Můj klad? Všeobjímajícně-tolerantní (většinou)

Pokud jde o kulturní zážitky, nepovažuji se za nijak zvlášť vybíravého člověka. Vlastně bych se označila za kulturně „všeobjímajícně-tolerantní“ (ráda si své klady vznešeně pojmenovávám). Myslím, že mě to přesně vystihuje, nebo bych si to alespoň o sobě ráda myslela. Pokud mám čas a nestojí to svět, ráda se zúčastním čehokoli alespoň trochu smysluplného či zábavného, vyzkouším něco nového a fyzické námaze vzdáleného a leccos i dokoukám (nebo odstojím, i když stání na jedné noze ve vydýchaném sále zavání fyzickou námahou, kterou tedy nevyhledávám). Mám ráda drama, humor i sarkasmus. Mám ráda lidské příběhy a přitahuje mě i svět fantazie. Ráda chodím do divadla i do kina, posedávám v kavárnách a očumuji galerie, výstavy i vánoční trhy, mám ráda tanec všeho druhu a nemám v podstatě vůbec žádné předsudky, když přijde na hudební žánry. Prostě je vcelku jednoduché mě zaujmout nebo se mi zavděčit. I když uznávám, mám své hranice. Být všeobjímajícně-tolerantní totiž neznamená, že mi může být pod nálepkou „alternativa“ či „kultura“ naservírováno cokoli. Tzv. reality show typu „dosti pochybný farmář hledá ještě pochybnější ženu“ či super investigativní reportáže typu „12 nejvíc sexy supervrahů ve vašem okolí“, popřípadě výstava typu „žluté záchodové prkénko uprostřed rudého kosočtverce aneb brána do země zaslíbené“, tím mi nikdo radost moc neudělá. Myslím, že míra mojí tolerance k jakémukoli lidskému počinu, který mám svými smysly vnímat, je odvislá i od míry povinnosti, která je na mou účast kladena. Pokud si kulturní zážitek naordinuji sama a namísto povznášejícího se rozšíření mých mizivých obzorů dojde k tomu, že fyzicky či emocionálně trpím (v jakékoli podobě), můžu proklínat jen sama sebe (což se nestává často, jelikož se mám ráda a nechci být sama na sebe ošklivá). Ale i kdyby to vlastně povinné bylo, rozumějte společensky povinné, přeci jen už mám základní školu dávno za sebou, tak je to pro mě poučení pro příště a v duchu onoho „dvakrát do stejné řeky nelez“ (dnes jsem samá perla) se podobné akci pro příště vyhnu velikánským obloukem (jedině, že by tam byl bufet zadarmo, to bych se možná ještě přemluvit nechala). Můj tatínek rád říká, že ho úroveň některých filmů či pořadů v televizi či čehokoli jiného nechává klidným, neboť to prostě a jednoduše není povinné, proto se tedy nemá cenu nad něčím takovým rozčilovat. S tím souhlasím, ale současně k tomu dodávám, že je nefér prohlásit, že něco je obecně příšerné (hrozné, strašné, ubohé … stačí doplnit oblíbené slovo vystihující co největší míru Vašeho opovržení), pokud se o tom alespoň jednou nepřesvědčím na vlastní oči či uši. Já osobně jsem nikdy v ničem, co by zavánělo uměleckým podpisem, nevynikala (i když ve druhé třídě jsem vyhrála soutěž v kreslení, což jsem až do nedávna psala do svého životopisu, než mi bylo naznačeno, že vzhledem k tomu, že se úroveň mého umu od té druhé třídy nijak pozitivně nevyvinula, možná je na čase to v kristových letech přestat zmiňovat). Nicméně i přes absenci vlastní umělecké zkušenosti si umím představit, že i to žluté záchodové prkénko vyžadovalo od svého autora jistou míru osobního odříkání, času a práce (přinejmenším ho musel natřít, že), možná i pár minut hluboké meditace nad celým konceptem (a oním poetickým názvem), tedy nějakou osobní investici, což za určitou pozornost stojí, už kdyby jen proto, že mě osobně by to nenapadlo. Pokud mám tedy na výběr mezi „ano“ a „ne“, snažím se vybrat si vždycky „ano“, i kdyby jen proto, abych věděla, proč příště s jistotou říct „ne“. Jako správný právník tak razím tezi „in dubio pro reo“ (dneska se naprosto překonávám, došlo už i na latinská moudra). Jen by bylo skvělé, kdybych se za „všeobjímajícně-tolerantní“ mohla označit i ve vztahu k lidem. Ale kdo ví, možná, že taková opravdu jsem (většinou :-), nebo asi spíš ne).

Hudební duben aneb třikrát jinak

Když přijde na hudbu obecně, nejsem nijak zvlášť vybíravá. Ráda si poslechnu v podstatě cokoli, co jen trochu připomíná rytmus a co mi současně neodrovná ušní bubínky. Dá se říct, že záleží jen na tom, jak dlouho to mám vydržet. Přiznám se, že ideální jsou pro mě dvě hodiny, pak už mi tóny začínají dosti splývat. Jak je vidět, hudebním citem mě sudičky bohužel moc nepodarovaly. V dubnu se mi shodou okolností sešly tři hudební akce. Každá z úplně jiného soudku. A všechny byly fajn. 

MOC ART aneb Amadeus v Brně

Nejedná se vlastně tak úplně o hudební záležitost, jako spíše o divadelní. Ale je o Mozartovi. Konkrétně o Mozartovi v Brně. A poeticky se odehrává v Mozartově sále v divadle Reduta, kde kdysi Mozart opravdu hrál. V autorství Miloše Štědroně a Milana Uhdeho a v režii Vladimíra Morávka. Pro zasvěcené další info není třeba, pro ty ostatní mohu říct, že vlastně nevím, jestli je to tak úplně jen divadelní, ale je to prostě jiné. Hlasité, vrstevnaté, ironické, na první pohled zmatené. Ale sedí to. Jen se Vám to v hlavě musí trochu usadit. Protože když se nad tím zamyslíte, tak Mozart s červeným čírem na hlavě dává smysl. Byla to poslední předpremiéra před premiérou. Druhý díl projektu DHNP Géniové a podvodníci. Pokud máte rádi Vladimíra Morávka, pak je to nutnost. Už jen proto, že se musíte přesvědčit, jestli se už nadobro nezbláznil :-).

Facts: „MOC ART aneb Amadeus v Brně“; Divadlo Husa na provázku (hostování v Divadle Reduta, Mozartův sál), 2014; autor: Miloš Štědroň, Milan Uhde, režie: Vladimír Morávek 

Hradišťan – velikonoční koncert 

www.hradistan.cz

Hradišťan mám ráda, přestože kromě jediné písničky žádné jiné nejsem schopna identifikovat :-). Poprvé jsem ho slyšela před mnoha lety na jednom malém letním festivalu, čerstvě zamilovaná a šťastná. Mám s ním proto spojené moc hezké vzpomínky. Přestože jsem tentokrát na koncert odcházela v takové ne zrovna ideální náladě, bylo to nakonec příjemné a takové oddechové. Možná i trochu nostalgické. A i tu Modlitbu za vodu, jedinou jejich skladbu, ke které znám alespoň část textu, mi na konci večera zahráli. Takže nic nescházelo.

Facts: „Hradišťan – velikonoční koncert“; KC Semilasso, duben 2014 

Ondřej Havelka a jeho Melody Makers 

Nejlepší na konec. Správně má být Ondřej Havelka a jeho Melody Makers si tentokrát troufají na ještě krasší PERLY SWINGU 2, s tím, že slovo krasší je opravdu psáno takto. Přestože jsem byla pěkně nachlazená, celý den byl skvělý, jelikož jsem ho strávila se skvělými lidmi. Navíc bylo i krásné počasí. Melody Makers jsem kdysi viděla a slyšela, ale tentokrát to bylo něco úplně jiného. Slyšet trubky, saxofony, trombon nebo klarinety ve vícero podání hezky naživo, to je prostě úžasné, navíc swingové melodie jsou opravdu chytlavé. Nálada byla v sále bezva a přidávalo se hned třikrát. Ondřej Havelka byl v roli swingového nadšence, kterého jeho Melody Makers vždycky neberou tak úplně vážně, „kristiánovsky“ roztomilý a z celého ansámblu vyzařovala pohoda a sehranost. Největší perlou jsou ale texty, které jsou někdy úžasně naivní a hloupoučké, což je činí geniálními.

Facts: „Ondřej Havelka a jeho Melody Makers si tentokrát troufají na ještě krasší PERLY SWINGU 2“; KC Semilasso, duben 2014

Nedělní pečení a tak XI.

A nějaké ty pusinky a linecká kolečka.

Nikoli nedělní, ale velikonoční. Asi se mi tu z toho stává blog jen o pečení, ale poslední dobou nějak nic moc jiného nestíhám. Třeba bych se měla podělit o nějaká má životní moudra nebo tak, ale svátky byly v podstatě pracovní. Uklízelo se a peklo, jen nic z toho doma, respektive u mě doma, jelikož jsem na svátky nebyla v Brně. Namísto fajn odpočinku, po němž mé tělo už nějakou tu dobu prahne, jsem byla zapojena do projektu domácí kavárna. Ne, opravdu to nevypadá, že bych v brzké době měnila profesi a od svého pracovního stolu s rychlovarnou konvicí u ruky a kavárničkami v dosahu 3 minut chůze se vrhla do pečení ve velkém. Místo obarvených vajíček jsem dětem na pomlázku upekla velikonoční cukroví. Zajíčky a vajíčka, a taky pár motýlků. S karamelovým krémem nebo klasickou jahodovou marmeládou. A žádné droboučké, ale pěkně velké, jen ať si kazí zuby pořádně :-)).

Zjistila jsem, že nejoblíbenější jsou zajíci. Prý je sranda jim okousávat ty uši. Motýlkům by se ale prý křidýlka uhryzávat neměla.

*

A něco z velkého pečení do kavárny. Kromě pěti různých cheesecaků (jak se píše slovo cheesecake v množném čísle?? Možná bych měla psát „čískejků“, jako po americku, got it? :-)), několika štrůdlů, pěnového cukroví a košíčků s jablíčky jsem pekla muffiny. Nic jiného jsem nestačila vyfotit. Fotky jsou tedy příšerné, ale co by člověk chtěl s mým foťáčkem o půl dvanácté v noci na skoro neosvětlené chodbě, kde se to postupně chladilo. 

  

Nedělní pečení a tak X.

Vím, že je úterý, ale pekla jsem v neděli :-)). Původně jsem nic neplánovala, ale ukázalo se, že mám v lednici všechny suroviny na to, abych upekla nějaký cheesecake (mascarpone mi zbylo z posledního pečení narozeninového dortu, tvaroh se tam ocitnul asi nějak omylem a zakysaná smetana měla den před expirací). A jeden citrón k tomu (ten už taky měl namířeno do citrónové nebe). Takže citrónový cheesecake s čokoládovou polevou a čoko lupínky z bílé čokolády .

Motýlci v břiše, vlci na burze a jízda na horské dráze

Hello Cinema :-). Něco z historie o lidech, kteří se narodili ve špatné době, kteří se milovali, přestože nesměli, a kteří chtěli vykonat něco dobrého, ale neprošlo jim to. Taky něco z historie o těch, kteří neměli v úmyslu dobrého nic, kteří milovali jen sami sebe a prošlo jim to vcelku bez větších následků. A pak něco o lidech, kteří nikdy neexistovali, ale byla by opravdu sranda, kdyby ano. Mimochodem si musím začít kupovat popcorn. Prostě proto, že se to v kině má :-)). 

Královská aféra 

Královská aféra

„Myslíte, že někdy budeme svobodní?“ Už jsem psala, že mám ráda filmy založené na skutečných příbězích. A také mám ráda historii, přestože v ní mám opravdu velké mezery. Kupříkladu o dánské historii vím jedno velké nic. Možná i to byl důvod, proč se mi Královská aféra tak moc líbila. Milostný příběh mezi Johanem Struenseem, osvíceneckým německým lékařem pološíleného dánského krále Kristiána VII., a jeho manželkou, mladičkou královnou Karolinou, se odehrál na začátku 70. let 18. století a změnil budoucí vývoj celého Dánska. Tomu říkám když láska mění dějiny :-). Příběh ani chvílemi nenudí, ústřední herecké trio je skvělé (Mads Mikkelsen ♥) a historické souvislosti jsou stejně napínavé jako samotný milostný příběh, který mi po opravdu dlouhé době rozvířil motýlky v břiše. První bonus: natáčelo se na českých hradech a zámcích a pár českých tváří je tu k vidění. Druhý bonus: nominace na Oskara za nejlepší cizojazyčný film (95%).

Facts: „En Kongelig Affære“; Dánko/Švédsko/ČR, 2012; režie Nikolaj Arcel


Vlk z Wall Street 

Vlk z Wall Street

„V 26 jsem byl na vrcholu, vydělával jsem 50 milionů dolarů ročně“. Jo a o tom celý film vlastně je. Je to jedna velká extravagantní jízda Jordana Belforta a jeho party podivných přátel, kteří v podstatě jen podvádějí, fetují, souloží, sprostě mluví a prostě mají moc peněz a málo rozumu. Leonardo Di Caprio je skvělý jako vždycky a styling 90.let je perfektní, to uznávám, ale jinak ten film v podstatě vůbec o ničem není. Jen glorifikuje pompézní život někoho, kdo se dopustil něčeho, co si žádný obdiv nezaslouží, aniž by současně věnoval alespoň základní pozornost těm, na jejichž účet si celá ta nesympatická banda tak skvěle žila (a žije). Myslím, že filmy o lidem jako je Jordan Beford si tolik pozornosti nezaslouží, respektive lidé jako on. Nicméně musím uznat, že měl opravdu krásnou jachtu. Škoda jen, že ji potopil někde u Itálie. Za mě tak 65%.

Facts: „The Wolf of Wall Street“; USA, 2013; režie Martin Scorsese 

Grandhotel Budapešť 

Grandhotel Budapest

„Proč chceš být pikolíkem? Kdo by nechtěl, pane, v Grandhotelu Budapešť“. Filmy Wese Andersona jsou natolik specifické, že je zcela zbytečné pokoušet se nějak o jejich popis. Jsou vizuálně nápadité, barevné a plné sympatickým postaviček. Přestože jsou dějově někdy zcela absurdní, většinou disponují neotřelým humorem a až divadelní atmosférou. Svým stylem mi připomíná Tarantina, akorát bez vší té krve a násilí (já vím, to by nebyl Tarantino :-). A stejně jako u Tarantina i zde v podstatě absentují emoce a chvílemi převládá forma nad obsahem, ačkoliv zápletka ve stylu šestákových románů je zcela jistě zábavná. Grandhotel Budapešť je pak ze všeho nejvíc velká jízda v zasněženém lunaparku, které vévodí Ralph Fiennes (vůbec netuším, jak se jeho jméno správně čte) jako ředitel hotelu pan Gustan H. a Tony Revolori jako pikolík s příznačným jménem „Zero“. Za mě 85%. 

Facts: „The Grand Hotel Budapest“; USA, 2014; režie Wes Anderson 

 

Nedělní pečení a tak IX.

Nemůžu uvěřit, že je to už devátý post o pečení :-). Ten čas hrozně letí. Čas obecně vlastně nic jiného nedělá. Prostě letí. Ale zpátky k neděli, filozofie stranou. Důvodem, proč je dnešní příspěvek až z úterý, jsou narozeniny. Respektive čtyřnásobné narozeniny čtyř báječných lidiček, které se slavily dneska, tj. v úterý. A já jsem se trochu neuváženě nabídla, že upeču dort :-). Takže v neděli ráno (v mém slovníku ráno, jinak hezky po poledni) jsem upekla korpusy ze čtvrt kila mascarpone, aby se dort co nejlépe krájel (a přidala jsem červené gelové barvivo pro kontrast). Bohužel oba korpusy trochu sedly, ale vyrovnalo se to vrstvou krému, který jsem udělala klasicky máslový s bílou čokoládou. A čerstvé jahody. To jsem dělala den předem a po ztuhnutí jsem obě patra potáhla bílým marcipánem. Musím říct, že kulatý tvar jde potahovat mnohem líp. Ty hrany na čtvercích mi stále nějak nejdou. Dolní kulatý je zebra a vrchní čtverec je takový malý dárek s růžovou mašlí (jakou jinou, když převažovaly holky, že?). Oslavenci si tenhle "dáreček" mezi sebe rozdělili a klobouk dolů, jestli jim ze všeho toho cukru nebude těžko :-). 

* Jinak fotky nejsou nic moc, ale nechtěla jsem před krájením dortu moc zdržovat a večer už byla dost tma.

*

Jelikož jsem v neděli byla pozvána k přátelům na domácí promítání (ještě jednou díky za fajn večer :-) a jelikož jsem slušně vychovaná mladá dáma, nechtěla jsem přijít s prázdnou, respektive nechtěla jsem donést další flašku alkoholu, který sama nepiju. Takže jsem upekla z listového těsta malé jablečno-skořicové růžičky. Opravdu to vypadá jako květy růží, což dělá hlavně to, že plátky jablek se krájí i se slupkou. Recept jsem našla omylem na youtube. Mělo by jít původem o holandské zákusky, ale původní recept jsem našla u nějaké slečny z Austrálie. Ten už jsem bohužel znovu nedohledala, ale tady je jeden od slečny, co mluví anglicky s roztomilým přízvukem - https://www.youtube.com/watch?v=EO8lso4gfOs. Pokud to budete zkoušet, doporučuju těsto nejdřív rozřezat na plátky, a pak teprve mazat a pokládat plátky jablek.

*Mimochodem jsme koukali na Vlka z Wall Street s DiCapriem, co za svou roli NEdostal Oskara. Možná o tom napíšu, ale asi ho už každý, kdo měl zájem, viděl. Přeci jen měl premiéru někdy před Vánocemi. 

Škoda, že jsem si na víkend nevzala s sebou foťák, jelikož jsem pekla malovanou roládu se šlehačkovou náplní. Byl to první pokus a docela se vyvedla. Tedy na to, že byla z bezlepkové mouky. Tak snad příště :-).

 *

Velká příprava na jaro

Jaro je tu. A jelikož mi rozpočet moc nedovoluje obměnit si celý šatník nebo propadnout jarní botičkové horečce, udělala jsem si radost jinak a rozšířila svou sbírku „patlátek“ na pusu o tři nové barvičky. Vlastně pět. Někdo by mohl říct, že vypadají dost podobně, ne-li stejně jako některé, které už u mě našly domov, ale tak to není. Rozhodně ne. Jsou úplně jiné. Naprosto odlišné. Fakticky je to tak. Proč se smějete?

  

První rtěnku mám už od zimy, ale na zimu se mi zdála moc výrazná. Je totiž krásně jarní - v odstínu Berry Berry od Avonu. Co se týče kosmetiky, Avon moc nemusím, ale rtěnky mají krásně pigmentované a tahle je navíc příjemně krémová. Možná až moc. Odstínem jde víc do červena, je tedy opravdu výraznější, hlavně pro bledulky možná bude trochu moc, ale někdy se trocha extravagance hodí. Já ji měla v divadle a slušelo nám to spolu :-)). Druhá je od značky Essence a stojí kolem 60,- Kč, což je za hubičku. Jako značka nic moc, ale pro mě asi nejoblíbenější rtěnky na běžné nošení. Mají krásný výběr barev, jednoduché, ale solidní balení a hlavně jsou příjemné. Výdrž sice průměrná, ale nevysušují, neutrálně voní a měkké jsou akorát. Tohle je novinka – č. 12 Blush My Lips a je taková temně růžová. Podle mě naprosto nádherná barvička na jaro a léto. 

Třetí je vlastně spíš lesk, jelikož je to balení se štětečkem a konzistence je hodně lesku podobná, ale pigmentace je mnohem lepší, než je u lesků běžné, skoro jako samotný pigment. Je od L´Oréal Paris z edice Caresse a mám ho v nejvýraznějším odstínu - č. 300 Juliet. Balení je opravdu povedené a se štětečkem jsem se docela rychle skamarádila. Barva je tekutější a postupně se vpíjí do rtů, takže vydrží opravdu dlouho. Navíc úplně nádherně voní, jako sladké třešně. Byl (a asi stále ještě je) na akci v DM-drogerii za 199,- Kč.

 

No, a když už jsem u toho, nová řada Longlasting Lipstick(s) od Dermacolu má taky moc krásné barvy a tohle jsou podle mně dva nejhezčí odstíny - č. 05 a 07, které mám doma už nějakou tu dobu. Bílé balení rtěnek se zlatým nápisem se mi sice moc nelíbí, ale mohlo by být i horší. Odstín 05 je taková růžovo-fialová a 07 jde naopak do červena. Jsou měkké, hezky pigmentované a voní mi trochu jako vanilka.

Takže na jaro jsem vybavená :-)).