Ztemnělé sály, brnkání kytary a velký černý

Víte, proč mám ráda kina? Kromě toho, že se tam promítají filmy? Pro tu jejich ztemnělou atmosféru. Je anonymní, intimní a taková celá „šup do nějaké té fantazie“. Tedy pokud to zrovna nepřeženou s klimatizací, pak je to spíš temná lednička s reálně omrzlýma ušima. V srpnu to stejně jako v červenci mám s kulturními zážitky, co se týče pestrobarevnosti, poněkud chudé. Kino, kino, kino. Žánrově to ale pestré docela je. Ale taky mám jeden kytarový koncert a úžasnou rozlučku se svobodou (ne moji), o které raději kvůli případným budoucím vnoučatům taktně pomlčím. 

...pozor je to dlouhé :-)  

Tali Roth – kytarový koncert 
Moje úžasná kamarádka je na mě tak moc hodná, že mě za kapesníčky s Hello Kitty (z mé strany se jedná o poměrně tvrdou měnu) vzala na kytarový koncert americké kytaristky Tali Roth (dočetla jsem se, že je původem z Izraele, čemuž by odpovídal i její přízvuk), který se konal v rámci XXII. Mezinárodního kytarového festivalu v Brně. Bylo to krásné a strašně se mi to líbilo. Hrála takové španělské nebo orientálnější melodie. Chvílemi mi přišlo, že hraje těch kytar víc a přitom to byla jen jedna. Jako někdo, kdo se ani nenaučil noty, natož držet jakýkoli hudební nástroj v ruce, mě každý, kdo dokáže na kusu dřeva vyloudit tóny, fascinuje. http://taliroth.com 

Co všechno věděla Maisie 

What Maisie Knew

„Víš, kdo je Tvoje máma, viď?“ Na tenhle malý poklad jsem narazila náhodou a jedná se o filmovou adaptaci knihy Henryho Jamese. Je to příběh malé Maisie, jejíž otec je intelektuální a do sebe trochu zahleděný obchodník s uměním a matka je stárnoucí rocková zpěvačka. A Maisie se ocitá uprostřed jejich rozvodové i porozvodové bitvy. A přestože jí rodiče milují, stává se pro ně nástrojem jejich vzájemných nesvárů. V jejím životě se náhle objevují i nevlastní rodiče, kteří tím vším překvapivě trpí podobně jako ona. Celý příběh je vyprávěn očima dítěte, které vnímá a chápe víc, než si dospělí uvědomují, a cítí víc, než jsou mu ochotni přiznat. Možná to má až moc ideálně vypadající konec, který vlastně koncem příběhu není. Přestože je to vlastně dosti bolavé téma, film rozhodně není depresivní. Hlavně díky naprosto úžasnému hereckému výkonu malé Maisie. Takový talent jsem už dlouho neviděla. Za mě skoro 90%. 

Facts: „What Maisie Knew“; USA, 2012; režie Scott McGehee, David Siegel 

Moje malá princezna 

My Little Princess

„Chtěla bys pro mě pózovat?“ „Jenom mě využíváš.“ Je to autobiografické, skandální a provokativní. Ale nikdy to není zvrhlé či prvoplánové. Je to takové dosti francouzské. Oficiální text distributora je výstižný: „Malá Violetta tvoří se svou matkou Hannah zvláštní dvojici. Violettě je deset, žije s babičkou, zatímco její matka přežívá coby nepředvídatelná umělecká fotografka ze štědrosti druhých. Hannah donutí Violletu, aby jí stála modelem, což převrátí její doposud poklidný život s babičkou vzhůru nohama. Výsledná fotografie se stane symbolem pařížské umělecké scény sedmdesátých let a malá Violetta se tak ocitá mezi dvěma světy - v jednom je múzou, v tom druhém dítětem.“ Za mě 80%. A nebojte, desetiletá představitelka není nikdy nahá.

Facts: „My Little Princess“; Francie, 2011; režie Eva Ionesco 

Kora 

„Kam až jedete?“ „Do Lhasy.“ „To je v 5000 metrech nad mořem. To jedete na kole?“ „Ano.“  Mladý muž z Tchaj-wanu (já tedy říkám Taiwan) se rozhodne splnit poslední přání svého bratra a vydá se na kole na nejvyšší místo Tibetu. Je to film o cestě, dlouhé cestě na kole, o setkání s lidmi, poznání, že na kole ve sněhu se jede blbě, a hlavně je to film o vůli vytrvat. Je to zajímavý film s minimem dialogů, ale s velkou porcí dechberoucí přírody, která je někdy roztomile krásná a někdy krásně děsivá. Nedoporučila bych ho tomu, kdo nemá rád pomalé tempo vyprávění. Mimochodem příběh je podle skutečné události. Za mě 75% (nerada jezdím na kole).

Facts: „Kora“; Tchaj-wan/Čína, 2011; režie Jiayi Du 

Strážci galaxie 

The Guardians

„Proč chceš zachraňovat Galaxii?“ „Protože je to taky MOJE galaxie“. Tak přiznávám. Je to blbina. Ale moc zábavná a technicky výborně udělaná blbina. Já o tomhle marvelovském komiksu vím velké nic, takže mě nějaká autenticita postav či děje, pokud tu něco takového je, nechává zcela chladnou. Podle ukázek jsem si řekla, že tohle tedy vidět opravdu nemusím, ale pár pozitivních recenzí mě navnadilo a já se nakonec opravdu dobře bavila. Mluvící mýval, humanoidní strom, potetovaný nedůvtipný svalovec, zelená ženská a hudbou sedmdesátek poznamenaný pozemšťan hezky spolu ve vesmíru jsou povedeně barvitá sebranka, a nutno říct, že akce jim vcelku odsýpá, přestože mají většinou plán promyšlený jen asi z 15%. Taky mají smysl pro humor, a proto jim odpustím pár povinných „dojemných“ klišé pauz a někdy trochu křečovitosti. A i to, že se zase jednou ženou za jakousi koulí, co má schopnost zničit celé planety. Kde je sakra prodávají? Má je dneska kdekdo. V rámci žánru 90%, protože se mi to líbilo víc, než Avengers.

Facts: „Guardians of the Galaxy“; USA, 2014; režie James Gunn  

Jen 17 

Jen 17

„Byla to hra.“ „Kolik je Vám vlastně let?“ „17.“ Francouzský snímek s pomalým tempem a uhrančivě smyslnou hlavní představitelkou. Isabelle je sedmnáct, má báječné rodiče a skvělýho malýho bráchu, který jí líčí, češe jí vlasy a diskutuje s ní o jejím panenství. Kdo ví, třeba to takhle ve Francii fakticky chodí. Isabelle má taky jako správná gymnazistka brigádu. Ta jí navíc slušně vydělává. Schází se totiž za peníze se staršími pány s naditou prkenicí. Film to celé jen tak odvypráví. Působí přirozeně a nenuceně, ale mně bohužel nějak scházelo osvětlení toho, proč to dělá. Jaká byla její motivace? Peníze? Experiment? Touha být někomu na blízku? Jenže nic z toho nesedělo. Nakonec jsem si řekla, že Isabelle byla takový trochu znuděný eurospratek z dobře zajištěné rodiny, která jí věnuje čas i pozornost, a jediné, co jí snad schází, je trocha toho dobrodrůža. Ale to úplně stejně mohla zajít na Stodolní … Za mě 75%.

Facts: „Jeune & Jolie“; Francie, 2013; režie François Ozon  

Želvy ninja 

Teenage Mutant Ninja Turtles  

„Čtyři mluvící želvy a jedna z nich bojuje s robotickým samurajem. Proč ne?“ No tak těch důvodů proč ne by tu bylo víc. Takže pokud jste 15+, raději jděte na něco jiného. Pro mě jsou zelený příšerky s renezančními jmény taková nostalgie dětství, jelikož kreslené želvy ninja byly stejně cool jako Tom a Jerry. Ale triková technologie od té doby dost poskočila kupředu a nejsem si úplně jistá, jestli digitální verze v podstatě dost v reálu ošklivých zvířátek, nejen želv, ale i krysy, je něco, co mi přijde roztomilé. Můj oblíbenec Donatello, želvička s bambusovou tyčí a fialovým šátkem, je navíc ve filmu vyobrazen jako geek s brýlema. Hodnotit nebudu, jelikož to vzhledem k mému věku asi není fér, ale rozhodně to není žádná hrůza, protože je to film, který si nehraje na nic, co není :-). 

Facts: „Teenage Mutant Ninja Turtles“; USA, 2014; režie Jonathan Liebesman