Když Vás nesnášejí výtahy

Výtahy mě nesnášejí. Nemyslím, že je to z jejich strany vysloveně osobní, ale ta antipatie tam prostě je. Myslím, že je to podobné, jako když se pokouším pěstovat květiny. Můžu nakoupit to nejlepší hnojivo, zalívat je pouze převařenou vodou pokojové teploty a co nejméně je zatěžovat svou přítomností, stejně se tváří otráveně. To se ale mění v okamžiku, kdy je během mé nepřítomnosti přijde zalít nějaká náhrada. Rozkvétají, bují a zelenají. Asi prostě vysílám špatnou energii. Anebo, a to je pravděpodobnější, jsou spíš na blondýnky. Netuším, zda i výtahy mají tuhle preferenci, ale mne si tedy neoblíbily. Musím se přiznat, že mě to mrzí. Pro někoho, kdo vyrostl v rodinném domě s velkou zahradou jako já, jsou totiž výtahy znamením toho, že žijete „ve městě“. A to, i kdybyste ten rodinný dům se zahradou technicky vzato v nějakém městě opravdu měli. Pro mě je výtah symbolem žití v „centru dění“. Asi to mám nějak spojeno s tím, že jediný výtah mého dětství byl páternoster u mého tatínka v práci v srdci Václavského náměstí, tedy v samotném centru našeho hlavního města. Možná. Možná mám prostě jen komplex dítěte, co vyrostlo na „pražském předměstí“. 

 

Nicméně poté, co jsem začala pracovat a usadila se v centru moravské metropole, což by mě nikdy coby dítě ani nenapadlo, protože Morava mi zněla stejně exoticky jako Kanárské ostrovy, jsem se s výtahy začala sbližovat více. Potkávám se s nimi denně, ale … ne úspěšně. První výtah mám v domě, kde bydlím. Vlastně dva. Osobní a tzv. nákladní. Ani jeden mě nemá rád. Můj limit chození do schodů i ze schodů jsou čtyři patra. Já bydlím technicky v devátém patře, takže spoléhám na výdobytky techniky dosti často. Nevím proč, ale tyhle dva „Vtipálci“ si ze mě rádi utahují. I když se mi už několikrát stalo, že jsem přišla k výtahu a on tam byl, což je většinou díky mojí sousedce, která venčí svého Sebíka, roztomilou chlupatou kouli, co se neustále směje, většinou si výtah musím přivolat. A oni nakonec vždycky nějak přijedou, ale někdy se prostě nezastaví v mém patře, ale třeba o patro níž a nejčastěji až nahoře. A někdy mi pro jistotu zhasnou. Ptala jsem se sousedů, ale vůbec netušili, o čem to mluvím. Číslo 8 poznám, tak nevím, co si o tom myslet. 

 Další dvojici výtahů mám v práci. Pracuji v pátém podlaží a musím uznat, že je tam nejrychlejší ze všech mnou pravidelně používaných výtahů. Dokonce je většinou i neobsazený. Jen je v něm zakázáno se jakkoli nevhodně pohybovat, a nedej bože, že by se člověk třeba opřel o stěnu. Zanechal by po sobě čmouhy a to by paní uklízečka jen tak v klidu nepřešla. Někdy se s Vámi i sveze, aby se přesvědčila, že se nechováte jako naprostá „slečinka“, která si „zamaže tu svou sukýnečku“. Já mám problém s tím výtahem na hlavní budově. Ten totiž nejezdí, a pokud se k tomu dá přemluvit, jede někam úplně jinam. Nejčastěji do jakéhosi zapovězeného sklepního patra, kde sídlí pánové, co se starají o budovy a počítače. Jednou jsem se s takovým jedním ocitla v kabině a mohla díky němu nakouknout i do zcela tajemného patra s označením -2, kam se dá dostat jedině tak, že máte kouzelný klíček, kterým si na panelu volby u -2 hezky otočíte. Co jsem tam viděla, si vezmu do hrobu 😏. Na hlavní budově samozřejmě není problém vyběhnout dvě patra, problém je v okamžiku, kdy mám na nákupním vozíku naloženu tunu spisů nejrůznějšího stupně utajení a potřebuji ji dostat do jiného patra. Někdy taková operace díky nespolupráci výtahu trvá déle, než kdybych je snad odtáhla po jednotlivých svazcích. Ale myslím, že to není osobní zášť. Výtahy na hlavní budově jsou trochu jako úředníci státní správy. Nemají rádi vůbec nikoho. Prostě „Úředníci“. 

Poslední mnou pravidelně užívaný výtah je u mého lékaře. Operuje v módu „pro jistotu ještě třikrát zavřu a otevřu, abyste si byli zcela jistí, že chcete změnit patro, a pak si dám na chvíli přestávku“. Je to takový „Zachovalý stařík“. Stařík proto, že vlastně rychleji vyjdete schody, než se vůbec rozhodně zasupět a vyrazit zadaným směrem. Zachovalý proto, že tak na první pohled vůbec nevypadá. Je celý  v nerezu, má sedátko a zrcadlo přes celou stěnu. Jen mu asi nějak schází viagra. Pravidelně z něj vystoupím po dvou až třech pokusech, aby se rozjel ve chvíli, kdy mám našlápnuto na první schod. Ale ještě mu dám šanci. Jinak bych musela pokaždé pěšky a to by se ho mohlo dotknout. Co kdyby si to pak ty výtahy řekly mezi sebou a už by mě žádný nesvezl?