Victoria Regina a divadelní prázdniny

S upřímnou radostí zjišťuji, že se v mém okolí objevuje stále více lidí, kteří začínají nesnášet léto stejně jako já. Mám za to, že si za to může léto samo, když se tentokrát rozhodlo nadělit nám tropické teploty. Týden by se přežít dal, ale už to trvá měsíc a i přes optimistické předpovědi, které lákají na srážky, bouřky a ochlazení, se zatím nic zásadního neděje. A proto i já vůbec nic zásadního nedělám. I když o něco málo se podělit mohu. Takže kde jsem byla v srpnu? 

Jazzový večer v Botanické zahradě aneb možná vykvete i Victoria Regina

Pokud je venku téměř 40 stupňů, rozhodně je jedním z posledních míst na mém seznamu výletů botanická zahrada, resp. skleníky. Na druhou stranu je ale při takové teplotě paradoxně ve sklenících s láčkovkami a Viktorií královskou menší vedro než venku, takže to nakonec trochu smysl dává. Do botanické zahrady v Brně jsem se vydala na pravidelný Jazzový večer, což je akce, kterou jsme si loni opravdu užili, ale letos jsem se neodvážila nikoho přemlouvat, jelikož to vedro bylo prostě už trochu moc. Jednalo se o jedenáctý ročník a v podstatě jde o akci botanické zahrady a Dámského kloboukového klubu, plus samozřejmě ona jazzová kapela. Pointou je se hezky obléct a svůj večerní outfit doplnit nějakou zajímavou pokrývkou hlavy. Není to povinné, ale je to skvělá příležitost se tak trochu předvést a vzít si na sebe něco, o čem třeba tajně sníte, ale nemáte odvahu si to během roku kamkoli vzít. Loni jsme si to splnily do puntíku a ozdobeny klobouky, fascinátory nebo čelenkami s peřím jsme patřily k ozdobám večera. Letos jsem šla jen na čumandu a poslechnout si jazzové odrhovačky, takže bez klobouku. Součástí večera je vždy přehlídka klobouků a retro šatů, rozdělená na tři samostatné části. Loni byla hlavním tématem secese, ono elegantní až divadelní módní období. Letos byla tématem válka, resp. konec první světové války, začátek druhé světové války a pak plážová móda válečných let, což bylo s ohledem na počasí trefné. Kloboučky byly stále elegantní, ale už přeci jen jednodušší a menší, něco, co si představuji, že by moje babičky mohly nosit. Snad bude příští rok lepší počasí a já si budu moci zase vyhrát s nějakým tím outfitem. A mimochodem, ta Victoria Regina opravdu kvetla. Něco o akci zde. 

Letní prohlídky divadel

Co takový divadelní závislák dělá o prázdninách, když divadla nehrají? Stejně tam leze ☻. Národní divadlo v Brně pořádá každé prázdniny po dobu dvou týdnů prohlídky divadel, v rámci nichž si návštěvníci mohou prohlédnout i ta zákoutí, kam by se jinak při běžné návštěvě nedostali. Překvapivě jsem toho nikdy nevyužila, ale letos toho o prázdninách moc dělat nejde, takže jsme vyrazily s kamarádkou jeden týden do Mahenova divadla a druhý do Reduty. Bohužel divadlo, které jsem chtěla vidět nejvíce, tedy Janáčkovo, je v rozsáhlé rekonstrukci, takže letos prohlídky nejsou. Měly by však být na podzim a prý snad i zadarmo, takže si to nesmíme nechat ujít. Po prohlídkách jsme si pak zašly na něco dobrého, aby se ten den hezky zakončil. Zejména vafle s medem, ořechy a řeckým jogurtem v Cosmopolis Cafe na Zelném trhu mohu jen doporučit. Za prohlídku se platilo 80,- Kč, když jste absolvovali obě, druhá stála polovinu. Studenti pak mají ještě 50% slevu, takže vstupné za pusinku ☻. Všechny detaily stran historie či technické parametry najdete na www.ndbrno.cz (všechny fotografie taktéž).

Mahenovo divadlo

Návštěva Mahenova divadla se opravdu vydařila. Ještě před začátkem jsem si stačila koupit krásnou kabelku v naprosto nepraktické barvě, takový ten spontánní nákup, kterého nelitujete ☻. Přestože venku bylo opravdu vedro, vevnitř to bylo překvapivě ještě horší. Divadlo totiž nedisponuje mnoha okny, zato disponuje mnoha schody a poschodími. Naše skupinka čítala asi tak 15 lidí a provázel nás pán v tričku a motýlku, který divadlo zcela jistě miluje. Prošli jsme síní slávy, zastavili se obdivovat Edisonovu žárovku (divadlo bylo první budova na Moravě osvětlená elektrickými žárovkami), rozhlédli se z balkónu, v nejvyšším patře jsme se pokochali nádherným lustrem, vyzkoušeli si původní sedačky (zůstanu u své lóže č. 11), prošli se po scéně a zamávali imaginárnímu publiku, z pozlátka se přesunuli do zákulisí silně připomínajíc zlatou dobu linolea a béžových nátěrů, prohlédli si jeviště se všemi kladkami, otáčivými prvky, dekoracemi a oponami, zahráli si na nápovědu a drze prošmejdili hereckou šatnu pana Dvořáka a spol., kde jsme si mohli vyzkoušet i nějaký ten kostým. Kostymérnu jako takovou jsme bohužel neviděli, ale i tak jsme prohlídkou strávili přes hodinu. Celkově mě překvapilo opravdu skromné (a taky zastaralé) zázemí pro herce a personál divadla, a v podstatě i poněkud opotřebované technické vybavení. Divadlo je mnohem menší, než jsem si představovala, ale možná právě proto má takovou tu milou rodinnou atmosféru, přestože je to hlavní moravská scéna. I tak se pokaždé, když se ocitnu v zrcadlovém lobby, cítím důležitě ☻. 

Reduta

Na návštěvu Reduty jsem se v tom vedru vůbec netěšila, ale ukázalo se, že je to divadlo, které je z velké části tvořeno sklepy, kde byl příjemný chládek. Reduta je nejstarší divadlo v kraji, ale samozřejmě ne v té podobě, v jaké je dnes. Naši skupinku doprovázela mladá slečna z pokladny, která divadlo asi zná, ale její repertoár tolik ne, jelikož na moji otázku, kde se za scénou nachází nápověda, mi odpověděla, že ta není potřeba, jelikož většinou jsou na scéně jen dva herci. Asi chodím na samé výjimky… Prošli jsme původní sklepení, kde se bohužel nehraje, přestože je to super prostor, pak prosklené lobby, které mám moc ráda, zákulisí, šatny a maskérny, jeviště a hlediště, které se opravuje (včetně naší řady č. 6), poprvé jsem si pořádně prohlédla otevírací prosklenou střechu, navštívili jsme původní Mozartům sál, který je stejně jako zbytek divadla vyzdoben uměleckým dílem Petra Kvíčaly (můj pohled na umění se od zadavatelů dost odlišuje), a skončili jsme v kavárně, která neslouží jako kavárna. Na jednu stranu je to moc hezké divadlo, na straně druhé je to jen hostující divadlo, takže zázemí a provoz je tu mnohem složitější, například se všechny dekorace musí stěhovat z jiných míst, herci zde mají skříňky jako v posilovně, žádné své stolečky, kam si mohou dát fotografie svých dětí na houpacím koníkovi, a ke kavárně zapomněli udělat přístup, takže může být otevřená jen tehdy, je-li otevřeno divadlo. Rozhodně se hodí pro divadelníky-nadšence, jelikož má trochu spartánské podmínky. Na straně druhé je to experimentální scéna a k té se to hodí.