Můj klad? Všeobjímajícně-tolerantní (většinou)

Pokud jde o kulturní zážitky, nepovažuji se za nijak zvlášť vybíravého člověka. Vlastně bych se označila za kulturně „všeobjímajícně-tolerantní“ (ráda si své klady vznešeně pojmenovávám). Myslím, že mě to přesně vystihuje, nebo bych si to alespoň o sobě ráda myslela. Pokud mám čas a nestojí to svět, ráda se zúčastním čehokoli alespoň trochu smysluplného či zábavného, vyzkouším něco nového a fyzické námaze vzdáleného a leccos i dokoukám (nebo odstojím, i když stání na jedné noze ve vydýchaném sále zavání fyzickou námahou, kterou tedy nevyhledávám). Mám ráda drama, humor i sarkasmus. Mám ráda lidské příběhy a přitahuje mě i svět fantazie. Ráda chodím do divadla i do kina, posedávám v kavárnách a očumuji galerie, výstavy i vánoční trhy, mám ráda tanec všeho druhu a nemám v podstatě vůbec žádné předsudky, když přijde na hudební žánry. Prostě je vcelku jednoduché mě zaujmout nebo se mi zavděčit. I když uznávám, mám své hranice. Být všeobjímajícně-tolerantní totiž neznamená, že mi může být pod nálepkou „alternativa“ či „kultura“ naservírováno cokoli. Tzv. reality show typu „dosti pochybný farmář hledá ještě pochybnější ženu“ či super investigativní reportáže typu „12 nejvíc sexy supervrahů ve vašem okolí“, popřípadě výstava typu „žluté záchodové prkénko uprostřed rudého kosočtverce aneb brána do země zaslíbené“, tím mi nikdo radost moc neudělá. Myslím, že míra mojí tolerance k jakémukoli lidskému počinu, který mám svými smysly vnímat, je odvislá i od míry povinnosti, která je na mou účast kladena. Pokud si kulturní zážitek naordinuji sama a namísto povznášejícího se rozšíření mých mizivých obzorů dojde k tomu, že fyzicky či emocionálně trpím (v jakékoli podobě), můžu proklínat jen sama sebe (což se nestává často, jelikož se mám ráda a nechci být sama na sebe ošklivá). Ale i kdyby to vlastně povinné bylo, rozumějte společensky povinné, přeci jen už mám základní školu dávno za sebou, tak je to pro mě poučení pro příště a v duchu onoho „dvakrát do stejné řeky nelez“ (dnes jsem samá perla) se podobné akci pro příště vyhnu velikánským obloukem (jedině, že by tam byl bufet zadarmo, to bych se možná ještě přemluvit nechala). Můj tatínek rád říká, že ho úroveň některých filmů či pořadů v televizi či čehokoli jiného nechává klidným, neboť to prostě a jednoduše není povinné, proto se tedy nemá cenu nad něčím takovým rozčilovat. S tím souhlasím, ale současně k tomu dodávám, že je nefér prohlásit, že něco je obecně příšerné (hrozné, strašné, ubohé … stačí doplnit oblíbené slovo vystihující co největší míru Vašeho opovržení), pokud se o tom alespoň jednou nepřesvědčím na vlastní oči či uši. Já osobně jsem nikdy v ničem, co by zavánělo uměleckým podpisem, nevynikala (i když ve druhé třídě jsem vyhrála soutěž v kreslení, což jsem až do nedávna psala do svého životopisu, než mi bylo naznačeno, že vzhledem k tomu, že se úroveň mého umu od té druhé třídy nijak pozitivně nevyvinula, možná je na čase to v kristových letech přestat zmiňovat). Nicméně i přes absenci vlastní umělecké zkušenosti si umím představit, že i to žluté záchodové prkénko vyžadovalo od svého autora jistou míru osobního odříkání, času a práce (přinejmenším ho musel natřít, že), možná i pár minut hluboké meditace nad celým konceptem (a oním poetickým názvem), tedy nějakou osobní investici, což za určitou pozornost stojí, už kdyby jen proto, že mě osobně by to nenapadlo. Pokud mám tedy na výběr mezi „ano“ a „ne“, snažím se vybrat si vždycky „ano“, i kdyby jen proto, abych věděla, proč příště s jistotou říct „ne“. Jako správný právník tak razím tezi „in dubio pro reo“ (dneska se naprosto překonávám, došlo už i na latinská moudra). Jen by bylo skvělé, kdybych se za „všeobjímajícně-tolerantní“ mohla označit i ve vztahu k lidem. Ale kdo ví, možná, že taková opravdu jsem (většinou :-), nebo asi spíš ne).