něco, co tančí podle sebe, že ztělesňují vlastní nápady. Na jevišti měly také svoje party dvě hudebnice (housle a violoncello), které se stávaly součástí představení, a pak Csongor Kassai, který tu měl mluvenou roli průvodce, rozumu i smrti. Klidně bych tam seděla dál. Lepší začátek jsem si přát nemohla. 

Facts: „Orfeus“; Les Ballets Bubeníček-Tour (Janáčkovo divadlo v Brně), 2016; autor: Jiří a Otto Bubeníček a SKUTR, choreografie: Jiří a Otto Bubeníček, režie: SKUTR 

Pigmalion 

O divadelním představení Pigmalion jsem už psala (odkaz zde), jelikož je to titul, který se uváděl loni v rámci Smetanovy Litomyšle. Jenže každé představení je jiné, zejména pak, pokud se hraje v jiném prostředí. Tentokrát se uvádělo v malém zámeckém divadle na zámku Valtice, které je nově postaveno z evropských peněz. Má však velmi autentickou atmosféru, jelikož je třípatrové, pro poměrně málo lidí, ve dřevě a s klasickými divadelními kulisami. Má poměrně hluboké jeviště, což je vždycky výhoda. Snad i právě proto bylo představení zase jiné, něčím nové a zábavné. Je to poměrně krátký kus, má necelou hodinku, takže to vydržel i můj dvouletý synovec. Seděli jsme až úplně nahoře (lístky zdarma od produkce za příznivou recenzi :-) ), a jeho ta výška fascinovala. Tak moc, že úplně zapomněl kopat do dřevěného obložení. Musím říct, že v onom prostoru skvěle vyzněly některé hlasy, zejména ten Jaroslava Březiny v roli Pigmaliona, který zpíval úplně úžasně. Je to opera-ballet, takže napůl taneční záležitost, a osobně se mi zdálo, že to tanečníkům místy trochu prokluzovalo. Což mi pak potvrdili a sama jsem si to i vyzkoušela. Člověk měl co dělat naboso. Jedinou nevýhodou divadla se mi zdálo opravdu maličkaté orchestřiště, kam se sotva poskládalo deset muzikantů. Někteří proto museli sedět kolem. Součástí vstupného byl pak i malý raut a ochutnávka zámeckých vín, takže takové dost pohodové sobotní odpoledne. Mimochodem titul byl tentokrát uveden jako "Pygmalion", ale myslím, že moje "i" je správnější, přeci jen je to původně francouzské jméno.

Facts: „Pigmalion“; Feste teatrale – Opera na cestách (Zámek Valtice), 2016; autor: Jean Phillipe Rameau, režie: Magdalena Švecová 

Hovory o štěstí mezi čtyřma očima 

„Situační komedie o lásce a sexu na nábytku IKEA.“ 

V rámci letních představení Divadla Bolka Polívky jsem měla možnost zajít si na klasické divadelní představení i mimo sezónu. Musím říct, že divadlo mi hodně chybělo, ale současně se přiznám, že představa, že v letním horku sedím v malém neklimatizovaném divadle, a když vyjdu ven, je stále ještě světlo, pro mě není moc lákavá. Tohle představení bylo ale venku, konkrétně na nádvoří Staré radnice v Brně. Koupili jsme si vstupenky na jakési boční přístavky, což se ukázalo jako fajn, protože jsme seděli na samostatných skládacích židličkách a nemuseli se tísnit na lavičkách s dalšími lidmi. Představení jako takové bylo do letní nálady. Byla to komedie, jejíž podtitul zní: I mladí a krásní lidé mají své problémy. Tři milenecké dvojice a rozmazlená čivava svedou na rozkládací skandinávské pohovce boj o štěstí. Což je trefné. Ikea tam hrála poměrně zajímavou roli, nejen jejich sedačka, na které se souložilo, rozcházelo a v podstatě i vraždilo. První dva příběhy dopadly tak nějak hořce, ale podle mě správně. Ten třetí byl opravdu hlavně pro zasmání, už jenom proto, že mileneckou dvojici představovali Filip Blažek a Kryštof Hádek, a musím říct, že jim ty gaye moc věřit nešlo, o což se ani nesnažili. Navíc právě jejich příběh měl v sobě i onu rozmazlenou čivavu a vraždu nešťastnou náhodou. A vlastně jako jediný dopadl dobře. Ale na rozdíl od těch dvou, nebyl ten v podstatě šťastný konec moc uvěřitelný. Tak jako tak jsem se nasmála a byl to příjemný večer.

Facts: „Hovory o štěstí mezi čtyřma očima“; Divadlo Studio Dva, 2014; autor: ?, režie: Patrik Hartl 

Cantate Mourinae 2016 

Každoroční soukromé hudební setkání se i tentokrát neslo v duchu improvizace a zcela nezávisle na jakémkoli původně domluveném časovém harmonogramu. Už je to asi zavedená praxe, ale každý rok se končí až nad ránem. Já jsem se letos odebrala do své postýlky o něco dřív, asi tak o třetí ráno. Loni jsem psala o „Cantate“, jak zkráceně všichni říkáme, samostatný post, kde jsem se svěřila s historkou stran mého prvního veřejného samostatného vystoupení se šavlí (odkaz zde). Jak jsem původně měla vystupovat společně se všemi švagrovými, abych nakonec vystupovala sama. Ale asi se to líbilo, jelikož jsem byla oslovena i letos, abych vedle všech těch hudebně nadaných muzikantů a zpěváků, kteří se na pódiu promění buď vážně, nebo nevážně v hlavní hvězdy večera, zase něco odskákala. Vzala jsem to letos tak nějak sportovně a rozhodla jsem se dlouho netrápit ani sebe, ani publikum, a takříkajíc z paty jsem vytáhla poupravenou choreografii ve stylu Bollywood. Bollywood je tanec, který tancuji teprve pár měsíců, v té době jsem to tančila asi měsíce dva, je to tanec z indických filmů, který má ale základy v klasickém indickém chrámovém tanci, tedy hlavně je to o gestech rukou a výrazu tváře. Technicky může být složitější i jednodušší, ale většinou se tančí na nějakou rychlou veselou melodii. Což ta moje byla. Dokonce jsem si kvůli tomu půjčila sárí. Bylo sice trochu zima, ale nakonec dorazila i Madonna. Vzala to cestou na koncert do Tokia a měla čas jen na jednu písničku. Ale nikdo si neztěžoval, přeci jen, na jakém jiném festivale letos byla, že? 

Facts: „Cantate Mourinae“; hudební setkání Zámek Nové Hrady, 2016

 

zdroj: zde, zde, zde