Nedělní pečení a tak 48

V létě se u nás slaví většina narozenin. A to hlavně díky tomu, že se v létě narodili tři moji malí synovci. I tentokrát jsem se ujala pečení narozeninového dortu. A konečně jsem zrealizovala nápad, který jsem objevila minulý rok, ale ke kterému jsem se nedostala. Jednalo se o dort a lá Rubikova kostka, který jsem našla na youtube a strašně se mi to zalíbilo. Rubikovu kostku složit neumím. Mým vrcholem je složení jedné strany mínus jedna kostička 😃. Ale do dortu jsem se pustila vcelku sebevědomě.

Základem byly tři čtvercové oříškové korpusy, které jsem upekla dva dny předem. Během pečení mě napadlo, že bych mohla dort ještě trochu ozvláštnit a udělat ho zajímavý i po rozkrojení. Proto jsem každý korpus obarvila jinou barvou - žlutý, zelený a červený (spíš tedy zelinkavý a růžový). Každý jsem rozkrojila, takže jsem měla šest plátů. Z každého plátu pak vznikly tři čtverce různých velikostí. Krém byl klasický čokoládový, ale obarvený na stříbrno. Následně jsem všechny čtverce promazala a proskládala tak, aby se barvy neopakovaly vedle sebe a nad sebou.

Následně jsem z cukrové hmoty vyřezala čtverečky v pěti barvách - zelená, žlutá, bílá, modrá a červená (šestá je složená dole 😏). Jelikož i přes dvojité množství krému a mé nejlepší úsilí to nebyla úplně pravidelná kostka, na bocích to proto nebyly čtverečky, ale obdelníčky. Nicméně to zase až tak vidět nebylo. A byl to tedy pěkně těžký dort.

Po rozkrojení se pak objevily čtverečky, a dokonce se mi podařilo udělat to tak, že se barvy opakovaly pravidelně. Měl úspěch, hlavně u dětí, ale bylo tu pár věcí, které se moc nepovedly. Za prvé to nebyla pravidelná kostka, což by tak nevadilo, ale krém byl nakonec trochu řídký a já neměla moc času nechat dort pořádně vychladit, takže po rozkrojení byl takový gumový a krém uvnitř nebyl ztuhlý. Což byla škoda, protože by to mělo mnohem hezčí efekt. A pak barvil 😒. Tedy krém barvil, což se mi stalo poprvé.

Vtipné bylo, jak působila ta stříbrná barva. Přestože byl krém klasicky čokoládový, díky té barvě většina konzumentů nebyla schopná určit, jakou měl vlastně příchuť. Když se pak dort trochu uležel, chutnal líp. Prostě to je ten typ dortu, co je nejlepší tak tři dny po upečení, a to chutná vážně super 😋.

Irská jiskra, síla hlasu a Happy Summer Music

Můj letošní plán chodit víc na živou hudbu mi zatím moc nevychází. Je to asi atmosférou, na kterou jsem citlivá. Nemám příliš v oblibě davy. A když jsem mezi lidmi, jsem spíše pozorovatel. Mám raději intimitu davu, takže mi více vyhovují koncertní síně s plyšovými sedačkami, oddělené boxy a malé koncertní místnosti, než velké fesťáky, narvané hokejové haly a řev. Ten fakt nemusím. Ale nakonec je asi nejdůležitější, na jakouže to hudbu vlastně jdu. A já se v posledních měsících vydala do Irska, napříč časem a do světa sluníčka, kde vládlo ukulele, ukulele, ukulele … 

Lord of the Dance – Dangerous Games

Kdo by neznal národní irský tanec. Michael Flatley, americký tanečník a choreograf, ho díky své show Lord of the Dance proslavil po celém světě. Záznamy jsem viděla v televizi mnohokrát, ale vždycky jsem tuhle show chtěla vidět na vlastní oči. A pokaždé jsem příliš dlouho váhala, takže než jsem se rozhoupala, bylo vyprodáno. Tentokrát jsem si ale říkala, že si to ujít nenechám a lístky jsem koupila už na podzim. Vyrazila jsem s kamarádkou, která na tom byla úplně stejně. Letošní show nesla název Dangerous Games, ale abych byla upřímná, bylo to příběhem velmi podobné všem ostatním. Ono tam o nějaký příběh zase až tak nejde, je to o tanci, zejména tom skupinovém, a toho tam bylo hodně. Ačkoli Michael Flatley osobně netančil, nijak to nevadilo. Všichni ti krásní mladí lidé v zářivých kostýmech, houslistky i irská zpěvačka byli šikovní a hudba úderná. Bylo to pěkné a většina lidí to také ocenila. Až na ty čtyři burany, co seděli před námi. Přišli po začátku, polovinu času projížděli zprávy na facebooku nebo si četli výsledky toho, jak Švýcarsko hrálo hokej, přičemž těmi svými mobily osvětlovali půlku tribuny, o přestávce se po sobě váleli, aby si udělali selfíčka, a ven se hnali uprostřed potlesku. Proč tam lezli, když je to nezajímalo, nevím, ale ta blondýna na facebook psala, že je na „super show, fakt nářez“. Podle mě si ten nářez nezasloužila ta show, ale někdo jiný.

Facts: „Lord of the Dance – Dangerous Games“; DRFG Arena Brno, 2017 

Od Banchieriho po Beatles  - Q VOX 

Q VOX je brněnské mužské vokální kvarteto, a je prostě super. Obecně jsou vokální seskupení pro mě nesmírně přitažlivá, protože sama zpívat neumím. Většinou tomu lidé nevěří, protože existuje taková představa, že lidé, kteří tančí, a já tančím už léta, mají smysl pro rytmus, který jakž takž mám, a proto i hudební nadání spojené se schopností svými hlasivkami vyluzovat zvuky, které okolí vnímá jako libé. Tedy, že umí zpívat. Ale já jsem dle mého názoru právě ta výjimka, která mnoho lidí překvapuje. Zpívám jen v sebeobraně a myslím, že to funguje. Minimálně mně nehrozí, že by mě napadla nějaká divoká zvěř. Pro jistotu nezpívám ani květinám. Zpátky ke koncertu. Bylo to moc příjemné, přestože už začínala ta velká letní vedra. Koncert měl dvě poloviny a začínal pozdní renezancí a končil klasickými hity od Beatles. Zazněl také Janáček a spousta dalších hezkých písniček. Pokud někdy narazíte na plakáty, určitě vyrazte na hezký večer.

Facts: „Od Banchieriho po Beatles  - Q VOX“; Barokní sál Místodržitelského paláce (Brno), 2017 

Rocky Leon – koncert na Letní scéně 

Nejsem fesťákový typ. Nejsem ten typ, který by si užíval fronty na pivo v kelímku, blátíčko, opilé teenageři nebo rockery za zenitem a spaní ve stanovém městečku bez koupelny a fénu na vlasy. Jsem prostě pohodlná, ale to neznamená, že bych nerada pařila. Živou hudbu mám nesmírně ráda, a pokud k tomu můžu tancovat, jsem spokojená. Nepotřebuju k tomu alkohol nebo cokoli jiného, protože mě takové spojení vážně nebaví. V rámci letních koncertů na Špilberku probíhala spousta akcí, vedle promítání filmů i koncerty a výstavy. Na jeden z koncertů mě pozval můj kamarád, což od něho bylo vážně moc milé. Věřila jsem jeho úsudku, že to bude zábavný večer, protože zase až tak moc se v hudbě nevyznám. Vím jen, co se mi líbí. A jméno Rocky Leon mi nic neříkalo, protože to není rozhodně žádný mainstreamový umělec. 

Ale je nesmírně zábavný, energický a naprosto neuvěřitelně pozitivní. Ta energie a pozitivita se díky jeho osobnosti i hudbě přenáší na publikum, což bylo rozhodně strašně zajímavé pozorovat. Dokonce i taneční dřeva začala mírně pohupovat koleny a roztomile trhavými pohyby napodobovat rytmus. Ale skákat umí asi každý a tady nakonec každý skákal a poskakoval docela bez zábran. Rocky Leon si vystačil sám a stačila mu k tomu kytara, ukulele a synťák (nebo jak se to zařízení, co v sobě mělo nahranou hudbu, jmenuje). Počasí vyšlo akorát, koncert trval dvě hodiny a vešel se přesně mezi dvě dešťové přeháňky. Ačkoli jsem pak musela v noci jít na noční rozjezd v pěkném lijáku, nevadilo mi to. Měla jsem v sobě ještě spoustu sluníčka z koncertu. 

Facts: „Rocky Leon“; Letní scéna hradu Špilberk (Brno), 2017

zdroj: zde, zde, zde

Prokletí génia, francouzské pobřeží a latinská krev – filmové resty II.

Mám moc ráda balet, ale v létě mám díky divadelním prázdninám smůlu. I tak jsem si ale zašla na jeden povedený dokument o baletu trochu jinak, vydala jsem se na mrazivou procházku po francouzském pobřeží a nechala se okouzlit úsměvem plážového playboye. Nebo spíš nedala. 

Dancer 

„Je to James Dean baletního světa, je to enfant terrible baletního světa.“ 

Sergej Polunin je v baletním světě pojem jako třeba Tiger Woods v golfu. Největší talent své generace, génius svého řemesla. Génius s vlastními démony. Polunin se narodil v chudé ukrajinské rodině a maminka rozhodla, že půjde na balet. Když se ukázalo, že jeho talent by mohl být zcela výjimečný, rodina se rozjela všude po světě vydělávat peníze, aby mohl navštěvovat hodiny v Kyjevě a později akademii v Londýně. A Sergej zatím trénoval a trénoval, a dokonce mu dovolili vynechat dva ročníky. „Trénoval jsem dvakrát víc než všichni ostatní, protože jsem věděl, že je to moje šance jak zase dát rodinu dohromady.“ Rodina ale vzájemné odloučení nevydržela, a to mladého kluka žijícího osaměle v cizí zemi osudově zasáhlo. Přesto se v 19 letech stal nejmladším prvním sólistou Královského baletu v Londýně a otevřely se mu všechny dveře slávy. „Přezdívali jsme ho ladná šelma.“ Ale za dva roky ze dne na den odešel a svět baletu byl v šoku. Pokryl si tělo tetováním a hledal sám sebe v alkoholu a drogách. Pokud bych měla hodnotit příběh, tedy osobnost a život Sergeje Polunina, řekla bych, že je to nesmírně zajímavý a velmi zranitelný člověk. Jeho talent je nesmírný, ale k čemu mu všechna ta sláva a uznání jsou, když se umělecky cítí prázdný? Když mu to jediné, co umí, tedy tanec, přineslo bolest z rozpadu rodiny, pocit osamělosti a dětství plné odříkání?  „Chtěl jsem jen normální život.“ Na jednu stranu mi přišlo, že tanec pro něco nenávidí, na straně druhé však bez něho nemůže žít. „Je to jako být vězeň vlastního těla. To nutkání tančit. Jinak mě pohltí bolest.“ Po technické stránce nebyl dokument nic převratného, takže když to zprůměruju, dala bych tak 80%. A doporučila bych ho všem ambiciózním rodičům, aby měli představu, co jejich ambice s jejich dětmi, navzdory všemu talentu, můžou udělat.

Facts: „Dancer“; Velká Británie, 2016; režie Steven Cantor

Dunkerk 

„Chci domů.“ 

O Dunkerku vím jen dvě věci. Že je to přístav ve Francii, a že tam došlo k nějaké významné události druhé světové války. Což je asi trochu ostuda. Christopher Nolan je mnohými považován za novátorského režiséra, který vzkřísil sérii o Batmanovi v hlavní roli s Christianem Balem. Já osobně jsem celý ten humbuk nesdílela, tuhle sérii nijak v oblibě nemám a celkově mi přijde jako sympatičtější Batman Bena Afflecka, ale tohle je úplně jiný film. Nejsem příliš velký fanda válečných příběhů na plátně, protože jsou buď přehnaně heroistické, tedy nereálné, což podle mě snižuje odvahu a utrpení lidí, kteří takovým konfliktem opravdu prošli, nebo jsou laděny příliš nacionalisticky, což také není nic pro mě. Pak jsou tu ale i ony realistické syrové záležitosti, které dlouho rozdýchávám, ale oceňuji, a pak válečné komedie, zejména ty francouzské, které jsou sice staršího data, ale neztrácejí své kouzlo. Dunkerk se nejvíce podobá těm syrovým snímkům, ale stejně tak má blízko i k hranému dokumentu. Nemá v podstatě žádného hlavního hrdinu, ani ústřední příběh, žádnou ústřední melodii nebo kontinuální časovou linii. Také je v něm jen minimum dialogů. Ale i tak si po celou dobu udrží divákovu pozornost. Operaci Dynamo sledujeme z pohledu pilota RAF, kapitána malé lodi, který jako mnoho dalších vyplul vojákům k břehům Francie na pomoc, a vojáka čekajícího na pláži, který se prostě jen snaží dostat domů. „Je to jen takový kousek. Jako bych ho odtud viděl.“ „Co?“ „Domov.“ Je to dramatické, zejména scény na moři, v lodích i podpalubích, kde prostě a jednoduše není kam utéct. Po celou dobu má film stabilní tempo, nijak negraduje, prostě jen přeskakuje mezi jednotlivými obrazy, někdy skáče dopředu, někdy se vrací k okamžiku, který už jsme viděli, ale z jiného pohledu. Překvapivě to všechno funguje výborně a pro mě je to jedno z milých překvapení roku. 90%.

Facts: „Dunkirk“; USA, 2017; režie Christopher Nolan 

Milovník po přechodu 

„Did I make you wet?“ 

Asi jsem v poslední době neslyšela trapnější balicí frázi, ale taky nejsem postarší milionářka válející se u bazénu a nahánějící mladé hispánské plavčíky. O čemž tenhle film v podstatě je. Jak se to stalo, že jsem šla na tenhle film? To jsme si tak s kamarádkami řekly, že je načase udělat si nějakou hezkou dámskou jízdu. Takže jsme šly na dobrou večeři, pak na totálně odpočinkový film a pak do baru. Film byl o latino milovníkovi  po přechodu jménem Maximo, který je jednoho dne ošklivě konfrontován s realitou běžného života, v rámci něhož musí lidé chodit do práce, vydělávat peníze a platit účty. Což on díky své o mnoho let starší a super bohaté manželce nikdy nemusel. Ale když ho vymění za mladší ročník, nezbývá mu nic jiného, než se nastěhovat k sestře a jejímu malému synovi, z čehož ona vůbec žádnou radost nemá. Jenže Maximo má plán. „Musím si najít novou ženu. Musí být bohatší a taky mnohem starší.“ A jeho sestra je Salma Hayek, takže  … přiznávám se, že jsem byla asi jediná, kdo se zase až tak nebavil, ale já na komedie obecně moc nejsem. Nebýt všech těch patetických řečí o rodině, a toho, že hlavní hrdina mi nebyl vůbec sympatický, asi bych se bavila líp. Což vůbec neznamená, že bych se chvílemi opravdu od srdce nezasmála. Určitě tam bylo pár vtipných momentů, ale i tak za mě jen 70%.

Facts: „How to be a Latin Lover“; USA, 2017; režie Ken Marino 

zdroj: zde

Komiksoví hrdinové a roztomilé opičky - filmové resty I.

Během zimy a jara jsem měla takové anime období, kdy jsem na spřátelených 😉 serverech viděla všechno, co mi za poslední roky uteklo. Pak jsem měla spousty práce s vlastním životem a najednou tu bylo léto. A já se vrátila do kina, protože tam je klimatizace 😋.  Jaro a léto jsou většinou v kinech vyhrazeny filmům pro děti a letním blockbusterům. Ty první v kinech nenavštěvuji, a těm druhým většinou vévodí filmy o superhrdinech, ať už z produkce Marvelu nebo DC Comics. A ty já mám ráda. 

Wonder Woman 

„Pokud nikdo jiný nebude bránit svět, pak to musím udělat já.“ 

A tak to holka udělá. Wonder Woman je postavičkou z DC Comics, stejně jako třeba Superman nebo Batman, tudíž z jiného světa superhrdinů, než jsou všichni z Avengers. Moc nechápu tu vzájemnou rivalitu, protože většina těch filmů si je podobnější, než si jsou jejich fanoušci ochotni přiznat. Wonder Woman je ale trochu jiná v tom, že je první ženská hlavní hrdinka v tomto žánru za poslední roky, a taky je tu hodně prvků fantazy. Musím říct, že na film jsem se těšila, protože to podle ukázek vypadalo dobře. Ale nakonec to zase až tak úžasné nebylo. Za prvé mi ten film přišel trochu dlouhý, což nikdy není dobré znamení. Za druhé, přestože hlavní hrdinka byla sympatická, hezká a cool, a hlavní hrdina byl taky sympaťák, záporáci už tak moc ne a většina vedlejších postav byla takříkajíc zcela postradatelná. Za třetí se zdálo, že jsou tu tři filmy různých stylů vedle sebe. První část se odehrává na utajeném ostrově Amazonek, kde to vypadá jako ve starověkém Řecku, přestože se jedná o Zemi v době druhé světové války. „Dej si pozor na lidi, Diano. Oni si Tě nezaslouží.“ Pak se sem dostane hlavní hrdina a spolu se vydají na cestu do Británie, což je poměrně vtipná část, jelikož hlavní hrdinka je v lidském světě roztomile ztracená. „Vítej ve starém dobrém Londýně.“ „Je ohavný.“ „Jo, není pro všechny.“ A pak je tady ta vážná akční část, kde se řeší zlo a dobro, a všechno při tom vybuchuje. Ale nějak to spolu funguje a nakonec je to docela zábava. I když ta závěrečná část mě tedy bavila ze všeho nejmíň, Wonder Woman má u mě plus za to, že z ničeho nestřílí, ale jde na to takříkajíc postaru 😎. Za mě 80%. 

Facts: „Wonder Woman“; USA, 2017; režie Patty Jackson 

Válka o planetu opic 

„Nebyl jsem to já, kdo začal tuhle válku. Nejsme divoši. Opice bojují jen proto, aby přežily.“ 

Říká se do třetice všeho dobrého. A tady to určitě platí. Nová série o opičkách se mi líbila už od začátku a stejně jako dva předchozí díly, i ten třetí se povedl. První díl popisoval události, které vedly k tomu, že z opic se stala chytrá, a v některých případech dokonce lidskou řečí mluvící stvoření, a že lidská rasa téměř vyhynula. Druhý pak popisoval, jak tyhle dvě strany, jedna se rodící a jedna zanikající, mohou najít společnou řeč, nicméně se schyluje ke konečnému střetu. A třetí díl je právě onen finální střet. „Žádné slitování. Tohle je válka. Opice společně silné.“ Není to ale žádná sekvence akčních stříleček. Vůdce opic, Caesar, vede svou smečku do lesů v zoufalé snaze vyhnout se lidem, aby zde mohly opice v klidu žít. Zbytky lidské populace ale už v podstatě tvoří jen zfanatizovaní jedinci, kteří se v rámci paramilitantních jednotek snaží opice vyhubit. A objeví se znepokojivé změny v lidských schopnostech. Nikoli pozitivní. „Je ironické, že jsme Vás stvořili. A příroda nás za to od té doby trestá. Tohle je naše poslední útočiště, a pokud prohrajeme, stane se Země planetou opic.“ Příběh je v téhle (prozatím) trilogii poměrně slušný, i když své nedostatky má, ale hlavním lákadlem jsou ty úžasně realistické opičky. A za ně bych dala aspoň 85%. 

Facts: „War for the Planet of the Apes“; USA, 2017; režie Matt Reeves 

Spider-Man: Homecoming 

„Můžu si ten oblek nechat?“ „Jo, užij si to.“ „Hustý.“ 

Slovo „hustý“ používají všichni moji malí synovci. Hustý je prostě všechno. Takže když u mě trávili prázdninový víkend, vzala jsem je na „fakt hustej“ film. Nejnovější Spiderman byl pro ně bezva volba, protože nová série o chlápkovi v červených elasťácích, který z rukou vystřeluje pavučiny a lítá hlavou dolů po New Yorku je zaměřena spíše na mladší diváky. Hlavnímu hrdinovi (Peter Parker, pokud Vám chybí základní marvelovské vzdělání) je tu teprve 15, je to puberťák, a to docela uvěřitelný. Není nijak zvlášť populární, ale totální loser to taky není. Vůbec se tu neřeší, jak k těm zvláštním pavoučním schopnostem přišel, a ono to vlastně vůbec nevadí. Filmů o Spidermanovi tu bylo už dost, takže to znovu opakovat není potřeba. Stejně jako klukovi zabíjet tetičky a takové podobné věci. Tenhle pokus není nijak temný a hlavní záporák také není úplně typický zločinec, co chce ovládnout svět nebo něco podobného. Objevuje se tu v menší roli i sám první Avenger, tedy Tony Stark aka Ironman, který si Petera vezme tak trochu pod křídlo. Ale jen trošičku. „Poslyš, Petere. Nemůžeš být prostě jen dobrý soused Spider-Man?“ „Ale já mám na víc. Vím to.“ „Ne, nemáš.“ Nesetkávají se poprvé, jelikož tenhle Peter se coby Spiderman objevil ve finální bitce v posledním Kapitánovi Amerika, a vypadalo to slibně. Musím říct, že i když je film cílen na mladší publikum, tak jsem se bavila výborně. Hlavní hrdina je sympaťák, a pokud to nepokazí nějakým zbytečným patosem a neztratí to humor, pak by to mohla být velmi slibná nová série. Za mě 85%. 

Facts: „Spider-Man: Homecoming“; USA, 2017; režie John Watts

zdroj: zde

Divadelní restíky – konec sezóny

Po pauzičce, která se díky vedrům, které v poslední době panují na matičce Moravě (a nejen tam), možná ještě trochu protáhne, jsem si řekla, že bych měla napravit alespoň ty z restů, které by mi nedaly spát. Což jsou ty, o které si nikdo nepíše. Tedy ty o kultuře, zejména pak divadle. To opravdu nikdo nemá divadlo raději než šminky? Neodpovídejte. Blbá otázka. Každý to má jinak. Já mám třeba v poslední době raději anime, než klasické, člověka obohacující knihy. Prostě mám takovou náladu. Takže šminky (objevila jsem skvělé věci) si nechám na někdy jindy a ve zkratce se podělím o poslední sezónní představení, z nichž některá stojí za návštěvu a některá bych asi nedoporučovala zase až tak naléhavě. 

Kámen a bolest 

„Chci jenom kámen. Jen kámen.“ 

Michelangelovská freska na motivy nedokončené trilogie od Karla Schulze vypráví příběh Michelangela Buonarrotiho, geniálního renezančního umělce, který po sobě zanechal nesmrtelná díla, a to nejen sochařská. Je to příběh mapující nejen osobnost člověka, který v mnohém předběhl svou dobu, ale i rychle se měnící dobu renezanční italské společnosti, bouřlivé vztahy a politické kotrmelce, které ovlivnily celou tehdejší Evropu. Proto se vedle Michelangela objevují ve hře i historické postavy jako byl například Leonardo da Vinci, další z renezančních géniů, Niccolo Machiavelli nebo členové rodiny Medicejských. Celá hra je zejména o kontrastech, svobodě uvnitř umělcovi duše, která je však omezována pravidly vnějšího světa. Je zde světská moc, proti níž stojí moc církevní, obě bohaté a vzájemně se ovlivňující, vedle nichž nemá někdo jako je Michelangelo, přes veškerou svou genialitu a talent, v podstatě žádné možnosti, jak svobodně tvořit. Scéna byla hrou stínů a světel, jednoduchá v detailech i kostýmech. Ty byly v podstatě jen ve dvou barvách – černé a bílé. Nebyla to žádná jednoduchá záležitost, ale freska mapující člověka, dobu a složitost sebevyjádření se. Podle mě to bylo pěkné a rozhodne bych doporučila návštěvu.

Facts: „Kámen a bolest“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Karel Schulz, Lenka Lagronová, režie: Marián Amsler 

Paní z moře 

„Chci jenom možnost svobodně se rozhodnout. Chci se svobodně rozhodnout Tě opustit. Nebo zůstat.“ 

Divadelní hry Henrika Ibsena nejsou nic, co bych doporučila komukoli, kdo trpí na deprese. Popsala bych je jako psychicky zničující. Nikdo v nich není šťastný, a pokud někdo nespáchá sebevraždu nebo se k tomu alespoň nechystá, lze to považovat za šťastný konec. Nebo prostě ještě není konec hry. Na stranu druhou je většina postav, jejich vnitřní svět, povaha, démoni, rozpitváno do detailů. Třeba Nora, jiné Ibsenovo drama, je dokonalou ukázkou ženské duše. Jedné konkrétní, poněkud nešťastné ženy, nutno dodat. „Paní z moře“ měla skvělé herecké obsazení (Petr Halberstadt, Eva Novotná, Tomáš Šulaj, Martin Siničák). Také scéna byla zajímavá, i když nápad s bazénem se mi přeci jen zdál poněkud přehnaný a střihy za oponu, kde se krájely okurky, byly pro mě osobně spíše rušivé. Moc jsem se na tuhle jarní premiéru těšila, ale hra jako taková byla pro mě spíše zklamání. Ty postavy prostě a jednoduše nebyly reálné, ačkoli se tak díky určité syrovosti a velké dávce přirozenosti mohly jevit. Možná to je jakýmsi generačním posunem, ale k hlavní hrdince jsem si prostě cestu nenašla. Její motivy jsem nechápala, stejně jako její přání nebo tužby. Přišla mi sebestředná, naivní a nedospělá. Vlastně bych řekla, že v té hře nebyl normální nikdo. Nebo jsem to prostě tak úplně nepochopila, ale nedokázala jsem si v té hře najít něco, co by přesahovalo příběh samotný. Něco, s čím bych se ztotožnila. Takže tak.

Facts: „Paní z moře“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Henrik Ibsen, režie: Martin Františák 

Strach jíst duši

„Emmi dobrá. On? On ne dobrý.“ 

Emmi je postarší německá uklízečka, která pochovala manžela, má dvě děti – dceru, která má za manžela budižkničemu bez pořádné práce, a syna, který jí využívá jako mama hotel a homecredit v jednom, a bydlí v klasickém paneláku plném zvědavých sousedů, kteří jsou plní předsudků, strachů a nejistot. Salem je přistěhovalec z Maroka, o generaci mladší než Emmi, gastabeiter, který si v Německu sedmdesátých let těžko zvyká, ale vydělávat musí. Ti dva se setkají a jejich odlišné světy se protnou. Osudově. Filmovou předlohu jsem neviděla, tedy nevím, nakolik je hra té filmové verzi věrná. Emmi a Salem vytvoří navzdory věkovému i kulturnímu rozdílu pár, což jejich okolí nechápe. Je pravda, že lidé se nejvíce bojí toho, co neznají, takže se oba setkávají s rasizmem ve všech možných podobách, xenofobií, předsudky i maskovanou závistí. Nacismus tak úplně nevymizel, lidé ještě pořádně netuší, co je to AIDS nebo jak se vlastně šíří pohlavní nemoci, co je to vlastně islám a komu připsat strach z terorismu. Nikdo si tu nebere servítky, politická korektnost se tu nenosí. „Voni jsou to vopice. Vždyť jeden neví, s kým to dělaj, že jó. Kam to jako strkaj, že jó. Voni nám sem pak tahaj ty různý nemoci. No fakt. Slyšela jsem to u Helgy v kadeřnictví.“ Móda a hity sedmdesátek, průvodce ve zlatém saku, pohádkové motivy jako jednorožci, striptérské tyče a bizarní postavičky. To všechno připomíná ze všeho nejvíc kabaret s výpravou bláznivé operety. Herecky je to více než povedené. Ivana Hloužková a Roman Blumaier mají onu tolik potřebnou vzájemnou chemii, aby působili dostatečně věrohodně, a doplňují je další talentovaní herci v několika různých rolích. Pro ty citlivější a prudérnější jedince tahle inscenace není, ale já osobně ji rozhodně můžu jen doporučit. Je to totiž až mrazivě aktuální.

Facts: „Strach jíst duši“; Divadlo Reduta, 2017; autor: Rainer Werner Fassbinder, režie: Jan Frič

Aci, Galatea e Polifemo & Lapidario del Sgnr. Haendel 
I letos jsem měla možnost vyrazit na Smetanovu Litomyšl, druhý nejstarší hudební festival u nás. Stejně jako předchozí ročníky jsem tu byla více méně pracovně, a to na čtyřech večerech na zámku v Nových Hradech, kde se stejně jako předchozí ročníky odehrály kouzelné barokní večery. Barokní opera se každý rok uvádí ve znění připraveném, případně upraveném pro zámecké venkovní divadlo. Letos se uváděla barokní opera Aci, Galatea e Polifemo z roku 1708 od George Fridricha Händela vyprávějící příběh milostného trojúhelníku. Dva muži a jedna žena. Jelikož byla hra v originálním znění v italštině a ve venkovním divadle nejsou k dispozici titulky, někteří byli zmatení tím, že jednu z mužských rolí zpívala žena, jelikož se jednalo o soprán. Dneska sice ženy nosí kalhoty normálně, ale v době vzniku tohoto kusu to tak samozřejmě nebylo. Takže jedna paní se pak velice divila, jelikož měla za to, že je to hra o lesbické lásce. Což by na tom příběhu v podstatě nic neměnilo, i tak by to skončilo stejně. Operní pěvce doprovázeli tanečníci, kteří svým tancem neúnavně diváky vedli v tom, jaké emoce mají slyšet i vidět. I letos před samotnou operou byly v zámeckých zahradách k vidění různé malé scénky, tzv. side arts, tentokát se jednalo o lapidárium. Zejména ty u venkovního bazénu a jedna s hořícími šaty byly velmi efektní. Povedený večer s magickou atmosférou.
Facts: „Lapidario del Sgnr. Haendel“; Barokní večer na zámku v Nových Hradech (festival Smetanova Litomyšl), 2017; autor: Georg Fridrich Händel, režie: Dominik Beneš, Magdalena Švecová 

Zdroj: zde, zde, zde, zde