Sex čtyřikrát jinak

Přiznejte se. Čekali jste nějakou osobní vzpověď, že? Zklamu Vás. Jde o divadlo. O tři činohry a jednu operu, abych byla přesná. Tak nějak se to sešlo. Zatímco filmy byly o posedlosti, divadla byla o sexu. Pravda, ten může být taky posedlostí, což v jednom případě asi i byl. V rámci jednoho představení byl sex vlatně jen v názvu, v druhém byl součástí života hlavní hrdinky, aniž by o to nějak moc stála, v třetím případě byly sex a jeho pravidla postaveny na hlavu a ve čtvrtém se vlastně jednalo o tu posedlost. Dvě představení ve mně nezanechala nějak zvlášť hluboké prožitky, ale vynahradila mi to ty dvě další. Takže únor plný sexu. 

Sex, Drugs, Rock & Roll 

Sex, drugs and rock´n´roll

„No a kde je ten sex?“ „No nikde není. Stejně jako tam není žádnej rock´n´roll. Jen se to tak jmenuje.“ Tři herci, hodně postav, vícero dějových linií a časových os. Pokud Vám to zní trochu zmateně, tak jste na tom stejně, jako jsem byla já. Představení je částečně improvizační, což je vždycky ošidné. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli si herci, přestože to hrají už čtrnáctou sezónu, nevzali přeci jen moc velké sousto. Má jít o příběh neúspěšného herce, který hraje představení a současně prožívá svůj vlastní příběh. Spíš než jako ucelený příběh celé představení působilo dojmem komorní estrády. Při některých vstupech se člověk opravdu zasmál, některé zase vyzněly stran humoru poněkud nuceně. Děj pak nečekaně přeskočil do jakési dramaticko-psychologické roviny, kde se řešila hercova krize a jeho vzpomínky na dávnou lásku a drogovou závislost. Bylo to všelijaké. Můj šálek kávy to nebyl, ale diváci se ve většině tvářili spokojeně. 

Facts: „Sex, Drugs, Rock & Roll“; Divadelní spolek Frída (hostováno v Divadle Reduta), 2000; autor a režie: Dodo Gombár 

Edith, vrabčák z předměstí 

Edith

„Non … rien de rien. Non, je ne regrette rien.“ Edit Piaf a její šansony mám moc ráda. Mám taky moc ráda balet. A na Radku Fišarovou jsem slyšela jen samou chválu. Všechno dohromady znělo skvěle, ale nevyšlo to tak, jak jsem doufala. O tom, že se jedná o baletní zpěvohru, kde budou šansony zpívány naživo, jsem samozřejmě věděla předem. Na tuhle část jsem se těšila. Ale titul byl v rámci baletního předplatného, takže jsem předpokládala, že tam jinak bude hlavně balet. Ale baletu jako takového tam bylo nějak žalostně málo. Taneční sekvence byly spíše scénické, než klasicky baletní. To mi samo o sobě nevadí, ale… Navíc příběhem provázel vypravěč, který také zpíval. Hezky, ale nějak muzikálově. Tak proč jsem z toho nebyla nadšená? Protože jsem se těšila na balet a šansony. Ale tohle byl vlastně takový méně povedený muzikál. Tím nechci říct, že to bylo úplně špatné, to jistě ne. Některá taneční čísla byla skvělá a Radka Fišarová má rozhodně nádherný hlas. Taky některé nápady se scénou se mi líbily, jenže na muzikál to bylo málo výpravné. Tím největším zklamáním ale byla samotná hudba, která mi chvílemi rvala uši. Proč zmatek a bolest řeší skladatelé těmi pištivými tóny? 

Facts: „Edith, vrabčák z předměstí“; Národní divadlo v Brně (Mahenovo divadlo), 2004; libreto Libor Vaculík, autor: Libor Vaculík a Petr Malásek, choreograf Libor Vaculík 

Král Oidipús 

Král Oidipús

„Vrah, jehož hledáš, jsi ty!“ U většiny klasických antických děl mě nikdy nepřestane překvapovat, jak aktuální mohou být. A kolika způsoby se dají zpracovat. Viděla jsem některá trochu podivná zpracování a některá skvělá. Král Oidipús, který měl v NdB premiéru loni v prosinci, patří rozhodně mezi ty povedené. Text je v klasické podobě a zachovává si specifickou dikci, která se může někomu zdát trochu krkolomná a zastaralá, ale já osobně ji u takovéto klasiky jen vítám, jelikož dodává celému příběhu úplně jiný ráz. Na stranu druhou byly jak scéna, tak kostýmy a provedení velmi neklasické a veskrze moderní. Upřímně bych takovou scénu čekala spíše v Redutě. Objevovaly se tam v podstatě jen černá, bílá a stříbrná. A pak rudá. Rudá jako krev. Sbor byl součástí scén, ne jen hlasy v pozadí, a moc se mi líbila i nenápadná vložka scénického tance. Musím říct, že na rozdíl od předplatného na balet, které mě spíše zklamalo, jsou studentské úterky v činohře dobrá trefa. Nejen že to jsou zatím jen samé zajímavé tituly, ale taky nápaditá a přitom ne příliš ujetá zpracování.

Facts: „Král Oidipús“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2014; autor: Sofoklés, režie: Martin Františák 

Don Giovanni 

Don Giovanni

„Vše za tvé viny je málo.“ Don Giovanni je označován za operu oper a je asi taky nejslavnějším Mozartovým dílem. Překvapivě jsem ji ale nikdy předtím neviděla. K opeře si stále ještě hledám cestičku, ale už aspoň trochu rozpoznávám hlasy. A tady je hlasů hodně a skvělých. Celé zpracování bylo podle italského vzoru, což mě osobně moc neříká. Příběh Dona Giovanniho je vlastně příběhem svůdníka Casanovy, který prý byl i čestným hostem premiéry v roce 1787 v Nosticově divadle. Domnívám se ale, že ten pravý nebyl zdaleka takový svůdník jako jeho operní protějšek a rozhodně neuměl zpívat jako Pavoľ Remenár, který ho ztvárnil v obsazení, které jsem v sobotu viděla já. Taky Jan Štáva v roli sluhy Leporella (což je mimochodem super vtipné jméno) a všechny ženské hlasy, zejména pak Anda-Louise Borga v roli Donny Anny a Daniela Straková-Šedrlová v roli Donny Elvíry, zněly krásně. Opera je to poměrně dlouhá, ale mě to ani nepřišlo. Co mě trochu zklamalo, byla scéna, jelikož ji tvořily hlavně jakési schody, po kterých se dost dupalo, což byl pro mě poněkud rušivý element. Zdá se, že jsem z těch výpravných baletů dost zhýčkaná ☻. 

Facts: „Don Giovanni“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2013; autor: Wolfgang Amadeus Mozart, libreto: Lorenzo da Ponte, režie: Bruno Berger-Gorski

Nedělní pečení a tak 23

Byl sv. Valentýn. Vedle čokolády je prý v některých zemích zvykem dávat i dortíky s jahodami. Já na sv. Valentýna nedělala ani čokoládu, ani dortík s jahodami. Valentýna totiž neslavím. Myslím, že jsem o tom loni psala, ale ta růžová srdíčka a plyšový medvídci a podobné záležitosti v té valentýnské koncentraci nějak nemusím. Tedy ne že bych se bránila čokoládě :-).

Ale nějakou dobrotu jsem přeci jen upekla. Medovo-mandlové řezy, abych byla přesná. Těsto je stejné jako na náš domácí medový dort a lá medovník, jen světlé. Krém je pak z klasického salka s pořádnou dávkou mandlového likéru. A prosypáno drcenými mandlemi a ozdobeno mandlovými hranolky. Myslím, že chutnal, alespoň jsem neslyšela žádné stížnosti. Tohle těsto mám ráda, jelikož se opravdu dobře krájí. Chápete, ty ostré hezké okraje, které se mi u jiných dobrot stále nedaří :-)

Posedlost čtyřikrát jinak

„Posedlost“ – stav mysli, kdy je jedinec ovládán nutkáním, které nedokáže ovládat či tak činí jen s velkými obtížemi. Synonyma: bláznivost, ztřeštěnost, dychtivost. Posedlost může mít mnoho tváří. I já jich pár mám, ale žádná z mých posedlostí není na takové úrovni, abych se neovládala. Tedy pokud samozřejmě nemluvíme o jídle. Nebo náušnicích. Nebo …. Tak nic. Je tu ale i posedlost být s tím, koho milujeme, i když kvůli tomu děláme rozhodnutí, kterých můžeme litovat. Posedlost být tím, kým bychom chtěli být, ale nemůžeme, jelikož nám chybí talent. Posedlost tím, abychom byli nejlepší v něčem, co nás naplňuje i ničí zároveň. Nebo posedlost někým, koho nechceme opustit i přesto, že mu můžeme ublížit.   

Omar 

Omar

„Pokud chceš osvobodit naši zemi, je tu cena, kterou musíš zaplatit.“ Na další projekt v rámci filmového klubu jsem se nijak výrazně netěšila. Omar je palestinský celovečerák a moje představa byla docela jasná. Vlastenecký, proti izraelský a plný utrpení. Ale chyba lávky. Je to v podstatě milostný příběh mladého pekaře, který každý den riskuje při přelézání zdi přetínající území Palestiny jen proto, aby viděl svou milovanou Nadiu. Omar je taky asi jako každý chlap kolem něho bojovníkem za svobodu, ale celá jeho banda je trochu amatérský spolek. Když se pak ocitne v zajetí, musí se rozhodnout, jak se zachovat, na jakou stranu se přidat. Dobře udělaný a dobře natočený film s překvapivými zvraty, který má rozměry antické tragédie. Zejména závěr je opravdu povedený. A šokující. A při otázce „Víte, jak se chytají opice v Africe?“ Vás na konci zamrazí. Za mě 85%. 

Facts: „Omar“; Palestina, 2013; režie Hany Abu-Assad Omar

Big Eyes  

Big Eyes

„Jsi jediná živá duše, které mohu svěřit své tajemství. Namalovala jsem každé z nich. Každé velké oko. Já.“ Pokud bych si nepřečetla, že tenhle film natočil Tim Burton, nepoznala bych to. Překvapivě civilní biografický snímek o Margaret Keanové, která se proslavila takovými podivnými obrázky dětí s obrovskýma očima, ale jejíž práci si po dobu deseti let přivlastňoval její naprosto neuvěřitelně sebestředný manžel Walter. Ten svůj podvod dotáhl do podoby absurdního divadla a hlavně tomu všemu začal věřit, což je na tom příběhu to nejpodivnější. Přestože nakonec v porozvodové bitvě prohrál spor o autorství, do konce života trval na tom, že všechny ty obrazy namaloval sám. Škoda jen, že po prohraném sporu už nenamaloval vůbec nic ☻. Snímek je příjemná oddychovka s neotřelým příběhem, ale jinak není ničím výjimečný. Burton bohužel až příliš často opakuje motivy a využívá vypravěče, snad aby divák nezapomněl. Nebýt toho, dala bych víc, ale takhle asi jen 75%. 

Facts: „Big Eyes“; USA/Kanada, 2014; režie Tim Burton

Whiplash  

Whiplash

„V jazyce nejsou dvě slova, která by ublížila víc, než „dobrá práce“. Skoro bezkontaktní válka mezi Andrewen (studentem-bubeníkem) a Fletcherem (jeho učitelem-despotou). Dvě ega proti sobě. A do toho všeho dusna jazz. Na film je spousta chvály. Jak na příběh, tak na herecké výkony. Musím říct, že mě to nepřekvapuje. Film má strhující tempo, i když se v něm v podstatě střídají jen dvě prostředí. Zkušebna a zkouška kapely. Ani jedna z postav nevyvolává příliš sympatií. Oba jsou posedlí. Oba jsou egouši na entou. Oba pohlcuje hudba a touha po dokonalém rytmu natolik, že přestávají být snesitelní pro své okolí. Frenetický střih v rytmu hudby a detailistická kamera, která sleduje výraz a pohyby hráčů stejně jako jejich nástroje, jež se při hře stávají jejich přirozenou součástí, dávají scénám úžasnou dynamiku. Ale tohle není hudební film, je to spíš thriller anebo sportovní film, kde se místo kopačáku mlátí paličkami do bubnu. Ocenila jsem, že se nikdo nesnaží tvrdit, že tohle je cesta k tomu, jak být nejlepší. Fletcherův „pedagogický“ přístup totiž může fungovat jen na podobného psychopata jako je on sám. Což Andrew je. Na konci sice hraje rytmicky dokonale, ale nezbavíte se dojmu, že technika přebila emoce. Většina z nás by z toho měla do konce života deprese. Usmíření nečekejte, ale ten konec je strhující. Za mě 95%. 

Facts: „Whiplash “; USA, 2014; režie Damien Chazelle 

Padesát odstínů šedi 

Fifty Shades of Grey

„Nejsem schopen si od Tebe udržet odstup.“ „Tak to nedělej.“ To bylo tak. On byl neskutečně bohatý a úspěšný mladý muž s tragickým dětstvím a zálibou v BDSM (pokud nevíte, doporučuji vygooglit) a ona je jakoby obyčejná vysokoškolačka. Říkám jakoby, jelikož je to samozřejmě kočka s vizáží topmodelky. Potkají se, přelítne jiskřička, vášeň, on jí předloží prapodivnou smlouvu, ona se přistěhuje, … sex, nedorozumění, sex, démoni minulosti, pásek, slzy a bum … konec prvního dílu. Prvního ze tří! To byl trochu podraz. Padesát odstínů šedi je strááášlivě úspěšná kniha, kterou jsem nečetla. Měl by to být erotický román, což asi i bude. Na film je hodně špatná kritika, což není tak úplně zasloužené, jelikož film jako takový sice ničím výjimečným nenadchne, ale také si nehraje na nic jiného než na klasickou červenou knihovnu. Pravda, je tam poměrně dost nahoty a taky sex, ale je to celé takové „plyšové“ a v rámci žánru si podle mě film špatně nevede. Dala bych tak 70%, už jen za ten byt a osobního řidiče hlavního hrdiny. Upřímně řečeno, nechtěla bych být právníkem, co mu psal tu smlouvu ☻. 

Facts: „Fifty Shades of Grey“; USA, 2015; režie Sam Taylor-Johnson