Jak šla Didee cvičit aneb mám víc svalů a kostí než ostatní

To bylo tak. S novým rokem jsem si řekla, že začnu cvičit pilates. O tom, jak mi to skvěle jde, se nebudu raději šířit. To abych zamezila vlně studené žárlivosti ze strany všech, kteří nedisponují takovým talentem jako já (věřím, že někde mezi šesti miliardami lidí, co žijí na této planetě, někdo takový je). Ostatně se svým ambivalentním postojem ke sportu už jsem se svěřila mnohokrát. Abych prohloubila svůj um a především podpořila svoji kamarádku, která v protahování, natahování,  přetahování a jiném mučení svalstva našla zalíbení tak veliké, že si udělala kurz, aby takhle mohla trápit chudinky jako jsem já hezky z pozice královny tělocvičny, sebrala jsem odvahu a vydala se na její předváděcí hodinu. Tedy vydaly jsme se na tu podporu raději ve dvou, protože tak odvážná zase nejsem, abych lezla do jámy lvové sama. Musely jsme tedy nejdříve slíbit, že se budeme chovat slušně. Jako kdybych se někdy slušně nechovala, že? :-)) Kamarádka se na to vybavila o dost lépe než já. Za prvé měla na sobě jiné barvy než je černá a sepraná černá, což jsou barvy, kterými se můžou pochlubit moje notně obnošené tepláky, za druhé měla naprosto vychytané fusekle, kterými ji v euforii radosti, že jde v sobotu ráno cvičit, podarovala její maminka. Vychytané fusekle mají protiskluzový povrch, cool proužky a pravděpodobně přetvářejí pot nohou na parfémovaný prášek, jinak si totiž jejich cenu nedokáži vysvětlit. Já měla fusekle bez prstů. Vyrobila jsem si je sama, když se mi na nich udělala díra. Vzhledem k tomu, že se to celé konalo ve fitness centru, které svou rozlohou připomíná stadion, došlo mi, že ty moje obnošené tepláky a fusekle bez prstů, které jsou všechno jenom ne in, uvidí nejspíš i spousta lidí (pro příště si musím pořídit něco svítivě oranžového nebo růžového; alespoň tkaničky od bot, abych lépe zapadla). První půlhodinka bylo pilates, což je něco, co už pomalu začínám psát do kolonky „hobbies“ ve svém životopise (hele, byla jsem už na čtyřech hodinách a dost dobře nemůžu do životopisu napsat, že moje nejoblíbenější hobby je „gauching“ :-)). Kamarádka předcvičovala jako profík, kterým je, což znamená, že zatímco já měla pocit, že buď budu dýchat nebo držet nohy v pravém úhlu nad hlavou, jedno nebo druhé, třetí možnost je smrt, ona si u toho klidným hlasem vykládala něco o zpevněných zadečcích a uvolněném bříšku. Zatímco já si říkala, že pokud budu muset udělat ještě jednu „střechu“, což je pohyb, který jsem pravděpodobně naposledy dělala jako batole, tak končím, sedám si a předstírám meditaci, ona se usmívala a povzbuzovala nás, pro ni naprosto netypickým měkkým hlasem, ať vydržíme ještě maličkou chviličku. Je dobré vědět, že cvičitelky mají jinou představu času. Čas sice běží stejně, ale je naprosto jinak vnímán. Tak kupříkladu taková maličká chvilička pro cvičitelku, je pět minut utrpení pro začátečníka, tři minuty utrpení pro středně pokročilého a dobrá minuta a půl utrpení pro někoho, kdo cvičí rád. Jsem nefalšovaný začátečník. Když pilates skončilo, a já zjistila, že mám v těle zase o něco víc svalů, než jsem se doposud domnívala, začal tzv. chi-toning. O tom, co je to chi-toning jsme v práci dlouze spekulovaly, jelikož to pro nás byla velká neznámá. Já si kupříkladu dlouho myslela, že je to vlastně „chutoning“, a představovala jsem si to jako jakési cvičení pro fotbalisty. Objevil se i názor, že se jedná o tajné cvičební praktiky Chucka Norrise. Ve skutečnosti jde o cvičení, které připomíná pilates i jógu, a pro začátečníka jako já v tom není moc velký rozdíl. Vlastně jeden tam byl. Už jsem vůbec necítila břišní svaly a stával se z toho pro mě boj o vlastní důstojnost. Nikdo totiž nechce být tím jediným v sále, kdo se s pláčem zhroutí k zemi, jelikož jeho tělo řeklo „končím“. Je několik možností, jak si zachovat důstojnost, když na takovou situaci dojde. Musíte si do prostoru tělocvičny brát pití a papírové kapesníčky. Taky se vyplatí omotat si kupříkladu kotník kusem gázy. A dobré je nechat si v uších náušnice. Čím větší, tím lepší. Když pak přijde moment, kdy cítíte, že jeden pohyb navíc Vám přivodí trvalý tik ve svalech či oku, podle pozice těla udělejte jednu z následujících věcí. S výrazem „tady je fakticky vedro“ se chopte láhve a začněte pít (pomalu). Cvičitelkám to nevadí, jelikož Vám samy často připomínají, jak je důležité dodržovat pitný režim. Možná Vás dokonce pochválí a těch 20 kliků, kterých se tímto manévrem vyhnete, Vám odpustí. Ještě účinnější je smrkání. Nikdo nechce, aby Vám při cvičení tekla nudle z nosu, takže smrkání to taky jistí. Smrkat můžete v podstatě tak dlouho, jak potřebujete, resp. než skončí část, které se potřebujete vyhnout. Navíc se to stejně jako doplňování tekutin dá opakovat. To, že nemůžete v nějakém cviku pokračovat, můžete svést i na náušnice, případně nějaký jiný vhodný doplněk, který Vám zrovna „překáží“. Takže bohužel musíte zastavit, značně neohrabaně ho sundat, poponést a pak se pomalu vrátit na místo. Většinou už se cvičí něco jiného. Pokud máte bandáž na kotníku nebo jiné vhodné části těla, jednoduše se za ni chytíte a s bolestivým a trochu naštvaným výrazem „sakra, už zase“ prostě přestanete cvičit. Má to jen tu nevýhodu, že tenhle trik z Vás dělá „bolístínka“, což není ani trochu cool. Tak jako tak jsem žádný maskovací manévr nepoužila, jelikož jsem slíbila, že se budu chovat slušně a nebudu dělat ostudu. Proto jsem se snažila opravdu urputně. Podtrženo sečteno, když jsem pak na lehce nejistých nohách a v mírném předklonu opouštěla sál, statečně to maskujíc popíjením a smrkáním, uvědomila jsem si, že oproti ránu mám několik svalů a kostí navíc. Už je to tak, mám víc svalů a kostí, než ostatní. Jinak si to nedovedu vysvětlit :-)).