Biografie v kinech – Freedie, Mary, Čmelda a ten, co mluví s rybami

S biografickými filmy to mám tak, že je na jednu stranu ráda vyhledávám, na stranu druhou stranu z nich často mívám mindráky. Mám ráda filmy o zajímavých lidem, protože mám prostě a jednoduše ráda lidské příběhy. Něco skutečného a současně výjimečného. A ne nutně pozitivního, protože příběhy založené na skutečných událostech mají k idylce často daleko. Zajímaví lidé mívají barvitý život, většinou díky tomu, že něčím vynikají, někam odhodlaně směřují a něco úžasného se jim povedlo. Což mne přivádí k tomu druhému, a to, že z takových lidí mám často trochu pocit méněcennosti. Naštěstí biografie, co jsem viděla naposledy v kině, nejsou až na jednu výjimku tak úplně biografie, jelikož o nikom skutečném nevypráví. Ale kdyby ano, pak by to byla veliká sranda 😜. 

Bohemian Rhapsody

„A teď co?“ „Teď přijde operní pasáž.“  

Šílenství, které se u nás rozpoutalo kolem filmu o skupině Queen a životě jejího frontmana Freddieho Mercuryho, jsem už dlouho neviděla. Takhle vyprodané kino jsem zažila možná naposledy na „Padesáti odstínech čehosi“ druhý den po premiéře, přičemž návštěvníci byly jen ženy. Tady to bylo ale skoro dva měsíce po premiéře a diváci byli všech věkových skupin. Kritikům se prý film tolik nelíbí a ani američtí diváci z něj nejsou tak nadšení jako ty čeští, prý mají za to, že je tam málo skandálů z divokého života Mercuryho. Podle mě je to ale to, co dělá film tak zajímavým pro běžné diváky. Nesnaží se totiž šokovat nebo exhibovat, nesnaží se skandalizovat. Možná je trochu umírněný a některé události jsou lehce upravené, aby se udržel filmový styl vyprávění. Nemyslím ale, že by to něčemu škodilo. Vypráví totiž o Mercurym jako o velmi citlivém a vnitřně osamělém člověku, který se na pódiu měnil v showmana ovládajícího vyprodané stadióny. Stejně tak vypráví i o kapele jako takové a vztazích mezi členy. Nezaměřuje se na jeho homosexualitu, ani na skutečnost, že se Mercury díky svému nezřízenému divokému životu nakazil virem HIV. Není to exploatace života rockové hvězdy. Nikdy mi vlastně nepřišlo na mysl, kolik hitů Queen vlastně měli. I když píseň „I´m in Love with My Car“ unikla mé pozornosti 😀. „Jdi legenda, Freddie.“ „Všichni jsme legendy.“ Rami Malek si velmi zaslouženě odnesl Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon. Jestli si film odnese i nějaké Oskary si netroufám odhadnout, ale pro mě je to jeden z nejlepších filmů roku. Za mě 90%.

Facts: „Bohemian Rhapsody“; VB/USA, 2018; režie Bryan Singer 

Marry Poppins se vrací 

 „Všechno je možné.“ „I to nemožné.“  

Původní filmovou verzi s Mary Poppins jsem viděla jako malá a od té doby jsem si ji připomněla několikrát v muzikálové verzi. Ta je velmi povedená, i když příběh samotný, přes všechny ty roztomilé momenty, je pro mě coby dospělého diváka daleko od bezchybného. Mary Poppins je kouzelná chůva, která ze své cestovní kabely dokáže vytáhnout prakticky cokoli, dokáže létat za pomoci svého deštníku a všechno vyléčí a zodpoví prostřednictvím té správné písničky. Juchú. Autorce námětu se prý filmové zpracování nelíbilo, a tak zakázala jakékoli další adaptace. Ani se moc nedivím, jelikož ta původní filmová verze mi přišla dokonce i dosti bizarní a postava Marry Poppins byla podivně nesympatická. Jenže před pár lety autorka zemřela, takže filmová studia se pustila do pokračování původního příběhu. Nicméně se to myslím docela hezky povedlo. Emily Blunt je jako Mary Poppins skvělá, má navíc lehce ironický humor a má docela cool triky v rukávu. „Je dobře, že jste se vrátila, Mary Poppins.“ „Nevypadáte ani o den starší.“ „No dovol, Michaeli, o věku dámy se nikdy nemluví.“ Dětští představitelé mi k srdci moc nepřirostli, stejně jako jejich tatínek, ale nevadí, protože je to hlavně vizuální film. Taneční čísla jsou skvělá, zejména pak velké taneční číslo Marry Poppins a londýnských kominíků, stejně jako sekvence odehrávající se na malované misce. Milý rodinný film ideální na vánoční svátky. Za mě 80%.

Facts: „Mary Poppins Returns“; USA, 2018; režie Bob Marshall 

Bumblebee 

„Bumblebee, je jen jedna možnost, jak ukončit tuto válku. Musíš ochránit Zemi a její obyvatele.“  

Jediné, co si po letech pamatuji z Transformers je, že první díl byl sice strašně hlasitý a nelogický, ale v podstatě cool, protože to bylo poprvé, co na velkém plátně ožila autíčka a roboti. Byl to prostě letní blockbuster, hodně přes čáru, kde o nějaký příběh moc nešlo, ale myslím, že to ani nikdo moc neočekával, jelikož přiznejme si, film, jehož podkladem jsou hračky pro děti, nebude oskarový aspirant. Pak se ale natočilo asi osm dalších pokračování, kde se objevilo asi tři sta dalších robotů, všechno vybuchovalo, střih byl rychlejší než rychlost světla a člověk přišel o ušní bubínky. Záběry na americkou vlajku se střídaly se záběry na zapadající slunce nad prérií, a to za přítomnosti různých krásek posedávajících na naleštěných bourácích/robotech, nicméně většina scén byly záběry na vzájemně se mlátící hory železa. Filmy se tak nějak začaly sami parodovat. Pak se toho ujal někdo nový a natočil prequel o oblíbeném žlutém robotovi jménem Bumblebee, který se odehrává v roce 1987 a objevuje se v něm jen minimum robotů. Hlavní dívčí postava je sympatická a je tam i pár vtipných scén. Jinými slovy, takhle mělo celé to šílenství kolem Transformers začít a bylo by to určitě lepší. Škoda. Za mě 77%.

Facts: „Bumblebee“; USA, 2018; režie Travis Knight 

Aquaman 

„Atlantida měla vždy krále. Ale teď je potřeba něco víc.“ „A co je víc, než král?“ „Hrdina.“ 

Fanoušci superhrdinských filmů se dělí na ty, co fandí Marvelu (X-Meni, Avengers, Thor, atd.), a ty, co fandí hrdinům z dílny DC Comics (Batman, Superman, Wonder Woman, atd.). Zatím se zdá, že Marvel vede, což je asi i díky tomu, že natočil už asi stopadesát filmů, nicméně poslední počin ze sekce DC Comics si v kinech vedl nad očekávání dobře. Přitom je o superhrdinovi, ze kterého si často dělají sami fanoušci často legraci. Je to ten trochu legrační chlápek, co umí mluvit s rybami. Jenže tady ho hraje dvoumetrový potetovaný Jason Momoa s břišáky, dlouhým hárem a nezanedbatelným charismatem, taková tmavá verze Thora. I díky tomu asi ani moc nevadí, že jako herec nijak zvlášť nevyniká,  hlavně se na něj hezky dívá 😜. Jinými slovy, není to žádný chlápek v elasťácích. Arthur Curry alias Aquaman je synem královny Atlantidy (ano, té ztracené země) a strážce majáku (člověka), který ho vychoval, takže docela dobře zapadne jak do místní hospody, tak do podmořského světa. Sympatické je, že od začátku ví, kdo je a v čem spočívají jeho super schopnosti. Trochu nesympatické je, že všechno řeší jen hrubou silou. „Jsem, kdo jsem. Jsem ochránce oceánu. Jsem Aquaman.“ Film samotný je pak směsice neustálé akce a humoru, všechno je prostě a jednoduše over the top. Řeší se tu rodinné spory, válka s lidmi, přepadávají se bývalí spojenci a vytváří se aliance. Jednu chvíli jsme pod vodou, pak zase na souši, pak navštívíme ztracené chrámy…, děje se toho prostě moc a nic nedává moc smysl, takže nejlepší je vypnout hlavu a moc u toho nepřemýšlet. Někdo film popsal jako „Hru o trůny pod vodou“ a mně to přišlo opravdu výstižné. Ale upřímně řečeno, je to vcelku jednoduchý film. Přibylo zde humoru, takže je jasné, že DC Comics se vydal směrem rodinné zábavy, což je asi dobře. Vizuálně je film možná trochu nevyrovnaný, ale záběry pod vodou a podmořské bitvy se žraloky a draky jsou zábavné, stejně jako většina filmu. A o to v tomhle filmu jde hlavně. Navíc motivace hlavního záporáka mi přišla velice sympatická. Za mě 85%.   

Facts „Aquaman“; USA, 2018; režie James Wan

zdroj: zde

Divadelní koktejl

Poslední moje divadelní návštěva uplynulého roku byla poslední den roku. Překvapuje to někoho?😜 

Roky a kroky

„A Zlatého slavíka pro rok 1978 získává… pan Karel Gott.“ „Tak to je opravdu překvapení, to jsem vůbec nečekal.“  

Braňo Holiček režíroval pro divadlo Reduta už dva projekty a oba patří podle mne k tomu nejlepšímu, co jsem v Redutě viděla. „Černá labuť“ a „Kmeny“ jsem viděla opakovaně. Představení „Roky a kroky“ si místo dějinných náhod a mapování subkultur bere na paškál českou popovou scénu od optimismem oplývajících šedesátek, přes straně a době poplatné sedmdesátky a osmdesátky, do divokých porevolučních devadesátek a jaksi vyčpělých let nedávno minulých. Vztahy popového světa plného falešného pozlátka s bulvárem, polosvětem zločinu, a taky kamarádíčkování s politickou scénou. Vždycky to bylo hlavně o penězích a kontaktech. A vždycky tu byla anketa Zlatý (Český) slavík, kterou téměř vždycky vyhrál Karel Gott. Inscenace rozhodně není pro nostalgiky typu „za komunismu bylo líp“, resp. vždycky bylo líp, než teď. Takovým ani není určena. Je plná nekorektního humoru, který dokonce i mě chvílemi přišel trochu za hranou. Nejsem fanynka Karla Gotta, ale jeho nemoc a jeho dcery nebylo podle mne nutné do inscenace zařazovat, i bez nich by člověk celou tu absurditu pochopil. Nicméně pár diváků „na Karla nám nesahejte“ sedělo přímo přede mnou, a ti to brali dosti osobně. Což je špatně, protože tak to myšleno nebylo. Přiznám se ale, že jsem mnohem lépe chápala scénky z doby dávno minulé, než ty, které se měly odehrát po roce cca 2000. Jelikož naši popovou či obecně bulvární scénu nesleduji, a nikdy jsem nesledovala ani anketu Zlatého slavíka, chyběly mi tu reálie. I když se mi ze všech tří projektů zdály „Roky a kroky“ nejméně sdělné, rozhodně mají režisérův spontánní rukopis, který je šitý na míru hercům na scéně.

Facts: „Roky a kroky“, Divadlo Reduta, 2018; autor a režie: Braňo Holiček 

Jánošík Revisited 

"Zbojnická legenda ožívá. Spravedlnost. Pomsta. Zrada a láska. Nezabiješ!"  

Byl Jánošík hrdina nebo to byl jen zbojník, respektive zabiják? Zaslouží si vůbec Jánošík svou legendu? Byla by dnes po tolika zkušenostech národa jiná, než když ji v roce 1909 Mahen napsal? Byl Jánošík jen produktem své neutěšené doby? Byl to rebel, co chtěl jít proti proudu nebo ten, kdo bojoval za spravedlnost lidí své třídy? Na tyhle mé otázky poslední inscenace odcházejícího šéfa brněnské činohry Martina Františáka neodpovídá. Vychází z Mahenovy verze, i se všemi písničkami, ale má nový háv, který se více než na mýtus o hrdinovi, zaměřuje na osobu někoho, kdo nechtěl zabíjet, ale kterého osobní tragédie nakonec přiměje, aby svou valašku pozvedl proti jiné lidské bytosti. Taková situace je univerzální i pro dnešní dobu a dnešní „hrdiny“. Co jsem si z inscenace odnesla já, je to, že hranice toho, co dělí hrdinu bojujícího za větší věc, než je jeho vlastní prospěch, od toho, koho lidé vnímají jako vraha, je dosti mlhavá. Zatímco jazyk hry si zachovává svůj původní ráz, je Jánošík se svou bandou zarostlých chlápků vyobrazen jako člen motorkářského gangu ve stylu Sons of Anarchy, kteří vedle valašek máchají i pistolemi, a vedle klasických lidovek pak divadlem zní i tvrdý rock. Mně osobně se to takhle líbilo, přišlo mi to trefné. Protože hra má přesah poplatný i v dnešní době. Hlavní roli měl hostující herec Dominik Teleky a ujmul se jí opravdu se ctí. Jinak je to hra s mnoha postavami, zejména mužskými, které mě ale až na výjimky trochu splývaly. Diváci odpoledního představení byli možná trochu rozpačití, ale mně se hra opravdu líbila.  
Facts: „Jánošík Revisited“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jiří Mahen, Martin Františák, režie: Martin Františák 

Milenci nebes 

"Divadlo radosti, života i smrti." 

Postavy ze hry „Milenci nebes“ jsou prý inspirovány skutečnými postavami pařížského divadla 19.století. Jean-Babtiste je trochu opomíjený člen divadla pantomimy a snílek, Garance je krásná žena, kterou náhodně potká a propadne jejímu kouzlu, a Frédérick je ambiciózní mladý muž a sukničkář toužící dělat velké divadlo se slovy. Milostný trojúhelník, kdy Jean-Babtiste miluje Garance, ale nemá odvahu jí to říct, Garance jej sice miluje, ale žije ve vztahu s Frédérickem, který se tím tak trochu baví. Jean-Babtiste současně přehlíží lásku mladičké dcery ředitele divadla a Garance zase návrhy hraběte de Montray. Zamotané a až anticky tragické. Láska bez kompromisů a intriky. Život herců, lesk a bída divadel. Výpravou je hra především v první polovině zmatená. Je třeba se naladit na specifickou vizuální podobu, ale ve druhé polovině to všechno do sebe zapadne a všechny ty postavičky, které původně vypadaly, že jsou tam nějak omylem, mají najednou své místo. Byla jsem na silvestrovském představení. Zařazení tohoto titulu na silvestrovské odpoledne mě trochu překvapilo, protože to rozhodně není komedie, kterou bych tak nějak čekala. Není to asi hra pro každého, rozhodně ne pro milovníky klasiky. Není ale vysloveně modernistická, ani přehnaně ujetá. Jazyk hry je zachován a drží se mantinelů klasické hry. Pokud si zvyknete na trochu specifický vizuál, pak je to klasická tragédie, jakých se na divadle hrají desítky. Nicméně je skvěle zahraná, čímž se průměru vymyká. Většina mých oblíbených herců tu má svoje výrazné party. I proto stojí za návštěvu.

Facts: „Milenci nebes“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jacques Prévert, režie: Marián Amsler 

Letní baletní koktejl v prosinci 

Během léta připravila baletní sekce Janáčkova divadla speciální představení pro venkovní prostor na hradě Špilberk. Jednalo se o tři kusy podle choreografií členů baletního souboru. Jelikož mi to o prázdninách nevyšlo a jedno speciální představení bylo naplánováno na konec roku, přičemž není jisté, že se titul bude ještě uvádět, nechtěla jsem to propásnout. Jedná se tedy o tři kusy, které nemají vůbec nic společného. Ani hudbou, ani náladou a ani provedením. Je to opravdu koktejl, což prostoru klasického divadla příliš nesvědčilo. „Bonsoir Brel“ byla na hudbu šansoniéra Jasquese Brela a byla rozverná, nápaditá a milá. Měla rozpustilou atmosféru a tak nějak připomínala muzikálové číslo. Takové tančení v dešti. Ze všech tří se mi líbila nejvíc. Druhá v choreografii šéfa baletu s názvem „1968“ pojednávala o přelomovém roku 1968 z pohledu dvojice mladých lidí, a o otázce samostatné volby. Byla na můj vkus možná až moc stylizovaná a tématicky samozřejmě dramatická, takže po úvodní barvě to bylo černobílé, a ten skok byl příliš náhlý. I když ženský part byl podle mne skvělý. Třetí kus byl v choreografii Martina Svobodníka, který mám pocit, že si rád utahuje z diváků, respektive rád je provokuje. „O hudbě a tanci“ bylo lehce edukativní. Tanečníci nejsou dělníci a mají rádi různorodost. Bylo to nápadité, ale … myslím, že by tomu prospěla delší stopáž. Jako celek ale celé představení vyšumělo. Pro letní venkovní scénu se to rozhodně hodilo více.

Facts: „Letní baletní koktejl v prosinci“; Mahenovo divadlo, 2018; choreografie: Markéta Pimek Habalová (Bonsoir Brel), Mário Radačovský (1968), Martin Svobodník (O hudbě a tanci)

zdroj: zde, zde, zde, zde

 

Resty filmového klubu

Filmový klub pokračuje dál, ale nějak jsem sem pozapomněla sem dám moje velmi velmi subjektivní hodnocení na filmy od října do prosince. Všechny rozhodně stojí za pozornost. 

Florida Project

„Brzy se rozbrečí. Vždycky poznám, když mají dospělí na krajíčku.“ 

Druhý snímek v rámci filmového klubu byl film, na který jsem se opravdu těšila, jelikož jsem na něj slyšela jen samou chválu. A to i na zahraničních serverech. Je to film o odvrácené straně amerického snu. Lidé, kteří nevlastní svoje vysněné předimenzované McMansiony, a často nemají ani práci, tu bydlí v klasických motelech rozesetých na předměstích velkých měst a kolem dálnic. Platí zde předražené nájmy za pokoje s koupelnou a satelitní TV, perou ve společných prádelnách a všemožnými způsoby se snaží sehnat nájemné na další týden. V jednom takovém motelu na Floridě, odstrašujícím růžovém monstru s názvem Magic Castle, žije i šestiletá Moonie se svou poněkud svéráznou 22letou mámou Halley. Jsou prázdniny, a tak se Moonie celý den baví se svými kamarády z motelu, který se jejím dětským očím zdá jako dokonalé místo na hraní. Poněkud drsná realita světa dospělých se jí ještě nedotýká. Jediný další dospělý v jejím životě je správce motelu Bobby, který se snaží vnést do světa dětí nějaký řád. Film nemá žádný konkrétní příběh, jen sledujeme pár dní v životě malé Mooney a jejích kamarádů. Minulý rok jsem viděla snímek „American Honey“, kterýžto je svým naturelem dost podobný, jen vypraví o mladých dospělých. Možná proto mne „Florida Project“ oslovil asi méně. Ale i tak 85%, protože je to zajímavý snímek, který stojí za pozornost.

Facts: „The Florida Project“; USA, 2017; režie Sean Baker 

Obchod na korze 

Chtěla jsem nějaký trefný citát z filmu. Ale nějak jsem si nevybavila žádnou konkrétní repliku, jen pocity, které ve mně tento první československý oskarový film zanechal. Trochu tu podvádím, jelikož jsem na tenhle film nešla do kina, ale podívala jsem se na něj doma. Věřím, že v kině by byl ten zážitek asi ještě výraznější. Viděla jsem ho podruhé a musím říct, že se mi na něj nekouká příliš dobře. Je to skvělý a svým způsobem opravdu nadčasový titul, nicméně tématem je to pro mě hodně náročné. Zejména konec. Jinými slovy je to film, který Vám může zlomit srdce. Vypráví příběh, který mohl být a často byl součástí něčího života. Ale ani po letech, ani v černobílém hávu, neztrácí svoje kvality. Herecké výkony, autentičnost a zejména opravdu silný příběh. Za mě 90% a opravdu doporučuji nenechat se odradit rokem jeho výroby nebo tím, že vypráví o nepěkných věcech – arizaci židovského majetku.

Facts: „Obchod na korze“; Československo, 1965; režie Ján Kadár, Elmar Klos 

Tři billboardy kousek za Ebbingem

„Kdybych vyhodil všechny policajty, co jsou rasisti, tak by mi na celým oddělení zbyli tři. A ty zase nesnášejí homosexuály.“ 

Nekorektní černý humor se v amerických filmech snad už pomalu neobjevuje. Dneska musí být všechno korektní, všechno rasově vyvážené jak reklama na Benetton, genderové role musí být prosty jakýchkoli stereotypů a nahota je prostě tabu. Tedy pokud jí nedoprovází potoky krve a usekané údy, to je pak v pořádku. Takže když se objeví film jako tento, tak vzbudí pozornost. Tenhle vzbudil pozornost jak u diváků, tak u kritiků, odnesl si různá ocenění, zejména pak dva Oskary pro Frances McDormand a Sama Rockwella, a mě udělal velkou radost. Je to snímek na pomezí komerce a artového filmu, se slavnými jmény a velkou dávkou ironie. Nevím, jak moc je autentická atmosféra amerického jihu, ani jak pravděpodobné je, že by lidem prošlo všechno to, co ve filmu dělají, ale nevadí. Je to hlavně komedie, i když sama premisa má ke komedii daleko. Svérázná a všem na nervy lezoucí Mildred si pronajme tři staré billboardy u cesty, na které nechá vylepit vzkaz pro místního šerifa, kterému zbývá jen pár měsíců, než ho přepere rakovina, jelikož už sedm měsíců čeká na vyřešení vraždy své dcery, kterou někdo právě kousek odtud znásilnil, zabil a zapálil. Podle ní místní policisté raději buzerují černochy a zastrašují děcka sprejující po zdech, než aby hledali jejího vraha. Mildred to začne řešit po svém, přičemž je jen jednou z mnoha bizarních postaviček malého městečka. Je to také velmi sprostý film, nicméně v angličtině se to ale nějak ztratí a český překlad je docela milosrdný 😊. Za mě 90%.

Facts: „Three Billboards Outside Ebbing, Missouri“; USA, 2017; režie Martin McDonagh 

zdroj: zde

Divadelní pojetí osudových osmiček, puberťáci a fotbalová parta

Ještě než budu dělat kulturní recenzi uplynulého roku, chtěla jsem napravit resty a napsat chybějící recenze na divadlo a kino. Nemám moc se na co vymlouvat, ale jelikož se většina titulů divadla bude hrát jistě ještě nějakou dobu, tak to zase až tak nevadí. Loni jsem ještě stihla třikrát Městské divadlo a čtyřikrát (vlastně pětkrát, pokud počítám opětovnou návštěvu opery „Hry o Marii“) Národní divadlo. Příští rok bych měla vyrazit i někam jinam 😸. 

Osmyčky

„Hele, možný je všechno. To já jednou potkal v hospodě u Tygra prezidenta. Taky se jednou může stát, že na Hradě bude opilec.“ 

Během minulého roku se často zmiňovaly „osudové osmičky“ českého národa. Roky 1108, 1278, 1348, 1648, 1848, 1918, 1948, 1968 prý nepřinesly českému národu nic pozitivního. Někteří to brali opravdu velice vážně. Nicméně činoherní scéna Městského divadla se na ony osudové osmičky podívala z trochu jiného úhlu pohledu. Spíše než na čísla v letopočtech, se zaměřila na to základní – lidskou povahu, resp. povahu českého národa. A tak vznikla féerie s písničkami a postavami Čeňka Udavače a Marcela Zatýkala, kteří nám tu škodí už od dob praotce Čecha. A možná ještě dřív. Takoví blaničtí rytíři naruby, kteří se vykecají i z pekla. Musím říct, že jsem byla po skončení inscenace trošinku rozpolcená, protože ne vždycky mi vtipy sedly. Ne snad svým obsahem, ale především způsobem, jakým byly zprostředkovány, protože já nemám ráda, když se přehrává ve prospěch úspěchu u publika za pomoci vulgarit. A tady jich pár rozhodně bylo. Nicméně jsem zjistila, že jsem si zapamatovala překvapivě hodně z celého představení, protože většina scének je opravdu velmi dobře vypointovaná. Je to chytrý humor, trochu černý, trochu sarkastický a chvílemi i trošinku podbízivý. Bere si na paškál všechno, čemu Češi přikládají větší význam, než by si to zasloužilo (třeba hokej a Jiráskovo pojetí dějin), přičemž opomíjejí hodnoty, které by vnímat měli (scény s Masarykem). A povedený mi rozhodně přišel přesah, který to mělo ve vztahu k naší době. Pro mne to byla nakonec asi nejlepší komedie roku.

Facts: „Osmyčky“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2018; autor: Karel Cón, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie: Stanislav Slovák 

BIG

„Chtěl bych být velký.“ 

Poslední muzikál loňského roku vyšel na nástupce proslavené inscenace Mary Poppins, a to na muzikál podle filmu s Tomem Hanksem, který jsem viděla před mnoha lety, a přišel mi opravdu fajn. Joshi Baskinovi je v něm třináct let, a jelikož si ho dívka jeho snů nevšímá a on vlastně ani neví, jak by ji měl oslovit, a tak nějak mu rodiče lezou na nervy, vysloví u kouzelného automatu na pouti přání být velký. A to se mu splní. Druhý den se totiž probudí v těle třicetiletého muže. Jenže je mu stále třináct, respektive jeho zkušenosti i intelekt jsou stále toho třináctiletého kluka, kterého teď nepozná ani vlastní máma. S pomocí svého kamaráda se pak pokouší s celou situací nějak vyrovnat. A má docela štěstí. Dostane práci v továrně na hračky, jelikož rozumí „dětské“ duši a tomu co děti chtějí, stejně tak se seznámí se ženou, kterou jeho bezelstná „dětská“ povaha přitahuje a prožije s ní milostné vzplanutí … No a tady to začalo nějak drhnout. Protože očima dospělého diváka si nelze nevšimnout, že je tam pár zvláštních momentů. Třeba právě ten milostný vztah, který Josh prožívá. Nešlo se mi odpoutat od toho, že je to stále třináctileté dítě a ona je dospělá žena. Navíc ta část byla na pódiu ztvárněna velice jasně. Dvojice nasvětlených dospělých herců v rohu, kteří se líbají atd. a uprostřed pódia nasvětlené dítě (vnitřní Josh) zpívající o tom, jaké to je dotýkat se ženské kůže. Nevím. Podle mě to většina dětí asi ani moc chápat nemohla, ale mně to zanechalo trochu pachuť v ústech. Mně se nejvíce líbila ona legendární scéna z hračkářství, kde Josh a majitel firmy skákají po klávesách zabudovaných v podlaze a soutěží, kdo zahraje lépe. Klobouk dolů, protože tahle scéna vypadala na pódiu výborně. Pak se mi také moc líbil klučina, co hrál Joshova malého kamaráda. Celkově je ale zřejmé, že nejsem ta správná cílová skupina, i když technicky tomu nebylo co vytknout.

Facts: „BIG“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2018; autor: David Shire, Richard Maltby Jr., John Weidman, režie: Petr Gazdík 

Klapzubova jedenáctka

„Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl, co s nimi, a tak z nich udělal fotbalové mužstvo.“ 

Další klasika z mého dětství, na jejíž divadelní zpracování jsem už asi příliš nedětská. Protože tu knížku jsem milovala. Zvláštní mi přišlo, že divadelní verze je uváděna ve večerních hodinách, byť si myslím, že by jí ocenily především děti. Musím říct, že některé scény byly opravdu velice vtipné, třeba když se komentovaly zápasy. Také mi přišlo jako velmi nápadité, že všechna družstva soupeřů, komentátory, fanynky nebo lidojedy hrály holčiny, které si to vyloženě užívaly. Nakonec si samozřejmě zahrály i drahé polovičky většiny ze synů. Ve hře vystupuje opravdu hodně postav, takže každý herec, až na postavy synů a táty Klapzuby, musel zvládnout více partů. Je tam také velké množství skupinových scén a zejména pak choreografií, především když se měly simulovat tréninky nebo zápasy v čutané. Nejméně zábavné pro mě byly scény s postavou táty Klapzuby, protože mi jeho postava vůbec nebyla sympatická. Takový tatík, co vlastně nic moc nedělal, akorát jen posedával s dýmkou. Nevím, jestli mi tak připadal, když jsem kdysi četla knížku, ale tady bych se obešla i bez postavy maminky. Kdybyste neměli co dělat, klidně zajděte, ale myslím, že jsou na programu zajímavější tituly.

Facts: „Kalpzubova jedenáctka“; Městské divadlo Brno (Činoherní scéna), 2018; autor: Eduard Bass, Jiří Levíček, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie: Stanislav Slovák

zdroj: zde, zde, zde

Jaké mám plány na rok 2019?

Zajímavá otázka. Každý rok se snažím udělat si zajímavý plán. To, co bych chtěla vyzkoušet, zlepšit, okusit v Novém roce. Nic, co bych chtěla překonat (to by mohlo bolet). Promýšlím, zapisuji, abych případně nezapomněla. Ale často mám pocit, že jsou to vlastně přání, nikoli plány. Naplánovat si můžu, že se zapíšu do jazykového kurzu a naučím se třeba finsky, ale přání je, že se chci naučit jazyk, kterým údajně mluví Santa Klaus. Prostě to k sobě patří. Jedno plodí druhé. Těžko můžu mít nějaký plán, kdybych po něčem netoužila, těžko se mi splní přání, když budu jen sedět doma na zadku, že.

Je asi jenom pár věcí, které nemůžeme ovlivnit. Ale takové to „když máte vůli něco dokázat, můžete dokázat cokoli“, „můžete být vším, čím chcete, stačí jenom začít“ nebo „sny se vyplní, stačí jen věřit“, ze srdce nesnáším. Bla bla bla. Zní to krásně jednoduše, ale je to úplný nesmysl. Svět takhle nefunguje. Když bych chtěla být královnou Ameriky, dost těžko se mi to splní. Nicméně v onom „bez práce nejsou koláče“ se skrývá mnoho pravdy. Ale i tak to není tak úplně jednoduché. Někdy Vám na splnění Vašich snů nestačí ani dřina. Potřebujete hlavně hodně štěstí a konexe. A vedle píle často i hodně peněz. To už příliš snově a povzbudivě nezní. Ale nic z toho by člověka nemělo od snů odradit. Sny a snění jsou prostě a jednoduše to, co nás často motivuje ke změnám v životě, k tomu, abychom se posunuli dál a vykročili z naší komfortní zóny. Jen si člověk musí snít v mezích svého zdravého rozumu. A nikdy nesmí zapomínat, že jsou to sny, nikoli nároky, které vznáší vůči světu kolem. Některé sny se splní, jiné mají prostě sny zůstat.

Zatímco rok 2018 jsem měla naplánovaný spíše prakticky, u roku 2019 si přidám pár snů 😜. Proč vlastně ne? Ale hlavně se soustředím na své zdraví, přátele a rodinu.

*

1.  Dostanu svou insomnii pod větší kontrolu – během posledních pár let jsem se naučila se svou insomnií fungovat vcelku uspokojivě, nicméně je to asi jako se vším. Po čase přestanou věci, které zabíraly, fungovat a je potřeba najít další alternativu. Pro mne to nejsou hypnotika, ani nic podobného. Je to hlavně tma a ticho. A překvapivě donedávna i křížovky před spaním 👍. Špatně usínám a špatně vstávám, což je opravdu blbá kombinace. Takže snad najdu něco, co mi to usnadní. 

2. Pojedu na hory a možná zase začnu lyžovat – protože jsem na horách nebyla ani nepamatuji a nelyžovala jsem posledních deset let. S tím lyžováním nevím, ale prý je to jak jízda na kole a nezapomíná se to. Nicméně na hory bych se ráda podívala, třeba do Alp. Tam se mi vždycky líbilo. 

3. Budu hodně fotit a zaznamenávat si lidi, co mám ráda – a mám ráda i sebe, takže se pokusím překonat svůj ostych nechat se fotit a vidět se na fotkách. Chci si udělat vzpomínky, respektive zaznamenávat místa i lidi, které potkám. Nijak přehnaně, ale můj nový super chytrý mobil dělá moc hezké fotky 💥. 

4. Nepřestanu tancovat, a pokud to půjde, zapíšu si ještě jeden kurz jógy nebo pilates navíc – i když bych se ráda vrátila do posilovny, moje trhlinky na slezině s tím moc nesouhlasí, nehledě na to, že nejdřív musím vyléčit … (to se spraví). Ale flamenco, co jsem začala v září navštěvovat, je super a musím říct, že hodně náročné. Opravdu se učím tančit. A jóga pro dříve narozené, jak kurzu říkám, je taky fajn. I tak bych chtěla nějak nahradit tu posilovnu, alespoň dočasně. 

5. Budu jíst méně pečiva, méně soli, méně koření a budu jíst pravidelněji – jelikož u mě přetrvávají nějaké zdravotní potíže, začala jsem jíst více pečiva, jelikož mi po něm nebývá špatně. Ale s pečivem se to nesmí přehánět, zejména večer. Vím to, některé společenské šaty mi už nejdou 😥. Soli i koření mám až moc a pravidelná strava nikdy nikomu neublížila.  

6. Nechám do života vstoupit staré kamarády – a těmi hlavně myslím ty ze střední školy. To totiž bylo období, které jsem prožila velmi šťastně, akorát jsem si pak jednoho z nich vzala a dopadlo to velmi nehezky. Takže mi kamarádi ze střední připomínají … no hlavně jsem nikdy nechtěla odpovídat na s tím související otázky. Ale promazala jsem si Facebook a vzpomněla si tak, jak skvělé jsem měla kamarádky. A taky bych ráda konečně splnila svoje sliby, že navštívím některé lidi.

7. Budu si mapovat kavárny, ale nebudu je nikde kritizovat 😃 – ví se o mě, že jsem klasický kavárenský povaleč, takže se mě často lidé ptají, kam zajít do kavárny. A já takhle budu připravená a přitom budu mít výmluvu chodit do kaváren, byť ze zdravotních důvodů jsem musela kávu opravdu hodně omezit. 

8. Ustojím, že jsem prolomila matrix – tím myslím, že mě sociální sítě nepohltí. Nechci dopadnout jako ti lidé, kteří využívají mobil, aby unikli běžné lidské interakci. Chápu, že v mobilu jsou všechny informace a jsou v něm uloženy naše vztahy. Je to černá krabička obsahující náš tajný život, ale chtěla bych si udržet odstup, tak snad se mi to podaří. 

9. Méně jednorázových plastů – nemyslím, že bych v tomhle byla nějak výrazně škodlivější, než moje okolí, ale chci se pokusit jednorázové plasty co nejvíce omezit. Nosit si láhev, pytlíky na pečivo a tak. 

10. Navštívím Vídeň, pojedu do Prahy na balet a udělám si hezký prodloužený wellness víkend – jako proč ne? Do Vídně se chystám už dlouho. Vždycky jsou tam nějaké skvělé výstavy a akce, a já si pokaždé říkám, že pojedu, ale nakonec z toho nic není. Přitom je to kousíček. I Praha je vlastně za rohem a pražský balet chci vidět už alespoň dva roky. A prodloužený víkend zní bezva vždycky. 

11. Budu dodržovat pravidelné půsty – doporučil mi to můj lékař a ten jen tak nějaké rady nerozdává. Ty nedobrovolné půsty se mi osvědčily, i když se samozřejmě nic nesmí přehánět. Ale na to mám mátovou čokoládu až moc ráda, takže to asi nehrozí 👅. 

12. I nadále si budu nosit krabičky s obědem – jelikož okolnosti tomu tak chtěly, začala jsem si na dva až tři dny v pracovním týdnu nosit domácí stravu. Koupila jsem si k tomu skvělé krabičky. Takže mám takovou vlastní krabičkovou dietu 😋. Nosím si i snídaně a svačiny, případně večeři, když mám v plánu se někde zdržet. Ty další dny ale chci rezervovat pro obědy s mými oblíbenými lidmi. 

13. Začnu nosit čokoládu účinkujícím – nad tím přemýšlím už dlouho, takže proč si to nevložit do plánu, že. Některé z herců, zpěváků či dirigentů znám osobně (tak asi čtyři 😄), takže bych jim mohla sem tam něco donést, jak se to dělává. Těm, které neznám osobně, bych to mohla poslat anonymně. Samozřejmě ne všem. Zas takový blázen nejsem. 

14. Udělám si víc času na čtení – zejména pak před spaním, jelikož to se mi osvědčilo. Stále odebírám časopis Téma a moc mě baví. Jen spousta čísel leží na poličce ve stavu, v jakém jsem ho přinesla ze schránky. A pak jsem dostala i spousty hezkých knížek. A pár jsem si jich koupila a nějak to všechno nestíhám, protože si na čtení neumím udělat čas. Tak to chci napravit. 

  15. Budu si pravidelně dělat domácí pleťové a vlasové masky a budu důkladnější v péči o pleť, vlasy i zoubky – tímto nemám na mysli, že se ze mě stane bio-žena, ale to, že se chci vrátit ke svým osvědčeným domácím vychytávkám, jelikož to jsem poslední dva roky trochu zanedbávala. Taky používám výrazně více značek dekorativní kosmetiky (ačkoli nenosím obecně více make-upu), takže produkty hodně střídám. Vlasy jsou korunou krásy, aspoň se to říká, a určitě by si zasloužily ode mě víc pozornosti, když mi za poslední rok o tolik povyrostly 💇.

*

 

Páté narozeniny !!!

Je to tak. Tento blog je tu už 5 let. Když začínal, nenapadlo mě, že bude jednou slavit páté narozeniny. Ale je to tak 👏.

 

Takže děkuji všem za přízeň. Snad to pro Vás není ztráta času, protože pro mne ne, i když je někdy těžké dávat příspěvky dohromady, hlavně ty fotografické koláže, ale baví mě to, tak snad i Vás. 

Díky a tady máme roztomilého Choppera 💋.

 *

 

Recenze roku 2018

Takže rok 2018 odvál čas a zatímco mně blízká osoba má za nejdůležitější události uplynulého roku nejspíš narození prince Louise a svatbu toho podle ní méně povedeného z obou princů s americkou herečkou, já zůstávám provinční. Mně totiž stačí moje vlastní eskapády, rozhodně mě u toho nemusí vidět polovina světa. Moje plány na každý rok jsou takové roztomile naivní. Tedy roztomilé nejsou, ale naivní svým způsobem ano. To proto, že už když si je sestavuji, tak u některých vím, že se k jejich splnění tak nějak „nedostanu“ 😏. Chtěla bych mít soutěživou povahu, kdy bych s pěstí zvednutou nad hlavu a s odhodlaným výrazem typu „to dám, tohle prostě dám“ odškrtávala jednu položku za druhou. Ale bohužel. V mojí nejbližší rodině, snad s výjimkou mých synovců a neteře, se soutěživost nevyskytuje. Prostě se s ní nerodíme. Proto jsme taky nikdy v ničem nesoutěžili, nikdy nebyli členy žádného sportovního týmu, a proto s námi nikdo nechce hrát jakékoli společenské hry. V tomto směru je s námi nuda. Soutěživí lidé jsou prý úspěšnější, taky prý dřív stávají a mají sklony k žaludečním vředům. O nic z toho nestojím 👅. Ale svoje plány na nadcházející rok, které si v posledních letech dělám, jsou překvapivě zábavná věc. Jejich sepsání bylo bezva rozhodnutí, jelikož během roku si mohu připomenout, na co jsem se těšila nebo co jsem si vytyčila, a na konci roku pokaždé zjistím, že se stala hromada zajímavých věcí. Připomene se mi totiž hlavně to hezké, co má tendenci během roku ustupovat do pozadí, jelikož v lidské povaze je zapamatovávat si spíše věci, které nás ranily, než ty, které nás potěšily. Minulý rok pro mě vlastně nebyl ničím extra výrazný. Nestala se mi žádná životní událost, která by se zapsala tak, že bych si podle ní vybavila letopočet. Byl prostě klidný. Třeba jedna z mých nejbližších kamarádek toho stihla opravdu hodně – zásnuby, svatbu, miminko, nový byt a tetování obočí. Tomu říkám přelomové momenty. Ale u mě byl klid. Až na nějaké zdravotní komplikace, ale to se snad brzy vyřeší. A pak mě opustily dvě kamarádky, jedna se odstěhovala do města hříchu (Praha) a druhá na mateřskou. Technicky tady někde jsou, ale na kafe je jen tak nevytáhnu 😢. 

Takže jaké byly moje malé plány na rok 2018? A jak dopadly?

(původní post zde) 

1. Budu společenská a pokusím se dohledat staré kontakty, které jsem za posledních deset let poztrácela – ha, první bod a hned to bylo trochu jinak. Já jsem překvapivě udělala minulý rok to, že jsem některé kontakty úplně odstranila. Takové, které se staly během let společenskou slušností, ale ze kterých už jsem ani já, ani druhá strana necítili žádnou upřímnost. Na druhou stranu jsem ale opravdu dohledala některé léta ztracené kontakty. 

2. Přetvořím si svůj byt k obrazu svému a začnu tím, že vyměním všechny dveře – vyměnila jsem nejen dveře, ale také všechny lampy, úchytky a záclony. Taky jsem si koupila novou sedací soupravu a obláčkovou matraci … a prostě mám skoro hotovo. 

3. Začnu chodit na schůzky s úsměvem a nebudu je považovat za ztrátu času – zjistila jsem, že obojí dohromady mě nepotkává. Když úsměv, tak ztráta času, když ztráta času, je z toho úsměv. Divný 😏

4. Budu častěji volat domů a svým sourozencům a jejich manželkám, dětem … - tak jako … asi jo … snad … myslím … 

5.  Zapojím se do moderních technologií – tohle je zajímavá věc. Ježíšek mi přinesl telefon chytřejší než já, takže v posledních dnech roku jsem prolomila matrix … a dokonce jsem si po dlouhé instruktáži, jak si to celé nastavit, aby mě nenašel či neotravoval někdo, koho v životě nechci, případně, o jehož životě nic vědět nechci, zprovoznila facebook … a taky … hmmm … ty další věci … to bude svět ještě zírat 😎

6.  Smířím se svými šedivými vlasy a přestanu je pronásledovat – vlasy mi i v mém pokročilém věku stále rostou, byť pomalu. A šednou. Tak už to bývá. Ale koupila jsem si nedávno dvě super paruky (na různé akce) a obě jsou tak nějak šedé. A myslím, že mi docela sluší, takže to snad nebude tak hrozný. 

7. Přestanu vyhazovat jídlo, zejména pak banány – přestala jsem banány skoro kupovat, takže i vyhazovat. Ale u tohohle mám stále co zlepšovat. 

8. Založím si instagram … nebo raději twitter – měla jsem za to, že tyhle platformy mi poskytnout přeci jen více soukromí, ale chyba lávky. Ke konci roku jsem si zprovoznila instagram a dala na něj jednu fotku. Mám sice dva laiky, ale ani jednoho z těch lidí neznám a pravděpodobně nikdy v životě nepotkám ... trochu mě to celé děsí. Ta ztráta anonymity není moc příjemná. 

9. Udělám si kurz sebeobrany nebo čehokoli podobného – ne, tohle jsem nějak během roku vypustila z hlavy. I tak jsem si natrhla slezinu. 

10. Chci vidět alespoň 30 divadel, 30 filmů v kině, přečíst alespoň 12 knih, z toho aspoň čtvrtinu v nějakém cizím jazyce, zajít alespoň na 6 výstav, absolvovat přinejmenším 6 koncertů (jedno jaké hudby), vymyslet choreografii na novou hudbu a veřejně s ní vystoupit, dokoukat One Piece do aktuálního dílu a trochu víc se věnovat svému oboru – někdy si říkám, že mám opravdu velkou fantazii  😀

11. Naučím se svíčkovou, guláš a domácí knedlíky – ne, nějak jsem se k tomu nedostala. Naučila jsem se ale skvěle nakládat vepřovou panenku. To se taky počítá. 

12. Nejdřív práce, potom zábava – překvapuje mě, jak přísná jsem na sebe na začátku uplynulého roku byla 😠

13. Budu pokračovat v debordelizaci – s jarem udělám debordelizaci botníku (už asi čtvrtou za poslední dva roky, jen musím vymyslet, kam ty stále použitelné donesu) a ... pak budu muset začít zase od začátku.

14. Nebudu zapomínat deštník a kartu IKEA family – uplynulý rok jsem deštník nikde nezapomněla a kartičku jsem taky vždycky měla s sebou !!! Yes, jsem opravdu dobrá 👍. 

15. Kamarádce pomůžu připravit super svatbu, která se jí bude líbit – tak si troufám tvrdit, že se jí líbila, protože mně se teda opravdu hodně líbila, a to jsem byla na rekordních třech svatbách během jednoho roku. Každá byla jiná, ale pomáhala jsem připravovat jen tuhle jednu a tu si musím pochválit.

Takže tak. Minulý rok byl nejvíc o tom, abych si spravila a vylepšila byt, včetně úklidu, což se myslím docela podařilo, takže v tomto směru jsem spokojená. Moje plány byly veskrze praktické, takže se možná letošní rok zaměřím na ty snovější věci 😊.