Muzikály (ne) ze střední

Jsou divadla, kam není problém sehnat lístky. Jsou dokonce divadla, na jejichž představení si lze koupit lístky do páté řady za hubičku na slevomatu. Jednou jsem na takovém představení byla a cena myslím byla přiměřená a představení důstojné místa konání v místní sokolovně (a ne, nešlo o ochotnický místní soubor). Pak jsou samozřejmě taková divadla, kam se nedostanete, pokud nemáte nějaký intimní vztah s paní z předprodeje, hlavní vlásenkářkou nebo s osvětlovačem z večerní směny. Přestože žádný podobný vztah s nikým takovým nemám (čestný skautský), dostala jsem se v dubnu hned třikrát do Městského divadla v Brně. Na muzikál, vole, na muzikál ☻. Díky vlastnímu úsilí sice jen jednou, ale …  

Johny Blue 

Johny Blue

„Blue. Blue. Blue. Johny Blue. Jakou barvu má Tvé slunce?“ Stydím se to přiznat, ale melodie z Muzikálu ze střední mi přijdou chytlavé. Vím, že je to naivní kýč, ale mám prostě slabost pro takové ty davové scény, kde všichni tančí a zpívají a usmívají se nebo se vraždí, to už je pak vlastně jedno. Říkám jim dosti neoriginálně „muzikálové scény“. Na muzikály ale překvapivě zase moc zatížená nejsem. Na divadle je totiž naživo znát každé menší zadýchání, každá nedotažená tónina, každá chybička v synchronizaci. Ačkoli jsem sama docela nemehlo, jako divák jsem poměrně bystrá☻. Ale zase mě není tak moc těžké potěšit. Lístky na nový muzikál o slepém pouličním zpěvákovi, kterému za cenu, jíž je jeho duše, nabídne ďábel dar zraku, jsem dostala od kamarádky, která je vyhrála na plese. A nešla. Šla jsem já ☻. Hlavní roli zpíval Dušan Vitázek, který zpívá úžasně. Melodie se mi líbily, ačkoli na folk moc nejsem, a přestože scéna byla dost strohá, nevadilo mi to. Všechno nemusí být Moulin Rouge, že. Bylo to povedené, mělo to vtip, spád a akorát tak těch „muzikálových scén“.  

Facts: „Johny Blue“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2015; autor: Stanislav Moša, hudba: Ralph Siegel, režie: Stanislav Moša 

Donaha! 

Donaha!

„No ale my půjdeme úplně, … jako to, … jako donaha.“ „To jako vážně?“ Pánský striptýz se prý dělí na kontaktní a nekontaktní. Já viděla ten kontaktní a následně jsem zjistila, že některé obrazy se Vám zapíšou do paměti, ať chcete nebo ne. Ale to jen tak na okraj, že jsem tak trochu expert. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Třeba když taková parta nezaměstnaných kamarádů z ocelárny poté, co nemohou zakopnout o práci, založí taneční striptérskou skupinu. Udělají konkurz na další (podobně zoufalé) členy, seženou si někoho, kdo umí alespoň trochu držet rytmus, místo ke zkoušení a jde se na to. Muzikál Donaha! je adaptací The Full Monty, jednoho z těch malých britských filmových klenotů, které oplývají peprným britským humorem a nepřikrášlenou realitou pracující třídy, stejně jako třeba Billy Elliot. Mohu s klidným svědomím doporučit. A pokud by někdo chtěl vědět, jestli opravdu jdou „jako úplně“, tak odpověď je „jako fakt jdou“ ☻. 

Facts: „Donaha!“; Městské divadlo Brno (Činoherní scéna), 2013; autor: Terrence McNally, David Yazbek, režie: Stano Slovák 

Duch 

Duch

„Já Vás neznám. Neznám ani Sama, ale řeknu Vám, co mi udělal. Celou noc mi zpíval „Praštili prasátko paličkou“, už z toho šílím“. A do třetice muzikál, který je téměř věrný své filmové podobě. Romantický příběh o lásce až za hrob (doslova) vydělal půl miliardy dolarů, tudíž asi opravdu nebyl důvod úspěšný scénář nějak zásadně měnit. Musím uznat, že technicky to bylo naprosto skvěle provedené. Perfektní scéna, efekty, ozvučení. Díky těmto vychytávkám pak celý děj plynuleji navazoval a kromě několika málo scén s bolestí zmoženou hrdinovou snoubenkou (přiznávám se … jsem cynik), tam nebyla žádná hluchá místa. Nejlepší je samozřejmě postava Ody Mae Brownový (skvělá Markéta Sedláčková, jinak v originálu fantastická Whoopi Goldberg), vědmy, která se nedobrovolně stane spojovacím článkem mezi Samem (to je ten duch, kterého si kdysi zahrál Patrick Swayze a v muzikálu si ho střihl Dušan „Johny Blue“ Vitázek) a světem živých. Vedlejším postavám, stejně jako tanečníkům nebylo co vytknout. Jediný, kdo mi nesedl ani herecky, ani pěvecky, byla představitelka Samovy snoubenky. Jinak nutno dodat, že se můj zaměstnavatel vytáhnul a my měli lístky do sedmé řady na střed, takže nejlepší místa ☻. 

Facts: „Duch“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2014; autor: Bruce Joel Rubin, Dave Stewart, Glen Ballard, režie: Stanislav Moša 

Nedělné pečení a tak 26

Začalo jaro. A tím pádem začala i turistická sezóna všech hradů a zámků a především pak kaváren. Jen na ukázku dortík s kandovanými pomeranči, kterým se ráda chlubím stále dokola. Vypadá a chutná úplně skvěle. Těsto není příliš sladké, ale vynahrazuje to placka z marcipánu. Tenhle je více méně maminčin počin :-))

A pak jsem pekla banánové muffiny s kousky čokolády, které se myslím povedly. Trochu jsem si pohrála se zdobením, aby byly hezky pěkně jarní. Cukrová hmota mi do sebe nedopatřením natáhla mátovou esenci, ale vůbec to nevadí, jelikož se zbytkem potahovací čokolády, co mi zbyl z velkého narozeninového dortu, to šlo dobře dohromady. Snědli jsme je v práci.

A na Vysočině krásně kvetou kdejaké kytičky.

A v Brně máme malé Japonsko v plném květu.

Prezidenti, radikálové, soudružky a princezny

Narodila jsem se na samém počátku osmdesátých let, tedy v době, kdy vrcholila snaha komunistických funkcionářů dokázat zkaženému zápasu, že "socialističtí sportovci jsou nejlepší na světě". Pozůstatky se přenesly i do doby porevoluční a obávám se, že se odrazily v množství hodin tělesné výchovy, které jsem byla nucena absolvovat v průběhu povinné školní docházky. Zapomeňte na nějaký doping. Běhat na čas jeden a půl kiláku, to byla muka! Vůbec se divím, že jsem své dospívání v těch divokých devadesátkách přečkala ve zdraví. Nebo že by moje slabost pro fialovou barvu byla nějak zapříčiněna oblíbenou barvou sak novodobých podnika(vců)telů té doby? Na druhou stranu nemám ráda tankování. Ale pohádky mám ráda odjakživa. Ty o princeznách, stejně jako tu o Ježíškovi.  Ale jen v té verzi bez krve a násilí.

Havel v zemi čeledínů 

NdB

„Měla jsem dva syny. Jeden je v pánu a ten druhý jím zatápí pod kotlem.“ Nová hra Martina Františáka, který je také uměleckým šéfem činohry, vyvolává spíše negativní ohlasy. Tématem asi taky není pro každého – kauza lehkých topných olejů, mafiánské praktiky 90. let, zbohatlíci bez morálky, resp. nedávná minulost. Četla jsem některé recenze, a přestože s některými výtkami souhlasím, přeci jen se mi zdá, že všechna ta kritika je trochu přehnaně hysterická. Pro mě byla hra zajímavá a nenudila jsem se u ní. Kdyby se uváděla v Redutě, dávalo by mi to větší smysl, protože je podle mého názoru divácky hodně náročná, hodně symbolická, hodně dramatická. Příběh měl jasnou dějovou linku a některé postavy mi byly typově strašně nepříjemné, což je u divadelních her většinou dobré znamení. Co mi nesedělo? Některé dialogy vyznívaly až anticky-tragicky a neustálé používání všech expresivních a citově zabarvených popisů znělo chvílemi divně. Ne chybou textu. Podle mě to, co hra postrádala nejvíce, byla ucelenost. Jakoby se autor a režisér tak nějak neshodli na tom, co je nosným symbolem hry a jakou emoci by měla v divákovi vyvolat. Nejlepší je udělat si vlastní názor sám, hra je to podle mého zajímavá. 

Facts: „Havel v zemi čeledínů“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2015; autor: Martin Františák, režie: Martin Glaser  

Mučedník 

HaDivadlo

„Víte, že se nám kvůli tomu jiná náboženství posmívají? Že jiná náboženství mají bojovníky za víru, sebevražedné atentátníky, mučedníky, kteří kvůli nesprávné víře riskují život?“ Je zajímavé, jak se někdy divadelní příběh stane aktuálním, aniž bychom to čekali. Hra na téma, co by se stalo, kdyby se třeba takový mladý německý středoškolák rozhodl hlásat svou křesťanskou víru stejně naléhavě a radikálně, jako to dělá řada stoupenců islámu. Kdyby se rozhodl doslova a do písmene následovat Bibli a pro své přesvědčení o její neomylnosti obětovat svůj život jako mučedník v boji proti nevěřícím. Trochu děsivá představa. A nevšední divadelní zážitek. Na hru jsem šla večer v den, kdy jsem dopoledne vedla trochu neplánovaně a zejména neochotně debatu s člověkem, kterého bych označila za křesťanského radikála. Možná je takové označení z mé strany přehnané a já jen reaguji s nevolí na někoho, kdo mi rušil hodinu, ale některé repliky mi zněly strašidelně povědomě. Povedené a bez přestávky ☻. 

Facts: „Mučedník“; HaDivadlo, 2015; autor: Marius von Mayenburg, režie: Marián Amsler

Fair Play  

Fair Play

„Soudružko, zařadili jsme Tě do programu, který pomáhá svěřencům rozvíjet tréninkový možnosti za pomoci výsledků moderní medicíny. Je to pro Tebe opravdu velká šance. Blahopřeju.“ První český film v rámci filmového klubu. Už jsem se přiznala, že na české filmy do kina moc nechodím, jelikož mi přijdou citově hodně podobné, vlastně citově nejasné. A často jsou o chlup sentimentálnější, než se k jejich tématu hodí. Fair Play byl proto pro mě příjemným překvapením. Film o dopingu vrcholových sportovců z doby reálného socialismu (odehrává se počátkem 80. let) a atmosféře uzavřeného světa za železnou oponou, s estébáky za zády a sny o dokonalém západu. Ačkoli mi opakování toho, jak je ten západ skvělý a emigrace nutná přišlo moc (divák to pochopí i bez toho, aby to každá druhá postava zdůrazňovala) a některé dějové linky nikam moc nevedly (např. otec hrdinky), vynahradily to jiné momenty (např. vztah dcery a matky, bývalé profesionální tenistky, postava trenéra, metodika celého dopingového programu). Ukázka toho, jaké byly tréninkové metody, mně sportovce-teoretika ujistila v názoru, že profesionální sport je něco, co nikdy nepochopím. Když jsem po skončení tohle vyslovila nahlas, kamarádka se s mírnou dávkou cynismu optala: „A myslíš snad, že je to dneska jinak?“ Podle zpráv z každé olympiády se zdá, že ani ne. Za mě 85%.

Facts: „Fair Play“; ČR/Slovensko, 2014; režie Andrea Sedláčková

Popelka  

Popelka

„Buď odvážná a laskavá.“ Kdo by neznal pohádku o Popelce. Krásná dívenka s maličkatou nožičkou, kterou by jí záviděla kdejaká čínská kráska, bydlící v domě společně s nevlastní matkou a jejími dvěma dcerami, které ji psychicky a fyzicky týrají prací bez nároku na plat, což si Popelka vynahrazuje přátelstvím s tlustýma myšima a hejny ptáčků, nekontrolovatelně propadající záchvatům spontánního zpěvu při zametání podlahy, se jednoho dne za pomoci čarodějnice, tedy víly kmotřičky, dostane v dýni na královský ples, kde se do ní na první pohled zamiluje Princ Charming, což překvapí jen totálního cynika, ale štěstí jim nepřeje, jelikož záruční doba na kočár z dýně, koně z myší a šaty ze sta vrstev látky je jen do půlnoci, a nelze to reklamovat, takže Popelka to musí vzít skrze zahradu, aby Princ Charming nespatřil, že doma chodí v šátku a v sukni pod kolena, přičemž ztratí svůj pidi střevíček z děsně pohodlného skla, podle kterého ji následně zcela okouzlený Princ Charming hledá po celém království, a to za pomoci ověřené a zcela neomylné metody „které střevíček padne, tu si vezmu“, což vede ambiciózní matky k tomu, že svým dcerám řežou paty a odštipují kleštěmi palce, aby se do toho mini střevíčku vešly, ale naštěstí má Popelka ještě druhý do páru, takže všechny podlé plány její módou posedlé nevlastní matky a uječených sester přijdou vniveč. A žili spolu šťastně až do smrti. Za mě 80%, protože pohádky jsou bezva (i když mě mrzelo, že nedošlo na to řezání pat).

Facts: „Cinderella“; USA, 2015; režie Kenneth Branagh