Back to the present

Je to ostuda téměř světových rozměrů, ale poslední můj příspěvek sem byl přidán před více než měsícem. To jsem si zde vylila srdíčko, když jsem zcela zmožena zvítězila nad virem, tedy viry. Kromě toho počítačového jsem válčila totiž i s chřipkovým a taktéž virem spánkového deficitu. Ten se mě tedy drží i nadále, ale je to teď mnohem lepší. Celkově krize rychle ustoupila a já byla najednou zaměstnána tolika věcmi, že jsem už neměla čas přemýšlet nad svými bebíčky. Tak je to u mne pokaždé. Přičítám to tentokrát jedné poněkud rychlé životní změně, která se u mě udála. Nijak jsem to neplánovala, ale přestěhovala jsem se. Jsem teď hrdou obyvatelkou zcela regulérního bytu, který má vše, co by měl správný byt mít. Zejména tedy dostatek prostoru. Někdy jsou takovéhle změny k dobru, přestože se na počátku celé té stěhovací anabáze (a zejména pak během ní) zdá, že je to nejhorší nápad na světě. Tohle byl taky takový případ. V mém starém podnájmu 1+výkladní skříň o rozměru 36m² jsem byla opravdu šťastná. Byl to můj první podnájem po oněch nepříjemných životních změnách a moje fyzické útočiště. Nic mi tak nechybělo, i krásnou velkou skříň se zrcadlovými dvěřmi sem tam měla. A poprvé v životě v mé přítomnosti nehynula květena. Taky byl kousek od centra, kam jsem došla za deset patnáct minut, což je pro kavárenského povaleče a divadelního nadšence, kterým jsem, naprosto ideální. Navíc žádná nebezpečná čtvrť a čistý, příjemný dům ve vyšším patře (poté, co jsem jednou bydlela ve zvýšeném přízemí, mě už nikdo do přízemí nedostane) a na trase trolejbusu, kterým jezdím do práce. Jedinou nevýhodou bylo sic pomalé, ale pravidelné zvyšování nájmu. Ne o moc, ale každá stovka je přeci jenom znát. Takže když se mi naskytla příležitost mít byt dvakrát tak velký a o čtvrtinu lacinější, vážně jsem o tom začala uvažovat. A pak jsem se rozhodla, že asi ne, jelikož se mi prostě a jednoduše nechtělo stěhovat, všechno to balit, kupovat nějaký další nábytek, přepisovat schránky, znovu zařizovat internet a všechno to běhání kolem ...  Byl to klasický „lemrus lazivus“, který čas od času mívám. Nový byt byl totiž v desátém patře a na první pohled mě nijak neokouzlil. Ale naštěstí mě několik lidí nakoplo, jelikož viděli víc než jen starší lino a delší dojezd do práce. A tak jsem si řekla, proč ne. Vlastně mě to začalo víc a víc lákat, neboť mi najednou došlo, že je zrovna příhodný čas udělat nějakou změnu, navíc trochu více místa se mi teď rozhodně bude hodit (hlavně kvůli návštěvám). Další věc, která hrála ve prospěch nového místa, bylo, že bych se tím zbavila mých sousedů, resp. té nevybouřené a neustále souložící dvojice, která se od září nastěhovala o patro výš. Už jen kvůli tomu by to stálo za to. Takže jsem na to kývla a moji rodiče začali jednat. Vím, zní to trochu zvláštně, ale kdo zná moje rodiče, ví, že v tu chvíli jsem byla postavena do kouta a iniciativu převzala moje rodinka, která je expertem na akce „kulový blesk“. O dva týdny později už jsme během jednoho víkendu vystěhovali původní byt, převezli věci do nového, dojeli pro pár věcí, které jsem sehnala na bazaru, jako sedací soupravu a jídelní stůl, koupili a sestavili velikou šatní skříň, spravili celou elektrickou síť v novém bytě, udělali nově vodu a zapojili pračku, vymalovali, pověsili obrazy, přidělali poličky v koupelně a dali ji zcela novou fasádu. A když říkám „my“, vůbec tím nemyslím sebe, jelikož já tam užitečná opravdu nebyla. Když ale pak všichni ti, co užiteční byli, odjeli, zjistila jsem, že pokud vynosím všechny stěhovací krabice do popelnice, položím na zem koberce a dám na okna záclony, vlastně už tam nebudu mít co dělat. A jen co jsem uklidila, došlo mi, že je to prostě úplně boží byt, jelikož je můj a přestože mě ta změna stála nějakou tu kačku, bude se mi tam příjemně žít. Nejlepší na novém bytě je, že mám teď moc pěknou ložnici, v níž nemám žádná elektrická hejblátka, wifiny, hodiny či cokoli vysílající jakékoli vlny nebo vydávající jakékoli zvuky, prostě je to jen a jen oáza odpočinku. Navíc v mých oblíbených barvách a plná orchidejí. Těm se to stěhování sice zatím moc nezdá, ale snad si zvyknou. A druhá skvělá věc je, že mám jeden pěkný pokojíček pro návštěvy se vším všudy, takže si konečně připadám jako alespoň trochu ucházející hostitelka, která (doslova a do písmene) nesdílí lože s návštěvami. Stěhovat se se vším všudy plánuji už jen jednou a mám snad dva tři roky na to, abych se na to psychicky připravila, jelikož na onom „je lepší vyhořet, než se stěhovat“ něco bude. Ale už je to naštěstí za mnou, a jen co si příští týden přivezu kávovar, tak už budu úplně a zcela zabydlená v novém. Což taky znamená, že se všechno vrací do starých kolejí, včetně blogu. Mám hromadu restů, hlavně co se týče kultury, protože i když jsem měla nějaké krize, shony a zařizování, neznamená to, že bych po večerech seděla doma. Takže teď zpátky do přítomnosti. 

obrázek: Copyright © Raymond James http://sumo.ly/h9Ub via @advisoranalyst