Škrábání ruské uniformy

O Rusku se poslední dobou mluví často. Začalo to olympiádou, která má být tím velkolepým svátkem sportu, kde se všichni mají rádi (což rozhodně nemají) a kde se stírají rozdíly mezi východem a západem, mezi chudými a bohatými, mezi velkými a malými. Pravda je, že olympiádě jsem nějak moc pozornosti nevěnovala. Nicméně radosti olympiády v Sochi byly doprovázeny zprávami z Ukrajiny, kde lidé nebojovali o zlaté medaile, ale o budoucnost své země, a se stupňující se intenzitou začaly odvádět pozornost od svátku sportu. A pak se do toho všeho zamotalo Rusko a z hostující země se během pár dní nějak stala země okupující. Tedy Krym okupující. A nadšené sportovce vystřídali vojáci. Přiznám se ke dvěma věcem. Za prvé mě to trochu děsí. A za druhé mě to děsí. Uvědomila jsem si, že ačkoli znám osobně pár Ukrajinců, neznám osobně žádné Rusy. Myslím, že jsem za celý svůj život mluvila jen s jedním pánem, kdesi na palubě lodi a rozhovor byl o něčem zcela neutrálním. Ale přestože nemám žádné ruské přátele, Rusové jako národ mě fascinují. Což ale nutně nemyslím v pozitivním slova smyslu. Zní to asi nekorektně, ale podle mě Rusové jako národ umějí hlavně jedno - přežít. Sílu přežití, na úkor kohokoli a čehokoli, mají v sobě. Nedivím se. Podle mého názoru žádný národ v Evropě toho nepřetrpěl tolik. Jejich vládci o ně nikdy nevykazovali valný zájem, a co si budeme povídat, je to obrovská země, kde je skoro neustále zima. Je tam všude daleko a nejspíš je tam neúměrně draho. Na hřbitově, kde jsou pochováni moje babička s dědou, je jeden náhrobek, který patří ruskému vojákovi, a podle dat na něm uvedených, zemřel někdy v posledních dnech války. Jako dítě jsem si neuvědomovala, jak daleko od domova vlastně zemřel. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, jelikož babička s dědou bydleli v Turnově, kde byla ruská vojenská posádka. Bydleli vlastně kousek od areálu spřátelených sovětských vojsk a my jako děti jsme k těm vysokým bílým zdím s ostnatým drátem, za nimiž vykukovaly jen poněkud nestabilně vyhlížející strážní budky, jezdily na kole. Nikdy jsem se tam neodvažovala sama, jen když nás bylo víc. Mezi dětmi kolovaly zkazky o tom, že když se přiblížíte moc blízko, tak Vás ti vojáci zastřelí. A já vůbec nechtěla být zastřelená. Přesto jsme se vzájemně hecovaly, kdo se té zdi dotkne, nebo se střídaly u škvír v ní, protože jsme strašně toužily vědět, co je tak moc tajného, že je k tomu potřeba taková vysoká zeď. Nic. Dnes vím, že tam nic nebylo. Jen budovy v dosti dezolátním stavu, byť natřené veselou modrou či zelenou barvou. Na to, že potkávám Rusy, jsem si proto jako dítě zvyknula. Vojáci někdy pochodovali v šiku ulicí, někdy jsem zahlédla pár ruských manželek v kožiších a kozačkách s typickými beranicemi a někdy jsem potkávala děti oficírů, jak šly do školy nebo si hrály na takovém tom klasickém dětském kolotoči. Ten byl v malém parčíku, ne daleko od domu mé babičky, a pamatuju si, že jsem fascinovaně a závistivě koukala na holčičky,

www.misdibujosfavoritos.com

jelikož měly dlouhatánské vlasy a v nich velikánské bílé nebo červené mašle. Kdyby ta mašle byla puntikatá, vypadaly by trochu jako Minnie Mouse, ta slečna od Micky Mouse. Ale taky si vybavuju, že to byl takový zvláštní stísněný pocit, kdykoli jsem ty sovětské vojáky zahlédla. Ta bílá zeď a zelené uniformy se sice staly součástí obrázku mých prázdnin u babičky, ale nějak instinktivně jsem věděla, že to není přirozené. Že by tam být prostě neměly. Že jsou cizí. Celé to je u mě shrnuto do jednoho zážitku. Ti vojáci často v lese, který byl kousek od babiččina domu, čert ví proč, kopali různé jámy a kanály. A my jsme s babičkou tím lesem často chodili coby zkratkou z autobusového nádraží. Jednou, vím, že bylo léto, jelikož babička měla na sobě takové růžové šaty s kvítky a já měla sandálky a modrou sukýnku s puntíky, jsme takhle narazili na partu vojáků, která uprostřed té lesní cesty kopala jakýsi příkop, který protínal celou cestu, takže jsme nemohli s babičkou přejít. Galantně se nabídli, že nám přejít pomůžou. Vlastně nevím přesně, jak přešla babička, myslím, že jí tam dali nějaké prkno a z jedné a druhé strany ji přidrželi, ale jak jsem se na druhou stranu dostala já, si pamatuju jasně. Jeden z těch vojáků mě popadl do náruče a ten příkop se mnou prostě přeskočil. Bylo to nečekané a rychlé a já si vybavuju, že mě na holých rukou a nohou škrábala látka jeho opravdu hodně hrubé zelené uniformy. Současně byla studená a mě to přišlo divné, jelikož bylo léto. Možná, že všechny vojenské uniformy škrábou a vykazují chlad. Nevím. Jen si říkám, jestli takovéhle pocity nemá zrovna nějaká malá ukrajinská holčička a tak nějak doufám, že nemá a ani mít nebude. Protože když na to přijde, ten škrábavý pocit byl dost nepříjemný.