V každém z nás je trochu Šmaka

Jsem tak trochu Šmak. Znáte Šmaka? Toho velikého zlého mluvícího draka z Tolkienova Hobita, který ze všeho nejvíc miluje třpyt zlata? A má přehled o každém kousku, kterého se kdy zmocnil? A který je mimochodem jednou z mých nejoblíbenějších postav a to nejlepší z  druhého dílu Hobita? Já jsem tak trochu Šmak, když přijde na „šmuk“. Tak můj táta říká bižu neboli bižuterii. U mě jsou to hlavně náušnice. Pokud možno dlouhé či trochu extravagantní. Mám jich asi na 150 párů. Někdy ve svých 12 letech jsem propadla vášni pro závažíčka na uši. Bylo to díky mé dnes už švagrové v době, kdy nikdo ještě netušil, že jednou moje švagrová bude, tím méně ona sama. Ale to sem nepatří. První moje náušnice, které se nějakým způsobem odlišovaly od těch, které nosila většina mých vrstevnic, a které považuji za první vlaštovku mé šmakovské posedlosti, byly náušnice z rybí kosti s malými přívěsky. Říkalo se jim tenkrát „indiánské“. Dokonce jsem si je koupila už naprasklé. Mám je dodneška. Stejně jako většinu těch, které jsem si koupila či dostala od těch, kteří vědí, že jich prostě nemám dost :-)). Abych nějaké vyřadila, k tomu už musí být opravdu vážný důvod. Jelikož jde o bižuterii a ne pravé zlato či platinu, důvodem bývá z 99% únava materiálu. Rozhodně ne to, že by se mi okoukaly :-)).

Pravdou je, že mám slabost i pro náramky. A taky náhrdelníky. A čelenky do vlasů. Jen prstýnky mě moc neberou. Mým prstům podle mě moc nesluší, navíc se mi pletou při práci. Nespočítám, kolikrát jsem slyšela, že to všechno nemůžu unosit. Nemůžu. A fakticky mi to nevadí. Naopak. Když mi tohle někdo řekne, mám z toho dobrý pocit, což asi svědčí o tom, že jsem opravdu šmačí krve :-)). Problém by asi byl, kdybych nakupovala všechno, co vidím a utrácela horentní sumy. Ale spoustu věcí jsem dostala, neboť se u mě prostě nejde netrefit :-)) ("Kup jí něco, co by sis sama nikdy nekoupila"). A to, co jsem si koupila sama, jsem většinou pořídila neplánovitě na tržištích, marketech, na bazarech a hlavně pak ve slevách. Jak já zbožňuji slevy. Ve slevách totiž většinou zůstávají věci, které jsou něčím „trochu moc“. Často takové, kterých si hned na první pohled nevšimnete nebo naopak všimnete a přejdete je s takovým tím „kdo by tohle asi tak nosil“ (pchéééé, já bych to asi nosila). A takové věci se mi právě líbí. Musí být něčím zajímavé, trochu jiné, neokoukané. Často mi lidé říkají, že jsem „prostě takový typ, kterému to jde“. Tím „to“ mají většinou na mysli nějaký kus bižuterie, který by si na sebe sami nevzali. Já osobně si nemyslím, že bych byla nějaký typ. Jen si na to asi lidé kolem mě zvykli. Podle mě je to spíše v tom, s jakou dávkou samozřejmosti takové věci člověk nosí. Ať už jde o bižuterii, klobouky, šály, umělé dlouhatánské nehty, roušky na obličej. Cokoli. Třeba i tetování. Pokud sami na sebe neprozradíte, že si vůbec nejste jistí, jestli to k Vám patří, pak to okolí bere jako součást Vaší osobnosti. Pokud to samozřejmě totálně nepřeženete. To pak působí křečovitě. A blbě. A to sem tam také vídávám.