Obří roboti, obří opičky, obří prostě všechno, vole

Přiznám se, že mě už několikrát napadlo, že budu psát o filmech, které mě opravdu bavily a které mě něčím zaujaly, namísto filmů, které jsem prostě viděla v kině. Protože pak to vypadá, že co se týče filmů, dívám se jen na samé kraviny a blockbustery, s výjimkou několika pár filmů/dokumentů z festivalů (letos jsem například z časových důvodů zcela vynechala festival Jeden svět s tím, že se během roku na ty zajímavé dokumenty podívám, což se nejspíš ale nestane) a filmového klubu. Přitom doma, když mám čas, koukám na některé fajn filmy (Lady Bird, Logan Lucky, Okja, …). Jenže na takové nepotřebuji velké plátno. Jak poznamenal jakýsi mladík v trolejbusu při mé cestě do práce, v kině je „obří prostě všechno, vole“. No a já mám to velké plátno prostě taky ráda. 

Pacific Rim: Povstání 

„Pomůžete mi zachránit Zemi?“ „Jdeme na to!“ 

A konec. Tyto dvě věty zcela stačí, aby potencionální divák pochopil, o čem tenhle film je. Jedná se o sequel k „Pacific Rim: Útok na Zemi“ nebo tak nějak, což je film, který jsem viděla před mnoha lety a nikdy mi nepřišlo jako geniální vytvářet jakákoli pokračování. Ale technologie CGI pokročila a čínský filmový trh je lákadlo pro producenty, tudíž pokračování filmu o vesmírných monstrech a obřích robotech vzniklo. V prvním díle šlo o to, že se na Zemi vytvořily trhliny, jimiž se z vesmíru na Zemi dostala obří monstra, která byla vypuštěna mimozemskou rasou s touhou ovládnout planetu, a lidé jako protiváhu vytvořili obří roboty, kteří museli být ovládáni dvěma osobami s úzkou vazbou, protože … bla, bla, bla, něco s mozkem. No nic. Tenkrát vyhráli, samozřejmě, ale zdá se, že to bylo jen přechodné a monstra se vrátí. Z původní sestavy se vrací jen ženská hrdinka, nicméně jen na krátko, protože nic Vás nemotivuje víc, než smrt někoho blízkého, že. A protože žijeme ve světě politické korektnosti, jsou hlavní postavy jak z reklamy na Benneton, až na dvě jsou to vlastně jen děti a smrt se tu neukazuje a umírá se bez krve. Proč ne. S realitou to má málo společného a je to vlastně docela sranda. Celkově to bylo trochu jako Transfromers meets Godzilla a Gundam, ale já osobně nejsem fanda mecha anime, takže nejsem úplně ta správná cílová skupina 😒. Jenže na co asi tak chcete vzít dvanáctiletého kluka? 65%.

Facts: „Pacific Rim: Uprising“; USA, 2018; režie Steven S. DeKnight 

Ready Player One: Hra začíná 

„V roce 2045 neexistuje žádné místo kam jít. Žádné. Kromě Oasis. Je to jediné místo, kde cítím, že něco znamenám. Svět neomezené reality a své vlastní fantazie.“ 

Filmy Stevena Spielberga jsou buď tématem vážné jako Schindlerův seznam či Purpurová barva, nebo jsou totálně klukovské a plné dobrodrůža jako Jurský Park nebo Indiana Jones. Tenhle film spadá do té druhé kategorie a je určen hlavně všem, kdo milují videohry, filmy a hudbu 80.let nebo jsou tak trochu geekové. Je to také svým způsobem zvláštní film v tom, že přes všechnu tu virtuální realitu, kdy se snad dvě třetiny filmu odehrávají v prostoru jedniček a nul, má zvláštní retro atmosféru, neboť se v něm objevuje spousta detailů, které často vyvolají vlnu nostalgie. Je v něm nespočet tzv. easter eggs, tedy skrytých vtipů, bonusů a narážek. Jelikož videohry nehraji a nikdy jsem ani nepřičichla ke klasickým počítačovým hrám, určitě mi spousta narážek utekla, ale i tak mi kupříkladu jednotlivé světy v Oasis nebo atmosféra jednotlivých úkolů nepřišly úplně neznámé. Na stranu druhou jsem se pobavila u všech možných narážek  z různých filmů, a hlavně pak anime. Celá parta mi přišla vcelku sympatická (a jako to bylo vážně štěstí, že všichni v reálném světě bydleli takový kousíček od sebe 😏), i když musím říct, že mě ta živá lidská část filmu bavila o něco méně než ta virtuální. Když už jsem se totiž naladila na to, že se vlastně budu dívat na počítačové digitální dobrodrůžo, nechtělo se mi řešit politická a sociální témata reálného světa. Ale na pokračování klidně půjdu. 85%.

Facts: „Ready Player One“; USA, 2018; režie Steven Spilberg  

Rampage Ničitelé 

„Vytvořili jsme další kapitolu v přirozeném výběru. Projet Rampage funguje.“ ….. „Pojďme zachránit svět.“ (jak jinak) 

To bylo tak. Někdo kdysi viděl film „10 000 BC.“, což je naprostý masterpiece velkorozpočtového béčka, pak King Konga, ale líbila se mu jen ta část odehrávající se v New Yorku, a pak Dwayne Johnsona v čemkoli, kde ze sebe chrlil hlášky a ukazoval svaly, a to dalo vzniknout filmu Rampage Ničitelé. Český název je podivný, zcela by dostačovalo zvolit jedno nebo druhé, obojí je vcelku výstižné. Je to komedie, což je dobře, protože kdyby to bylo cokoli jiného, byla by to už totální katastrofa. Něco jako „Geostorm“. Tady je všechno víc a přes čáru, a díky tomu to funguje, i když je celý ten děj až roztomile naivní. Dwayne Johnson hraje ošetřovatele primátů a vychovává George, gorilího albína. Díky jakémusi experimentu se slučováním různorodých DNA, který mají v majetku jak jinak než zloduši na vesmírné stanici, dojde k tomu, že se poté, co se tři vzorky dostanou kamsi na Zemi a (doslova) k nim přičichnou tři zvířátka, stanou se z toho ustrašeného vlka, malého aligátorka a George geneticky modifikované obří potvory, jejichž jediným hobby je trhání všeho živého kolem a vandalismus té nejvyšší úrovně. Takže Dwayne Johnson se pokouší zachránit George, tedy zvrátit jeho proměnu, a George zatím spolu s vlkem, co létá, a aligátorem, co šplhá po mrakodrapech (beze srandy), boří jakési město … myslím, že to bylo Chicago, ale spíš asi ne. Vlastně to není podstatné, podstatné je, že to je úplná blbina, u níž se určitě divák odreaguje, a nějak nechápu, proč jsme na to šli 😕. Také mi přišlo, že se nějak pozapomnělo na ten lidský faktor. Ano, ta opička je v normálu roztomilá, ale i tak svým "rampagingem" určitě zabila tisíce lidí, což se zdá nikoho netrápí. Jo, a je to podle videohry. Jak jinak 😒. 65%.

Facts: „Rampage“; USA, 2018; režie Brad Peyton 

 zdroj: ZDE

Imagine Dragons a španělské flamenco

Na tanec mě užije vždy. Na živou hudbu zase až tak moc ne, ale tohle byla bomba. 

Imagine Dragons – Evolve 

„Just a young gun with a quick fuse 

I was uptight, wanna let loose

I was dreaming of bigger things

And wanna leave my own life behind

Not a yes sir, not a follower

Fit the box, fit the mold

Have a seat in the foyer, take a number

I was lightning before the thunder“.

Asi nejlepší zážitek za poslední dobu bylo právě tohle. Koncert Imagine Dragons v Praze. Většinou na koncerty moc nejsem, tedy na koncerty skupin či sólistů hitparádové hudby, ať už jde o rock, pop nebo cokoli, co se hraje v rádiu. Většinou mě koncerty naživo trochu zklamou, protože nebývám zase až takový fanda, abych byla unesená z toho, že někde budu šest hodin stát a přitom účinkující ani neuvidím. Ale Imagine Dragons jsem si nemohla nechat ujít. A měla jsem i veliké štěstí, že jsem asi už tedy naprosto naposledy mohla jít na koncert do SkyBoxu, což je zcela a úplně V.I.P. 😎. Šla jsem hlavně kvůli kapele, kterou jsem si moc oblíbila, protože má naprosto nejchytlavější refrémy, dá se na ní dobře pařit, hraje takový rock pop se vším všudy, a přestože někdy jsou její texty trochu moc o Bohu a o tom, jak se mají mít všichni rádi, i když ne zase až tak moc, jsou fajn. Koncert měl skvělou atmosféru, Imagine Dragons zahráli v podstatě všechny svoje hity, Dan Reynolds naživo zpívá prostě super a na jevišti řádil jen do půl těla, a všechno to doplňovala světelná show a videoprojekce, ale nebylo to přehnané, jak se často stává. Během koncertu mi to ani nepřišlo, ale poté jsem zjistila, že nemůžu skoro mluvit.

Facts: „Imagine Dragons – Evolve Tour“; O2 Arena (Praha), 2018 

*62 JWM 6 A3 Flamenco: Pérez & Rivera & Pérez 

Flamenco, flamenco, flamenco. Emoce, emoce, emoce. Krev, krev, krev. Španělský tanec je plný emocí a stoupá Vám z něj krevní tlak. A to ani nemusíte tančit. Stačí se na to jen dívat. Od kamarádky jsem k Vánocům dostala lístky na koncert, resp. taneční vystoupení Davida Peréze, kterého uchvátilo flamenco nejen v té klasické podobě, ale přidal k tomu nové moderní prvky. A hlavně všechen ten testosteron 👄. Protože tady ženy netančily. Doprovázela ho kytara (Miguel Pérez) a zpěv klasických flamenco songů (Jeromo Segura). Bylo to temperamentní  a nespoutané, fyzicky náročné a technicky obdivuhodné. Jen je škoda, že v Besedním domě není možno sedět tak, aby bylo dobře vidět na pódium ze všech řad. Je to totiž klasický sál s klasickými židlemi a pódium je jen minimálně vyvýšené. 

Facts: „*62 JWM 6 A3 Flamenco: Pérez & Rivera & Pérez“; Besední dům – Filharmonie Brno, 2018

Nedělní pečení a tak 52.

Už je to tak. Minulý týden se můj nejmladší bratr oženil 👫. Se svou drahou polovičkou pojali celou svatbu dle nynějších trendů, tedy v klasickém boho stylu/zahradní párty, kde nevěsta má krátké šaty s barevnou spodničkou a ženich má barevné boty a na hlavě dredy. Místo klasického dortu s holubičkami je nahý dort s ovocem, místo mašliček jsou jako stužky odznáčky a místo sofistikovaných kytic květů jsou ve vázách tulipány. A celé je to pohodové. Bylo to super a moc příjemné. Nebyl ani klasický rodinný oběd se svíčkovou, ale neformální oběd, na který jsem měla dovoleno něco upéct. Tak jsem pekla.

Upekla jsem čokoládové brownies, které jsem ozdobila citrónovou polevou a čokoládovými lupínky tří barev.

Pak jsem upekla dva kávové dorty. Jeden s jahodami, šlehačkovým krémem a čokoládovou polevou (na fotu), a ten druhý s ananasem, kokosem, šlehačkovým krémem a potažený fondánem (u kterého mi foto chybí).

Pak jsem udělala malé kelímky. Jedny jako tiramisu, druhé jako panna cottu s jahodami a třetí chocolate mousse s borůvkami a čokoládou. 

Mamka upekla oříškový korpus, který jsem naplnila karamelovým krémem a kompotovanými broskvemi a polila čokoládou.

Také jsem upekla klasiku - jablečný závin.

A můj oblíbený vanilkový cheesecake s višněmi, který jsem tentokrát nedělala s mlékem, abych ho trochu odlehčila.

A nakonec oříškovou bábovku, která se snědla k snídani.

*

Aspoň jsem něčím malým přispěla 👰

Nějaká ta kulturní okénka ve zkratce

Už je téměř konec dubna, venku je jaro v plném proudu, já už mám konečně novou sedací soupravu, a nemusím tak sedět a případně spát na zemi, a začíná mě přepadat jarní únava. Jo, mám to hróóóóźně těžký. Nejdřív podzimní depka, pak zimní ospalost a teď jarní únava. Nechci myslet na to, co mě čeká v létě 😜. Naštěstí jsem si mohla sem tam odpočinout u něčeho zajímavého. 

Danse Macabre 

V rámci svých novoročních plánů jsem si řekla, že bych měla zkoušet nové věci a hlavně takové, které mě donutí vystoupit ze své komfortní zóny. Je totiž docela jednoduché říct na jakoukoli žádost „ne“, případně se na něco vymluvit. Mnohem složitější, je říct „ano“ a pak dodržet slovo 😃. Takže když jsem byla požádána o moderování 5.ročníku tanečního festivalu Danse Macabre, který propojuje orientální tanec s gothickou subkulturou, a slíbila svou účast, říkala jsem si pak, že jsem to možná s tou odvahou trochu přehnala. Nicméně slovo jsem dodržela a poté, co jsem v šatníku našla cosi, co by se dalo označit jako viktoriánský gothic outfit, akci jsem odmoderovala. O gothické subkultuře toho moc nevím, nejvíc asi díky jednomu dílu ze série Kmeny, ale je to různorodá společnost, s mnoha rozličnými směry. Rozhodně to není jen o černém latexu a fascinací smrtí, jak by se někdo mohl domnívat. Všechny tanečnice byly krásné a nápadité. Na koncerty už jsem s ohledem na chřipku nezůstala. Ale i tak to byla zajímavá a obohacující zkušenost.

Facts: „Danse Macabre – 5. Ročník “; Klub Melodka, 2018 

Shaolin Tour 2018

S ohledem na několik faktorů, z nichž moje lenost je bohužel jen jedním z mnoha, a současně jedním z mála, který mohu nějak ovlivnit, to s mou fyzickou kondicí není nic moc. I přes moji snahu cvičit a zdravě jíst, se mnou vyvinuté úsilí na mě nijak zvlášť neprojevuje. Modelka tedy ze mě nebude. Ani jako fanda sportu za moc nestojím, nicméně krásu a sílu lidského těla ocenit rozhodně umím. Třeba tanec, a zejména pak balet je naprosto úžasný, a když ho pozorujete zblízka, to teprve vnímáte tu sílu svalů, ladnost pohybu a koncentraci. Kolik úsilí za tím stojí, kolik bolesti a slz. S bojovými uměními je to dost podobné. Navíc bojová umění opravdu bolí, protože mají jiný účel, než tanec jako takový. A takové kung-fu mne opravdu fascinuje. Lístky na exhibiční vystoupení shaolinských mnichů jsem koupila na poslední chvíli, ale měla jsem povedená místa. Celá exhibice byla doplněna komentářem, protože i když bylo zřejmé, že je to celé hodně komerčně podané, přeci jen se jedná o starobylou záležitost, styl života, který je spojen jak s přírodou, tak se zkoumáním síly lidského těla. Nejsou to mniši pro nic za nic. Vedle všech těch gravitaci popírajících cvičení, bolest ignorujících cviků a neuvěřitelné flexibilitě, je to také o meditaci a vnitřním klidu. Je sice pravda, že se ničemu jinému celý život nevěnují, ale i tak, je to určitě dost netradiční a ne vždy veselý způsob života. Samozřejmě nejroztomilejší byli ti malí chlapečci, kterým bylo tak 6 až 9 let. Hned bych si jednoho z nich strčila do kapsy 👼.

Facts: „Shaolin Tour 2018“; Boby centrum Brno, 2018 

Kamil Lhoták – Retrospektiva

Výstava v Obecním domě v Praze byla poměrně rozsáhlá. Měla na 120 olejomaleb, což nebývá časté. Jeho nejznámější obrazy se tu prý ale nenacházely. Nemůžu sama posoudit, jelikož s  dílem Kamila Lhotáka (1912–1990) nejsem moc obeznámena. Navíc se přiznám, že tenhle styl není zrovna něco, co bych si chtěla doma pověsit na zeď. Většina jeho obrazů jsou tématem trochu jinde. Maloval hlavně sport, závodní auta, cyklisty, balóny (tahle část se mi líbila nejvíc), tovární haly a „železná vrata s červenou tabulkou“. Jak jsem se dočetla, byl malířem „periférie“. Je to velmi trefné. Maloval také portréty, ale stylem je to ona předválečná doba, kdy se všechno zjednodušovalo, i když čistý surrealismus to asi také není. Tak velký znalec ale opravdu nejsem. 

Facts: „Kamil Lhoták – Retrospektiva“; Obecní dům Praha, 2018

zdroj: zde, zde

Džungle bez panterů, vesmír s bohy a africké Eldorado

Někdy mám prostě chuť jít do kina na popcorn. A tím nemyslím tu kukuřici, tím myslím film, u kterého se v nejlepším případě budu prostě a jednoduše dobře bavit a nebudu muset čelit vnitřním otázkám o smyslu života, v nejhorším na další půlden ohluchnu na jedno či druhé ucho, to podle toho, k jaké straně reproduktoru jsem byla natočená, zatímco na plátně vybuchoval New York. „Popcorn“ je totiž takový ten nevýživný snack, kterého si nesmíte dát moc, protože by Vám po něm jinak bylo blbě, nicméně v malém množství čas od času neuškodí a hlavně na něj máte prostě čas od času chuť, i když je většinou přesolený, případně přeslazený, prostě tak nějak moc, a brzy po něm dostanete hlad, protože je to prostě jen nafouknutá kukuřice. A takový filmový popcorn je na tom podobně. 

Vítejte v džungli 

„Vítejte v Jumanji.“ „Staly se z nás postavy, co jsme si vybrali. Stejně jako ve videohře.“ 

Když zůstanete po škole, může se stát leccos. A když k tomu ještě hrajete videohry, tak může jít o život. Před mnoha lety jsem viděla film s Robinem Williamsem, kde šlo o to, že se nějaké děti ocitly ve hře, resp. staly se postavičkami deskové hry odehrávající se v džungli. A šlo tam o život. Dnešní děti asi už moc deskové hry nehrají, takže v tomto (ne)pokračování se čtyři teenageři dostanou do videohry. „Jediná možnost, jak se z tohohle dostat, je dohrát tuhle hru do konce.“ Oproti původnímu filmu je to hlavně komedie, jelikož tihle čtyři individua si vyberou postavy ve videohře, které jsou v podstatě jejich pravým opakem. Takže sledujeme fyzického Dwayne Johnsona, ale ve skutečnosti je to uhrovitý přehlížený puberťák, který svému úspěšnému spolužákovi, co exceluje ve fotbale, píše slohovky. A onen úspěšný spolužák je ve videohře podpůrná postavička malého černošského zoologa s velikým batohem a slabostí pro dortíky. A tak podobně. Má to spousty vtipných momentů, zejména proto, že tyhle čtyři adventure postavy se prostě chovají jako teenageři (a některé se dokonce nestrefily ani do stejného pohlaví) a dodržují se tu pravidla videoher, jako jsou tři životy nebo plnění úkolů pro získání čehokoli, co je potřeba k postupu ve hře. Musím říct, že jsem se dobře bavila, takže u mě 85%.

Facts: „Jumanji: Welcome to the Jungle“; USA, 2017; Peter Berg 

Black Panther 

„Badatelé to hledali. Nazývali to Eldorado. Hledali to v Jižní Americe. Ale celou dobu to bylo v Africe.“ 

Marvel chrlí jeden film za druhým a jeden už nestačí sledovat všechny ty akční superhrdiny, co se navzájem navštěvují ve svých filmech, případně se čas od času spojí, aby nabančili nějakému monstru z vesmíru. Protože žijeme ve světě politické korektnosti, měla bych být asi na prvního černošského superhrdinu strašně milá a vychválit film do nebes. Nicméně podle mě už tady byl třeba Blade, který má dokonce tři filmy, tudíž první není. A pak mně osobně je úplně jedno, jestli je Batman nebo Superman černoch, běloch nebo Pacific Islander, protože jsou to komiksové postavy, nikdo, kdo skutečně žil a dýchal, nicméně pro rasově senzitivní Američany je tohle asi jiné. Takže se o Black Pantherovi mluví skoro jenom v superlativech, nicméně podle mě je tahle marvelovka spíš jen lepší průměr. Třeba na druhého Kapitána Ameriku, první Strážce Galaxie nebo posledního Thora to podle mne nemá. Hlavním důvodem je, že tyhle filmy beru jako zábavu a Black Panther se chvílemi prostě bere moc vážně. „Jsi dobrý muž. S dobrým srdcem. Pro dobrého muže je těžké být králem.“ Navíc se mi celá ta zápletka s Wakandou, tajemnou zemí se supertechnologií z vesmíru kdesi uprostřed Afriky, zdála taková trochu podivná. Mohla by být kdekoli na světě, prostě je to trochu jako s Wonder Woman a ostrovem, ze kterého pochází. I když hlavní hrdina na konci dospěje k tomu, že nebylo správné si původ jejich technologického zázraku ponechat pro sebe a ignorovat všechny hrůzy, které se odehrávaly po planetě během staletí, o velikosti jeho národa to nic moc hezkého nevypovídá. Co bylo příjemnou změnou, byl fakt, že se děj odehrával ve většině mimo USA, měl barvitou výpravu a bezvadný soundtrack. A hlavní hrdina byl fešák. Za mě 80%.

Facts: „Black Panther“; USA, 2017; režie Ryan Coogler 

Thor: Ragnarok 

„Hodně se toho událo od posledně. Přišel jsem o svý kladivo. Jako včera, no. Což je trochu pech.“ 

Zatímco se Černý Panter bral trochu vážně, poslední Thor se vydal zcela jiným směrem a nebere se vážně vůbec. A přitom jde o celou zkázu jeho domoviny. V pořadí třetí díl, kde je hlavním hrdinou světlovlasý bůh hromu, je popcorn se vším všudy. Celý se odehrává mimo planetu Zemi, neřeší se tu žádné aliance nebo problémy světomíru. Thor hned v úvodu přijde o svoje kladivo a dlouhé vlasy, a … prostě má opravdu den blbec. A může za to jeho nevlastní sestra, která je bohyní smrti, a po Ódinově smrti se osvobodí ze svého vyhnanství a samozřejmě nechce ztrácet čas nějakými sourozeneckými schůzkami. Thor se v téhle barvité tripové jízdě potká s Hulkem, který od posledních Avengers změnil zaměstnavatele a mlátí se teď v ringu na jakési zapomenuté planetě, kde o Zemi nejspíš nikdy neslyšeli. Spojení Thora s Hulkem, Lokim a několika novými postavami funguje. Je to prostě opravdu komiksový film, stejně jako byli třeba první Strážci Galaxie, jejichž vliv je tu opravdu znát, se vší barevností, geekovským nadšením, přimočarostí a humorem, který nechybí ani na první pohled černočerné záporačce v podání Cate Blanchet. Možná chvílemi přeci jenom chybělo trochu víc emocí (zejména když umírali jeho kumpáni z jedničky nebo Ódin). Samozřejmě, že většina superhrdinských filmů jsou úplně blbiny, nicméně se zdá, že marvelovky si vydobyly v Hollywoodu respekt, takže jsou vyhledávané i áčkovými herci se slabostí pro Shakespeara. Jak jinak si vysvětlit skvělé cameo Matta Damona? Za mě 90%.

Facts: „Thor: Ragnarok“; USA, 2017; režie Taika Waititi  

Padesát odstínů svobody 

„Něco jsem řekl a tys neposlechla.“ „Nemůžu s Tebou jet, musím pracovat.“

K prvnímu dílu jsem byla shovívavá (zde), druhému dílu jsem pro zasmání věnovala samostatný post (zde), nicméně u třetího dílu jsem už neměla sílu na jakoukoli ironii, tudíž jsem si říkala, že o něm ani psát nebudu. Jedná se totiž o opravdu špatný film. Špatných filmů vzniká hodně, což o to, ale většinou je to proto, že mají od začátku špatně rozdané karty. Tenhle film má všechny výchozí benefity pro dobrý film - dobrou kameru, pěknou výpravu mapující život v luxusu, slušný soundtrack klasických popových pecek, kvalitní herce, co se opravdu snaží, ačkoli uvnitř asi trpí, exotické lokace, byť stokrát profláklé, a v neposlední řadě jakousi eroticky hravou nadstavbu. Ale je to úplně na nic, protože to hlavní chybí. Kámen úrazu je prostě a jednoduše v tom, že ten příběh a dialogy v něm jsou něco tragického. Jakési zápletky a zcela nekonzistentní postavy ani nekomentuji. Je sice pravda, že nebýt mých společnic, neměla bych ponětí, kdo je kdo z plejády vedlejších postav, což svědčí o tom, že na mě asi moc velký dojem předchozí díly neudělaly. Chápu, že nejsem cílová skupina. O princi z pohádky s opravdu varovně narušenou psychikou a psychopatickými rysy jménem Christian a lehce naivní a přes všechny snahy o dominanci zcela submisivní děvče s mentalitou opozdilého teenagera jménem Stázička, si asi nikdy nic číst nebudu. Nicméně pro dámský večer to nakonec nebylo tak tragické, už jen proto, že jsem měla lístek zadarmo. Ale hodnocení nečekejte😕. 

Facts: „Fifty Shades Freed“; USA, 2018; režie James Foley 

zdroj: zde