Je to tu. Konec
divadelní sezóny. Byla fajn. Od začátku roku jsem viděla 23 představení, což je
sice o něco méně, než jsem měla v plánu, ale stejně to není tak špatné. Měla jsem
nějakou tu dovolenou, nějakou tu rymičku a někdy mě přepadla lemra líná (latinsky
lemrus lazivus), takže to je asi představení týdně. Shodou okolností jsem do
kina zavítala taky dvacet třikrát ☻. Takže jaký byl závěr sezóny? Myslím, že
opravdu povedený. Jeden balet, jedna opera, jedna zpěvohra a jedna činohra.
Black and White
 |
|
„Někdy stačí jediná vteřina…“ Jednou z největších
klasik baletního světa je samozřejmě Labutí jezero. Bílá a černá labuť, princ a
několik verzí (tragického) konce. Kdo by ten příběh neznal. Labutí jezero si vybaví
dokonce i můj jinak baletem zcela nepolíbený nejstarší bratr a to už je co říct.
Co má Black and White s Labutím jezerem společného? Všechno. Akorát, že
celý příběh je odvyprávěn z pohledu prince, který je v klasické verzi
tak trochu vláčen za oběma labutěmi. Jedná se o původní projekt baletu
Národního divadla v Brně, v režii jeho uměleckého šéfa, a musím říct,
že se mi to strašně moc líbilo. Vlastně jsem z toho docela nadšená. Bylo
to poslední představení v rámci letošního baletního předplatného, které mě
jinak trochu zklamalo, ale tohle mi to vynahradilo. Je to moderní verze, tedy
bez klasických sukýnek a péřových čelenek. Scéna byla jednoduchá, ale ozvláštněna
lesklou zadní plochou, která díky pohybu vytvářela úžasný efekt lesknoucí se
vodní hladiny. Nejkrásnější part byla pro mě část, kde princ učí bílou labuť v její
lidské podobě chodit. Viděla jsem ji už na cenách DIVA, a pokud to vyjde,
určitě se ještě jednou půjdu na tuhle verzi podívat.
Facts: „Black
and White“; Národní divadlo v Brně (Mahenovo divadlo), 2015; autor: Petr Iljič
Čajkovskij, choreografie a režie: Mário Radačovský
Pigmalion
Ne, nejedná se o
Elizu Doolitlovou a její snahu stát se kultivovanou dámou. Tuhle verzi nenapsal
George Bernard Shaw. Jedná o dílo mnohem starší, konkrétně z roku 1748, francouzského
skladatele Jeana-Phillipea Rameau, a žánrem je to jednoaktová opera-ballet (ano správně se dvěma "l").
Hlavní postavou je sochař Pigmalion (ano, píše se s „i“), který právě prožívá
autorskou krizi a ne a ne dokončit své velké dílo. Sochy v jeho ateliéru
ale začnou ožívat a magický příběh začíná. Představení se odehrávalo v zámeckém
přírodním divadle, tedy venku, v případě nepřízně počasí pak pod střechou
zámeckého špýcharu, a jelikož jsem viděla obě verze, mohu říct, že každé mělo svou
vlastní jedinečnou (intimní) atmosféru. Operní party byly ve francouzštině (takže
jsem rozuměla všechno … ☻) a taneční party měly stejný prostor jako ty pěvecké,
což mě jako milovnici tance opravdu potěšilo. Co bylo dále na tomto projektu opravdu
úžasné, bylo i tzv. site specific art, malá zákoutí a představení před samotnou
operou, různě rozesetá v zámecké zahradě. A pak samozřejmě občerstvení,
které bylo skvělé, jelikož bylo částečně i mým dílem ☻. Jsem zvědavá, co bude
příště.
Facts: „Pigmalion“;
Festival Smetanova Litomyšl (Zámek Nové Hrady), 2015; autor: Jean-Phillipe
Rameau, libreto: Ballot de Sovot, režie: Magdalena Švecová
Mendel aneb vzpoura hrášků
 |
|
„Slíbil jste mi přednášku.“ „A co takhle nějakou sboristku?“ „Ne, přednášku.“ „Tak
dvě sboristky. Můžeme tomu říkat brněnská trojka.“ Letní scéna Městského
divadla v Brně se odehrává v Biskupském dvoře, přímo pod věžemi katedrály
sv. Petra a Pavla, familiárně přezdívané Petrov, kdybyste náhodou nebyli z Brna.
Původní hra, respektive zpěvohra, která vznikla ve spolupráci s Moravským
zemským muzeem v Brně, mapuje vtipným způsobem osobu a život Johanna Gregora Mendela, zakladatele
moderní genetiky a významnou postavu brněnských dějin. Jelikož se toho v jeho
životě asi zase až tak moc dobrodružného nedělo (to se u mnichů stává), je celá
hra pojata jako divadlo na divadle, v rámci něhož se doktorand genetiky za
pomoci divadelního
impresária Antona Zöllnera z Theater am Krautmarkt (což je dnešní Reduta) přenese
do druhé poloviny 19. století, kde se převtělí do postavy samotného Mendela. V rámci
příběhu zde pak ožívají i další
významné postavy své doby, jako třeba operetní subreta Emma Denkerová, filozof
František Matouš Klácel, brněnský zemský rabín Baruch Placek nebo slovenský
obrozenec Ludovít Štúr (kterého hraje Dušan „Johnny Blue“ Vitázek). Bylo to
vtipné, veselé, výpravné, poměrně dlouhé (3 hodiny!) a celkově příjemné. Akorát byla
dost zima. Ještěže jsem s sebou měla svou deku s Hello Kitty.
Facts: „Mendel aneb vzpoura hrášků“; Městské
divadlo Brno (Biskupský Dvůr – letní scéna), 2015; autor: Karel Cón, Stanislav
Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie: Stanislav Slovák
Jméno
„Přece nemůžeš dát svému synovi jméno Adolf.“ „A proč ne?“ Se jmény pro děti se to má tak.
Nakonec si zvyknete na jakékoli jméno, ať už se Vám předtím zdálo jakkoli podivné.
Se jménem Adolf, i kdyby se to psalo Adolphe, se to má tak, že mnoha lidem
připomíná Adolfa Hitlera, což je škoda, protože to je docela hezké jméno … Áda.
Na druhou stranu lidé dávají jméno Josef každému desátému klučinovi a určitě
přitom nemyslí na Stalina. Nicméně vybírat jméno pro dítko je vždycky zábava,
což tahle konverzační komedie dokazuje. V jednom pařížském bytě se u
skleničky sejdou přátelé a zcela přirozeně se začnou vyptávat budoucího otce na
to, zda už pro svého syna vybral jméno. Vybral, ale jeho výběr všem vyrazí
dech. A to je teprve první z mnoha odhalení, ke kterým toho večera dojde. Herecky
to bylo dobré, scéna mi připomínala 70. léta a většina humoru byla příjemně
peprná. Jen škoda, že přede mnou seděl člen basketbalového týmu ☻.
Facts: „Jméno“;
Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2015; autor: Matthieu Delaporte, Alexandre de La Patellière,
režie: Petr Gazdík
